Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Úvod ke Kategoriím

Spis, jenž se nám dochoval pod názvem Kategorie (Κατηγορίαι) a jenž byl antickým editorem zařazen na první místo Organa, a tudíž i celého aristotelského korpusu, tvořil po staletí vstupní bránu do aristotelské filosofie a v jistém smyslu i do studia filosofie vůbec. Za své výsadní postavení vděčil nejen svému tradičnímu zařazení, ale v první řadě svému obsahu. Rozsahem nevelké dílo přivádí čtenáře přímo k jádru aristotelské filosofie. Je fascinujícím spojením pečlivě vypracované logicko-dialektické nauky a vyhraněné ontologické pozice (vyzbrojené zjevným protiplatónským ostnem). Hlavní teze jsou předvedeny sice v obryse a bez zájmu prodlévat u dílčích nejasností, zato s brisancí a suverenitou vlastní naukovému textu zralého autora, navíc typickou formou úsporných vyjádření, výměrů, rozlišení a paradigmatických příkladů. To podstatné z Aristotelovy filosofie se nám tak v Kategoriích zpřítomňuje v působivé zkratce.

Literární forma a autenticita

Typický je v rámci Aristotelova díla rovněž stav, v němž se nám spis dochoval. Všechny jeho tři části – od Boëthia nazývané ante-praedicamenta (kap. 1–3), praedicamenta (kap. 4–9) a postprea-dicamenta (kap. 10–15) – zanechávají v čtenáři zprvu dojem jakési neúplnosti a současně vzájemné nejednotnosti. Úvodní část na první pohled netvoří vstup do problematiky kategorií; navíc sama postrádá jakékoli uvedení do tématu, o němž pojednává, a staví čtenáře přímo in medias res. Druhá, ústřední část spisu obsahující podrobný výklad čtyř hlavních kategorií zase může vyvolat očekávání, že stejně důkladným způsobem by měly být probrány i kategorie zbývající; k tomu však nedochází. Podobně může zarážet nejasná návaznost poslední části na předcházející; řádky 11b10–16, které se snaží chybějící souvislost stručně navodit, jsou zjevně pozdější interpolací.

S naznačenou nejednotností spisu se často pojí otázka po jeho autenticitě. Již někteří řečtí komentátoři obě otázky spojili a vyjadřovali pochybnosti o pravosti především třetí části spisu, někdy však také spisu celého.[ 1 ] S rozvojem kritického filologického bádání v 19. století nabyly tyto otázky na intenzitě – proti autenticitě spisu se postavili takoví badatelé jako Rose či Prantl, o jeho pravosti pochyboval rovněž Bonitz. Důvodem pochybností byly kromě formálních ohledů rovněž závažné obsahové rozpory s jinými spisy, zejména v pojetí pojmu podstaty.[ 2 ] Ve 20. století se proti pravosti vyslovil W. Jaeger – Kategorie se tak nevešly dokonce ani do rám-ce jeho genetické teorie.[ 3 ] Pochybnosti ve 20. století vyjadřovali Bochenski, Mansion či Kenny. Současným nejvýznamnějším – a velmi energickým – odpůrcem pravosti spisu je H. Schmitz.[ 4 ]

V novějším bádání nenalézá přesvědčení o neautenticitě třetí části, či dokonce celého díla, širší zastání. Odlišnost nauky Kategorií od jiných spisů se vykládá buď historicko-geneticky, tj. s ohledem na údajný vývoj autorova myšlení,[ 5 ] anebo jsou rozdíly nahlíženy jako různé aspekty téže nauky.[ 6 ] Jinou možností je předpokládat záměrnou změnu perspektivy s ohledem na kontext promluvy a jejího publika.[ 7 ] Tímto způsobem lze vysvětlit i odlišnost třetí části spisu s tím, že k předchozím částem mohla být připojena až dodatečně.[ 8 ]

V souladu s převažujícím názorem v dnešním bádání lze proto tvrdit, že ač Aristotelés sám není zjevně původcem té podoby spisu, v níž se nám dochoval, je s velkou pravděpodobností autorem dochovaného textu samého (s výjimkou zmíněné pasáže 11b10–16).[ 9 ]

Po literární stránce nevykazují Kategorie známky formální propracovanosti, což svědčí o tom, že patřily mezi ta Aristotelova díla, která byla označována jako akroamatická či epoptická a která nebyla určena širokému publiku, nýbrž byla vyhrazena pro vnitřní potřeby filosofické školy a její výukové praxe.[ 10 ] Odrazem této praxe je patrně i typ argumentace, jíž se v Kategoriích užívá a jež se nevyhýbá aporiím, vnitřnímu dialogu a tentativně-repetitivnímu postupu.[ 11 ] To, co se modernímu čtenáři očekávajícímu systematické vypracování problému může jevit jako výraz myšlenkového tápání, lze snadno vysvětlit poukazem na původ v ústním filosofickém podání a diskusích. Na tuto skutečnost poukazuje i výklad Aristotelových spisů jako zápisků některého z jeho žáků. Ač je tento výklad sám o sobě patrně mylný, neboť texty, o něž se zde jedná, jsou nepochybně psány rukou Aristotelovou,[ 12 ] správná je intuice, že původním kontextem Kategorií je ústní přednáška. Uskutečnění takové přednášky nám vyvstává před očima při četbě Kategorií zvlášť silně, nakolik zde ústřední roli hraje jednotlivá smyslová podstata člověk, jíž je přizpůsobena volba příkladů a na niž se někdy ve spise jakoby deikticky poukazuje.[ 13 ]

Aristotelés pak k tomuto dědictví připojuje svébytné hledisko, kdy ve středu zájmu je nejen sama rozprava či přednáška jako specifický typ logu, ale rovněž logos sám, jemuž se Aristotelés systematicky věnuje.

Název

Název spisu nepochází od Aristotela a zdá se, že rovněž antický editor Aristotelova díla Andronikos Rhodský (1. stol. př. Kr.) jej převzal z již existující tradice. Prosadil se definitivně až v 2.–3. stol. po Kr., mezi řeckými komentátory se však ani poté neujal jednoznačně či výlučně: v užívaných variantách názvu se vedle „kategorií“ objevují výrazy „rody“ či „výroky“.[ 14 ] Naznačuje to, že tradiční název nebyl pociťován jako zcela samozřejmý.

Vzhledem k obsahu spisu to není ani příliš překvapivé. Substantivum κατηγορία se v textu objevuje pouze na dvou místech (3a35–37 a 10b19–21),[ 15 ] z čehož pouze ve druhém případě popisuje jednoznačně to, co je podle všeobecného přesvědčení předmětem analýzy ústřední části spisu a co Aristotelés na začátku 4. kapitoly vypočítává, tedy deset základních způsobů vypovídání jsoucího.[ 16 ] A ač je sloveso „vypovídá se“ (κατηγορεῖται; poprvé Cat. 3,1b10–12) naopak velmi hojné, někdy se zdá, že oněch deset způsobů, o něž ve spise jde, je chápáno nikoli jako typy výpovědí, nýbrž přímo jako vlastní rody jsoucího (výslovně: 11a38; srv. dále 1a20, 1b21 nn.).[ 17 ] Důvodem pro Aristotelovu zdrženlivost při užívání substantiva „kategorie“ proto mohla být snaha nesvázat oněch deset způsobů výrazem navozujícím příliš jednoznačně souvislost predikace.

K tomu mohl mít Aristotelés ještě jiný, závažnější důvod, který leží v původním významu výrazu κατηγορία, jímž je „soudní obžaloba“ (protikladem je pak ἀπολογία).[ 18 ] Ač je tento význam řadou moderních autorů zdůrazňován a zejména u existenciálně orientovaných interpretů někdy ústí do poněkud přepjatého výkladu,[ 19 ] že výčet kategorií a celý spis o nich je vlastně jakousi obžalobou věcí, jak jsou,[ 20 ] skrývá pro náš spis spíše určitou komplikaci. V soudní obžalobě má zjevně klíčový význam spojení podmětu jako předpokládaného viníka a předmětu obžaloby, tj. to, že někdo (τὶς) je obžalováván z něčeho (τὶ ve spojení κατηγορέω τί τινος, obžalovávám někoho z něčeho). Takové vypovídání něčeho o něčem/o někom však Aristotelés nazývá „mluvením ve spojení“ (κατὰ συμπλοκὴν λέγεται, Cat. 2,1a16), v němž jde o spojení podkladu vypovídání a určité vlastnosti, již mu ve výpovědi připisuji,[ 21 ] a které má v aristotelském logicko-ontologickém smyslu význam spojení dvou kategorií.[ 22 ] Právě to však Aristotelés pro oněch deset způsobů výslovně vylučuje, neboť ty se říkají bez spojení (κατὰ μηδεμίαν συμπλοκήν, Cat. 2,1b25). To by byl další důvod pro jeho zdrženlivost při užití výrazu objevujícího se později v názvu spisu.

Právě zde by také mohlo mít původ neobvyklé a velmi subtilní jazykové rozlišení, které v našem spise provádí mezi κατηγορέω/λέγω τινος a κατηγορέω/λέγω κατά τινος (specificky ve spojení: καθ’ ὑποκειμένου κατηγορέω/λέγω).[ 23 ] Zatímco první výraz vyjadřuje prosté vypovídání něčeho o něčem (a může tak být použito v právě uvedené situaci obžaloby někoho z něčeho), druhý výraz, obsahující jazykově redundantní spojení spojky κατά se slovesem se shodnou předponou (přičemž je třeba připomenout, že mezi předponou a předložkou nebyl v klasické řečtině viděn velký rozdíl, takže nadbytečnost užití předložky musela být jasně pociťována), který se pro vyjádření obžaloby používal pouze zřídka,[ 24 ] zachycuje jiný vztah.[ 25 ] Aristotelés jej požívá k vyjádření vztahu souznačnosti, kdy se rody vypovídají vzhledem k druhům a druhy rodů vzhledem k jednotlivinám. Právě v této souznačné logice esenciální následnosti druhu a rodu přitom mají původ kategorie,[ 26 ] které jsou vlastně výsledkem takového vypovídání, jež činíme vzhledem k daným druhům a jednotlivinám v rámci jednoho a téhož obecného rodu.[ 27 ] A právě v rámci tohoto jednoho rodu se nevypovídá v přísném smyslu něco o něčem jiném (τί τινος), neboť mezi vypovídaným a tím, vzhledem (κατά) k čemu se vypovídá, platí shoda jména i výměru, tj. vypovídá se něco vzhledem k tomu, co je mu sourodé: „živočich se říká vzhledem k člověku a člověk vzhledem k jednotlivému člověku, a proto také živočich vzhledem k jednotlivému člověku“ (Cat. 1a12–15).[ 28 ] Kategorie mají původ v tomto „vypovídání vzhledem k podkladu“, které je vypovídáním bez spojení, přičemž Aristotelova pozornost je poté upřena na to, jaké typy takovýchto kategorií mohou vznikat, a to až do počtu deseti;[ 29 ] naopak vzájemné spojení takto vzniklých kategorií, které odpovídá situaci vypovídání něčeho o něčem, nepatří do okruhu hlavních zájmů Kategorií.[ 30 ]

Téma spisu

Naznačené obtíže s výrazem κατηγορία již dávají pochopit, proč se při studiu našeho spisu velmi brzy stalo hlavní otázkou, o čem vlastně pojednává, tedy co vlastně kategorie jsou. Od antiky jsou ve hře celkem tři alternativy: slova, pojmy a věci,[ 31 ] jež v kostce shrnují dějiny interpretací Aristotelových Kategorií. Ač již Simplikios rozpoznal, že žádná ze tří možností neplatí výlučně, byly v průběhu času různými autory akcentovány různé alternativy a rovněž příslušné opozice. Klasickým způsobem rozvrhl problém Porfyrios ve svém Úvodu ke Kategoriím (Εἰσαγωγή, Isagógé): „zda rody a druhy existují, nebo spočívají jenom v pouhých představách, a v případě, že existují, zda jsou tělesné či netělesné a zda jsou oddělené od věcí smysly vnímatelných či existují v těchto věcech a na nich“.[ 32 ] V tomto vyjádření již lze slyšet jednu z vůdčích variant kladení otázky, jíž je sice vzhledem ke Kategoriím ahistorická, nicméně z hlediska dějin jejich výkladu velmi heuristická opozice nominalismu a realismu. Tento protiklad, resp. sama otázka po povaze obecnin, tvořila rámec úvah o kategoriích po celá staletí. Lze říci, že sama nominalistická pozice má v jistém smyslu původ u interpretace Aristotelových Kategorií, a to v Boëthiově tvrzení, že „traktát o kategoriích není o věcech, nýbrž o slovech“.[ 33 ] Moderní odrůdou tohoto směru jsou ty interpretace, které v Kategoriích vidí logické vyjasňování jazyka,[ 34 ] nauku o logické problematice pojmu[ 35 ] či nauku zkoumající gramaticky založené figury predikace.[ 36 ]

Naopak realistická interpretace, na jejímž počátku stojí přesvědčení řeckých komentátorů, že kategorie tvoří deset nejvyšších rodů jsoucího, jež se odráží rovněž v přesvědčení vyjádřeném Augustinem, že „oněch deset kategorií vše obsahuje“,[ 37 ] vychází z toho, že ve spisu jde o utříďování jsoucích věcí, a to zejména co do jejich druhů a rodů.[ 38 ] Na stranu realistického výkladu lze připočíst ty dnešní autory, kteří zdůrazňují – typicky v opozici vůči současnému „obratu k jazyku“ projevujícímu se tendencí chápat kategorie jako jazykové fenomény –, že v případě kategorií jde o věci.[ 39 ]

Poté, co se Kant pokusil o přeznačení celé otázky kategorií a tím o její vyvedení mimo tradiční opozice,[ 40 ] se v 19. století ještě jednou vynořily všechny tři základní alternativy výkladu toho, co kategorie jsou. Na počátku stál příspěvek Trendelenburgův, který se oproti systematickému výkladu Kantově zaměřil na možný historický původ aristotelských kategorií. Tvrdil přitom, že soudě podle jazykového vyjádření ve 4. kapitole našeho spisu odpovídají rozdíly mezi kategoriemi rozdílům mezi slovními druhy; kategorie jsou tudíž patrně sedimenty gramatických struktur.[ 41 ] Proti Trendelenburgovi vystoupil Bonitz s argumentem, podle něhož kategorie představují pojmy vztažené k realitě, kterou rozčleňují jakožto její nejvyšší rody; zde se tedy znovu stal primárním ontologický ohled.[ 42 ] Na konci století pak proti tomuto výkladu postavil O. Apelt tezi, že kategorie sice člení jsoucí, to však nespočívá ve věcech a jejich souhrnu, nýbrž projevuje se jako kopula „jest“ ve výpovědích, kde se spojuje s jinými určeními; v případě kategorií proto nejde o věci, nýbrž o rody predikátů.[ 43 ]

V dnešním bádání sotva nalezneme autory, kteří by některou z uvedených variant zastávali výlučně. Převažuje snaha zdůrazňovat komplementaritu aspektů jazykového, logického i ontologického,[ 44 ] ať už byly Aristotelem vědomě či implicitně odděleny,[ 45 ] anebo chápány jako vzájemně prostupující a neoddělitelné.[ 46 ] Jde o nauku o věcech, jak o nich lze smysluplně mluvit.[ 47 ]

Klíčem k pochopení komplementarity uvedených tří významů je přitom právě aspekt jazykový, který pro svůj zjevný význam v našem spise může být snadno – chybně – považován za zcela dominantní. Přirozený jazyk je ovšem živlem, z něhož Aristotelova filosofie trvale čerpá[ 48 ] a jehož struktury jsou určující pro postup analýzy i v našem spise – samy kategorie jako pojmy mají jazykově podobu otázek.[ 49 ] Avšak kategorie, které Aristotelés předkládá v tabulce v kap. 4 a analyzuje podrobněji v kap. 5–9, nejsou pouhými jazykovými výrazy. Podle obecně řeckého přesvědčení se v jazyce vždy současně odráží povaha skutečnosti, a ač se přesná modalita této korespondence u různých autorů liší, lze říci, že i pro Aristotela platí zásada, podle níž zkoumat základní formy rozumného mluvení znamená zkoumat současně základní formy sebevyjádření skutečnosti.[ 50 ]

Odrazem tohoto faktu je v našem spise frekvence výrazu λέγεται (převyšující hojnost výše zmiňovaného κατηγορεῖται), jehož přirozeným významem je sice „mluví se“ či „říká se“, avšak Aristotelés jím v Kategoriích neoznačuje pouze to, jak se o věcech mluví.[ 51 ] Sloveso λέγω původně znamená sbírat či sklízet, tj. vyjadřuje představu zjišťování a navozování souvislosti mezi věcmi či nalézání a stvrzování struktury, která nemusí být na první pohled zřejmá. To, co se říká (λέγεται), tedy slova (τὰ λέγομενα), těsně souvisí se jsoucnem a jeho členěním.[ 52 ] V první kapitole Kategorií se o logu dozvídáme, že se liší od pouhého jména (ὄνομα), jehož shoda v případě dvou věcí je určující pro vztah stejnojmennosti (homonymie), zatímco sám logos, pevně spjat s podstatou (viz λόγος τῆς οὐσίας, 1a4), se s jazykovým výrazem (ὄνομα) neshoduje vždy, nýbrž pouze v případě vztahu souznačnosti (synonymie), který vyznačuje následnost druhů a rodů.[ 53 ] Samo rozlišení mezi souznačností a stejnojmenností (a ještě odvozeností) však rýsuje určitou konstelaci jazyka, myšlení a věcí, která není libovolná, ale vyznačuje se určitou stálostí. Jméno není arbitrární, ale je kotvou pro myšlení, jež za ním může dodatečně spatřit jednotu výměru, a tedy korespondenci s bytím.[ 54 ]

Je tak patrné, že to, že se něco nějak říká (λέγεται), není jen jazykovou hrou, ale těsně to souvisí s tím, jaké panují přirozené vztahy mezi věcmi. Jazyk je přitom dotčen systematickou dvojznačností: Na jedné straně vytváří horizont, na němž se ukazuje a strukturuje otázka po bytí; ontologická problematika je odhalo-vána reflexí na jazyk. Na druhé straně je však sám takříkajíc nesoběstačný, neboť to, co se o věcech vypovídá (a týká se to i jejich pravdivosti), záleží vždy na tom, že a jak jsou.[ 55 ] Určitá vlastnost se může vypovídat o Sókratovi pouze proto, že Sókratés jest.

Když se tedy klasifikují určité výpovědi, klasifikují se tím vlastně i věci, na jejichž existenci výpovědi závisejí. Chápeme-li kategorie jako typy výpovědí, které musí být odlišeny od jiných, aby se zabránilo filosoficky významným formám dvojznačnosti, 56 pak je třeba dodat, že způsobem, jakým lze dvojznačnost vyloučit – to platí pro Platóna stejně jako pro Aristotela – je pohled na základ významu v bytí, tedy pohled na εἶδος, druh či rod nebo také formu. Tomuto fundamentálnímu přesvědčení odpovídá i Aristotelův běžný postup v našem spise, který se vyznačuje určitou pevnou sousledností dvojího ohledu: východiskem je vždy způsob, jak se mluví, který se však v případě nejasností prověřuje pohledem na způsoby bytí. O kategoriích tak lze říci, že jsou to systematicky členěné způsoby výpovědí o tom, jak věci jsou.

 

 

[ 1 ] Viz Olympiodóros, In Arist. Cat. 11b16 ( CAG XII.1,133,14–36).

[ 2 ] Jako problematická se dále jeví absence klíčových rozlišení ὕλη – εἶδος a δύναμις – ἐνέργεια anebo způsob členění druhů pohybu, který se odlišuje od toho, co známe z Aristotelovy Fyziky. Ke všem uvedeným otázkám podrobněji viz níže, str. 36 nn

[ 3 ] W. Jaeger, Aristoteles, str. 45.

[ 4 ] „Spis je nepravý a jeho autor nemá o intenci aristotelské nauky o kategoriích ani ponětí. … při interpretaci Aristotelovy filosofie … je nutné se jakékoli výpůjčce ze spisu Kategorie pečlivě vyhýbat.“ H. Schmitz, Die Ideenlehre des Aristoteles, str. 1–2.

[ 5 ] H. Flashar, Aristoteles, str. 220; H. J. Krämer, Das Verhältnis von Platon und Aristoteles in neuer Sicht, str. 338. Srv. vyjádření Ph. Merlana ( Řecká filosofie od Platóna k Plótinovi, str. 47), podle něhož stojí náš spis na rozhraní Akadémie a Peripatu.

[ 6 ] K. Oehler, Aristoteles, Kategorien, str. 97.

[ 7 ] Vezmeme-li v úvahu antické pojetí spisovatelství, v němž mnohem silnější roli než v moderní době hrály vnější souvislosti, do nichž dílo vstupuje (existující odborné diskuse, zájmy a úroveň posluchačů, specifické osobní záměry spisovatele), lze z obsahu díla samého a v něm užívaných konceptů jen těžko odvozovat stav autorovy mysli. Viz k tomu J. Jinek, Obec a politično v Aristotelově myšlení, str. 56–58.

[ 8 ] Patrně ovšem ještě před Andronikovou edicí. Srv. K. Oehler, Aristoteles, Kategorien, str. 129.

[ 9 ] Srv. L. M. De Rijk, The Authenticity of Aristotle’s Categories, str. 159; J. Ackrill, Aristotle, Categories and De interpretatione, str. 70.

[ 10 ] Viz Plútarchos, Vita Alex. 7,3; srv. Aulus Gellius, Noct. att. XX,5. Srv. I. Düring, Aristotle in the Ancient Biographical Tradition, str. 428–443.

[ 11 ] Systematicky nachází tento postup oporu v Platónově jednoznačném upřednostnění ústního sdělování filosofických obsahů před jejich zapsáním (Phaedr. 274b nn.), na jehož základě se v Akadémii rozvinuly rozličné diskusní techniky.

[ 12 ] H. Flashar, Aristoteles, str. 180.

[ 13 ] Původ tohoto postupu je podle C. M. Gillespieho ( The Aristotelian Categories, str. 80–81) patrně v akadémických dialogických technikách, v nichž bylo běžné vzít jednoho z diskutujících jako příkladu (viz Platón, Soph. 263a; srv. 251a). Podle autora je právě to důvodem, proč se v Aristotelových spisech jako příklady objevují osoby ze sókratovsko-platónského okruhu.

[ 14 ] Alternativní názvy zní: To, co předchází výrokům (Πρὸ τῶν τόπων) , To, co předchází nauce o výrocích (Πρὸ τῶν τοπικῶν), O rodech jsoucího (Περὶ τῶν γενῶν τοῦ ὄντος), O deseti rodech jsoucího (Περὶ τῶν δέκα γενῶν τοῦ ὄντος), O deseti rodech (Περὶ τῶν δέκα γενῶν), a také jednoduše: Deset kategorií (Κατηγορίαι δέκα). Bibliografické odkazy viz K. Oehler, Aristoteles, Kategorien, str. 136.

[ 15 ] Participium κατηγορούμενον, které se jinde běžně užívá k označení predikátu (srv. De interpr. 17b13 nn., 21a7), nacházíme v našem spise pouze jednou ( Cat. 2b31).

[ 16 ] Na jednom z uvedených míst ( Cat. 8,10b20, 22 n.) je co do vztahu k protivnosti srovnávána jakost (τὸ ποιόν, 10b13) s jinými „kategoriemi“ (κατηγορίαι), totiž s kolik, vztahem k něčemu a kde; nepřímo ovšem rovněž s kategoriemi ostatními (v textu negativně: „žádná z ostatních kategorií“, 10b22 n.).

[ 17 ] Stejné pochopení vyjadřuje autor výše zmíněné interpolované pasáže, viz 11b15.

[ 18 ] V tomto významu se objevuje poprvé u Hérodota ( Hist. VI,50 a passim); v témže smyslu jej pak užívá rovněž Platón (viz např. Euthyphr. 2c; srv. ale Theaet. 167a).

[ 19 ] Přepjatost této představy může být ukázána na tom, že již Platón vtiskl tomuto výrazu v zásadě technický, protologický smysl (viz níže, pozn. 21).

[ 20 ] Srv. H. G. Zekl, Einleitung, in: Aristoteles, Kategorien, str. XII.

[ 21 ] V tomto smyslu užívá výrazu κατηγορέω i Platón ve Faidónu (viz Phd. 73b).

[ 22 ] Paradigmatický je zde výrok související s původním významem slova κατηγορέω, a to Σωκράτης ἀδικεῖ, Sókratés se prohřešuje, jenž odpovídá spojení kategorií podstaty a činit.

[ 23 ] K němu blíže viz komentář, pozn. 14

[ 24 ] H. G. Liddell – R. Scott a kol., A Greek-English Lexicon, s. v. κατηγορέω, část A.

[ 25 ] Poukazem na tuto terminologickou distinkci lze dát odpověď na výhradu činěnou proti relevanci rozlišení mezi „bytí v“ a „vypovídání v“ v Cat. 2 jako něčeho zcela nearistotelského s tím, že na jediném dalším místě, kde se objevuje ( Top. 127b1–4), je čistě verbální (H. Schmitz, Die Ideenlehre des Aristoteles, str. 6–11). Tomuto hodnocení lze jistě přitakat, ovšem s nutným dodatkem, že na našem místě se nerozlišuje „v“ a „o“, nýbrž „v“ a „vzhledem“, což jsou dva způsoby ontologického vztahu.

[ 26 ] Srv. M. V. Wedin, Aristotle’s Theory of Substance, str. 11–37.

[ 27 ] Právě to je obsahem druhého ze dvou míst (3a35–37), na nichž se objevuje substantivum κατηγορία.

[ 28 ] Srv. formulaci ἓν καθ’ ἑνὸς κατηγορεῖσθαι v Anal. post. I,21,83b17–18. Viz k tomu E. Vollrath, Studien zur Kategorienlehre des Aristoteles, str. 23. – Představa vypovídání o něčem sourodém, jež je pro Aristotelovu teorii v našem spise zjevně klíčová, může být jazykově podpořena původním významem slovesa ἀγορεύω. To má kořen v řeckém ἀγορά, trh, náměstí a znamená původně hovořit veřejně, typicky ve sněmu, a to s důrazem na způsob a styl mluvení. Takový důraz nacházíme u Platóna (Leg. VI,776e7), kdy nejmoudřejší z básníků (Homér) hovoří o Diovi (ὑπὲρ τοῦ Διὸς ἀγορεύων); zde není důležité tolik to, co mu připisuje, ale to, že mluví nejmoudřejší, tj. nej-božštější z básníků o nejvyšším z bohů; důvěryhodnost promluvy je dána tím, že o bohu hovoří ten, kdo je mu nejpodobnější. Odosobněnou verzi téhož nacházíme u Aristotela, který v souvislosti se spravedlností jako zákonností v Eth. Nic. V,3 uvádí, že zákony hovoří o všem (οἱ νόμοι ἀγορεύουσι περὶ πάντων), tj. usilují o ekvivalenci mezi sebou a mnohotvárnou skutečností. Základní sloveso ἀγορεύω tedy vyjadřuje silně formalizované mluvení někoho, kdo je k tomu kvalifikován (viz přípona -εύω, typická pro vykonávání zaměstnání či příslušnost ke skupině), k někomu statusem srovnatelnému. Ve spojení s předponou κατά, která jako předložka ve spojení s genitivem znamená proti, a zvýrazňuje tak svébytnost toho, vůči čemu se vystupuje, pak probírané sloveso označuje kvalifikovaný věcný vztah výpovědi vůči něčemu již ustavenému a stojícímu na srovnatelné úrovni. Takto pochopené formalizované a kvalifikované mluvení vůči něčemu (κατα-αγορεύω) obsahově zcela odpovídá Aristotelově výše popsanému užití spojení κατηγορέω κατά τινος, které vyjadřuje mluvení v rámci jedné „formy“, tj. jednoho rodu. Právě tento vztah různých věcí vůči (κατά) sobě konstituuje kategorii v obvyklém smyslu. V tomto ohledu by byl tedy název našeho spisu dán přiléhavě, ač původní význam slova, navozující mezikategoriální vypovídání, mohl být pro nepoučeného dobového čtenáře zavádějící, a proto trvají důvody pro řídkost jeho užití.

[ 29 ] K tomu podrobněji níže, str. 30–31

[ 30 ] Stejný rozdíl je v Aristotelových Topikách (103b36–37) označen jako rozdíl mezi tím, kdy se vypovídá něco samo o sobě či se o něm vypovídá rod (αὐτὸ περὶ αὑτοῦ λέγεται ἐάν τε τὸ γένος περὶ τούτου), tj. vypovídáním, které označuje bytnost (τί ἐστι σημαίνει), a vypovídáním, při němž se něco vypovídá o jiném (περὶ ἑτέρου), kdy se bytnost neoznačuje (οὐ τί ἐστι σημαίνει). Srv. Anal. post. II,2,90a11 nn. Lze zde hovořit o rozdílu mezi esenciální a akcidentální predikací. Chung-Hwan Chen, On Aristotle’s Two Expressions καθ’ ὑποκειμένου λέγεσθαι and ἐν ὑποκειμένῳ εἶναι, se dokonce domnívá, že pouze v prvním případě lze hovořit v pravém smyslu o vypovídání a že Aristotelés vypovídání mezi kategoriemi vůbec nepřipouští.

[ 31 ] Schol. In Arist. 28b7 nn.; 29a6 nn.; 29b13 nn. Brandis.

[ 32 ] Porfyrios, Isag. I,1.

[ 33 ] Boëthius, In Arist. Cat. I ( PL 64,162c): praedicamentorum tractatus non de rebus, sed de vocibus est

[ 34 ] I. Rath, Nachwort, in: Aristoteles. Die Kategorien, str. 102–103.

[ 35 ] M. Mráz, Porfyriův Úvod k Aristotelovým Kategoriím, str. 972; K. Berka, Aristotelův logický odkaz, str. 20, 27; týž, Über einige Probleme der Interpretation der Aristotelischen Kategorienlehre, str. 38.

[ 36 ] M. Baumer, Chasing Aristotle’s Categories Down the Tree of Grammar, str. 355.

[ 37 ] Viz Aurelius Augustinus, Conf. IV,16, česky: Vyznání, str. 117.

[ 38 ] F. Brentano, Von der mannigfachen Bedeutung des Seienden nach Aristoteles, str. 82, 98–101.

[ 39 ] J. Ackrill, Aristotle, Categories and De interpretatione, str. 78–79.

[ 40 ] I. Kant prohlásil kategorie – při zachování tradiční terminologie – za čisté rozvažovací pojmy zakládající zkušenostní poznání, čímž nepochybně vykročil z rámce, jenž by byl pro interpretaci Aristotelových kategorií jakkoli relevantní. I. Kant, Prolegomena, § 20–22, str. 67–71, § 30, str. 79, § 39, str. 89–90 a passim; Kritika čistého rozumu, B 102 nn. (str. 91 nn.), 116 nn. (str. 100 nn.), 159 (str. 121 n.), 378 (str. 242).

[ 41 ] A. Trendelenburg, Geschichte der Kategorienlehre. Gramatické pojetí se zjevně uplatňuje v Top. I,15,106a8 nn. a Rhet. III,2,1404b39–1405a1. Pokus o znovuobnovení Trendelenburgovy pozice její důkladnější formulací předložil M. Baumer, Chasing Aristotle’s Categories Down the Tree of Grammar, viz zejm. str. 355–358.

[ 42 ] H. Bonitz, Ueber die Kategorien des Aristoteles, str. 623. K Bonitzově výkladu se přiklonil rovněž Brentano, viz výše, pozn. 38.

[ 43 ] O. Appelt, Die Kategorienlehre des Aristoteles, str. 111–120.

[ 44 ] Předpoklad paralelismu bytí, myšlení a řeči má u Aristotela svůj locus classicus v De interpr. 1, který naznačuje, že tyto aspekty nelze odlišit věcně, ale pouze metodicky. K. Oehler, Aristoteles, Kategorien, str. 102.

[ 45 ] K. v. Fritz, Der Ursprung der aristotelischen Kategorienlehre, hovoří o dvojím pojetí kategorií, které Aristotelés nebyl s to nikdy dokonale sjedno-tit: „logickém“, vyjadřujícím modus výroku, a „ontologickém“, vyjadřujícím modus bytí.

[ 46 ] L. M. de Rijk, The Place of the Categories of Being in Aristotle’s Philosophy, str. 4–5.

[ 47 ] G. Patzig, Bemerkungen zu den Kategorien des Aristoteles, str. 69.

[ 48 ] Otázku, zda v Kategoriích již dochází k vědomému odstoupení od jazyka, zodpovídali jednotliví autoři různě. Zdá se však, že otázka není ve vztahu k Aristotelovi nejšťastněji položena. Právě náš spis je totiž dokladem, že Aristotelés chápe jazyk jako nástroj, který sice musí být pro potřeby správného myšlení reflektován a podřízen určitým nutným korekcím, že však sám může být sotva něčím volně disponovatelným a překročitelným, neboť pro nauku o kategoriích poskytuje současně vhodnou látku i vlastní metodu.

[ 49 ] V případě čtyř z kategorií je to zjevné: πόσον, Jak velké? ποῖον, Jaké? ποῦ, Kde? πότε , Kdy?, ale rovněž v případě πρὸς τί jde vlastně o otázku Čí?, K čemu vztažený? (např. τίνος δοῦλος;) a podobně οὐσία je často alternativně označována jako τὸ τί (Co); zbývající čtyři kategorie zase můžeme chápat jako slovesné odpovědi na otázku (činit, trpět, mít, spočívat). Viz H. Flashar, Aristoteles, str. 279–280. – Náš překlad jsme se této skutečnosti snažili přizpůsobit v tom ohledu, že ústřední pojmy, jež se vypovídají, mají současně charakter běžně užívaného slovního výrazu (proto je uvádíme zásadně bez uvozovek).

[ 50 ] H. Schmidinger, Úvod do metafyziky, str. 90–91.

[ 51 ] Viz E. Vollrath, Studien zur Kategorienlehre des Aristoteles, str. 6 nn.

[ 52 ] Viz zejm. Aristotelés, Met. V,7,1017a7 nn. Nepřímým dokladem vztahu k věcem je aplikace nauky o kategoriích právě tam, kde jde o rozlišení různých významů jsoucího (viz tamt., 1017a22–24). K tomu viz níže, str. 35 n.

[ 53 ] Ač někdy je výrazu λόγος užíváno v čistě jazykovém smyslu „výpověď“ (4a20 nn.), kde však kontext je jednoznačný.

[ 54 ] Specifická metoda Kategorií sledující vztah pojmenování a bytí proto zaujímá vůči běžnému jazyku nikoli kriticko-revizionistické stanovisko, nýbrž lze ji charakterizovat stálým hledáním rovnováhy mezi mluvením jako obvykle spolehlivým východiskem a jeho základem v ontologických vztazích mezi věcmi, k němuž se obracíme v těch nečetných případech, kdy běžný jazyk selhává.

[ 55 ] Viz Aristotelés, Cat. 4a35–36, 7b23 nn., 14a10–14, b18 nn.

[ 56 ] Tak G. Patzig, Bemerkungen zu den Kategorien des Aristoteles, str. 62.

Obsah

Úvod ke Kategoriím . . . 7

Synoptický přehled . . . 48

ΚΑΤΗΓΟΡΙΑΙ / Kategorie . . . 51

Poznámky 119 . . .

Seznam literatury . . . 201

Rejstřík řeckých výrazů . . . 210

Věcný rejstřík . . . 219

Ediční poznámka . . . 227

Zvláštní poděkování . . . 229