Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Úvod

Tertullianus z Kartága, který žil a tvořil na přelomu druhého a třetího století, bývá často označován za nejvýznamnějšího křesťanského autora latinského Západu před Augustinem, čemuž odpovídá i mezinárodní badatelský zájem. Navzdory této skutečnosti se s ním česká odborná veřejnost dosud mohla seznámit jen v omezené míře: pokud je mi známo, Tertullianovi byly prozatím věnovány jen dvě česky psané původní odborné monografie,[ 1 ] a rovněž existující české překlady jeho spisů pokrývají stále jen malou část jeho rozsáhlého literárního díla.[ 2 ] Důvodem je snad Tertullianův obtížný jazyk a hutný rétorický styl, jenž může sklouzávat až k nesrozumitelnosti, ale především mimořádně široký tematický záběr jeho díla, jenž od čtenářů vyžaduje nadstandardní zběhlost a orientaci v mnoha nejrůznějších disciplínách a oblastech, počínaje řecko-římskými reáliemi,1 literaturou a kulturou, přes filosofii a lékařství až po dobové dogmaticko-polemické spory formujícího se křesťanství. Výše řečené však zároveň naznačuje, v čem spočívá Tertullianova zajímavost a jedinečnost: téměř monografickou formou, ovšem bez ambic na přísně systematický výklad, dokáže zpracovat nejrůznější témata, zachytit velké množství často jinde nedochovaných názorů na probíranou problematiku z pohanských i křesťanských táborů a do značné míry sám určit traktování dané otázky v pozdější tradici.

Jedním z témat, které v Tertullianově myšlení i spisech zaujímá významné místo, je i lidská duše či obecněji řečeno antropologie. Pro většinu myslitelů rané církve totiž uvažovat o člověku znamenalo, z dnešního pohledu možná paradoxně, uvažovat právě o jeho duši, a antropologie tak vlastně byla totožná s psychologií. Člověk a to, co ve své podstatě skutečně je, byl pod Platónovým vlivem s duší téměř ztotožňován, zatímco tělo budilo podezření jako něco, co duši brání v jejím přirozeném směřování k Bohu a svazuje ji nechtěnými okovy pomíjivosti a smrti. Takto vyhroceně formulovaná platónská dichotomie však byla nejen v rozporu s holistickým pojetím člověka, které se jako dědictví judaismu objevuje ve Starém zákoně, ale zároveň ji bylo třeba sladit s faktem Ježíšova vtělení a ústřední myšlenkou dobroty, užitečnosti a racionality všeho, co Bůh stvořil. Neméně podstatné bylo rovněž zabránit nechtěným a radikálním důsledkům, které z platónského dualismu vyvozovali stoupenci nejrůznějších křesťanských či křesťanstvím inspirovaných myšlenkových proudů, později označovaných za gnostické a heretické.

V první studii, „Tertullianus a jeho koncept tělesné duše“, se proto zaměřuji na Tertullianovu reakci vedenou ze stoických pozic, jež pro křesťanské universum rozpracovává pozoruhodnou „korporealistickou ontologii“, podle níž musí mít vše, co reálně existuje, své „tělo“ (corpus), a tělesnost sui generis je tak přiznána jak Bohu, tak lidské duši. Tertullianův podrobný výklad, který je obsažen v prvním a nejstarším dochovaném křesťanském spisu o duši, jeho díle De anima, dokazuje, že nešlo o pouhý myšlenkový experiment, a i když jeho koncepce nenašla v pozdější tradici širší odezvu ani množství stoupenců, její obrysy lze zahlédnout kupříkladu v úvahách raného Aurelia Augustina. Z moderního pohledu pak snad stojí za zmínku, že Tertullianova představa rozprostraněné, tělesné, byť neviditelné duše poskytuje zajímavou alternativu k některým soudobým přístupům analytické filosofie vědomí, jež imateriální, tedy „platónskou“ duši a ovšem substanční dualismus obecně ze svých úvah zcela vyloučila.[ 3 ]

Také druhá studie, „Původ, vznik a předávání lidské duše podle Tertulliana“, probírá tematiku, kterou Tertullianus zkoumá především ve spise De anima. Jako první se totiž detailně věnuje rovněž mimořádně obtížnému problému unde anima, tedy původu duše, a to nejen v případě Adama, ale zejména individuálních duší pozdějších lidí. Podobně jako v otázce tělesnosti duše i při hledání jejího zdroje je Tertullianus motivován zejména snahou vyvrátit chybné názory svých protivníků, v tomto případě Markióna a Hermogena. Dospívá přitom k formulaci zásadní distinkce mezi Božím duchem (spiritus) a jeho dechem (flatus), který je z tohoto ducha „utvořen“ (factus) a představuje samu substanci duše. Tělesnou duši, jež je zárodečně obsažena ve spermatu, pak rodiče předávají svým potomkům při pohlavním styku a tento přenos lze podle Tertulliana vysledovat až k Adamovi, s nímž tak celé lidské pokolení spojuje jediné semeno duše a těla, a tedy i Adamova vina. Takto formulovaný traducianismus, jenž je opět rozvinutým a adaptovaným stoickým dědictvím, představuje Tertullianův zásadní vklad do filosoficko-teologických debat dalších staletí, jež na otázku původu duše nedokázaly vlastně nikdy definitivně a uspokojivě odpovědět. Ohlas Tertullianem propracované nauky v rané církvi, ale i její precedenty a kontext, ve stručnosti načrtává připojený exkurs „Traducianismus v rané církvi“.

Obě studie zařazené v této knize vznikly původně v souvislosti s pracemi na připravovaném českém překladu Tertullianova spisu De anima. Z něho je také v příloze jako určitá ochutnávka připojen překlad příslušných kapitol, které se vztahují ke dvěma zmíněným nejzajímavějším prvkům Tertullianovy nauky o duši, totiž ke konceptu její tělesnosti (kapitoly 5–9) a představě o jejím původu a předávání ex traduce (kapitoly 27, 36–37).

V Praze, 1. 6. 2018

 

[ 1 ] Srv. Z. K. Vysoký, Příspěvky k poznání pramenů spisů Tertullianových, a D. Červenková, Jak se křesťanství stalo náboženstvím. Sám jsem se Tertullianovi věnoval v úvodních studiích k překladům jeho děl De spectaculis (O hrách) a De carne Christi (O Kristově těle) a také jsem se pokusil shrnout jeho názory na Boží milost, srv. P. Kitzler, Vis divinae gratiae (v německé verzi týž, Tertullian). Kromě toho jsem se zabýval i Tertullianovým pojetím vztahu mezi křesťanstvím a římskou politickou mocí, srv. týž, Tertullianus. Mezi Romanitas a Christianitas. Pro stručné shrnutí českého přínosu k Tertullianovským studiím v mezinárodním kontextu viz týž, Some Comments on the Czech Tertullian Scholarship.

[ 2 ] Prvním a téměř na století jediným českým překladem bylo Vojáčkovo dnes již notně zastaralé přetlumočení Apologetika (Q. Sept. Fl. Tertulliana Apologetikum) z roku 1877. Další české překlady celých spisů: Obrana křesťanů (Apologeticum) z roku 1985 (velmi nekvalitní, lakunovitý a na mnoha místech přímo chybný překlad); Povzbuzení mučedníkům (Ad martyras) (2002); O hrách (2004); O Kristově těle (2015); Tertulián o manželství (2015; obsahuje překlady spisů Ad uxorem [Manželce]; De exhortatione castitatis [Výzva k čistotě]; De monogamia [O jediném manželství]).

[ 3 ] Pro přehled srv. T. Hříbek, Jaké to je, nebo o čem to je? , str. 96–98.

 

Obsah

Úvod . . . 7

Tertullianus a jeho koncept tělesné duše . . . 11
Původ, vznik a předávání lidské duše podle Tertulliana . . . 45
Exkurs: Traducianismus v rané církvi . . . 72
Příloha: Tertullianus, O duši (kap. 5–9, 27, 36–37) . . . 84

Summary . . . 98
Seznam použitých zkratek periodik, publikací a edičních řad . . . 100
Bibliografie . . . 101
Rejstřík míst . . . 115
Rejstřík jmen a pojmů . . . 120
Ediční poznámka . . . 122