Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Přehledová studie

Zabývat se recepcí Hegela ve Francii jistě neznamená zkoumat pouze jednu z kapitol francouzského myšlení. Jak poznamenává Andrea Bellantone, autor dvousvazkové studie věnované příslušnému tématu, recepce hegelianismu sehrála důležitou roli při přechodu od moderní k současné francouzské filosofii – a to především pokud jde o pojem subjektivity, jenž je napříště uvažován v napětí k pojmu substance.[ 1 ] K tomuto tvrzení, které je samo o sobě nezpochybnitelné a které skutečně umožňuje vysvětlit proměny francouzského myšlení ve dvacátém století, je však třeba doplnit, že recepce Hegela je tu v podstatném ohledu také výkladem jisté filosofie času, jak se rýsuje napříč souborem hegelovských textů. Právě tento bod byl východiskem při uspořádávání naší antologie, která si klade za cíl představit vývoj hegelovství ve Francii prostřednictvím textů věnovaných tomuto tématu. Cílem úvodní studie, kterou zde předkládáme, je pak navrhnout periodizaci francouzské recepce, nastínit její dějiny od počátků ve dvacátých letech devatenáctého století až po současnost a zdůvodnit volbu jednotlivých textů.

Periodizace

Pokud jde o periodizaci francouzského interpretování Hegela, nabízí se různé pertinentní úhly pohledu. Gwendoline Jarczyková a Pierre-Jean Labarrière, hegelovští překladatelé a autoři monografie De Kojève à Hegel (Od Kojèva k Hegelovi), například navrhují trojčlenné schéma, které se zjevně opírá o figuru negace negace:[ 2 ] první fázi recepce, jež by spadala zhruba do druhé poloviny devatenáctého století, by charakterizoval především zájem o hegelovský systém – čtení Hegela by tu v prvé řadě bylo dešifrováním systému, jak se rýsuje v Encyklopedii a v Logice jako vědě. Druhá fáze, která by sahala zhruba od začátku do poloviny dvacátého století, by se oproti tomu vyznačovala interpretacemi Hegela jakožto autora, jenž zavádí určité existenciální kategorie – zvláštní pozornost by zde byla věnována Fenomenologii ducha a Hegels theologische Jugendschriften (Hegelovy mladické theologické spisy). A konečně pro třetí fázi, jež by zahrnovala také současnou hegelovskou recepci, by byla typická snaha o spojení obojího – platilo by, že nyní je Fenomenologie čtena jako uvedení do systému a systém je chápán jako interpretace určité zkušenosti, jak je zaznamenána ve Fenomenologii.

Aniž bychom toto schéma chtěli v podstatném ohledu zpochybňovat – poskytuje základní orientační body v mimořádně bohatém korpusu textů –, navrhneme odlišný pohled na vývoj hegelovství ve Francii. Nevyjdeme z chronologicky první fáze hegelovské recepce, kterou bychom jednoduše charakterizovali jako etapu zaměřenou na studium systému, jako etapu, která byla následně vystřídána druhým, existenciálním obdobím, a která se nakonec navrátila ve třetí fázi syntetizující dvě fáze předchozí. Východiskem nám bude spíše období mezi lety 1920 až 1960, které označíme jako klasické, jelikož v něm recepce Hegela ve Francii dosáhla své akmé (objevují se v ní původní interpretace hegelovských textů od autorů, jako jsou Jean Wahl, Alexandre Kojève či Jean Hyppolite), přičemž fázi, která klasickému období předchází, a fázi, která následuje po něm, vymezíme ve vztahu k tomuto středu. Období od roku 1820 do roku 1920 tak označíme jako předklasické: lze říci, že francouzští komentátoři zde ještě nepodávají vlastní výklad hegelovské filosofie – pohled na Hegela je zde spíše povrchní, rozmanití interpreti nabízejí parafráze hegelovství, případně ho připodobňují odlišným filosofickým směrům. Oproti tomu pro fázi, kterou označíme jako poklasickou, je charakteristické, že se v ní různí autoři vyrovnávají s tím, jak se hegelovská studia ustavila v období klasickém, ať už má toto vyrovnávání podobu kritiky anebo kontinuálního navazování.

Ačkoli tedy platí, že ve Francii byla nejprve pozornost věnována systému, následně Fenomenologii, a konečně hegelovství vcelku, navrhujeme členění nesugerující představu, podle níž by všechna tři období byla co do úrovně vyrovnaná, resp. podle níž by každé období mělo stejný význam a odlišovalo se pouze zvláštním úhlem pohledu. Připusťme, že váhu nese především střední období, období zlomové, vzhledem k němuž lze posuzovat předešlou a následnou etapu francouzského hegelianismu.

V následném výkladu představíme francouzskou recepci Hegela především prostřednictvím odkazů na jednotlivé texty a autory, kteří se v daném období věnovali hegelovským tématům. Jak jsme naznačili výše, pokud jde o předklasické období, jedná se především o práce, v nichž je Hegel na jedné straně pouze parafrázován, případně, na straně druhé, je jeho filosofie připodobňována odlišným filosofickým proudům nebo s nimi ztotožňována. I tak se v tomto období objevuje několik interpretací, které poskytují původní přístup k Hegelovi: na tyto texty budeme také průběžně upozorňovat.[ 3 ]

Prvním francouzským autorem, jenž výrazně recipoval hegelovství a jenž uvedl Hegela do Francie, je Victor Cousin, zastánce eklektické metody, a jistě jedna z nejvýraznějších postav francouzské filosofie v první polovině devatenáctého století. Cousin – jenž se s Hegelem osobně setkal v roce 1816 při svém pobytu v Heidelbergu, ale i při Hegelově návštěvě Paříže v roce 1827 – poskytuje spíše osobní portrét ve svých Souvenirs de l’Allemagne (Vzpomínky na Německo),[ 4 ] kde je Hegel s odkazem na Revoluci představen jako příznivec Francie. Jakkoli jsou právě tyto Cousinovy pasáže o Hegelovi nejproslulejší – je jim vlastní určitá rétorická průbojnost –, filosoficky důležitější jsou výklady v jeho Fragments philosophiques (Filosofické fragmenty) z roku 1826 a v Cours de philosophie (Kurs filosofie) z roku 1828, do nichž se promítá autorovo přesvědčení, že Hegel je završitelem platónského idealismu.[ 5 ] Cousinův přístup k Hegelovi je zde v mnohém ohledu volný, tj. nevázaný bližším čtením textů. Je však třeba uvést, že již u tohoto autora se objevuje způsob recepce příznačný pro mnohé pozdější francouzské hegeliány: Victor Cousin recipuje Hegela tak, že se pokouší filosofovat na základě specificky pojatého hegelianismu. To znamená, že Hegel se pro něho stává určitým východiskem pro vlastní filosofický projekt.

Tématem recepce ve vlastním slova smyslu se Hegel stává až později u Charlese Bénarda, Cousinova žáka a spolupracovníka na École normale supérieure. Ten postupně mezi lety 1840 a 1852 publikuje v pěti svazcích text s názvem Cours d’esthétique (Kurs estetiky), který představuje kombinaci překladů, resumé a komentářů Hegelových přednášek.[ 6 ] Ať už vymezíme žánr Bénardova textu jakkoli – sám autor upozorňuje, že „kompletní a doslovný překlad by byl barbarský a nepochopitelný“[ 7 ] –, platí, že jde o první pokus předvést Hegela samého francouzskému publiku, a v tomto smyslu je na Bénarda běžně odkazováno.

Ve stejném období je však Hegelovo myšlení prostředkováno také mimo oblast filosofie, především díky francouzským germanistům. Nejdůležitějšími texty jsou čtyřsetstránková studie Augusta Otta Hegel et la philosophie allemande (Hegel a německá filosofie) z roku 1844,[ 8 ] zaměřená především na hegelovství, jak je prezentováno v Encyklopedii, a nedávno znovu publikovaná disertace Louise Prévosta Hegel, exposition de sa doctrine (Hegel, předvedení jeho nauky),[ 9 ] obhájená na Universitě v Toulouse v roce 1844. Tento text zahrnuje i část o Jacobim, Kantovi, Fichtovi a Schellingovi, jejichž koncepce do sebe Hegelův systém podle autora absorbuje.[ 10 ]

Teprve v padesátých letech se ve Francii objevuje autor, jenž se – moderně řečeno – specializuje na Hegelovo myšlení. Původem italský filosof, absolvent Sorbonny a také spolupracovník Victora Cousina, Augusto Vera publikuje texty a překlady, jež zůstanou určující pro francouzskou recepci Hegela až do období, které jsme výše označili jako klasické. Hlavním Verovým počinem je kompletní překlad Encyklopedie filosofických věd, jenž vychází postupně v několika svazcích: nejprve je v roce 1859 publikována Hegelova Logika, v šedesátých letech třísvazková Filosofie přírody a Filosofie ducha, a připojena je také ve dvou svazcích Filosofie náboženství.[ 11 ] Vera pak vedle překladů publikuje ještě dvě studie věnované Hegelovi: v roce 1855 vychází jeho Introduction à la philosophie de Hegel (Úvod do Hegelovy filosofie) – ta ve Francii získá status nepominutelného spisu při studiu hegelianismu – a v roce 1864 Essais de philosophie hégélienne (Eseje o hegelovské filosofii).[ 12 ] Je symptomatické – a zde můžeme odkázat na výše uvedené tvrzení Gwendoline Jarczykové a Pierra-Jeana Labarrièra –, že jakkoli se Vera profiluje jako výsostně hegelovský interpret, nechává prakticky bez povšimnutí Fenomenologii, jejíž první významnější komentáře se ve Francii objeví až o šedesát let později.

Pokud jde o vztah různých filosofických proudů k Hegelovi, překvapivě platí, že jeho filosofie je – nijak okrajovým způsobem – recipována v okruhu francouzských pozitivistů. Na Hegelovu filosofii přírody tak například odkazuje Hyppolite Taine ve svém pojednání Les philosophes classiques du dix-neuvième siècle en France (Klasičtí filosofové devatenáctého století ve Francii, 1857), kde se snaží o smíření pozitivismu a idealismu, resp. o syntézu přírodních věd a metafyziky.[ 13 ] Další představitel pozitivistického směru, Ernest Renan, pak na Hegela odkazuje ve svých Dialogues et fragments philosophiques (Filosofické dialogy a fragmenty, 1876), kde se pokouší o skloubení pozitivismu a náboženství.[ 14 ]

Ve stejném období se objevují také první kritické práce o Hegelovi. Jako protipól pozitivistického, spíše vstřícného čtení Hegela tak lze chápat kritiku Émila Beaussira, filosofa působícího na École normale supérieure a také činného politika, podle něhož je Hegelova nauka apologetikou atheismu a komunismu: ve svém spise Antécédents de l’hégélianisme dans la philosophie francaise (Předchůdci hegelianismu ve francouzské filosofii, 1865) tak Beaussire upozorňuje, že Hegelovým žákem ve Francii je Pierre-Joseph Proudhon, jenž na Hegela skutečně odkazuje ve svém Système des contradictions économiques (Systém ekonomických rozporů) z roku 1846.[ 15 ] Obecně lze tvrdit, že nevole vůči hegelovství tu souvisí s odporem pociťovaným obecně vůči Prusku, které bylo v dané době vnímáno jako hrozba pro Francii. Po roce 1870, kdy pruské vojsko skutečně vpadlo do země, je pak Hegel asociován přímo s pruským nacionalismem a militarismem.[ 16 ]

Určitou přízeň si však Hegel uchová mezi francouzskými filosofy, kteří tíhnou k politické levici a kteří se přibližují mladohegelovství. Hegelem se bude později zabývat například Charles Andler, germanista, profesor na Collège de France, působící také na Pařížské socialistické škole: ve své disertaci Les origines du socialisme d’État en Allemagne (Počátky státního socialismu v Německu, 1897) tak Andler představuje Hegelovo učení jako důležitou inspiraci pro státní zřízení v Německu, jehož základ je podle něho socialistický.[ 17 ] Vedle Andlera pak o Hegelově politické filosofii píše také Jean Jaurès, absolvent filosofie na École normale supérieure a jeden ze zakladatelů francouzské sociální demokracie: Jaurès Hegelovi věnuje část své disertace De primis socialismi germanici lineamentis apud Lutherum, Kant, Fichte et Hegel (První náznaky německého socialismu u Luthera, Kanta, Fichta a Hegela, 1891).[ 18 ]

Významnou publikací z této doby, na niž budou odkazovat také autoři v klasickém období, je článek Luciena Herra Hegel v La Gran-de Encyclopédie (Velká encyklopedie, 1893/1894), kde je Hegelova filosofie líčena spíše z odstupu, s cílem podat shrnující výklad nauky. Za pozornost stojí, že je zde ve francouzském kontextu poprvé upozorněno na roli Fenomenologie ducha jakožto spisu, v němž se Hegel definitivně rozchází s romantismem a s Schellingovou filosofií.[ 19 ] Druhým významným textem, spadajícím do stejného období, je pak kniha La Logique de Hegel (Hegelova logika, 1897) od Georgese Noëla, který podává podrobný rozbor Hegelovy Logiky jako vědy.[ 20 ] Důležité je, že oba texty se pokoušejí předvést hegelovství jako svébytný filosofický projekt, a představují tak v dané době určitou výjimku ve francouzské recepci tíhnoucí – jak jsme výše upozornili – k interpretaci Hegela prismatem rozmanitých nehegelovských nauk.

Na přelomu století je pak Hegel asociován především se socialismem či levicovým myšlením: v roce 1901 vychází v Revue socialiste text Christiana Cornélissena La dialectique hégélienne dans l’œuvre de Marx (Hegelovská dialektika v Marxově díle),[ 21 ] v níž autor konstatuje identitu hegelovské a marxistické dialektiky, v roce 1907 na pařížské právnické fakultě předkládá svou disertaci L’influence de Hegel sur Marx (Vliv Hegela na Marxe) Léopold Leseine, který obhajuje tvrzení, že hegelovství se projevuje v některých mystických a metafyzických aspektech Marxovy nauky,[ 22 ] a konečně ve stejném roce je Hegelovi věnována debata ve Francouzské filosofické společnosti: René Berthelot, autor zabývající se především politickou filosofií, zde vystoupí s přednáškou Sur la nécessité, la finalité et la liberté chez Hegel (O nutnosti, účelnosti a svobodě u Hegela), v jejímž závěru provádí srovnání Hegelovy a Marxovy filosofie.[ 23 ] Významnější text nezávislý na levicovém čtení se pak ve Francii objeví až v roce 1912, kdy germanista Paul Roques publikuje syntetickou studii Hegel, sa vie et ses œuvres (Hegel, jeho život a jeho díla).[ 24 ] Důležité je, že Roques ve své práci vychází přímo z německých textů, přičemž k dispozici má i dosud nepublikované berlínské rukopisy.

2. 1920–1960: klasické období

Roquesovým spisem je již předznamenáno období, které jsme výše označili jako klasické a v němž se hegelovství stává jednou z hlavních složek francouzské filosofie. Tento obrat k Hegelovi nelze vysvětlit na základě jediné, určující příčiny. Důležitou roli jistě hrál pro danou dobu příznačný zájem o existenciální témata, jež se objevují u mladého Hegela a ve Fenomenologii, resp. která lze z raných spisů a z Fenomenologie při určitém zaostření vyčíst. Michael S. Roth, autor monografie věnované tomuto období, však také jako důvod uvádí určitou nespokojenost s dosud vlivným novokantovstvím, jež reprezentoval například Léon Brunschvicg, filosof spojující pohyb dějin především s vývojem věd a poznání.[ 25 ] Vůči němu představoval Hegel určitou alternativu, nakolik dovoloval uvažovat o dějinnosti právě v souvislosti s lidskou existencí.

Spisem, který toto období otevírá a který se soustředí právě na nesystematické, existenciální motivy Hegelova myšlení, je Histoire de la philosophie allemande (Dějiny německé filosofie, 1921) od Émila Bréhiera, profesora Sorbonny a také pozdějšího člena Francouzské akademie. V příslušné kapitole Bréhier tvrdí, že v základu Hegelova myšlení jsou úvahy o náboženství, resp. že vše, co Hegel později činil, je „pouze snahou o to dát intelektuální formu myšlenkám obsaženým v Životě Ježíšově“: hegelovskou spekulaci pak lze podle něho chápat jako svého druhu „theogonii“.[ 26 ]

Jakkoli přepjatě může Bréhierova teze znít, právě toto čtení je pak převzato v monografii Jeana Wahla Le malheur de la conscience dans la philosophie de Hegel (Nešťastné vědomí v Hegelově filosofii) z roku 1929, která je považována za inaugurační spis francouzského obratu k Hegelovi. Wahl zde obdobně jako Bréhier tvrdí, že Hegelova filosofie je ve svém jádru theologií a že hegelovská dialektika není v podstatě metodou, ale výrazem určité romanticko-náboženské zkušenosti.[ 27 ] Toto přesvědčení se jasně ohlašuje již v úvodních pasážích Wahlova pojednání, jež jsme také zařadili do naší antologie. Přestože tento text není explicitně věnován času, zahrnuje v sobě již některé otázky, které budou v pozdějších francouzských interpretacích tohoto tématu ve hře. Jde například o fakt, že Wahl uvažuje právě o vztahu nečasových pojmů, z nichž je komponován hegelovský systém, ke zkušenosti situované v čase. Wahl v daném případě tvrdí, že kategorie systému pramení z vlastní Hegelovy zkušenosti, jak je zaznamenána v jeho Mladických theologických spisech. V tomto smyslu má být také filosofie mladého Hegela klíčem k hegelovství vůbec.

Obdobnou interpretaci, která studii o nešťastném vědomí předznamenává, Wahl publikoval již o dva roky dříve v prvním čísle Revue d’histoire de la philosophie.[ 28 ] Za pozornost stojí, že ve stejném časopise, redigovaném zmíněným Émilem Bréhierem, se postupně objeví také jiné původní interpretace hegelovské filosofie. Jde například o příspěvek historika Henriho Séea Remarques sur la philosophie de l’histoire de Hegel (Poznámky k Hegelově filosofii dějin) nebo o studii Dmitrije Čiževského Hegel et Nietzsche (Hegel a Nietzsche), kde jsou oba filosofové srovnáváni jako kritici morálního pohledu na svět.[ 29 ] Vedle těchto původních interpretací jsou pak ve dvacátých letech publikovány také první nové překlady hegelovských textů. Například v roce 1927 vychází antologie Paula Archambaulta Hegel. Choix de textes et étude du système philosophique (Hegel, výběr z textů a studie k filosofickému systému), a především o rok později Život Ježíšův v překladu Dumitru Roșcy: právě tato publikace dobře odpovídá dobovému zájmu o mladého Hegela.[ 30 ]

Ve stejné době se však neobjevují pouze existenciální či humanistické interpretace hegelovství, resp. interpretace zdůrazňující Hegelovo theologické mládí. V roce 1921 publikuje Émile Meyerson dvou-svazkovou práci De l’explication dans les sciences (O vysvětlení ve vědách), která čerpá především z Hegelovy filosofie přírody a v níž je Hegel představen jako autor platné metody vědeckého vysvětlování: tato metoda je kontrastována s pythagorejským „matematickým idealismem“ a především s pozitivismem Augusta Comta.[ 31 ] Spolu s tím je pozornost stále věnována Hegelově politické filosofii. V roce 1927 tak vychází spis Les doctrines politiques des philosophes classiques de l’Allemagne. Leibniz, Kant, Fichte, Hegel (Politické nauky německých klasických filosofů. Leibniz, Kant, Fichte, Hegel), v němž Victor Basch, filosof, který si svého času vydobyl renomé obhajobou Alfre-da Dreyfuse, hájí Hegela proti dřívějším nařčením z pangermanismu a představuje jeho koncepci spojující individuum a stát.[ 32 ] Dva články věnované politickému hegelovství – Les Jeunes Hégéliens et les origines du socialisme contemporain en Allemagne (Mladohegelovci a počátky současného socialismu v Německu) a La conception de l’État chez Hegel et la philosophie politique en Allemagne (Hegelovo pojetí státu a německá politická filosofie) – píše také Diltheyův a Sim-melův žák Bernard Groethuysen.[ 33 ] Oproti mnoha levicových myslitelům předklasického období se Groethuysen soustředí na rozdíly mezi filosofií mladohegelovců, Marxovým myšlením a Hegelovou filosofií. Mimo jiné zde vymezuje roli, která je v příslušných naukách připisována filosofii: zatímco u Hegela filosofie pouze afirmuje přítomný stav jako výsledek dosavadního vývoje ducha, filosofie u mladohegelovců a marxistů vytyčuje jako logicky nutnou jistou budoucnost.[ 34 ]

Významným datem ve francouzské recepci je rok 1931, tedy sté výročí Hegelova úmrtí. Tři filosofické časopisy Revue philosophique, Revue de métaphysique et de morale a již zmíněná Revue d’histoire de la philosophie věnují celé jedno číslo Hegelovi, přičemž mnoho příspěvků, které se zde objeví, se později stanou klasickými.

V případě prvního uvedeného časopisu jde především o Koyrèho text Note sur la langue et la terminologie hégéliennes (Poznámka k Hegelově jazyku a terminologii) o neproniknutelnosti či komplikovanosti Hegelova jazyka, dále o studii De la philosophie politique de Hegel (O Hegelově politické filosofii) od Victora Basche, který definuje hegelovské pojetí státu jako syntézu „filosofie autority“ a „filosofie svobody“, a Wahlovu práci Hegel et Kierkegaard (Hegel a Kierkegaard), kde je Kierkegaardova filosofie porovnávána jak s myšlen-kami v Hegelových mladických theologických spisech, tak s filosofií systému.[ 35 ] Zvláštní hegelovské číslo Revue de métaphysique et de morale pak zahrnuje příspěvek od již zmíněného Charlese Andlera Le fondement du savoir dans la Phénoménologie de l’Esprit de Hegel (Základ vědění v Hegelově Fenomenologii ducha), Berthelotovu srovnávací studii Goethe et Hegel (Goethe a Hegel), v níž je Goethovo myšlení porovnáváno také s Fichtovou a Schellingovou filosofií, a článek Martiala Gueroulta, budoucího profesora na Collège de France, Le jugement de Hegel sur l’antithétique de la raison pure (Hegelův soud o antitetičnosti čistého rozumu).[ 36 ] Ve třetím uvedeném časopise, Revue d’histoire de la philosophie, pak vycházejí první texty reflektující francouzskou recepci Hegela. Jde především o text Raymonda Lenoira o vlivu Hegela na francouzské myšlení v devatenáctém století a zprávu o současném stavu francouzské recepce, již v roce 1930 pronesl na hegelovském kongresu v Haagu Alexandre Koyré.[ 37 ]

V případě posledního zmíněného autora, ruského emigranta a profesora na École pratique des hautes études, jde opět o jedno z výrazných jmen klasického období. Do naší antologie jsme zařadili jeden z Koyrého pozdějších textů, studii Hegel à Iena (Hegel v Jeně, 1934), která je věnována přímo hegelovské filosofii času. Kromě toho, že zde Koyré upozorňuje na aporetický ráz Hegelovy koncepce – která podle něho nedokáže smířit otevřenost lidských dějin a nárok na absolutní uskutečnění ducha –, je tato studie pozoruhodná tím, že se snaží kori-govat přílišný důraz na mladické spisy, jež jsou v dané době chápány jako dílo jiného Hegela, než je Hegel systému. Koyré oproti tomu hájí tvrzení, že mezi obojím – mezi dílem mladého a zralého filosofa – existuje „dialektická kontinuita“.

Jedním z vrcholů francouzského obratu k Hegelovi jsou pak interpretace Alexandra Kojèva, taktéž ruského emigranta ve Francii, jenž od roku 1933 do roku 1939 přednášel na pařížské École pratique des hautes études o Fenomenologii ducha (ta v dané době stále ještě nebyla přeložena do francouzštiny). Tyto semináře, které poskytují marxistické a existenciální čtení Hegelova spisu a jichž se účastní na-příklad Maurice Merleau-Ponty, Georges Bataille či Jacques Lacan, vyjdou v roce 1947 péčí Raymonda Queneaua pod názvem Introduction à la lecture de Hegel (Úvod do čtení Hegela).[ 38 ]

Pro naši antologii jsme vybrali ty pasáže z Kojèvových přednášek, jež zahrnují dvě důležité teze ohledně Hegelovy filosofie času. Dle Kojèva jednak platí, že Hegelova obecná koncepce času je ve svém základu formována podle lidského vzoru – čas vůbec tak má být Hegelem chápán jako negování přítomného vedené touhou zaměřenou k budoucímu. Dále Kojève upozorňuje – a zde se jedná o jeho nejproslulejší tvrzení, jež se stalo jakýmsi motem přednášek –, že Hegel je filosofem konce dějin zrušených v nečasovém vědění, které má být „věčností vyjevenou sobě samé“.

Během třicátých let, v nichž je pozornost věnována především Kojèvovi, se začínají objevovat také první texty Jeana Hyppolita, budoucího profesora na Collège de France, jehož práce zpřístupňují hegelovství jako systém problémů či otázek, a které tedy lze vnímat jako určitý protějšek Kojèvova existencialistického a marxistického čtení. V daném případě je třeba upozornit na Hyppolitův text – zcela odpovídající dobovému zaměření – Les travaux de jeunesse de Hegel d’après des ouvrages récents (Hegelovy mladické spisy podle nedávných publikací), kde jsou proměny hegelovského myšlení sledovány ve třech raných obdobích (období tübingenském, bernském a frankfurtském), dále na samostatnou studii věnovanou období v Jeně, Vie et prise de conscience de la vie dans la philosophie hégélienne d’Iéna (Život a uvědomění života v Hegelově jenské filosofii), a především na text La signification de la Révolution francaise dans la Phénoménologie de Hegel (Význam Francouzské revoluce v Hegelově Fenomenologii),[ 39 ] týkající se tématu, které se později stane středobodem hyppolitovských výkladů, tj. vztahu obecna a jedinečné historické události.

Pokračující zájem o Hegela dokumentuje také řada nových překladů, které se objevují ve třicátých a čtyřicátých letech. V překladu Jeana Gibelina – autora, jenž později přeloží i tři Kantovy Kritiky či Schopenhauerův spis o čtverém důvodu – poprvé vycházejí Hegelovy Přednášky o filosofii dějin, roku 1939 vydají Henri Lefebvre a Nor-bert Guterman antologii Morceaux choisis de Hegel (Vybrané úryvky z Hegela), hegelovskou čítanku zahrnující mimo jiné komentované texty k filosofii přírody, filosofii dějin, umění a logice, ve stejném roce pak vyjde část čtvrté kapitoly Fenomenologie ducha přeložená a komentovaná Alexandrem Kojèvem, roku 1940 se v překladu Andrého Kaana objevují Základy filosofie práva s úvodním komentářem Jeana Hyppolita, a konečně v letech 1939 a 1941 vychází ve dvou svazcích vlastní Hyppolitův překlad Fenomenologie, tj. první kompletní převedení tohoto spisu do francouzštiny, jenž také zavádí nový překladatelský úzus. Vzhledem k tomu, že během války, resp. pár let po ní jsou publikovány ještě tři další důležité Hegelovy spisy – nejprve vychází v překladu Samuela Jankélévitche Estetika a Logika jako věda, o něco později pak v překladu Jeana Gibelina Encyklopedie filosofických věd –, lze tvrdit, že klasické období poskytne moderní překlad všech klíčových textů hegelovského korpusu.[ 40 ]

Jak je patrné i z uvedeného seznamu, válečné období nepředstavuje – tak jako o sedmdesát let dříve – přerušení, ale další pokračování francouzské recepce Hegela. Vedle překladů to dokládají také dvě monografie Jeana Hyppolita, které vycházejí těsně po válce a které si vydobudou určitou proslulost. První jeho monografie, nazvaná Genèse et structure de la Phénoménologie de l’esprit de Hegel (Vznik a struktura Hegelovy Fenomenologie ducha, 1946), je několikasvazkovým komentářem k Hegelovu spisu, druhá, Introduction à la philosophie de l’histoire de Hegel (Úvod do Hegelovy filosofie dějin), jež vychází o dva roky později, představuje Hegelovu koncepci vývoje založeného na rozporech. Platí, že Hyppolite se díky těmto publikacím nyní stává hlavní postavou francouzského hegelianismu.[ 41 ]

Do naší antologie jsme vybrali kratší Hyppolitův text Ruse de la raison et histoire chez Hegel (Lest rozumu a dějiny u Hegela) z roku 1952, který v sobě shrnuje hlavní body autorovy interpretace hegelovské filosofie dějin. Tu podle Hyppolita charakterizuje určité napětí, jelikož předpokládá dvojí, humanistické a idealistické završení: v hyppolitovské interpretaci Hegelovy dějiny ústí jednak v ustavení občanské společnosti, jež je určitým faktem v čase, jednak se naplňují v sebepoznání ducha, jenž stojí mimo čas. Hlavní napětí hegelianismu tak Hyppolite ani tolik nesleduje mezi systémem a Fenomenologií, resp. mladickými spisy, ale spíše mezi Logikou jako vědou a Přednáškami o filosofii práva, tj. teoretickou a politickou filosofií autora. Pouze předběžně poznamenejme, že právě toto dilema, dilema mezi naplněným poznáním a otevřeností lidských dějin, jehož se ve skutečnosti dotýká i Koyrého text a Kojèvovy přednášky, pak bude hrát důležitou roli v poklasickém období francouzské recepce. Autoři, kteří vystoupí v tomto období, se budou snažit uvedenou dvojakost rozřešit, anebo přinejmenším formulovat odlišně, neaporeticky.

Pokud jde o další poválečné interpretace a komentáře, upozorněme nejprve, že koncem čtyřicátých let a v letech padesátých se již vykládání Hegela či odkazování na něj stává ve Francii samozřejmostí a že právě v tomto smyslu francouzský hegelianismus dosahuje své akmé:

Hegel se ve Francii stává takříkajíc „domorodcem“.[ 42 ] Vedle dalších Hyppolitových studií, věnovaných Logice, Fenomenologii a srovnávání existenciální a hegelovské filosofie,[ 43 ] je třeba uvést především Weilovu práci Hegel et l’État (Hegel a stát), dodnes komentovanou studii, v níž autor hájí Hegela proti výtkám z etatismu,[ 44 ] a dva kratší, ovšem dodnes zmiňované texty věnované Hegelovi: jde o článek Mikela Dufrenna L’actualité de Hegel (Hegelova aktuálnost), v němž je mimo jiné kritizováno Kojèvovo existenciální čtení Fenomenologie na úkor jejího „metafyzického rozměru“,[ 45 ] a Merleau-Pontyho L’existentialisme chez Hegel (Existencialismus u Hegela), kde je hegelovský existencialismus definován v kontrastu k filosofii vědomí: dle Merleau-Pontyho v hegelovské perspektivě platí, že člověk jednoduše není vědomím, „jemuž jsou jasně dány jeho myšlenky“, nýbrž životem, „jenž se snaží sám sobě porozumět“.[ 46 ]

V padesátých letech se ještě objevuje Hyppolitovo opus magnum Logique et existence (Logika a existence) – jde o syntézu úvah o hegelovské logice a Hyppolitova vlastního filosofického postoje – a také dva spisy Paula Asvelda zaměřené na Hegelovu filosofii náboženství: Hegel reformateur religieux, 1793–1796 (Hegel, náboženský reformátor 1793–1796) a La pensée religieuse du jeune Hegel. Liberté et aliénation (Náboženské myšlení mladého Hegela. Svoboda a odcizení), kde je mimo jiné obhajována teze o neosobním charakteru hegelovského Boha.[ 47 ]

3. 1960 a dále: poklasické období

Situaci hegelovských studií ve Francii od začátku šedesátých let dále dobře shrnuje Vincent Descombes, který ve svých dějinách moderní francouzské filosofie upozorňuje na určitou změnu v myšlenkovém zaměření nové generace autorů. Podle Descombese lze v této době „pozorovat přechod od generace ,tří Hʻ, jak byla po roce 1945 nazvána, ke generaci tří ,mistrů podezírání‘, jak se říkalo v roce 1960. Ona ,tři H‘ jsou Hegel, Husserl, Heidegger, a mistry podezírání jsou Marx, Nietzsche a Freud. To neznamená, že hegelovci anebo husserlovci po roce 1960 náhle zmizeli ze scény. Avšak ti, kdo se po tomto datu nadále dovolávají ,tří H‘, anebo alespoň jednoho z nich, budou první, kteří připustí, že jejich pozice již není dominantní.“[ 48 ]

Vincent Descombes zde bezesporu naráží na fakt, že od šedesátých let se ve francouzském myšlení začínají objevovat koncepce, jež se vyznačují kritikou směřující proti filosofiím vycházejícím z pojmu sebevědomí, kritikou filosofického humanismu či zpochybňováním teleologického pojetí dějin. Přitom platí, že Hegelova filosofie je právě s těmito kategoriemi běžně asociována, a interpreti Hegela tak nezřídka musí hegelovství hájit proti kritice. K řečenému je však třeba doplnit, že vedle nezbytné obhajoby hegelovství se jednotliví interpreti snaží také vypořádávat s obrazem Hegela, jak se ustavil v klasickém období, například ve výkladech Jeana Wahla či Alexandra Kojèva, kteří – jak bylo výše zmíněno – nabízejí existenciální čtení Hegela. Důležité je, že jedno – obhajoba vůči kritice – se nezřídka pojí s druhým – s odstupem od klasického čtení: hájit hegelianismus nyní znamená vnímat ho také jinak než jako filosofii člověka, sebevědomí a teleologicky zaměřených dějin.

Jedním z prvních významných komentátorů tohoto období je žák Jeana Hyppolita a Paula Ricœura Jacques D’Hondt. Ten během šedesátých let publikuje hned několik prací, které lze číst právě jako obhajobu Hegela a jako pokus o novou, poklasickou interpretaci jeho filosofie. V roce 1966 tak vychází D’Hondtova disertace, a bezpochyby také jeho opus magnum Hegel, philosophe de l’histoire vivante (Hegel, filosof živých dějin), která předvádí hegelianismus jako filosofii života: D’Hondt zde mimo jiné tvrdí, že dějiny jsou Hegelem chápány jako organismus, jenž se sám vyvíjí či reprodukuje, takže obraz kruhu v hegelovské filosofii není obrazem návratu k předem vymezenému cíli, ale obrazem schopnosti samostatně se obnovovat.[ 49 ] Po této práci Jacques D’Hondt publikuje ještě krátký úvod do Hegelova myšlení: Hegel, sa vie, son œuvre. Avec un exposé de sa philosophie (Hegel, jeho život a dílo. Výklad jeho filosofie), biografický esej Hegel et son temps. Berlin 1818–1831 (Hegel a jeho doba. Berlín 1818–1831) a monografii Hegel secret. Recherches sur les sources cachées de la pensée de Hegel (Tajemný Hegel. Studie o skrytých zdrojích Hegelova myšlení) o vlivu, který na Hegela měli někteří myslitelé spjatí s Francouzskou revolucí, například Volney či Rabaut. Později se také objevuje D’Hondtova studie De Hegel à Marx (Od Hegela k Marxovi), jež se zaměřuje na pojem dialektiky u obou autorů a v níž jsou také zahrnuty D’Hondtovy námitky vůči marxismu a dobové kritice filosofického humanismu (například u Louise Althussera).[ 50 ]

Vedle D’Hondtových monografií, které se dotýkají hegelianismu jako celku, se pak objevuje řada prací věnovaných jednotlivým složkám Hegelova myšlení. Vznikají tak texty zaměřené na Hegelovu filosofii náboženství – viz například třísvazkovou práci Alberta Chapella Hegel et la religion (Hegel a náboženství), Bruairovu monografii Logique et religion chrétienne dans la philosophie de Hegel (Logika a křesťanské náboženství v Hegelově filosofii) či La pensée religieuse de Hegel (Hegelovo náboženské myšlení) od Raymonda Vancourta –, komentáře k hegelovskému systému – jde především o syntetickou studii Jeana-Michela Palmiera Hegel. Essai sur la formation du système hégélien (Hegel. Esej o genezi hegelovského systému), monografii Eugèna Fleischmanna La science universelle ou la Logique de Hegel (Hegelova universální věda či Logika) a práci Béatrice Longuenessové, která je též komentátorkou Kanta, Hegel et la critique de la métaphysique (Hegel a kritika metafyziky). Dále se objevují práce věnované Hegelově politické filosofii – například Fleischmannův komentář k Základům filosofie práva či práce Francise-Paula Bénoita Les idéologies politiques modernes. Le temps de Hegel (Moderní politické ideologie. Hegelova doba) –, tematické studie – jde především o monografii Bernarda Quelquejeua La volonté dans la philosophie de Hegel (Vůle v Hegelově filosofii) či historickou práci Guye Planty-Bonjoura o Hegelovi a ruské filosofii –, a také studie srovnávací – viz Lefebvrovu monografii Hegel, Marx, Nietzsche a monografii Jose-pha Juszezaka L’Anthropologie de Hegel à travers la pensée moderne (Hegelova antropologie napříč moderním myšlením), která vychází z Kojèvova a Weilova chápání hegelianismu. Hegelovi se pak věnují i autoři, kteří jsou nebo kteří se později stanou důležitými představiteli jiných filosofických směrů. Například zkraje sedmdesátých let vycházejí Althusserovy přednášky Lénine et la philosophie (Lenin a filosofie), které se bezprostředně týkají i Hegela, Jean-Luc Nancy publikuje hegelovský esej La Remarque spéculative (Spekulativní poznámka), v níž je zvláštní pozornost věnována pojmu Aufhebung, a ve stejné době vychází také práce Dominiqua Janicauda Hegel et le destin de la Grèce (Hegel a osud Řecka) o řeckých motivech a řeckých filosofických figurách, jak se objevují napříč Hegelovými texty.[ 51 ]

Aniž bychom tato jednotlivá díla podrobněji komentovali, zmíníme rovnou tři důležité autory, kteří se ve stejné době soustavně zabývali Hegelem a kteří svým čtením reagovali na změny ve francouzské filosofii. Prvním z nich je již v úvodu připomenutý katolický filosof, žák Paula Ricœura, Pierre-Jean Labarrière, mimo jiné autor dvou studií k Fenomenologii: La Phénoménologie de l’esprit de Hegel. Introduction à une lecture (Hegelova Fenomenologie ducha. Úvod do četby) a především Structures et mouvement dialectique dans la Phénoménologie de l’esprit de Hegel (Struktury a dialektický pohyb v Hegelově Fenomenologii ducha),[ 52 ] kde je probírána otázka, zda Fenomenologie představuje jádro, anebo pouhou propedeutiku Hegelovy filosofie. Pro zodpovězení této otázky Labarrière navrhuje místo rozboru vlastního obsahu spisu genetickou metodu zohledňující reálný proces vzniku díla, tj. přístup, jenž je v dané době zcela atypický.

Druhým důležitým autorem, a zřejmě ústřední postavou poklasickébo období, je Bernard Bourgeois, absolvent École normale supérieure a člen Francouzské akademie. Bourgeois je kromě řady prací o Hegelovi – jde především o monografie La pensée politique de Hegel (Hegelova politická filosofie), Hegel à Francfort ou Judaïsme, Christianisme, Hégélianisme (Hegel ve Frankfurtu neboli judaismus, křesťanství, hegelianismus) a Éternité et historicité de l’Esprit selon Hegel (Věčnost a dějinnost Ducha podle Hegela)[ 53 ] – také autorem nových hegelovských překladů: nejprve v roce 1970 vychází jeho překlad Encyklopedie filosofických věd, sv. 1: Logika jako věda, dále Texty o výchově, Encyklopedie filosofických věd, sv. 3: Filosofie ducha, Encyklopedie filosofických věd, sv. 2: Filosofie přírody, nový překlad Fenomenologie ducha a nedávno také Logika jako věda, sv. 2: Podstata a Logika jako věda, sv. 3: Pojem.[ 54 ]

Vzhledem k tomu, že se jedná o klíčového autora poklasického období, který se podrobně věnoval také Hegelově filosofii času, do naší antologie jsme zařadili hned dvě jeho studie. V první z nich, nazvané Fin de l’histoire universelle (Konec všeobecných dějin), se Bourgeois vymezuje vůči Kojèvovu čtení hegelovského konce dějin jako absolutního historického završení, a tvrdí, že konec pro Hegela není pouze konečným bodem, prostým zakončením, nýbrž také dimenzí, jež se neustále děje či nastává. V druhé studii, nazvané Temps et éternité (Čas a věčnost), pak Bourgeois hájí tezi, že předmětem hegelovského vědění není prostě kontemplovaná věčnost, ale věčnost, která sestou-pila do času, tj. časovaný pojem. Také v tomto ohledu má být rozpor zdůrazňovaný u autorů v klasickém období – rozpor mezi sebepoznáním nečasového ducha a dějinami – přinejmenším utlumen.

Konečně třetím výrazným autorem, který spadá do nové, poklasické generace komentátorů, je profesorka na Universitě v Montpellier Denise Souche-Daguesová, interpretka původně zaměřená na husser-lovskou a heideggerovskou fenomenologii, která se však od osmdesátých let soustavně věnovala Hegelovi. Souche-Daguesová je autorkou monografií, v nichž se zabývá Hegelovou politickou filosofií, filosofií přírody a logikou – jde především o práce Logique et politique hégéliennes, Le cercle hégélien a Hégélianisme et dualisme (Hegelova logika a politika, Hegelovský kruh, Hegelianismus a dualismus).[ 55 ] Jedním z důležitých rysů těchto interpretací jsou srovnání Hegelových textů s Heideggerovými komentáři k hegelianismu, jež mají nezřídka charakter obhajoby Hegela vůči heideggerovskému čtení. Do naší antologie jsme vybrali text, v němž autorka rozlišuje několik vrstev Hegelova pojmu času: Souche-Daguesová tvrdí, že uvedený pojem se u Hegela usazuje na různých rovinách vědění, na nichž pokaždé nabývá „novou pravdivostní hodnotu“. Právě s odkazem na tento fakt pak komentuje také Heideggerovy přednášky o Fenomenologii ducha, pro něž je typické, že se soustředí na jednu rovinu odpovídající tzv. vulgárnímu pojetí času.

Na úplný závěr naší antologie jsme zařadili texty dvou výrazných představitelů současného hegelovského zkoumání ve Francii, kteří se věnují filosofii času. Jde jednak o text Temps et négativité dans la philosophie hégélienne de la nature (Čas a negativita v Hegelově filosofii přírody) od Christopha Boutona, jenž obhájil svou disertaci věnovanou Hegelovi v roce 1997 na universitě v Po-itiers. Jeho práce je specifická tím, že se zaměřuje výhradě na čas přírodního dění, zatímco převážná část francouzských komentářů k Hegelově filosofii času – a platí to zejména pro klasické období – je věnována času člověka, resp. času lidských dějin. V kontrastu k těmto interpretacím Bouton upozorňuje, že Hegel nechápe čas dějin, jehož „podmínkou je jazyk a vzpomínka“, jako čas vůbec, neboť tomuto předchází „čas jako nepamětný prvek přírody“. V tomto smyslu je Boutonův komentář ryze poklasický, předvádí hegelovské analýzy času týkající se také mimo-lidské a mimo-duchovní sféry bytí.

Text, který naši antologii uzavírá, je úvodem k monografii L’Avenir de Hegel. Plasticité, temporalité, dialectique (Hegelova budoucnost. Plasticita, časovost, dialektika) od Christine Malabouové, žačky Jacquese Derridy, jež uvedenou práci obhájila v roce 1994 jako disertaci na École normale supérieure (členy poroty byli i Bernard Bourgeois a Denise Souche-Daguesová).[ 56 ] Malabouové text zařazujeme na konec antologie, jelikož ve svém jádru představuje souhrnnou reflexi francouzské recepce Hegela ve dvacátém století.

Východiskem pro vlastní autorčinu interpretaci je již vícekrát zmíněný fakt, že pro řadu klasických interpretů existuje v Hegelově koncepci času nezrušitelný rozpor. Pokud například převezmeme formulace Alexandra Koyrèho, lze na jedné straně tvrdit, že Hegel uvažuje „chronologickou budoucnost, jejíž dynamika je základem historického dění“, na druhé straně však platí, že Hegel hovoří též o „logickém dění“ či přicházení pojmu k sobě, které dějinnost ruší. V tomto smyslu Koyré poznamenává, že by Hegelova „filosofie dějin – a tedy filosofie hegelovská, ,systémʻ – byla možná, pouze pokud by ději-ny byly ukončeny, pokud by již nebyla budoucnost, pokud by se čas mohl zastavit“.[ 57 ] To znamená, že dějinné, budoucnost otevírající dění, a dění logické, jsou v zásadním nesouladu.

Jak Malabouová upozorňuje, pozdější generace interpretů Hegela – a zde odkazuje také na práce Bernarda Bourgeoise a Denise Souche-Daguesové – definitivně neřeší otázku, jak u Hegela smířit figuru časového nastávání a věčnosti. Uvedení autoři však formulují tento problém takovým způsobem, že napříště se lze zabývat tím, jak uvnitř hegelovství věčnost a čas smířit (u Bourgeoise jde například o zmíněné rozlišení konce jako konečného bodu, definitivního naplnění, a konce jako dění či procesu). Sama Malabouová se této možnosti ujímá tak, že rehabilituje hegelovský pojem budoucnosti za pomoci pojmu plasticity, jejž přejímá přímo od Hegela: hegelovská budoucnost podle Malabouové není pouhým uskutečňováním věčného pojmu, ale právě jeho plastickým přebíráním a přetvářením. Důležité je – a právě toto Malabouové tvrzení lze vytknout jako motto současného francouzského myšlení o Hegelovi –, že při uvažování o hegelovském čase je v sázce sama budoucnost hegelianismu: pouze pokud se prokáže, že i v rámci hegelovské filosofie je možné uvažovat otevřenost dějin, „otevřenou budoucnost“, stane se Hegel znovu naším současníkem.

[ 1 ] A. Bellantone, Hegel en France. De Cousine à Vera, sv. 1, přel. V. Gau-gey, Paris 2011, str. 15–16.

[ 2 ] G. Jarczyk – P.-J. Labarrière, De Kojève à Hegel. Cent cinquante ans de pensée hégélienne en France, Paris 1996, str. 17.

[ 3 ] V celém výkladu jsme podstatně čerpali z těchto textů mapujících hegelovskou recepci ve Francii: M. Kelly, Hegel in France. A Bibliographical Essay, in: Journal of European Studies, 11, 1981, str. 29–52; V. Y. Mudimbe – A. Bohm, Hegel’s Reception in France, in: Bulletin de la Société Américaine de Philosophie de Langue Française, 6, 1994, str. 5–33; M. S. Roth, Knowing and History. Appropriations of Hegel in Twentieth-Century France, London 1988.

[ 4 ] V. Cousin, Souvenirs de l’Allemagne. Notes d’un journal de voyage, in: Fragments et souvenirs, Paris 18573, zejm. str. 78–80.

[ 5 ] Týž, Fragments philosophiques, Paris 1826; týž, Cours de philosophie, Paris 1828.

[ 6 ] G. W. F. Hegel, Cours d’esthétique par W.-Fr. Hegel, 5 sv., přel. Ch. Bénard, Paris 1840, 1843, 1848, 1851, 1852. Jako směs žánrů Bénardův text kvalifikuje M. Kelly, Hegel in France, str. 31.

[ 7 ] Týž, Cours d’esthétique par W.-Fr. Hegel, sv. 1, str. vi. K řečenému je třeba doplnit, že v roce 1855 Bénard publikuje ve dvou svazcích plnohodnotný překlad Estetiky.

[ 8 ] A. Otto, Hegel et la philosophie allemande, Paris 1844.

[ 9 ] L. Prévost, Hegel, exposition de sa doctrine, Toulouse 1844, 20132.

[ 10 ] Tamt., str. 5–6.

[ 11 ] G. W. F. Hegel, Logique de Hegel, přel. A. Vera, Paris 1859; týž, Philosophie de la nature, 3 sv., přel. A. Vera, Paris 1863, 1864, 1866; týž, Philosophie de l’esprit, 2 sv., přel. A. Vera, Paris 1867, 1869; týž, Philosophie de la religion, 2 sv., přel. A. Vera, Paris 1876, 1878.

[ 12 ] A. Vera, Introduction à la philosophie de Hegel, Paris 1955; týž, Essais de philosophie hégélienne, Paris 1864.

[ 13 ] H. Taine, Les philosophes classiques du dix-neuvième siècle en France, Paris 1868, viz např. str. x.

[ 14 ] E. Renan, Dialogues et fragments philosophiques, Paris 1876, viz např. str. 78.

[ 15 ] É. Beaussire, Antécédents de l’hégélianisme dans la philosophie française, Paris 1865, viz str. v a 232.

[ 16 ] Viz další Beaussirův protihegelovský text: Le centenaire de Hegel en 1870, in: Revue des deux mondes, janvier 1871, str. 145–161. K této kritice Hegela viz M. Kelly, Hegel in France, str. 36–38. Nevole vůči Hegelovi se však neprojevuje pouze v Beaussirových textech. Hegela kritizuje například i eklektický myslitel Paul Janet či filosofové a členové Akademie Elme-Marie Caro a Jean-Félix Nourrisson. Viz zejm. P. Janet , Études sur la dialectique dans Plato et dans Hegel, Paris 1861; E.-M. Caro, L’Idée de Dieu et ses nouveaux critiques, Paris 1864; J.-F. Nourrisson, Tableau des progrès de la pensée humaine depuis Thalès jusqu’à Hegel, Paris 1858.

[ 17 ] Ch. Andler, Les origines du socialisme d’État en Allemagne, Paris 1897.

[ 18 ] J. Jaurès, De primis socialismi germanici lineamentis apud Lutherum, Kant, Fichte et Hegel, Paris 1891.

[ 19 ] L. Herr, Choix d’écrits, sv. 2, Paris 1994, str. 113.

[ 20 ] G. Noël, La Logique de Hegel, Paris 1897.

[ 21 ] Ch. Cornélissen, La dialectique hégélienne dans l’œuvre de Marx, in: La revue socialiste, 194, 1901, str. 185–200.

[ 22 ] L. Lesein, L’influence de Hegel sur Marx, Paris 1907.

[ 23 ] R. Berthelot, Sur la nécessité, la finalité et la liberté chez Hegel, Paris 1907.

[ 24 ] P. Roques, Hegel, sa vie et ses œuvres, Paris 1912.

[ 25 ] M. S. Roth, Knowing and History. Appropriations of Hegel in Twentieth-Century France, str. 8–9.

[ 26 ] É. Bréhier, Histoire de la philosophie allemande, Paris 19543, str. 135.

[ 27 ] J. Wahl, Le malheur de la conscience dans la philosophie de Hegel, Paris 1951, str. v n.

[ 28 ] Týž, Sur la formation de la théorie hégélienne du Begriff, in: Revue d’histoire de la philosophie, 1, 1927, str. 72–92.

[ 29 ] H. Sée, Remarques sur la philosophie de l’histoire de Hegel, tamt., 1, 1927, str. 321–334; D. Tchijewsky, Hegel et Nietzsche, tamt., 3, 1929, str. 321–347.

[ 30 ] P. Archambault (vyd.), Hegel. Choix de textes et étude du système philosophique, Paris 1927; G. W. F. Hegel, Vie de Jésus, přel. D. Roșca, Paris 1928.

[ 31 ] É. Meyerson, De l’explication dans les sciences, Paris 1921, zejm. Předmluva a kap. XI.

[ 32 ] V. Basch, Les doctrines politiques des philosophes classiques de l’Allemagne. Leibniz, Kant, Fichte, Hegel, Paris 1927.

[ 33 ] B. Groethuysen , Les Jeunes Hégéliens et les origines du socialisme contemporain en Allemagne, in: Revue philosophique de la France et de l’étranger, 95, 1923, str. 379–402; týž, La conception de l’État chez Hegel et la philosophie politique en Allemagne, tamt., 97, 1924, str. 180–207.

[ 34 ] Tamt., str. 203–204.

[ 35 ] A. Koyré, Note sur la langue et la terminologie hégéliennes, in: Revue philosophique de la France et de l’étranger, 112, 1931 , str. 409–439; V. Basch, De la philosophie politique de Hegel, tamt., str. 381–408; J. Wahl, Hegel et Kierkegaard, tamt., str. 321–380.

[ 36 ] Ch. Andler, Le fondement du savoir dans la Phénoménologie de l’Esprit de Hege l, in: Revue de métaphysique et de morale, 3, 1931, str. 317–340; R. Berthelot, Goethe et Hegel, tamt., str. 367–412; M. Gueroult, Le jugement de Hegel sur l’antithétique de la raison pure, tamt., str. 413–439.

[ 37 ] R. Lenoir, Le centenaire de Hegel, in: Revue d’histoire de la philosophie, avril-juin, 1931, str. 352–363; A. Koyrè, Rapport sur l’état des études hégéliennes en France, tamt., str. 147–171.

[ 38 ] A. Kojève, Introduction à la lecture de Hegel, vyd. R. Queneau, Paris 1947.

[ 39 ] J. Hyppolite, Les travaux de jeunesse de Hegel d’après des ouvrages récents, in: Revue de Métaphysique et de Morale, 4, 1935, str. 549–578; týž, Vie et prise de conscience de la vie dans la philosophie hégélienne d’Iéna, tamt., 1, 1938, str. 45–61; týž, La signification de la Révolution francaise dans la Phénoménologie de Hegel, in: Revue philosophique de la France et de l’étranger, 9, 1939, str. 321–352.

[ 40 ] G. W. F. Hegel, Leçons sur la philosophie de l’histoire, přel. J. Gibelin, Paris 1937; týž, Morceaux choisis de Hegel, přel. H. Lefebvre a N. Guterman, Paris 1939; týž, Autonomie et dépendance de la conscience de soi, přel. A. Kojève, in: Mesures, 1939; týž, Principes de la philosophie du droit, přel. A. Kaan, Paris 1940; týž, Phénoménologie de l’esprit, 2 sv., přel. J. Hyppolite, Paris 1939 a 1941; týž, Esthétique, 4 sv., přel. S. Jankélévitch, Paris 1944; týž, Science de la logique, přel. S. Jankélévitch, Paris 1947; týž, Précis de l’Encyclopédie des sciences philosophiques, přel. J. Gibelin, Paris 1952.

[ 41 ] J. Hyppolite, Genèse et structure de la Phénoménologie de l’esprit de Hegel, Paris 1946; týž, Introduction à la philosophie de l’histoire de Hegel, Paris 1948.

[ 42 ] Uvedený výraz používají ve své studii V. Y. Mudimbe a A. Bohm, Hegel in France, str. 21.

[ 43 ] Tyto texty budou později shrnuty ve sborníku J. Hyppolite, Figures de la pensée philosophique. Écrits 1931–1968, Paris 1991.

[ 44 ] É. Weil, Hegel et l’État, Paris 1950, viz str. 24 n.

[ 45 ] M. Dufrenne, L’actualité de Hegel, in: Esprit, 16, 1948, str. 396–408.

[ 46 ] M. Merleau-Ponty, L’existentialisme chez Hegel, in: Les temps modernes, 1, 1946, str. 125–139.

[ 47 ] J. Hyppolite, Logique et existence, Paris 1953; P. Asveld, Hegel reformateur religieux, 1793–1796, Paris 1952; týž, La pensée religieuse du jeune Hegel. Liberté et aliénation, Paris 1953.

[ 48 ] V. Descombes, Stejné a jiné. Čtyřicet pět let francouzské filosofie (1933–1978), přel. M. Petříček, Praha 1995, str. 15.

[ 49 ] J. D’Hondt, Hegel, philosophe de l’histoire vivante, Paris 1966.

[ 50 ] Týž, Hegel, sa vie, son œuvre. Avec un exposé de sa philosophie, Paris 1967; týž, Hegel et son temps. Berlin 1818–1831, Paris 1968; týž, Hegel secret. Recherches sur les sources cachées de la pensée de Hegel, Paris 1968; týž, De Hegel à Marx, Paris 1972, viz zejm. str. 219 n.

[ 51 ] A. Chapelle, Hegel et la religion, 3 sv., Paris 1964, 1967, 1971; C. Bruaire, Logique et religion chrétienne dans la philosophie de Hegel, Paris 1964; R. Vancourt, La pensée religieuse de Hegel, Paris 1964; J.-M. Palmier, Hegel. Essai sur la formation du système hégélien, Paris 1968; E. Fleischmann, La science universelle ou la Logique de Hegel, Paris 1968; B. Longuenesse, Hegel et la critique de la métaphysique, Paris 1981; E. Fleischmann, La philosophie politique de Hegel. Sous forme d’un commentaire des „Fonde-ments de la philosophie du droit“, Paris 1964; F.-P. Bénoit, Les idéologies politiques modernes. Le temps de Hegel, Paris 1980; B. Quelquejeu, La volonté dans la philosophie de Hegel, Paris 1973; G. Planty-Bonjour, Hegel et la pensée philosophique en Russie : 1830–1917, La Haye 1974; H. Lefebvre, Hegel, Marx, Nietzsche ou Le royaume des ombres, Paris 1975; J. Juszezak, L’Anthropologie de Hegel à travers la pensée moderne. Marx, Nietzsche, A. Kojève, E. Weil, Paris 1977; L. Althusser, Lénine et la philosophie, Paris 1972; J.-L. Nancy, La Remarque spéculative. Un bon mot de Hegel, Paris 1973; D. Janicaud, Hegel et le destin de la Grèce, Paris 1975.

[ 52 ] P.-J. Labarrière, La Phénoménologie de l’esprit de Hegel. Introduction à une lecture, Paris 1979; týž, Structures et mouvement dialectique dans la Phénoménologie de l’esprit de Hegel, Paris 1968.

[ 53 ] B. Bourgeois, La pensée politique de Hegel, Paris 1969; týž, Hegel à Francfort ou Judaïsme, Christianisme, Hégélianisme, Paris 1970; týž, Éternité et historicité de l’Esprit selon Hegel, Paris 1991.

[ 54 ] G. W. F. Hegel, Encyclopédie des sciences philosophiques, sv. 1: La science de la logique, přel. B. Bourgeois, Paris 1970; týž, Textes péda-gogiques, Paris 1988; týž, Encyclopédie des sciences philosophiques, sv. 3: Philosophie de l’esprit, přel. B. Bourgeois, Paris 1994; týž, Encyclopédie des sciences philosophiques, sv. 2: Philosophie de la Nature, přel. B. Bourgeois, Paris 2006; týž, Phénoménologie de l’Esprit, přel. B. Bourgeois, Paris 2006; týž, Science de la logique, sv. 2: L’essence a Science de la logique, sv. 3: Le concept, přel. B. Bourgeois, Paris 2016.

[ 55 ] D. Souche-Dagues, Logique et politique hégéliennes, Paris 1983; táž, Le cercle hégélien, Paris 1986; táž, Hégélianisme et dualisme. Réflexions sur le phénomène, Paris 1990.

[ 56 ] C. Malabou, L’Avenir de Hegel. Plasticité, temporalité, dialectique, Paris 1996.

[ 57 ] Viz. str. 79 tohoto svazku.

 

Obsah

Hegel ve Francii. Přehledová studie . . . 7
Tomáš Koblížek

Nešťastné vědomí v Hegelově filosofii . . . 30
Jean Wahl

Hegel v Jeně . . . 42
Alexandre Koyré

Úvod do četby Hegela. Poznámka o Věčnosti, Času a Pojmu . . . 80
Alexandre Kojève

Lest rozumu a dějiny u Hegela . . . 100
Jean Hyppolite

Hegel a konec všeobecných dějin . . . 107
Bernard Bourgeois

Čas a věčnost v Hegelově filosofii . . . 119
Bernard Bourgeois

Hegelovský čas . . . 135
Denise Souche-Daguesová

Čas a negativita v Hegelově filosofii přírody . . . 155
Christophe Bouton

Hegelova budoucnost. Plasticita, časovost, dialektika . . . 179
Catherine Malabouová

PŘÍLOHY

Čas podle Jenské logiky . . . 207
G. W. F. Hegel

Čas podle Jenské reálné filosofie . . . 211
G. W. F. Hegel

Čas podle Encyklopedie . . . 215
G. W. F. Hegel

Jmenný rejstřík . . . 221

Věcný rejstřík . . . 224

Ediční poznámka . . . 231

Résumé . . . 233