Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Úvod

Mezi náměty Sókratových hovorů o lidských věcech náležely otázky, co je zbožné a co hříšné, co je krásné a co ošklivé, co spravedlivé a co nespravedlivé, co je uměřenost, co je state čnost a co je zbabělost. V přímé souvislosti s těmi hovory zabýval se týmiž problémy i Platón a napsal v rané době své spisovatelské činnosti několik dialogů, v nichž se za vedení Sókratova hledá výměr jisté ctnosti. Tak má dialog Lachés předmětem pojem statečnosti, dialog Charmidés pojem uměřenosti a v dialogu Euthyfrón se jedná o zbožnosti.

Zbožnost u řeckého myslitele není osobní citové nastrojení lidské mysli, projevující se v poměru člověka k božstvu, nýbrž je to chování člověka ve společnosti, v rodině a v obci, vyplývající z jeho uznávání božského práva a řádu. Je to jen zvláštní druh spravedlnosti a spolu se spravedlností náleží k pojmu dokonalého člověka, ne k pojmu člověka náboženského. Pojem zbožnosti je pojem etický, právě tak jako pojem statečnosti, uměřenosti a spravedlnosti, a hledání jeho výměru je logická práce konaná v oblasti etiky.

Ale v dialogu Euthyfrón nejde Platónovi jen o logiku a etiku, jde tu také, a snad nejvíce, o člověka – o Sókrata. O zbožnosti tu rozmlouvá Platónův učitel, který byl ve skutečnosti před jistou dobou pohnán na soud, odsouzen a usmrcen pro bezbožnost. A rozmlouvá o zbožnosti s mužem, který se již pro své povolání cítí blízkým božskému právu a který si proto osobuje odborné vědění o tom, co je a co není zbožné; je to věštec Euthyfrón, osoba za doby Sókratovy v Athénách asi dosti známá a připomínaná ještě v Platónově dialogu Kratylos. Není bez významu ani čas a místo, do kterého Platón klade hovor Sókratův s Euthyfrónem. Oba muži se setkají blíže úřadovny archonta krále, u něhož se podávaly žaloby pro rušení náboženství. Sókratés je přiveden na tato místa žalobou, kterou na něj podal Melétos, že zavádí nové bohy a kazí mládež; Euthyfrón naopak žaluje, a to svého vlastního otce, pro zločin proti zbožnosti, kterého se dopustil tím, že zavinil smrt člověka. Jistota úsudku ve věcech božského práva, kterou takto Euthyfrón projevuje, dává Sókratovi podnět, aby se hleděl u tohoto odborníka poučit o pravé podstatě zbožnosti; doufá,že bude moci užít získaného poučení ke svému hájení proti Melétovi.

Ale hned prvním pokusem o výměr zbožnosti prozrazuje Euthyfrón,že nemá ani opravdové znalosti věci, o kterou jde, ani neumí tvořit logicky správný výměr. Sókratés mu ukáže jeho logickou chybu a Euthyfrón podá nový výměr: „Co je bohům milé, je zbožné, co však jim není milé, je hříšné “, jejž po námitkách Sókratových učiní přesnějším slovy „všem bohům “. A tu Sókratés vyvrátí i tento výměr myšlenkou, jejíž skutečný dosah nesmírně převyšuje běžné mínění všeho antropomorfního náboženství: bohové milují zbožné proto, že je zbožné, ale není pravda, že by něco bylo zbožné proto,že je od bohů milováno. Po tomto Euthyfrónově nezdaru se Sókratés stává z poučovaného poučujícím. Jeho návodem dospěje Euthyfrón tak daleko,že vymezuje zbožnost jako tu část spravedlnosti, která se týká služby bohům, ale nepodaří se mu nalézti lepší určení té služby nežli je modlení a obětování. Sókratova kritika ukáže nemožnost i tohoto výměru, když jej domyslí a vysloví tak, že zbožnost je vědění o tom, zač máme bohy prositi a co jim máme dávati. Zbožnost by tedy byla jakési obchodování s bohy, při němž lidé dávají bohům to, co je bohům milé; tímto závěrem se Euthyfrón vrátil ke své dřívější, již vyvrácené definici, a Sókratés lituje, že nenabyl od něho poučení, jehož by mohl použít proti Melétovi.

Snad v žádném dialogu Platónově není porážka domnělého vědění, kterou způsobuje Sókratova kritická ironie, tak rozhodná jako v tomto dialogu o zbožnosti. Ale cítíme, že tento ostrý protiklad obou rozmlouvajících osob je výrazem ještě něčeho jiného než umělecké spisovatelovy techniky. Je tu usvědčen z nevědomosti, co je zbožné a co hříšné, ten, který se svým domnělým věděním o této věci povyšoval jako odborník nad ostatní lid; a je usvědčen od toho, který byl od lidu – na žalobu jeho mluvčího Meléta – pro domnělé rušení zbožnosti odsouzen k smrti. Důkaz o ubohosti odbornictví je zároveň důkazem o větší ubohosti soudu lidu, který Euthyfróny snáší, a Sókraty usmrcuje.

Objektivní zbožnost, jak ji chápe myšlení Platónova Sókrata, je absolutní, nezávislá idea, jejímž měřítkem nejsou ani lidé ani bozi. Mythologické představy o bozích nejsou této zbožnosti oporou, nýbrž spíše překážkou jejího poznání. Nenáleží k ní ani běžné úkony kultu, oběti a modlitby. Nenáleží k ní vlastně ani lidová víra v bohy, ale je připuštěna bez filosofické kritiky do jejího ponětí, aby byla zbožnost rozlišena od spravedlnosti. Ovšem cíl zbožnosti je mimo osobní zájmy bohů a sami bohové, přijímajíce lidské služby, jsou ve službách něčeho, co je nad nimi. Euthyfrón nedovede správně odpovědět, co je účelem těch lidských služeb, a Sókratés mu to neříká. Ale můžeme tušiti, že již v tomto raném spise měl Platón ve vědomí nejvyšší pomysl svého filosofování, ideu dobra. Uskutečňování dobra je účelem zbožného jednání, založeného na opravdovém vědění o podstatě zbožnosti. Jistě však do logické práce, hledající výměr zbožnosti, prozařuje poznání,že zkoumanému pojmu odpovídá realita, nezávislá na činnosti lidského rozumu.

Umělecká stavba dialogu Euthyfrón při vší své jednoduchosti působí mohutným dojmem, neboť se účinně odráží od svého pozadí, osudné úřadovny archonta krále. Je v něm užito všech prostředků, kterými Platón umí vzbuzovat iluzi skutečné rozmluvy, a nerovnost dialogického zápasu je uměle mírněna tím, že se hledaný výměr nenalézá.

*

Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta (Platonis opera, sv. I, Oxonii 19052); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách. Dobrou pomoc mi poskytly také poznámky, kterými vysvětluje tento dialog ve svém vydání F. Groh (2. vyd. 1925).

F. N.