Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Předmluva

V druhé polovině 20. století, kdy je politická filosofie zpochybňována, kdy je odmítána jako nevědecká, nehistorická a roztříštěná do různých vědeckých disciplín, jako je sociologie, ekonomie, so-ciální psychologie atd., obrací se německý myslitel Leo Strauss k tradici antické politické filosofie. Při formulování úlohy a smyslu politické filosofie hledá zdroj a orientaci v myšlenkách Thúkydida, Sókrata, Platóna a Aristotela. Od otázek po povaze a smyslu politické filosofie, po její souvislosti s politickou vědou, od otázek po způsobu vlády a po úloze ctností v polis, obci, dospívá Strauss k tázání po povaze filosofie samé: Co má filosofie jako hledání universálního vědění a celku společného s politickými záležitostmi? Je vůbec filosofie potřebná pro politický život? Není třeba filosofii definitivně nahradit vědou?

Domnělý rozpor mezi přístupem filosofickým a přístupem vědeckým, vycházejícím ze zjištěných politických „faktů“ k formulaci „zákonů“, řeší Strauss v duchu Platónova výkladu úlohy filosofů v obci. Filosofie se totiž tím, že si klade určitý druh otázek, např. otázku potřebnosti filosofie pro politický život, stává politicky odpovědnou. Tato odpovědnost přivádí filosofa zpět „do jeskyně“, aby ukázal politice směr a vyložil možnost uskutečnění nejlepšího uspořádání. Překlenuje tak propast mezi nejžádoucnějším uspořádáním a možnostmi dané situace. V této souvislosti Strauss také odmítá nahradit hledání nejlepšího uspořádání polis analytickou politickou vědou, která se zříká „hodnotících soudů“. Úloha filosofa potom nespočívá v hledání dokonalého člověka, nýbrž v uměřeném skloubení, v harmonii „dokonalého člověka a občana“.

Ptáme-li se dnes na povahu myšlenkové disciplíny zvané politologie, rovněž dospíváme k závěru, že taková harmonie je nutná. Slovo politologie totiž obsahuje řecké termíny logos a polis či polités. Polis původně znamená palác a osady k němu náležející, později obec (městský stát), a to jak ve smyslu prostoru obehnaného hradbami, tak ve smyslu prostoru společného žití, jenž souvisí s politeiou jakožto uspořádáním obce. Do slova politeia se promítla skutečnost, že obec (polis) a občan (polités) znamenali totéž. Občan byl určen politeiou, která rovněž vymezovala formu vlády v obci. Řecké slovo logos – vedle mnoha jeho dalších významů – znamená také výklad, vymezující řeč. Politologii lze potom chápat jako myšlenkovou disciplínu, která se zabývá polis a vším, co k ní náleží. Avšak na základě odlišných myšlenkových přístupů k obci hovoříme o politické filosofii a politické vědě. Adjektivum politický znamená předmět zájmu, a substantiva filosofie a věda představují způsob přístupu k problému. Filosofický přístup se na rozdíl od vědeckého, který předmět zájmu vidí jednostranně a tím jej deformuje, liší právě důrazem na řešení problému v jeho celosti.

Ztotožníme-li politologii jen s politickou filosofií, dopustíme se stejné chyby, kterou Strauss kritizoval v zaměření politické filosofie jen na otázku nejlepšího uspořádání. Pouze v případě nastolení a udržování napětí mezi politickou filosofií a vědou, kdy jednou hraje důležitější roli přístup filosofický a podruhé vědecký, můžeme hovořit o plnohodnotné politologii, která svou uměřeností vede řeč politického filosofa.

A tak lze jen doufat, že předložený svazek textů přivede některé z politických sociologů, ekonomů či postmodernistů k tomu, aby si v oboru politologie znovu položili otázku po uměřenosti.

Aleš Havlíček

 

Leo Strauss Aleše Havlíčka

Předkládaný svazek je přepracovaným a rozšířeným vydáním souboru Straussových Esejů o politické filosofii, jejž v roce 1995 uspořádal a vydal Aleš Havlíček. Tímto počinem, jímž českému čtenáři zpřístupnil první (a na dlouhou dobu jediné) Straussovy práce, se stal Aleš u nás propagátorem díla tohoto významného autora a zakladatele neoklasické školy politického myšlení. Později podnítil i překlad Straussova díla Obec a člověk a zajistil jeho vydání v nakladatelství OIKOYMENH. Koncipoval také nynější druhé, rozšířené vydání Esejů o politické filosofii.

Aleš sám Straussovo myšlení silně recipoval. Ve shodě s ním viděl původ katastrof totalitních režimů nacismu a komunismu v krizi evropské moderní racionality, z níž lze vybřednout jedině návratem k myšlení klasické tradice antiky a středověku; právě taková studia pak Aleš svojí vědeckou, organizační, pedagogickou a vydava-telskou činností pomáhal rozvíjet. Straussovi byl při tom zavázán v řadě konkrétních podnětů, jež určily směřování jeho vlastního výkladu antických děl. Pro svůj Straussem inspirovaný důraz na prakticko-polický výklad klasických textů a jejich relevanci pro současnou politiku lze Aleše považovat za tvůrce české verze neoklasické školy politického myšlení.

Také proto otiskujeme v předkládaném druhém vydání Straussových esejů Alešovu původní předmluvu z vydání prvního, ač on sám ji – soudě podle podkladů objevených v jeho pozůstalosti – znovu zařadit nehodlal. Text je nejen zajímavým dokumentem dějin české recepce díla Leo Strausse, ale připomíná také milou osobu našeho učitele.

Jakub Jinek

 

O textech, které se měly stát součástí prvního vydání Straussových esejů v češtině, měl Aleš jasno. Ale my tři překladatelé jsme si mohli vybrat, do kterých z nich se pustíme. Mne lákala hlavně propracovaná studie o Niccolu Machiavellim. Aleš mně však doporučil rovněž Straussovu obecnější úvahu o politické filosofii.

Kromě obou anglických textů jsem pak od něj dostal i klíče od jeho chaty. Tam jsem mohl několik dní v létě 1994 na překladech pracovat. Už následující rok vyšla kniha Eseje o politické filosofii, v níž se vedle textů Co je politická filosofie? a Niccolo Machiavelli objevily i překlady od dalších dvou Alešových žáků, Václava Sochora a Jana Šindeláře.

Byl to nejrychleji vydaný Strauss, jakého jsem zažil – kniha vyšla po necelých dvou letech práce. Záhy poté jsme s Alešem začali probírat možnost vydání dalších děl tohoto německo-amerického filosofa židovského původu. Výsledkem našich diskusí bylo, že v roce 1997 jsem při cestě do USA zakoupil Straussovu knihu Obec a člověk. Trvalo však ještě deset let, než se její české znění ocitlo na prodejních pultech. Nejdříve měl přednost překlad Mulganovy práce o Aristotelově politické filosofii, pak se o nemalé zdržení postaral můj pětiletý služební pobyt v Bruselu.

Ještě před tím, než vyšel překlad knihy Obec a člověk, zvažoval Aleš další postup při zveřejňování Straussových děl v češtině. Původně chtěl pokračovat vydáním Straussovy nejslavnější knihy Přirozené právo a historie. Než se však práce na tomto projektu rozběhly, změnil názor.

Zejména kvůli studentům svého kursu politické filosofie na universitě v Ústí nad Labem se Aleš rozhodl udělat novou edici Straussových esejů o politické filosofii. První vydání bylo nedokonalé a kniha byla navíc v polovině minulého desetiletí již prakticky rozebrána.

Od počátku bylo jasné, že nakladatelství OIKOYMENH se neomezí na pouhý přetisk textů z prvního vydání. Otázka zněla, co všechno – kromě původně vydaných esejů – bude ještě zařazeno do nového vydání.

V září 2007 padlo rozhodnutí neomezit se jen na jeden svazek Straussových esejů, ale vydat je ve dvou dílech. Podle původních představ měl první svazek zahrnout Straussovy studie ke starověkému a středověkému politickému myšlení, zatímco ve druhém měly být texty o novověké politické filosofii.

Postupně však chronologické hledisko ustoupilo do pozadí a převládl tematický přístup: Aleš se rozhodl, že první svazek zahrne Straussovy obecnější studie o politické filosofii a jejích problémech, zatímco v druhém budou konkrétnější texty o jednotlivých politických myslitelích a jejich dílech.

Obsah prvního svazku se také měnil jen málo: byl pouze vyřazen esej O zapomenutém způsobu psaní, což byla Straussova odpověď na recenzi jeho knihy Perzekuce a způsob psaní. Delší diskuse se vedla o obsahu druhého svazku. Postupně se dospělo k rozhodnutí, že v něm bude jen jeden esej o Maimonidovi místo původně navrhovaných čtyř a že do něj nebude zařazen text o Kurtu Riezlerovi. Aleš také dlouho zvažoval, zda dát přednost Straussovu eseji O Platónově Obraně Sókrata a Kritónovi před jeho prací O Euthydémovi, než se nakonec rozhodl ve prospěch druhého z těchto textů.

Samotný překlad pokračoval jen pomalu: přepracované překlady esejů z prvního vydání obdržel Aleš v roce 2010, poslední esej pro první svazek dostal v roce 2013. Kvůli pracovnímu vytížení stihl do své předčasné smrti provést pouze redakční úpravy v eseji O přirozeném zákonu.

Michal Mocek

 

Obsah

Předmluva . . . 7

Leo Strauss Aleše Havlíčka . . . 9

Politická filosofie, politická věda a krize modernity Co je politická filosofie? . . . 15

O klasické politické filosofii . . . 63

Tři vlny modernity . . . 81

Politická filosofie a historie . . . 96

Filosofie jako přísná věda a politická filosofie . . . 117

Epilog . . . 129

Právo, náboženství a vzdělání jako problémy politické filosofie O přirozeném zákonu . . . 157

Přirozené právo a historický přístup . . . 170

Pokrok či návrat? . . . 193

Liberální vzdělání a odpovědnost . . . 244

Seznam zkratek . . . 265

Rejstřík . . . 267

Ediční poznámka . . . 271