Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

„Objektivita“ sociálněvědního a sociálně-politického poznání 1

(1904) 2

 

1 Kde se v I. oddílu následujícího výkladu výslovně hovoří jménem vydavatelů anebo kde se nastolují úkoly Archivu, tam se přirozeně nejedná o autorovy soukromé názory, neboť spoluvydavatelé příslušné výpovědi výslovně schválili. Za formu a obsah II. oddílu ovšem nese odpovědnost autor samotný.

Že se Archiv nikdy nevydá cestou mínění nějaké určité školy, to zaručuje okolnost, že nejen stanovisko jeho spolupracovníků, ale ani jeho vydavatelů není naprosto totožné, a to ani v metodickém ohledu. Na druhé straně byla samozřejmě předpokladem společného převzetí redakce shoda v určitých základních názorech. Tato shoda spočívá především v oceňování hodnoty teoretického poznání prostřednictvím „jednostranných“ hledisek, jakož i v požadavku vytváření ostrých pojmů a přísného oddělování zkušenostního vědění a hodnotícího soudu, jak je – přirozeně bez nároku, že by tím bylo požadováno něco „nového“ – zastáváno i zde.

Obšírný výklad (II. oddíl) a časté opakování téže myšlenky slouží výlučně tomu účelu, aby se v tomto výkladu dosáhlo možného maxima obecné srozumitelnosti. Tomuto zájmu padlo za oběť mnoho – doufejme, že nikoli příliš mnoho – z preciznosti vyjádření, a kvůli němu jsme zde také zcela upustili od pokusu, abychom místo seřazení některých metodologických hledisek provedli systematické zkoumání. To by vyžadovalo zahrnutí ještě mnohem hlouběji ležících problémů teorie poznání. Zde nemá být rozvíjena logika, nýbrž mají být využity uznávané výsledky moderní logiky, problémy nemají být vyřešeny, nýbrž má být osvětlen laikovi jejich význam. Kdo zná práce moderních logiků – připomeňme jen Windelbanda, Simmela a pro naše účely zvláště H. Rickerta –, ten hned postřehne, že ve všem podstatném navazujeme právě na ně.

2 Toto pojednání bylo uveřejněno vydavateli W. Sombartem, M. Weberem a E Jaffé při převzetí časopisu Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik (pozn. M. Weberové).

 

První otázkou, s níž se při založení nového sociálněvědního a zejména sociálněpolitického časopisu, případně při změně jejich redakce většinou setkáváme, bývá otázka, jaká bude jeho „tendence“. Ani my nemůžeme uniknout odpovědi na tuto otázku, a v návaznosti na poznámky v našem „průvodním slově“ se jí musíme na tomto místě zabývat poněkud zásadněji. Nabízí se nám tak totiž příležitost, abychom z různých stran vůbec objasnili zvláštnosti „sociálněvědní“ práce v našem smyslu slova, což může být užitečné, když ne pro odborníka, tak rozhodně pro čtenáře, který je od praxe vědecké práce o něco vzdálenější, přesto – anebo spíše právě proto –, že se zde jedná o „samozřejmosti“.

Vedle rozšiřování našeho poznání „společenské situace všech zemí“, tzn. faktů sociálního života, bylo po celou dobu existence Archivu jeho výslovným cílem také prohlubování našeho posuzování praktických problémů tohoto života a tím také – samozřejmě v té míře, již je možno žádat od soukromých učenců – kritika sociálněpolitické práce, a to od její praxe až po její zákonodárné faktory. Vzdor tomu však Archiv od počátku trval na tom, že bude výlučně vědeckým časopisem, že bude pracovat pouze prostředky vědeckého bádání – proto je hned na začátku kladena otázka, jak lze onen výše uvedený cíl zásadně sjednotit s omezením na tyto prostředky. Co to znamená, že Archiv na svých stránkách připouští posuzování zásad zákonodárství a správy nebo posuzování praktických návrhů těchto zásad? Jaké jsou normy takovýchto soudů? Jaká je platnost hodnotících soudů, jež posuzovatel vyslovuje anebo které nějaký autor činí základem svých praktických návrhů? V jakém smyslu se přitom pohybuje na půdě vědeckého zkoumání, když znak vědeckého poznání musíme nalézt v „objektivní“ platnosti výsledků tohoto poznání jako pravdy? Nejdříve vyložíme naše stanovisko k této otázce, abychom na ni později navázali další: v jakém smyslu na půdě věd o kulturním životě vůbec existují „objektivně platné pravdy?“ – otázku, již není možné obejít kvůli neustálé proměně zdánlivě nejelementárnějších problémů naší disciplíny, metod její práce, způsobu vytváření jejích pojmů i jejich platnosti a kvůli nesmiřitelnému boji o jejich pojetí. Zde nechceme navrhovat řešení, nýbrž poukazovat na problémy – totiž na ty problémy, jimž náš časopis, má-li plnit své dosavadní i své budoucí úkoly, bude muset věnovat pozornost.

I

Všichni víme, že naše věda jako každá věda – snad s výjimkou politických dějin –, jejímž objektem jsou lidské kulturní instituce a kulturní procesy, historicky vycházela nejprve z praktických hledisek. Jejím hlavním a zpočátku i jediným účelem bylo produkování hodnotících soudů o určitých hospodářskopolitických opatřeních státu. Byla technikou asi v tom smyslu, v jakém jsou jí klinické disciplíny lékařských věd. Je ale známo, jak se tento postoj pozvolna měnil, aniž by se zásadně oddělovalo poznávání toho, „co je“, od toho, „co má být“. Proti tomuto oddělování působil nejprve názor, že hospodářské procesy řídí nezměnitelně stejné přírodní zákony, a potom druhý názor, že tyto hospodářské procesy řídí jednoznačný vývojový princip, a že tudíž to, co má být, se buď – v prvním případě – shoduje s tím, co je nezměnitelné, anebo – v druhém případě – s tím, co se nevyhnutelně stane. S probuzením historického smyslu převládla pak v naší vědě kombinace etického evolucionismu s historickým relativismem, která se pokusila zbavit etické normy jejich formálního charakteru, určit obsahově sféru „mravnosti“ zahrnutím všech kulturních hodnot do jejího oboru, a tímto způsobem povznést národohospodářství k dignitě „etické vědy“ na empirickém základě. Tím, že se veškerost všech možných kulturních ideálů opatřila nálepkou „mravního“, zmizela specifická dignita etických imperativů, aniž by se tak ovšem pro „objektivitu“ platnosti oněch ideálů vůbec něco získalo. Zásadní diskuse o těchto otázkách zde zatím může a musí zůstat stranou: budeme se přidržovat pouze faktu, že dodnes ještě nezmizel nejasný, avšak zejména praktikům pochopitelně zcela běžný názor, že národní hospodářství produkuje a má produkovat hodnotící soudy na základě specificky „hospodářského světového názoru“.

 

Chceme už předem proklamovat, že náš časopis jako představitel empirické odborné disciplíny tento názor musí zásadně odmítnout, neboť se domníváme, že nikdy nemůže být úkolem zkušenostní vědy zjišťovat závazné normy a ideály, aby z nich mohla vyvozovat recepty pro praxi.

Avšak co z tohoto tvrzení vyplývá? Nikterak to neznamená, že hodnotící soudy, poněvadž jsou v poslední instanci zakotveny v určitých ideálech, a proto „subjektivního“ původu, by se měly úplně vymykat vědecké diskusi. Praxe a účel našeho časopisu budou vždy popírat takovou tezi. Kritika se před hodnotícími soudy nezastavuje. Otázkou spíše je, co znamená a jaký účel má vědecká kritika ideálů a hodnotících soudů. Tato otázka vyžaduje poněkud zevrubnější zkoumání.

Každá promyšlená úvaha o posledních prvcích smysluplného lidského jednání se váže především na kategorie „účelu“ a „prostředku“. Něco chceme in concreto buď „pro jeho vlastní hodnotu“, anebo jako prostředek k dosažení toho, co chceme v poslední instanci. Vědecké úvaze je přístupná nejprve otázka vhodnosti prostředků k danému účelu. Poněvadž jsme (v rámci příslušných hranic našeho vědění) s to odpovědně stanovit, které prostředky jsou vhodné nebo nevhodné pro dosahování stanoveného cíle, tak také tímto způsobem můžeme zvažovat šance, jak s určitými prostředky, jež máme k dispozici, můžeme vůbec dosáhnout nějaký určitý účel, a tím i – na základě určité historické situace – nepřímo kritizovat samo stanovení cíle jako prakticky smysluplné, anebo – na základě daných okolností této situace – jako nesmyslné. Jestliže se možnost dosažení nějakého stanoveného cíle jeví jako daná, můžeme dále, ovšem vždy uvnitř hranic našeho příslušného vědění, zjišťovat důsledky, které by vedle eventuálního dosažení zamýšleného cíle mělo použití potřebných prostředků v důsledku obecné souvislosti veškerého dění. Proto tedy jednajícímu člověku předkládáme možnost, aby nechtěné následky svého jednání srovnal s těmi, které chtěl původně, a tak odpověděl na otázku: Co bude stát dosažení chtěného cíle s ohledem na pravděpodobně vznikající poškození jiných hodnot? Protože ve velké většině případů každý účel, o nějž usilujeme, v tomto smyslu něco „stojí“ nebo něco může stát, nemůže se žádná sebereflexe zodpovědně jednajících lidí proto vyhnout tomu, aby vzájemně nezvažovala účel a následky jednání. Umožnit tuto sebereflexi je jednou z bytostných funkcí kritiky techniky, jíž jsme se až dosud zabývali. Dovést samo takovéto zvažování až k rozhodnutí už ovšem není možnou úlohou vědy, nýbrž úkolem chtějícího člověka: ten podle svého vlastního svědomí a svého osobního světového názoru váží a volí mezi hodnotami, o něž se jedná. Věda mu může pomoci k vědomí, že všechno jednání, a – podle okolností – přirozeně také nejednání ve svých konsekvencích znamená zastávání určitých hodnot, a – což se zvláště dnes rádo zneuznává – tím zpravidla jejich zastávání proti jiným hodnotám. Aby provedl tuto volbu, to je jeho věc.

Co mu k tomuto rozhodování můžeme ještě navíc poskytnout, je samotná znalost významu chtěného. Můžeme ho učit poznávat vztah a význam účelů, které chce a mezi kterými volí. Zpočátku pomocí jejich odhalování a poukazem na logicky souvislý vývoj idejí, které jsou nebo mohou být v základech nějakého konkrétního cíle. Neboť je samozřejmě jedním z bytostných úkolů každé vědy o lidském kulturním životě, aby tyto ideje, pro něž dílem skutečně, dílem pomyslně docházelo a dochází k bojům, byly zpřístupněny duchovnímu pochopení. Hranice vědy, která usiluje o „myšlenkové uspořádání empirické skutečnosti“, překračuje toto duchovní pochopení právě tak málo, jak málo jsou prostředky, které slouží tomuto výkladu duchovních hodnot, „indukcemi“ v obvyklém smyslu slova. Tato úloha přinejmenším částečně vypadává z rámce ekonomické odborné disciplíny s ohledem na její běžnou pracovní specializaci; jedná se o úkoly sociální filosofie. Jenomže historická síla idejí byla a ještě je pro vývoj sociálního života natolik významná, že se náš časopis nikdy tomuto úkolu nevyhne a péče o něj patří spíše k okruhu jeho nejdůležitějších povinností.

Vědecké pojednání hodnotících soudů ovšem usiluje nejen o to, aby rozumělo chtěným cílům a ideálům, které mají v základech, a aby je znovuprožívalo, nýbrž chce především poučit o tom, jak je kriticky „posuzovat“. Tato kritika může mít ovšem jen dialektický charakter, tj. může být pouze formálnělogickým posouzením historicky daných hodnotících soudů a idejí předkládaného materiálu, přezkoušením ideálů s ohledem na postulát vnitřní bezrozpornosti chtěného. Tím, že si stanovíme tento cíl, můžeme chtějícímu člověku napomoci k uvědomění oněch posledních axiómů, které jsou základem obsahu toho, co chce, a k uvědomění posledních hodnotových měřítek, z nichž nevědomě vychází, anebo z nichž – kdyby byl důsledný – by musel vycházet. Dosáhnout uvědomění těchto posledních měřítek, manifestujících se v konkrétním hodnotícím soudu, je ovšem tím posledním, co si může tato kritika dovolit, aniž by vstoupila na půdu spekulace. Zda se hodnotící subjekt z těchto posledních měřítek má vyznávat, je jeho osobní věc a otázka jeho chtění a svědomí, nikoli zkušenostního vědění.

Empirická věda není s to nikoho naučit, co , nýbrž pouze to, co může a – podle okolností – to, co chce. Je ale pravdou, že na půdě našich věd osobní světonázory neustále do vědecké argumentace zasahují, že ji stále znovu zatemňují a že dovolují, aby byla závažnost vědeckých argumentů různě hodnocena také v oblasti zjišťování jednoduchých kauzálních souvislostí mezi fakty, a to podle toho, zda výsledek snižuje nebo zvyšuje šance osobních ideálů: možnosti chtít něco určitého. Také vydavatelům a spolupracovníkům našeho časopisu jistě nebude v tomto ohledu nic lidského cizí. Ale od tohoto přiznání lidské slabosti vede dlouhá cesta k víře v národohospodářství jako „etickou“ vědu, která by ze své látky měla produkovat nějaké ideály anebo konkrétní normy prostřednictvím aplikace obecných etických imperativů na svou látku. Správné je dále ještě i toto: jako něco „objektivně“ hodnotného pociťujeme právě ony nejniternější elementy „osobnosti“, ony nejvyšší a poslední hodnotící soudy, jež určují naše jednání a dávají smysl a význam našemu životu. Můžeme je přece zastávat pouze tehdy, když se nám ukazují jako platné, jako vyplývající z našich nejvyšších životních hodnot a jako něco, co se rozvíjí v boji s životními překážkami. A důstojnost „osobnosti“ zajisté spočívá v tom, že pro ni existují hodnoty, k nimž svůj vlastní život vztahuje. I kdyby tyto hodnoty v nějakém jednotlivém případě ležely výlučně v niterné sféře vlastní individuality, pak pro osobnost bude platit jako idea, k níž se vztahuje, právě její vlastní využití těch jejích zájmů, pro které nárokuje, aby platily jako hodnoty. Pokus zastávat hodnotící soudy navenek má smysl každopádně pouze za předpokladu existence víry v hodnoty. Jenomže posouzení platnosti těchto hodnot je záležitostí víry, a vedle toho snad i úkolem spekulativního uvažování a výkladu života i světa s ohledem na jejich smysl, v žádném případě ale předmětem zkušenostní vědy v tom smyslu, jak ji zde chceme rozvíjet. Pro toto odlišení není rozhodující – jak se často věří – empiricky prokazatelný fakt, že ony poslední cíle jsou historicky proměnlivé a sporné. Neboť i poznávání nejjistějších pouček našeho teoretického – ať už exaktně přírodovědeckého nebo matematického – vědění je jen produktem kultury právě tak, jako jím je vyostřování a zjemňování svědomí. Pouze tehdy, když máme na mysli výhradně praktické problémy hospodářské a sociální politiky (v běžném slova smyslu), se ukazuje, že existují početné, ba dokonce nesčetné praktické zvláštní otázky, při jejichž výkladu se vychází za všestranného souhlasu o určitých účelech, jako by byly samozřejmě dané; připomeňme třeba nouzové kredity, konkrétní úkoly sociální hygieny, péči o chudé, různá opatření, jako tovární inspekce, živnostenské soudy, pracovní průkazy, velkou část dělnického ochranného zákonodárství, v nichž se tedy, alespoň zdánlivě, klade otázka výlučně po prostředcích pro dosažení cíle. Ale i kdybychom zde chtěli zdání samozřejmosti považovat za pravdu – což by věda neměla nikdy beztrestně činit – a i kdybychom konflikty, k nimž pokus praktického uskutečnění vzápětí směřuje, pokládali za čistě technické otázky účelnosti – což by opravdu bylo velice chybné –, přece bychom museli zpozorovat, že také toto zdání samozřejmosti regulativních hodnotových měřítek ihned zmizí, jakmile od konkrétních problémů charitativního a policejního řešení péče o blahobyt či hospodářství začneme postupovat k otázkám hospodářské a sociální politiky. Znakem sociálně politického charakteru nějakého problému totiž právě je to, že není možné jej vyřešit jenom na základě pouhých technických úvah, které by vycházely ze stanovených cílů, ale že, poněvadž problém přesahuje do oblasti obecných otázek kultury, se může a musí vést spor o regulativní hodnotová měřítka jeho řešení. A tento spor nebývá veden jenom, jak se dnes rádi domníváme, mezi „třídními zájmy“, nýbrž také mezi světovými názory, přičemž přirozeně i nadále zůstává pravdou, že o tom, jaký světový názor nějaký jednotlivec zastává, rozhoduje zcela mimořádnou měrou – vedle některých dalších okolností – stupeň příbuznosti mezi jeho světonázorem a jeho „třídním zájmem“, když už bychom zde akceptovali tento jen zdánlivě jednoznačný pojem. Jedno je však jisté za všech okolností: čím je problém, o který se jedná, „obecnější“, zde to ovšem znamená: čím dalekosáhlejší je jeho kulturní význam, tím méně je přístupný jednoznačným odpovědím na základě materiálu zkušenostního vědění, a tím větší roli v něm hrají krajně osobní axiómy víry a hodnotové ideje. Je prostě naivní si myslet, jakkoli tomu občas stále ještě věří i odborníci, že praktické sociální vědě jde především o to, aby vytyčila a jako platný vědecky stvrdila „nějaký princip“, z něhož by se pak daly jednoznačně dedukovat normy pro řešení jednotlivých praktických problémů. Jakkoli je v sociálních vědách zapotřebí „principiálních“ rozborů praktických problémů, tj. zpětné převádění nereflektovaně se vnucujících hodnotících soudů na jejich ideový obsah, a jakkoli se náš časopis hodlá zvláště věnovat právě jim, vytváření praktického společného jmenovatele našich problémů v podobě obecně platných posledních ideálů přece jen nemůže být jeho úkolem, a nemůže to být ani úkolem žádné zkušenostní vědy vůbec. Nejenže to asi není prakticky řešitelné, ale je to samo o sobě i nesmyslné. Ať už se důvod a způsob závaznosti etických imperativů vykládají jakkoli, jisté je, že závazné kulturní obsahy jako normy konkrétně podmíněného jednání jednotlivce se z těchto imperativů nedají jednoznačně dedukovat, a to tím méně, o čím rozsáhlejší obsahy se jedná. Jen pozitivní náboženství – přesněji řečeno jen dogmaticky provázané sekty – jsou s to obsahu kulturních hodnot propůjčit dignitu bezpodmínečně platných etických přikázání. Kulturní ideály, které chce jednotlivec uskutečňovat, a etické povinnosti, které musí plnit, mají mimo tyto sekty principiálně různou dignitu. K osudu každé kulturní epochy, která pojedla ze stromu poznání, patří nutně vědomí, že smysl světového dění nemůžeme vyčíst ze sebedokonalejších výsledků jeho prozkoumání, nýbrž že tento smysl musíme sami neustále vytvářet, a dále že „světové názory“ nikdy nemohou být výsledkem postupujícího zkušenostního vědění, a že tedy nejvyšší ideály, které v nás působí nejsilněji, se vždy prosazovaly pouze v boji s jinými ideály, které jsou těm druhým právě tak posvátné, jako jsou nám ty naše.

V neobyčejné závažnosti tohoto stavu věcí se může teoreticky mýlit anebo důsledkům tohoto stavu prakticky vyhýbat pouze optimistický synkretismus, který bývá většinou důsledkem vývojového historického relativismu. Samozřejmě že pro praktického politika může být v jednotlivém případě subjektivní povinností, aby zprostředkoval mezi existujícími protiklady v názorech, jako jí může být rozhodnutí se pro jeden z nich. To ale nemá ani v nejmenším nic společného s vědeckou objektivitou. A nějaká „střední linie“ není ani o vlas vědečtější pravdou, než jakou jsou nejextrémnější stranické ideály zprava či zleva. Zájmy vědy nejsou nikde hůře chráněny než právě tam, kde se nechtějí vidět nepohodlné skutečnosti a reality života v jejich tvrdosti. Archiv bude rozhodně potírat závažný sebeklam, že bychom mohli pomocí syntézy více norem anebo na diagonále mezi názory více stran získat praktické normy, které by měly vědeckou platnost, neboť tento sebeklam, poněvadž svá vlastní hodnotová měřítka s oblibou relativisticky zakrývá, je pro nezaujatý výzkum daleko nebezpečnější než stará naivní víra stran ve vědeckou „dokazatelnost“ jejich vlastních dogmat. Schopnost rozlišovat mezi poznáním a hodnocením a naplňování jak vědecké povinnosti vidět pravdu faktů, tak i praktické povinnosti bojovat za vlastní ideály, jsou tím, na co bychom si měli stále více zvykat.

Zejména se nám jedná o to, co je a co zůstane pro všechny časy nepřekonatelným rozdílem, zda se totiž nějaká argumentace obrací k našemu citu a k naší schopnosti nadchnout se pro konkrétní praktické cíle či pro kulturní formy a obsahy, anebo zda se tam, kde se jedná o otázku platnosti etických norem, už apeluje na naše svědomí, anebo konečně zda se argumentace obrací k naší schopnosti a potřebě myšlenkového uspořádání empirické skutečnosti způsobem, který si činí nárok na platnost zkušenostní pravdy. A tato věta zůstane pravdivou i přesto, že – jak se ještě ukáže – pro směr, který ona pořádající činnost myšlení v oblasti věd o kultuře vytyčuje, mají a budou vždy mít rozhodující význam nejvyšší „hodnoty“ praktického zájmu. Neboť je a zůstane pravdou, že pokud má na půdě sociálních věd metodicky korektní vědecké dokazování plnit svůj účel, musí být i Číňanem uznáno za správné; anebo, lépe řečeno, vědecké dokazování musí o tento cíl v každém případě rozhodně usilovat, jakkoli nemusí být pro nedostatek materiálu vždy zcela dosažitelný. Dále platí a bude platit, že také logická analýza obsahu a posledních axiómů nějakého ideálu, jakož i ukazování konsekvencí, které ze sledování příslušného ideálu plynou, musí být, chtějí-li být považovány za zdařilé, platné i pro onoho zmíněného Číňana, zatímco mu může zcela chybět „sluch“ pro naše etické imperativy, stejně jako může odmítat samotný ideál i ona z něj plynoucí konkrétní hodnocení, což se může dít, aniž by se tak vědecké hodnotě oné myšlenkové analýzy nějak ublížilo. Náš časopis určitě nebude ignorovat neustále a nutně se opakující pokusy o určení smyslu kulturního života. Naopak: vždyť přece právě tyto patří k nejdůležitějším výtvorům kulturního života a za určitých okolností také k jeho nejmocnějším hnacím silám. Budeme proto také neustále pozorně sledovat průběh těchto výkladů, jež v dané souvislosti můžeme označit jako sociálněfilosofické. Ba dokonce ještě více: jsme zcela prosti předsudku, že by úvahy o kulturním životě, které se pokoušejí vykládat svět metafyzicky, jdouce za myšlenkový řád empiricky daného, již pro tento svůj charakter nemohly plnit žádnou úlohu ve službách poznání.

Ať už se tyto úvahy vyskytují kdekoli, jedná se především o problém teorie poznání, od jehož řešení zde však s ohledem na naše cíle můžeme a musíme odhlížet. Neboť v naší práci se musíme držet jednoho: sociálněvědní časopis v našem smyslu, pokud chce dělat vědu, by měl být místem, kde se hledá pravda, která – máme-li zůstat u našeho příkladu – i pro Číňana nárokuje platnost myšlenkového uspořádání empirické skutečnosti.

 

Vydavatelé ovšem nemohou jednou provždy zakázat ani sobě ani svým spolupracovníkům, aby ideály, které je oduševňují, nevyjadřovali také v hodnotících soudech. Jenže z toho pak vyplývají dvě důležité povinnosti. Především ta povinnost, že v každém okamžiku je třeba čtenáře i sebe sama přesně uvědomovat o tom, která měřítka to jsou, jimiž skutečnost poměřujeme a z nichž vyvozujeme určitý hodnotící soud namísto toho, jak se až příliš často děje, abychom se neurčitým vzájemným směšováním hodnot nejrůznějšího druhu sami mýlili v konfliktech mezi ideály, a chtěli tak „každému něco nabídnout“. Jestliže se tato povinnost dostatečně zpřísní, může být prakticky hodnotící soud z čistě vědeckého hlediska nejen neškodný, ale přímo užitečný, ba dokonce žádoucí: při vědecké kritice zákonodárných i jiných praktických návrhů nemůže být objasnění dosahu motivů zákonodárce či ideálů kritizovaného autora podáno názornější a srozumitelnější formou, než jakou je konfrontace hodnotových měřítek, která si vzali za základ, s jinými měřítky: a nejlépe s našimi vlastními. Každé smysluplné hodnocení cizího chtění může být vždy pouze kritikou vycházející z vlastního „světového názoru“, potíráním cizího ideálu z pozic ideálu vlastního. Má-li být tedy v nějakém konkrétním případě nejen zjištěn a vědecky analyzován poslední hodnotový axióm, který leží v základech nějakého praktického chtění, nýbrž má-li být také ukázán ve svých vztazích k jiným hodnotovým axiómům, je jeho „pozitivní“ kritika prostřednictvím souvislého výkladu těchto jiných axiómů nevyhnutelná.

Na stránkách časopisu, zvláště tam, kde se hovoří o zákonech, se tedy vedle sociální vědy jako myšlenkového uspořádání faktů dostane nevyhnutelně ke slovu sociální politika jako výklad ideálů. Nedomníváme se ale, že rozklady tohoto druhu by se měly vydávat za „ vědu“ a budeme se ze všech svých nejlepších sil bránit tomu, abychom je s něčím takovým směšovali či zaměňovali. Neboť zde už nehovoří věda, a proto, což je druhým fundamentálním příkazem vědecké nezaujatosti, se má v takovýchto případech čtenářům (a – říkáme opakovaně – především nám samým) ozřejmit, že a kde přestává mluvit myslící badatel a kde začíná hovořit člověk, který něco chce, kde se argumenty obracejí k rozumu a kde k citu. Neustálé směšování vědeckých zkoumání fakt a hodnotících úvah je sice ještě pořád jednou z nejrozšířenějších, ale také nejškodlivějších specifik práce v našem oboru. Proti tomuto směšování, a nikoli snad proti zastávání vlastních ideálů jsou zaměřeny předkládané úvahy. Neprincipiálnost a vědecká objektivita nejsou v žádném případě vnitřně spřízněny. Archiv nikdy nebyl, a pokud jde o jeho úmysly, ani se nikdy nesmí stát místem, kde by byla vedena polemika proti určitým politickým nebo sociálněpolitickým stranám, stejně jako by neměl být místem, na kterém se agituje pro nebo proti politickým či sociálněpolitickým ideálům; pro to existují jiné orgány. Jedinečnost časopisu mnohem spíše od začátku spočívala, a pokud to bude záležet na vydavatelích, má i nadále spočívat v tom, že se v něm setkávají u vědecké práce ostří političtí protivníci. Dosud nebyl orgánem „socialistickým“ a nebude ani v budoucnu orgánem „buržoazním“. Z okruhu svých spolupracovníků nevylučuje nikoho, kdo se chce postavit na půdu vědecké diskuse. Nemůže být žádnou arénou pro „odpovědi“, pro repliky a dupliky, ale nikoho, ani své spolupracovníky, a tím méně své vydavatele, nechrání před tím, aby na jeho stránkách nebyli vystaveni nejostřeji myslitelné věcné vědecké kritice. Kdo to nebude moci vydržet, nebo kdo zaujme stanovisko, že s lidmi, kteří pracují ve službách jiných ideálů než on sám, nebude ve službách vědeckého poznání spolupracovat, ten by se měl držet stranou.

Avšak touto poslední větou – a o tom si nedělejme iluze – bylo řečeno více, než se na první pohled zdá. Jak jsme již naznačovali, možnost scházet se s politickými odpůrci – společensky a ideově nezaujatě – na neutrální půdě, má bohužel všude a zejména v německých poměrech své psychologické bariéry. Tento moment, který je o sobě znakem fanatické stranické omezenosti a nerozvinuté politické kultury a jako takový by měl být potírán, je na stránkách časopisu, jako je náš, výrazně posilován okolností, že v oblasti sociálních věd, což víme ze zkušenosti, bývá podnět pro rozvíjení vědeckých problémů dán zpravidla praktickými „otázkami“, takže už pouhé uznání existence nějakého vědeckého problému tvoří personální unii s chtěním živoucích lidí zaměřeným určitým směrem. Na stránkách časopisu, který vstupuje do života pod vlivem obecného zájmu o konkrétní problém, se proto jako spolupracovníci budou pravidelně setkávat lidé, kteří svůj osobní zájem k tomuto problému obracejí proto, že se pro ně určité konkrétní okolnosti dostávají do rozporu s ideálními hodnotami, ve které věří, a že se tyto okolnosti zdají ony hodnoty ohrožovat. Spřízněnost volbou podobných ideálů pak bude tento okruh spolupracovníků držet pohromadě a umožní, aby se znovu seskupoval. A to – alespoň v jednání o praktických sociálně politických problémech – dává časopisu určitý „charakter“, který je nevyhnutelným průvodním jevem každého společného působení živě cítících lidí, jejichž hodnotící stanovisko k problémům není vždy zcela potlačeno ani při čistě teoretické práci, a které se – za výše objasněných předpokladů – zcela legitimně projevuje při kritice praktických návrhů a opatření. Archiv tak vstoupil do života v období, kdy v popředí sociálněvědních rozborů stály určité praktické problémy tradičního pojetí „dělnické otázky“. Osobnosti, které spojovaly s nejvyššími a rozhodujícími idejemi hodnot ty problémy, o nichž chtěl časopis pojednávat, a které se proto stávaly jeho pravidelnými spolupracovníky, byly právě proto současně stoupenci takového pojetí kultury, které bylo těmito hodnotovými idejemi stejně nebo alespoň podobně zabarveno. Neboť každý přece také ví, že i když časopis rozhodně odmítal myšlenku sledování nějaké „tendence“, a to svým výslovným omezením se na „vědecké“ výklady a výslovným přizváním „příslušníků všech politických táborů“, měl přesto určitý „charakter“ ve výše uvedeném smyslu. Tento charakter byl vytvářen kruhem jeho stálých spolupracovníků. Byli to vesměs muži, jejichž cílem byla při vší rozdílnosti názorů ochrana fyzického zdraví dělnických mas a umožnění jejich rostoucí spoluúčasti na materiálních a duchovních statcích naší kultury. Avšak jako prostředek jim vytanulo na mysli propojení státního zasahování do sféry materiálních zájmů s dalším svobodným rozvojem stávajícího státního a právního pořádku, a ti pak – ať už jejich názor na utváření společenského řádu v daleké budoucnosti mohl být jakýkoli – pro přítomnost přitakávali kapitalistickému vývoji. Nikoli proto, že by se jim oproti starším formám společenského zřízení jevil jako lepší, nýbrž poněvadž se jim zdál prakticky nezměnitelný, a pokus o zásadní boj proti tomuto vývoji nepovažovali za podporu, nýbrž za překážku vzestupu dělnické třídy do světla kultury. Za poměrů, jaké dnes vládnou v Německu – zde je není třeba blíže objasňovat –, tomu nešlo zabránit a ani v současné době by to nebylo možné. Něco takového by přece mohlo naopak přímo přispět k faktickému úspěchu všestranné účasti na vědecké diskusi, a dokonce se stát znakem síly časopisu, ne-li přímo – za daných poměrů – jedním z důvodů oprávněnosti jeho existence.

Je ale nepochybné, že vývoj „charakteru“ vědeckého časopisu tímto směrem může znamenat nebezpečí pro nezaujatost vědecké práce a musel by se jím opravdu stát, jestliže by volba spolupracovníků byla úmyslně jednostranná: v tom případě znamená pěstování onoho „charakteru“ prakticky totéž jako trvání jedné „tendence“. Vydavatelé jsou si plně vědomi odpovědnosti, již jim tato situace ukládá. Nemají ani v úmyslu plánovitě měnit charakter Archivu, ani ho uměle konzervovat, třeba průběžným omezováním okruhu spolupracovníků na učence určitých stranických mínění. Berou ho jako daný a vyčkávají jeho dalšího „vývoje“. Jak se bude v budoucnu utvářet, a – v důsledku nutného rozšiřování našeho okruhu spolupracovníků – snad i pře tvářet, to bude záviset především na osobitosti těch, kteří vstoupí do okruhu spolupracovníků s úmyslem sloužit vědecké práci a kteří na stránkách časopisu zdomácní. A dále to bude podmíněno rozšiřováním těch problémů, jejichž výzkum si časopis klade za cíl.

Touto poznámkou jsme dospěli k dosud ještě nezpracované otázce věcného vymezení naší pracovní oblasti. Na to se ovšem nedá odpovědět, aniž zde také položíme otázku po povaze cílů sociálněvědního poznání vůbec. Tím, že jsme zásadně odlišili „hodnotící soudy“ a „zkušenostní vědění“, jsme až dosud předpokládali, že bezpodmínečně platný způsob poznání, tj. myšlenkového uspořádání empirické skutečnosti v oblasti sociálních věd skutečně existuje. Tento předpoklad se teď stává problémem potud, nakolik musíme zkoumat, co v naší vědní oblasti může znamenat objektivní „platnost“ pravdy, o niž usilujeme. Že tento problém jako takový existuje a není zde nijak vybájen, to nemůže ujít nikomu, kdo pozoruje boj o metodu, „základní pojmy“ a předpoklady, neustálou změnu „stanovisek“ a stále nové určování používaných „pojmů“ a kdo vidí, že jsou teoretická a historická forma zkoumání stále ještě rozděleny zdánlivě nepřeklenutelnou propastí na „ dvojí ekonomii“, jak si svého času naříkal zoufalý vídeňský examinant. Co zde znamená objektivita? Pouze touto otázkou se chtějí zabývat následující výklady.

II

Předměty, jimiž se náš časopis3 od začátku zabýval, pojímal jako sociál ně ekonomické. I když by teď asi nemělo příliš smysl pouštět se zde do pojmových určení a do vymezování věd, přesto si musíme udělat sumárně jasno o tom, co to znamená.

3 Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik.

Patří k základnímu faktickému stavu věcí, na nějž se vážou všechny ostatní jevy, které v nejširším smyslu označujeme jako „sociálněekonomické“, že – vyjádřeno co možná nejprostěji – naše fyzická existence právě tak jako uspokojování našich nejideálnějších potřeb naráží všude na kvantitativní omezenost a na kvalitativní nedostatečnost vnějších prostředků, jež by jim měly odpovídat, a že k uspokojování všech těchto potřeb je tedy žádoucí plánovitá péče a starost, boj s přírodou i zespolečenštění. Kvalita nějakého procesu jako „sociálněekonomického“ jevu není ale ničím, co by mu příslušelo jako takovému „objektivně“. Spíše je podmíněna zaměřením našeho poznávacího zájmu, tak jak vyplývá ze specifického kulturního významu, který příslušnému procesu v jednotlivých případech přikládáme. Kdekoli je nějaký proces kulturního života přímo anebo zprostředkovaně zakotven v onom výše uvedeném faktickém stavu věcí, a to těmi svými zvláštními komponentami, na nichž se pro nás zakládá jeho specifický význam, všude tam obsahuje, anebo, je-li tomu opravdu tak, alespoň může obsahovat sociálněvědní problém, tj. úkol pro disciplínu, která má za předmět vyjasňování dosahu i nosnosti onoho základního stavu věcí. Mezi sociálněekonomickými problémy můžeme ale rozlišovat procesy a jejich komplexy, normy, instituce atd., jejichž kulturní význam pro nás spočívá hlavně v jejich ekonomické stránce a které nás – jako např. v případě procesů burzovního a bankovního života – bytostně zajímají především a jen z tohoto hlediska. Tak tomu bude zpravidla (nikoli však výlučně) tehdy, jestliže se jedná o instituce, které byly vědomě vytvořeny či používány k hospodářským účelům. Takovéto objekty našeho poznání můžeme nazývat „hospodářskými“ procesy resp. institucemi ve vlastním smyslu. K tomu přistupují jiné, které – jako např. procesy náboženského života – nás nezajímají nebo nezajímají v první řadě z hlediska jejich ekonomického významu a kvůli němu, které však za jistých okolností z tohoto hlediska význam nabudou, neboť mají účinky, které jsou pro nás z ekonomických hledisek zajímavé: jsou to jevy „ekonomicky relevantní“. A konečně mezi jevy, které v našem smyslu nejsou jevy „hospodářskými“, existují takové, jejichž ekonomické účinky nás nezajímají vůbec, anebo nás nezajímají tak, aby to stálo za řeč – třeba zaměření uměleckého vkusu nějaké doby –, avšak které jsou samy v jednotlivých případech a v jistých významných stránkách své specifiky více či méně spoluovlivňovány ekonomickými motivy, tedy např. v našem případě způsobem sociálního rozvrstvení publika, které se o umění zajímá: zde se jedná o ekonomicky podmíněné jevy. Například komplex lidských vztahů, norem a normou určených poměrů, který nazýváme „státem“, je jevem „hospodářským“, pokud se jedná o finanční hospodářství státu; pokud zákonodárně či jinak působí na hospodářský život (a to i tam, kde je jeho chování vědomě určováno hledisky zcela jinými nežli ekonomickými), je jevem „ekonomicky relevantním“; a pokud je konečně jeho chování a jeho svéráz spolu určován ekonomickými motivy i v jiných než „hospodářských“ vztazích, je jevem „ekonomicky podmíněným“. Z toho, co bylo dosud řečeno, se rozumí samo sebou, že na jedné straně je okruh „hospodářských“ jevů proměnlivý a nelze jej přesně vymezit, a že na druhé straně nejsou přirozeně „hospodářské“ stránky nějakého jevu nikterak „podmíněny“ pouze „hospodářsky“ a ani „nepůsobí“ pouze „hospodářsky“, a že nějaký jev si kvalitu jevu „hospodářského“ podržuje jen potud a pouze tak dlouho, dokud se náš zájem zaměřuje výlučně na ten význam, který má daný jev v materiálním boji o existenci.

Náš časopis, stejně jako sociálněekonomická věda od dob Marxe a Roschera, se tedy zabývá nejen jevy „hospodářskými“, ale také jevy „hospodářsky relevantními“ a „hospodářsky podmíněnými“. Je přirozené, že okruh těchto objektů zjevně zahrnuje – a to postupně, a vždy podle současného zaměření našeho zájmu – celek všech kulturních procesů. Specificky ekonomické motivy – tj. motivy, které jsou zakotveny svou specifikou, jež je pro nás významná, v oné základní skutečnosti – působí všude tam, kde je uspokojování nějaké, třeba i sebenemateriálnější potřeby vázáno na použití omezených vnějších prostředků. Jejich dopad proto všude spoluurčoval a přetvářel nejen formu uspokojování, nýbrž také obsah kulturních potřeb, a to dokonce i kulturních potřeb nejniternějšího druhu. Nepřímý vliv, kterému jsou tlakem „materiálních“ zájmů vystaveny sociální vztahy, instituce a lidská seskupení, se (často nereflektovaně) vztahuje na všechny oblasti kultury bez výjimky, až po nejjemnější odstíny estetického a náboženského cítění. Procesy každodenního života jsou jimi spoluurčovány – „ekonomicky podmiňovány“ – neméně než „historické“ události vysoké politiky, a kolektivní či masové jevy právě tak jako „singulární“ jednání státníků či individuální literární a umělecké výkony. Na druhé straně působí úhrn všech životních projevů a životních podmínek historicky dané kultury na utváření materiálních potřeb, na způsob jejich uspokojování, na vytváření materiálních zájmových seskupení i na druh jejich mocenských prostředků, a tím také na způsob průběhu „ekonomického vývoje“ – a je „ekonomicky relevantní“. Pokud naše věda připisuje hospodářské kulturní jevy v kauzálním regresu individuálním příčinám – ekonomického či mimoekonomického charakteru –, usiluje o poznání „historické“. Pokud ve spleti nejrůznějších kulturních souvislostí sleduje kulturní význam jediného specifického prvku kulturních jevů, totiž prvku ekonomického, usiluje o interpretaci dějin ze specifického hlediska a poskytuje dílčí obraz, přípravnou práci úplného historického poznání kultury.

I když se sociálněekonomický problém nevyskytuje všude, kde má působení ekonomických momentů charakter příčiny či následku – neboť tento problém vzniká jen tam, kde je právě význam oněch faktorů problematický, a s jistotou jej můžeme konstatovat pouze za použití metod sociálněekonomické vědy –, přesto tím vzniká pro sociálně-ekonomický způsob uvažování téměř nepřehledná oblast práce.

Na základě dobře uváženého sebeomezení se proto náš časopis až doposud obecně zříkal pěstování celé řady velice závažných speciálních odvětví naší disciplíny, zejména deskriptivní hospodářské nauky, hospodářských dějin v užším slova smyslu a statistiky. Právě tak přenechal jiným orgánům zkoumání finančně-technických otázek a technicko-ekonomické problémy vytváření trhu a cen v moderním tržním hospodářství. Jeho pracovním polem byly aktuální význam a historické utváření určitých zájmových konstelací a konfliktů, jež v důsledku vůdčí úlohy kapitálu hledajícího zhodnocení vyvstávaly v hospodářství moderních kulturních zemí. Přitom se neomezoval na „sociální otázku“ v úzkém slova smyslu, jak je spojena se zmiňovanými praktickými a historicko-vývojovými problémy: se vztahy moderní třídy námezdních dělníků ke stávajícímu společenskému řádu. Je přirozené, že jedním z nejzávažnějších úkolů muselo být především vědecké prohloubení zájmu o tuto speciální otázku, rozšířivšího se u nás během osmdesátých let (19. stol.). Avšak čím více se praktické projednávání dělnických poměrů stávalo také u nás trvalým předmětem zákonodárné činnosti a veřejných rozborů, tím více se těžiště vědecké práce muselo posouvat ke zjišťování universálnějších souvislostí, do nichž tyto problémy patří, a tak vyústilo do úkolu analyzovat všechny specificky moderní kulturní problémy vytvořené zvláštnostmi ekonomických základů naší kultury. Časopis proto již velmi brzy začal pojednávat také o nejrůznějších, zčásti „ekonomicky relevantních“, zčásti „ekonomicky podmíněných“ životních poměrech ostatních velkých tříd moderních kulturních národů a o jejich vzájemných vztazích, a to historicky, statisticky i teoreticky. Jestliže teď za nejvlastnější pracovní oblast našeho časopisu označujeme vědecké zkoumání obecného kulturního významu sociálněekonomické struktury života lidské pospolitosti a historických forem jeho organizace, pak jen vyvozujeme důsledky z tohoto chování. Máme na mysli jen toto a nic jiného, jestliže náš časopis nazýváme Archiv pro sociální vědu. Toto označení zde má shrnovat historické a teoretické zpracování těch problémů, jejichž praktické řešení je předmětem „sociální politiky“ v nejširším smyslu slova. Vyhrazujeme si přitom právo používat výrazu „sociální“ ve významu, jak je určován konkrétními problémy současnosti. Chceme-li disciplíny, které procesy lidského života zkoumají z hlediska jejich kulturního významu, nazývat „kulturními vědami“, pak sociální věda v našem smyslu do této kategorie patří. Brzy uvidíme, jaké to má principiální důsledky.

Zdůraznění sociálněekonomické stránky kulturního života nepochybně znamená citelné omezení našich témat. Bude se tvrdit, že ekonomické, anebo – jak se nepřesně říkávalo – „materialistické“ hledisko, z něhož je zde kulturní život nahlížen, je „jednostranné“. Jistěže, a tato jednostrannost je záměrná. Víra, že úkolem pokročilé vědecké práce je, aby „jednostrannost“ ekonomického způsobu uvažování léčila tím, že se rozšíří v obecnou sociální vědu, trpí především tou chybou, že hledisko „sociálnosti“, tedy vztahů mezi lidmi, je pro vymezování vědeckých problémů dostatečně určité pouze tehdy, jestliže je dále opatřeno nějakým speciálním obsahovým predikátem. Jinak, pokud by „sociálno“ bylo beze všeho myšleno jako objekt vědy, pak by přirozeně zahrnovalo právě tak např. filologii jako církevní dějiny, a jmenovitě pak všechny ty disciplíny, které se zabývají nejzávažnějším konstitutivním prvkem každého kulturního života: státem a nejzávažnější formou jeho normativní regulace – právem. Fakt, že se sociální ekonomie zabývá „sociálními“ vztahy, je zrovna tak málo důvodem, abychom ji chápali jako nutného předchůdce „obecné sociální vědy“, jako nás třeba okolnost, že se zabývá projevy života, ještě nenutí k tomu, abychom ji považovali za součást biologie, a jako nás ani jiná okolnost, že má co do činění s procesy na jednom nebeském tělese, nevede k tomu, abychom ji pokládali za součást nějaké budoucí rozšířené a vylepšené astronomie. Základ pracovních oblastí jednotlivých věd netvoří „věcné“ souvislosti „předmětů“, nýbrž myšlenkové souvislosti problémů: nová „věda“ vzniká tam, kde se novou metodou sleduje nový problém, a odhalují se tak pravdy, které otvírají nová významná hlediska.

Není tedy náhoda, že pojem „sociálna“, který, pokud ho kontrolujeme s ohledem na jeho používání, má zdánlivě naprosto obecný smysl, v sobě nese zcela zvláštní, specificky zabarvený, i když většinou neurčitý význam; jeho „obecnost“ nespočívá fakticky v ničem jiném než právě v jeho neurčitosti. Jestliže ho bereme v jeho „obecném“ významu, pak nenabízí žádná zvláštní hlediska, jež by mohla osvětlit význam určitých kulturních prvků.

Prosti zastaralé víry, že by se úhrn kulturních jevů dal dedukovat jako produkt či jako funkce „materiálních“ konstelací zájmů, přesto věříme, že analýza sociálních jevů a kulturních procesů vzhledem k jejich ekonomické podmíněnosti i významu byla tvůrčím a plodným vědeckým principem, a že při opatrné aplikaci a v oproštění od dogmatické zaujatosti něčím takovým zůstane i nadále v dohledné budoucnosti. Takzvané „materialistické pojetí dějin“ jako „světonázor“ anebo jako společný jmenovatel kauzálního vysvětlování historické pravdy je třeba co nejrozhodněji odmítnout; péče o historicko-ekonomické interpretace je však jedním z nejdůležitějších účelů našeho časopisu. To je třeba blíže objasnit.

Takzvané „materialistické pojetí dějin“ v onom starém geniálně primitivním smyslu například Komunistického manifestu dnes ovládá nanejvýš jen hlavy laiků a diletantů. Mezi nimi je ovšem stále ještě rozšířen zvláštní jev, že totiž jejich potřebě kauzality při výkladu nějakého historického jevu není učiněno zadost dotud, dokud nějak a někde nejsou (anebo se nezdají být) jako spolupůsobící prokázány ekonomické příčiny; pokud však tomu tak je, pak už se zase spokojí s nejotřelejšími hypotézami a nejpovrchnějšími floskulemi, poněvadž tím bylo konečně dáno za pravdu jejich dogmatické potřebě, že údajné ekonomické „hnací síly“ jsou „vlastními“, jedině „pravými“, „v poslední instanci všude rozhodujícími“ silami. Tento úkaz ovšem není ničím ojedinělým. Téměř všechny vědy, od filologie až po biologii, si občas činily nárok produkovat nejen odborné znalosti, ale také „světové názory“. A pod vlivem obrovského kulturního významu moderních ekonomických přeměn a zvláště pak v důsledku neobyčejné důležitosti „dělnické otázky“ se přirozeně touto cestou dal nevykořenitelný monistický rys každého poznávání (společnosti – pozn. překl.), které je nekritické vůči sobě samému. Dnes, kdy se stále ostřeji vede vzájemný politický a obchodněpolitický boj národů o svět, prospívá, jak se zdá, tento rys antropologii: je přece dalekosáhle rozšířenou vírou, že všechno historické dění je „v poslední řadě“ výplodem vzájemné hry vrozených „rasových kvalit“. Namísto pouhého nekritického popisu „národních charakterů“ nastoupilo ještě nekritičtější sestavování osobitých „teorií společnosti“ na „přírodovědeckém“ základě. Rozvoj antropologického bádání, pokud bude mít z našeho hlediska význam, budeme v našem časopise pečlivě sledovat. Lze doufat, že metodicky školenou prací bude postupně překonán stav, v němž kauzální redukce kulturních procesů na „rasu“ jen dokumentuje naši neznalost – podobně jako předtím třeba zřetel k „milieu“ nebo k „poměrům“. Jestli antropologickému bádání až dosud něco škodilo, pak je to představa horlivých diletantů, že pro poznání kultury by mohlo toto bádání vykonat něco specificky jiného a význačnějšího, než je rozšiřování možnosti spolehlivého přiřazení jednotlivých konkrétních kulturních procesů historické skutečnosti ke konkrétně historicky daným příčinám, a to prostřednictvím získávání exaktního, na základě specifických hledisek vytěženého pozorovaného materiálu. Jedině pokud nám budou s to nabídnout toto, budou pro nás jejich výsledky zajímavé a „rasovou biologii“ bude možné kvalifikovat jako něco více než jen produkt moderní vědecké zakladatelské horečky.

Jinak tomu není ani s významem ekonomické interpretace historična. Jestliže dnes, po období jejího bezmezného přeceňování, téměř hrozí nebezpečí, že se její schopnost vědeckého výkonu bude pod ceňovat, pak je to následkem bezpříkladné nekritičnosti, s níž se ekonomický výklad skutečnosti ve smyslu dedukce všech kulturních jevů – tj. všeho, co je pro nás na nich bytostné – jako něčeho v poslední instanci ekonomicky podmíněného používal jako „universální“ metoda. Logická forma, v níž se dnes tato interpretace objevuje, není zcela jednotná. Tam, kde čistě ekonomický výklad naráží na obtíže, jsou k dispozici různé prostředky, aby se jeho obecná platnost ospravedlnila jako rozhodující kauzální moment. Buď se všechno, co se v historické skutečnosti nedá dedukovat z ekonomických motivů, pokládá právě proto za vědecky bezvýznamnou „nahodilost“. Anebo se pojem ekonomična k nepoznání rozšíří tím, že se do něho zahrnou všechny lidské zájmy, které jsou nějak vázány na vnější prostředky. Pokud je historicky zřejmé, že na dvě z ekonomického hlediska stejné situace člověk nicméně reagoval odlišně – v důsledku diferencí politických a náboženských, klimatických i nesčetných jiných ne ekonomických determinant –, pak jsou, aby se udržela svrchovanost ekonomična, všechny tyto momenty degradovány na historicky nahodilé „podmínky“, v nichž ekonomické motivy působí jako „příčiny“. Je ale zřejmé, že všechny tyto z ekonomického pohledu „nahodilé“ momenty vždy podléhají svým vlastním zákonům, a to ve stejném smyslu jako momenty ekonomické, a že pro způsob pozorování, který sleduje jejich specifický význam, jsou právě ony ekonomické „podmínky“ v úplně stejném smyslu „historicky nahodilé“ jako naopak. Oblíbený pokus vzdor tomu zachránit nadřazený význam ekonomična spočívá nakonec v tom, že se konstantní spolupůsobení a vzájemné působení jednotlivých prvků kulturního života vyloží jako kauzální či funkcionální závislost jednoho na všech ostatních, anebo spíše všech ostatních na jediném: na ekonomickém. Tam, kde určitá jednotlivá nehospodářská instituce historicky plnila také určitou „funkci“ ve službě ekonomických třídních zájmů, tj. byla pro ně použitelnou, např. kde lze určité náboženské instituce používat a kde jsou používány jako „černá policie“, tam je pak celá instituce prezentována buď jako pro tuto funkci vytvořená, anebo – zcela metafyzicky – jako poznamenaná „vývojovou tendencí“, která z ekonomična vyplývá.

Dnes už není žádnému odborníkovi třeba vysvětlovat, že takový výklad účelu ekonomické analýzy kultury byl zčásti projevem určité dějinné konstelace, která vědecký zájem obrátila k určitým ekonomicky podmíněným kulturním problémům, zčásti projevem rabiátského resortního patriotismu věd, a že dnes je přinejmenším zastaralý. Redukce na pouhé ekonomické příčiny není nikdy v žádné oblasti kulturních jevů v žádném smyslu vyčerpávající, dokonce ani v oblasti „hospodářských“ procesů. Ovšem dějiny bankovnictví nějakého národa, k jejichž výkladu by se měly používat pouze motivy ekonomické, jsou zásadně zcela nemožné, a to stejným způsobem, jako by bylo nemožné „vysvětlení“ Sixtinské Madony ze sociálněekonomických základů kulturního života doby, v níž vznikala. A takovéto vysvětlení není v zásadě o nic více vyčerpávající, než by bylo například odvozování kapitalismu z jistých proměn náboženských obsahů vědomí, jež spolupůsobily při genezi ducha kapitalismu, anebo než by třeba bylo odvozování nějakého politického útvaru z geografických podmínek. Pro tu míru významu, kterou máme ekonomickým podmínkám připisovat, je ve všech těchto případech rozhodující, ke které třídě příčin lze počítat ony specifické elementy příslušného jevu, jimž přiznáváme v jednotlivém případě ten význam, o nějž nám jde. Avšak právo jednostranné analýzy kulturní skutečnosti na základě specifických „hledisek“ – v našem případě hlediska její ekonomické podmíněnosti – vyplývá čistě metodicky především z okolnosti, že vycvičení pohledu pro pozorování účinku kvalitativně stejnorodých kategorií příčin a stálé užívání stejného pojmověmetodického aparátu nabízí všechny přednosti dělby práce. Tato analýza není „libovolnou“ potud, pokud za ni hovoří výsledek, tj. pokud poskytuje poznání souvislostí, jež se ukazují jako hodnotné pro kauzální přiřazování konkrétních historických procesů. Avšak „jednostrannost“ a nereálnost čistě ekonomické interpretace historična je jen zvláštním případem zcela obecného principu platného pro vědecké poznávání kulturní skutečnosti vůbec. Ozřejmit jeho logické základy a i jeho obecné metodické důsledky je rozhodujícím účelem následujících výkladů.

Neexistuje žádná naprosto „objektivní“ vědecká analýza kulturního života anebo – což má asi poněkud užší význam, ale pro náš účel to určitě neznamená nic podstatně jiného – žádná vědecká analýza „sociálních jevů“, která by byla nezávislou na zvláštních a „jednostranných“ hlediscích, podle nichž se – výslovně nebo mlčky, vědomě nebo nevědomě – konstituují, analyzují a výkladově člení tyto jevy jako objekt výzkumu. Důvod spočívá ve zvláštnostech cíle poznání každé společenskovědní práce, která usiluje o překročení čistě formálního zkoumání norem sociálního soužití – ať už právních nebo konvenčních. Sociální věda, kterou chceme provozovat my, je vědou o skutečnosti. Skutečnosti života, která nás obklopuje a do níž jsme zasazeni, chceme tedy na jedné straně porozumět v její specifičnosti – tj. chceme porozumět souvislosti a kulturnímu významu dnešní podoby jejích jednotlivých projevů, a na druhé straně důvodům vzniku její historicky neopakovatelné jedinečnosti. Jakmile se pokoušíme přemýšlet o způsobu, v jakém vůči nám život bezprostředně vystupuje, nabízí se nám přímo nekonečná rozmanitost následně i souběžně se vynořujících a probíhajících procesů „v“ nás i „mimo“ nás. A absolutní nekonečnost této rozmanitosti přetrvává v nezmenšené intenzitě i tehdy, začneme-li izolovaně pozorovat jednotlivý „objekt“ – například konkrétní akt směny –, pokud se chceme opravdu vážně pokusit i jen popsat tuto „jednotlivost“ vyčerpávajícím způsobem ve všech jejích individuálních složkách, natož pak uchopit ji v její kauzální podmíněnosti. Veškeré myšlenkové poznání nekonečné skutečnosti konečným lidským duchem proto spočívá na nevysloveném předpokladu, že předmět vědeckého uchopení této nekonečné skutečnosti tvoří v určitém okamžiku vždy jen jedna její konečná část, že pouze tato část má být „vědění hodná“ a v tomto smyslu „podstatná“. Avšak podle jakých principů je tato část vybírána? Neustále se věřilo, že také ve vědách o kultuře lze jejich rozhodující charakteristický rys v poslední řadě nalézt v „zákonitém“ opakování jistých kauzálních vazeb. To, co v sobě obsahují „zákony“, které jsme v nepřehlédnutelně rozmanitém průběhu jevů s to rozpoznat, jedině to – podle tohoto pojetí – na nich musí být vědecky „podstatné“: jakmile jsme prokázali „zákonitost“ nějakého příčinného spojení jako bezvýjimečně platnou, ať už prostředky obsáhlé historické indukce nebo vnitřní zkušeností její bezprostředně názorné evidence, pak se pod každou takto nalezenou formuli zařadí celý myslitelný počet stejnorodých případů. Avšak co po takovémto zdůraznění „zákonitého“ zůstane z individuální skutečnosti nepochopeno, to buď platí jako dosud vědecky nezpracovaný zbytek, který se dalším zdokonalováním systému „zákonů“ dopracuje, anebo, poněvadž je „zákony neuchopitelný“ a nepatří tedy k „typu“ daného procesu, zůstává zcela stranou jako nahodilý, a právě proto jako vědecky nepodstatný, a může se stát jen předmětem „zahálčivé zvědavosti“. V důsledku toho se znovu a znovu objevuje představa – a to dokonce i u zástupců historické školy –, že ideálem, o nějž veškeré, tedy také kulturní poznání usiluje a bude usilovat i pro další budoucnost, je údajně systém pouček, z nichž by bylo možné skutečnost „dedukovat“. Jeden přední přírodovědec se jak známo domníval, že za (fakticky nedosažitelný) ideální cíl podobného zpracování kulturní skutečnosti může označit „astronomické“ poznání životních procesů. Jakkoli jsou tyto věci už dostatečně prozkoumány, nelitujme námahy a podívejme se na ně blíže i z naší strany. Především je do očí bijící, že ono „astronomické“ poznání, jež se zde míní, není žádným poznáváním zákonů, ale že „zákony“, s nimiž pracuje, přebírá spíše jako předpoklady své práce z jiných disciplín, třeba z mechaniky. Avšak toto poznání samo se zabývá otázkou: jaký je individuální výsledek působení oněch zákonů na individuálně utvářenou konstelaci, neboť tyto individuální konstelace mají pro nás význam. Každá individuální konstelace, kterou nám poznání „vysvětluje“ nebo předpovídá, se dá přirozeně kauzálně vysvětlit pouze jako následek nějaké jiné předchozí a stejně individuální konstelace, a ať sáhneme jakkoli hluboko do šeré mlhy nejzazší minulosti – zůstane skutečnost, pro niž zákony platí, stále stejně individuální a stejně málo dedukovatelná ze zákonů. Myšlenka nějakého „prvotního stavu“ kosmu, který by byl neindividuální nebo měl méně individuální charakter než kosmická skutečnost dnešní, by ovšem byla nesmyslná: ale cožpak zbytek podobných představ, ať už jsou objevovány přirozenoprávně anebo verifikovány pozorováním „přírodních národů“, nestraší také v našem oboru v podobě domněnek o ekonomicko-sociálních „prastavech“, ve kterých neexistují historické „nahodilosti“ – jako je tomu s domněnkami o „primitivním agrárním komunismu“, sexuální „promiskuitě“ atd. –, z nichž pak jakýmsi hříšným pádem do konkrétna vznikl individuální historický vývoj?

Východiskem společenskovědního zájmu je tedy bezpochyby skutečná, individuální podoba společenského kulturního života, který nás obklopuje, a to v jeho universální, avšak proto přirozeně neméně individuálně utvářené souvislosti, a v jeho vzniku z jiných, samozřejmě opět individuálně utvářených sociálních stavů kultury. Co jsme si právě objasnili na astronomii jako mezním případu (který zpravidla ze stejného důvodu uvádějí také logikové), to se zde vyskytuje ve specificky vystupňované míře. Zatímco v astronomii se z hlediska našeho zájmu nebeská tělesa zkoumají pouze ve svých kvantitativních, exaktnímu měření přístupných vztazích, je tím, na čem nám záleží ve společenských vědách, jejich kvalitativní zabarvení. K tomu přistupuje skutečnost, že ve společenských vědách se jedná o spolupůsobení duchovních procesů, jimž „rozumíme“ znovuprožíváním, což je přirozeně úkol specificky jiného druhu, než jaký vůbec mohou či chtějí řešit formule exaktního poznání přírody. Přesto však tyto rozdíly nejsou tak principiální, jak se zdá na první pohled. Pokud odhlížíme od čisté mechaniky, bez kvalit se neobejdou ani exaktní přírodní vědy. V našem speciálním oboru dále narážíme na – ovšemže scestné – mínění, že je, přinejmenším pro naši kulturu, možné kvantifikovat, a právě proto také „formou zákonů“ uchopit fundamentální projevy peněžněhospodářského styku. Závisí koneckonců na užším či širším pojetí pojmu „zákon“, zda jím chceme rozumět také pravidelnosti, které jako nekvantifikovatelné nejsou přístupné žádnému číselnému postižení. Pokud jde zvláště o spolupůsobení „duševních“ motivů, nevylučuje v žádném případě vypracování pravidel racionálního jednání. Ale především ani dnes ještě úplně nevymizel názor, že je úkolem právě psychologie, aby v jednotlivých „duchovědách“ sehrála roli, která by byla srovnatelná s rolí matematiky, a to tak, že by složité jevy sociálního života rozložila na jejich podmínky a účinky, ty pak zpětně převáděla na co možná nejjednodušší psychické faktory, klasifikovala je co do druhů a zkoumala v jejich funkčních souvislostech. Tím by pak byla vytvořena, byť ne přímo „mechanika“, přece jen určitá „chemie“ sociálního života v jeho psychických základech. Zda by ovšem zkoumání tohoto druhu někdy poskytla hodnotné a – což je jiná věc – pro kulturní vědy použitelné konkrétní výsledky, o tom zde nemůžeme chtít rozhodovat. Ani by to nemělo vůbec žádný význam pro otázku, zda cíle sociálněekonomického poznání v našem smyslu – poznání reality v jejím kulturním významu a v její kauzální souvislosti – lze dosáhnout vyhledáváním toho, co se zákonitě opakuje. Připusťme, že by se jednou podařilo, ať už prostřednictvím psychologie nebo jinými cestami, aby se až do nějakých jednoduchých posledních „faktorů“ zanalyzovala všechna až dosud pozorovaná, ale také všechna v budoucnosti myslitelná příčinná propojení procesů společného lidského života, a že by byla pak nesmírnou pojmovou kazuistikou a přísně zákonitými pravidly vyčerpávajícím způsobem postižena. Co by pak tento výsledek znamenal pro poznání historicky daného světa kultury nebo i pro poznání nějakého jen jednotlivého jevu – třeba kapitalismu – v jeho utváření a kulturním významu? Jako prostředek poznání jen tolik a nic víc, než co třeba znamená lexikon organických chemických sloučenin pro biogenetické poznání živočišného a rostlinného světa. V jednom i ve druhém případě by byla jistě vykonána důležitá a užitečná předběžná práce. Jenomže jak v prvním, tak ve druhém případě by se z oněch „zákonů“ a „faktorů“ nedala nikdy dedukovat skutečnost života – ne snad proto, že by v životních projevech musely být obsaženy ještě nějaké vyšší a tajemné „síly“ („dominanty“, „entelechie“ anebo jak se jim všelijak jinak říká) – což je zcela jiná otázka –, nýbrž už jenom proto, že při poznání skutečnosti nám jde o konstelaci, v níž se nacházejí tyto (hypotetické!) „faktory“, které se historicky seskupily do kulturního jevu, jenž je pro nás významný, a proto, že když už chceme toto individuální seskupení „kauzálně vysvětlit“, musíme vždycky sahat k jiným, právě tak individuálním seskupením, z nichž bychom onu konstelaci „vysvětlili“, přirozeně za použití oněch (hypotetických!) pojmů „zákona“. Zjišťování těchto (hypotetických) „zákonů“ a „faktorů“ by tedy pro nás bylo každopádně pouze první z vícera prací, jež by vedly k poznání, o něž usilujeme. Analýza a uspořádaný výklad nějakého historicky daného individuálního seskupení oněch „faktorů“ a jejich konkrétního, tím podmíněného a svým způsobem významného spolupůsobení, ale především pochopení důvodu a druhu této významnosti, to by bylo úkolem dalším, sice za použití oné předběžné práce řešitelným, avšak oproti ní zcela novým a samostatným. Zpětné sledování, a to do co možná nejzazší minulosti, toho, jak jednotlivé, pro přítomnost významné individuální zvláštnosti oněch seskupení vznikaly, a jejich historické objasnění z dřívějších, podobně individuálních konstelací by bylo třetím úkolem – a konečně čtvrtým myslitelným úkolem by byl odhad možných konstelací budoucích.

Pro všechny tyto účely by existence jasných pojmů a znalost oněch (hypotetických) „zákonů“ zjevně měla velkou hodnotu jako prostředek poznání – ale právě jenom jako prostředek –, dokonce by pro tento účel byla zcela nepostradatelná. Avšak i v této funkci se v jednom rozhodujícím bodě ihned ukazují meze jejího dosahu. A jejich zjištěním se dostáváme k rozhodující zvláštnosti kulturně vědeckého způsobu zkoumání. Jako „vědy o kultuře“ jsme označili takové disciplíny, které usilují o to poznávat projevy života v jejich kulturním významu. Avšak samotný význam, jaký utváření nějakého kulturního jevu má, a důvod tohoto významu nelze převzít, odůvodnit a učinit srozumitelnými z žádného jakkoli dokonalého systému zákonitých pojmů, protože jevy kultury předpokládají vztah k idejím hodnot. Pojem kultury je hodnotovým pojmem. Empirická skutečnost je pro nás „kulturou“ proto a potud, že a nakolik ji uvádíme do vztahu k idejím hodnot. Zahrnuje ty součásti skutečnosti, které jsou pro nás kvůli tomuto vztahu významné. Naším zájmem, který je těmito idejemi hodnot podmíněn, se v určitém okamžiku zabarví vždy jen nepatrná část pozorované skutečnosti, pouze ona má pro nás význam; má jej, neboť vykazuje vztahy, které jsou pro nás důležité v důsledku své vazby na ideje hodnot. Jen pokud a proto, že tomu tak je, je pro nás svými zvláštnostmi hodna poznání. Co pro nás ale má význam, nelze přirozeně odhalit žádným „bezpředpokladovým“ zkoumáním empiricky daného, nýbrž zjištění významu je předpokladem, aby se něco předmětem zkoumání stalo. To, co je významné jako takové, nekoinciduje přirozeně s žádným zákonem jako takovým, a to tím méně, čím je onen zákon obecně platnější. Neboť specifický význam, který pro nás nějaká složka skutečnosti má, přece ne spočívá v těch jejích vztazích, které sdílí s co největším počtem jiných složek. Vztah skutečnosti k idejím hodnot, které jí propůjčují význam, jakož i výběr a uspořádání těch složek skutečnosti, které jsou pro nás zabarveny svým kulturním významem, představuje zcela heterogenní a disparátní hledisko oproti analýze skutečnosti, jak je prováděna s ohledem na zákony a jejich uspořádání v obecných pojmech. Oba druhy myšlenkového uspořádání skutečnosti nejsou navzájem v nutných logických vztazích. V jednotlivém případě mohou i koincidovat, nejosudnější následky však má, když toto náhodné setkání znejasní jejich zásadní rozdílnost. Kulturní význam nějakého jevu může záležet v tom, že se objevuje jako jev masový, jako je tomu např. u peněžní hospodářské směny, která je fundamentální složkou dnešního kulturního života. Historický fakt, že směna takovouto roli hraje, je však potom právě tím, co má být učiněno pochopitelným ve svém kulturním významu, co má být kauzálně objasněno ve svém historickém vzniku. Zkoumání obecné podstaty směny a techniky tržního styku je jen jednou – nanejvýš závažnou a nepostradatelnou! – přípravnou prací. Avšak tím nejenže ještě není zodpovězena otázka, jak to, že směna historicky nabyla svého dnešního fundamentálního významu, ale především tím není zodpovězena ani otázka, na níž nám nakonec záleží nejvíce: jaký je kulturní význam peněžního hospodářství, kvůli kterému jsme se přece o ono vylíčení techniky tržního styku zajímali a pro které už dnes existuje věda, jež se onou technikou zabývá – což přece nevyplývá z žádného z oněch „zákonů“. Druhové znaky směny, koupě atd. zajímají právníka – to, o co jde nám, je úkol analyzovat právě onen kulturní význam historického faktu, že směna je dnes masovým jevem. Kde má být tento kulturní význam vysvětlen, kde chceme pochopit, co naši sociálněekonomickou kulturu odlišuje třeba od kultury starověku, v níž přece směna vykazovala právě takové druhové kvality jako dnes, v čem tedy tkví význam „peněžního hospodářství“, tam do zkoumání zasahují logické principy naprosto heterogenního původu: ony pojmy, které nám poskytuje zkoumání druhových prvků ekonomických masových jevů, budeme sice, pokud jsou v nich obsaženy významové součásti naší kultury, používat jako prostředky výkladu. Avšak cíle naší práce nejenže nedosáhneme sebepřesnějším výkladem oněch pojmů a zákonů, ale dokonce ani otázka, co se má stát předmětem tvorby druhových pojmů, vůbec není „bezpředpokladová“, nýbrž byla rozhodnuta právě se zřetelem k významu, který pro kulturu mají určité součásti oné nekonečné rozmanitosti, již nazýváme „stykem“. Usilujeme právě o poznání historického jevu, tj. jevu, který je významný svou specifikou. A rozhodující přitom je: myšlenka poznání individuálních jevů se vůbec logicky smysluplnou stává jen za předpokladu, že významnou je vždy pouze konečná část z nekonečného bohatství jevů. I s nejrozsáhlejší myslitelnou znalostí všech „zákonů“ dění bychom stáli bezradní před otázkou, jak je kauzální vysvětlení nějakého individuálního faktu vůbec možné, když přece už sám popis toho nejmenšího výseku skutečnosti si není možné nikdy představit jako vyčerpávající. Počet a druh příčin, které nějakou individuální událost určovaly, je přece vždy nekonečný, a neexistuje žádný znak, jenž by ležel ve věcech samých a jenž by vyčlenil jejich část jako jedině přicházející v úvahu. Chaos „existenciálních soudů“ o nesčetných jednotlivých vjemech by byl asi tím jediným, čeho by se dosáhlo pokusem o opravdu „bezpředpokladové“ poznání skutečnosti. A dokonce i tento výsledek by byl možný jen zdánlivě, neboť realita každého jednotlivého vjemu při bližším pohledu přece vždy vykazuje nekonečně mnoho jednotlivých složek, jež nikdy nelze vyjádřit vyčerpávajícím způsobem ve vjemových soudech. Řád do tohoto chaosu vnáší pouze ta okolnost, že v každém případě je pro nás zajímavá a má pro nás význam pouze jedna část individuální reality, neboť pouze ona má vztah k idejím kulturních hodnot, s nimiž ke skutečnosti přistupujeme. Pouze určité stránky vždy nekonečné rozmanitosti jednotlivých jevů jsou proto hodné poznání: totiž ty, kterým připisujeme obecný kulturní význam, jedině ony jsou předmětem kauzálního vysvětlování. A také při kauzálním vysvětlení samotném se znovu setkáváme se stejným jevem: vyčerpávající kauzální regres nějakého konkrétního jevu je v jeho plné realitě nejenom prakticky nemožný, ale prostě absurdní. Vyzvedáváme pouze ty příčiny, ke kterým je v jednotlivém případě možné přiřadit „podstatné“ složky nějakého dění: tam, kde se jedná o individualitu nějakého jevu, není otázka kauzality tázáním po zákonech, nýbrž po konkrétních kauzálních souvislostech, není to otázka, pod kterou formuli máme nějaký jev podřadit jako exemplář, nýbrž otázka, ke které individuální konstelaci příslušný jev přiřadit jako výsledek: je to otázka přiřazení. Všude, kde je kauzálně vysvětlován nějaký „kulturní jev“, nějaké historické – chceme-li to říci výrazem, který se příležitostně používal v metodologii naši disciplíny a který se nyní ve své precizní formulaci stal obvyklým v logice –, nemůže být znalost zákonů kauzálního působení účelem, nýbrž jen prostředkem zkoumání. Usnadňuje a umožňuje nám, abychom ke konkrétním příčinám kauzálně přiřadili ty složky jevů, které jsou svou individualitou kulturně významné. Tato znalost má cenu tehdy a jen tehdy, když pro poznání individuálních souvislostí něco takového nabízí. A čím jsou zákony „obecnější“, tj. abstraktnější, tím méně toho poskytují pro potřeby kauzálního přiřazování individuálních jevů a tím i nepřímo pro chápání významu kulturních procesů.

Co z toho všeho ale vyplývá?

Přirozeně asi ne to, že by snad v oblasti věd o kultuře nemělo žádné vědecké oprávnění poznání obecného, tvorba abstraktních druhových pojmů, poznávání pravidelností a pokus o formulaci „zákonitých“ souvislostí. Právě naopak: jestliže je historikovo kauzální poznání přiřazováním konkrétních výsledků ke konkrétním příčinám, pak platné přiřazení nějakého individuálního výsledku bez použití „nomologických“ znalostí – tj. bez znalostí o pravidelnostech kauzálních souvislostí – není vůbec možné. Zda určité jednotlivé individuální složce nějaké skutečné souvislosti je třeba s ohledem na výsledek, o jehož kauzální výklad se jedná, in concreto přičíst kauzální význam, to může být v nejistém případě určeno pouze odhadem působení, které většinou obecně očekáváme od této i od jiných složek stejného komplexu, které pro vysvětlení rovněž připadají v úvahu, které jsou (tedy) „adekvátními“ důsledky příslušných prvků příčinnosti. Závisí na tom kterém případě, do jaké míry historik (v nejširším smyslu slova) může toto přiřazení provést s jistotou na základě své fantazie, podložené osobními životními zkušenostmi a metodicky školené, a do jaké míry je odkázán na pomoc speciálních věd, které mu to umožní. Avšak všude, a tedy i v oblasti komplikovaných hospodářských procesů, je jistota přiřazení tím větší, čím jistější a čím rozsáhlejší naše obecné poznání je. Na této větě nic nezmění ani to, že se přitom nikdy, a to ani u všech tzv. „hospodářských zákonů“, nejedná bez výjimky o „zákonité“ souvislosti v užším, exaktně přírodovědeckém smyslu, nýbrž o adekvátní souvislosti příčinné, vyjádřené v pravidlech, tedy v kategorii „objektivní možnosti“, jejíž použití zde nechceme podrobněji analyzovat. Avšak právě stanovení podobných pravidelností není cílem, nýbrž prostředkem poznání, a zda má smysl, aby nějaká pravidelnost kauzálního spojení, známá z každodenního života, byla formulována v podobě „zákona“, to je v každém jednotlivém případě otázkou účelnosti. Pro exaktní přírodovědu jsou „zákony“ tím důležitější a tím hodnotnější, čím obecněji jsou platné. Pro poznání historických jevů v jejich konkrétních předpokladech jsou zpravidla nejobecnější zákony nejméně hodnotné, neboť jsou nejméně obsažné. Neboť čím širší je platnost – tzn. rozsah – nějakého druhového pojmu, tím více nás odvádí od bohatství skutečnosti, neboť aby přece obsáhl to, co je společné největšímu počtu jevů, musí být co možná nejvíce abstraktní, tedy obsahově chudý. Ve vědách o kultuře pro nás poznání obecného nikdy není samoúčelné.

Z toho, co bylo až dosud řečeno, jako výsledek plyne, že smysl nemá takové „objektivní“ pojednání kulturních procesů, ve kterém by ideálním cílem vědecké práce byla redukce empirična na „zákony“. Touto redukcí není proto, že by, jak se často tvrdívalo, kulturní nebo třeba duchovní procesy „objektivně“ probíhaly méně zákonitě, nýbrž proto, že (1) poznání sociálních zákonů není poznáním sociální skutečnosti, nýbrž jen jedním z rozličných pomocných prostředků, jež naše myšlení k tomuto účelu potřebuje, a proto, že (2) žádné poznání kulturních procesů není myslitelné jinak než na základě významu, který pro nás má individuálně uzpůsobená skutečnost života vždy v určitých jednotlivých vztazích. V jakém smyslu a v jakých vztazích tomu tak je, nám ale neodhalí žádný zákon, neboť o tom rozhodují ideje hodnot, s ohledem na něž „kulturu“ v jednotlivém případě vždy pozorujeme. „Kultura“ je konečný výsek ze smysluprosté nekonečnosti světového dění, obdařený smyslem a významem z lidského hlediska. Pro člověka je něčím takovým i tehdy, když se proti nějaké konkrétní kultuře staví jako úhlavní nepřítel a požaduje „návrat k přírodě“. Neboť i k tomuto postoji může člověk dospět jen tím, že konkrétní kulturu vztáhne ke svým idejím hodnot a shledá ji „příliš nevýznamnou“. Právě tento čistě logicko-formální faktický stav máme na mysli, když zde hovoříme o logicky nutném zakotvení všech historických jednotlivin v „idejích hodnot“. Transcendentálním předpokladem každé vědy o kultuře totiž není to, že určitou anebo vůbec nějakou „kulturu“ považujeme za hodnotnou, nýbrž to, že jsme kulturními lidmi, nadanými schopností a vůlí vědomě zaujímat ke světu postoj a propůjčovat mu smysl. Ať je tento smysl jakýkoli, vždy povede k tomu, že podle něj v životě posuzujeme určité jevy lidského soužití, že k nim zaujímáme postoj jako k (pozitivně či negativně) významným. A ať je obsah tohoto postoje jakýkoli, tyto jevy mají pro nás kulturní význam a jedině v tomto významu spočívá jejich vědecká zajímavost. Jestliže zde v návaznosti na způsob řeči moderních logiků mluvíme o podmíněnosti kulturního poznání idejemi hodnot, doufáme, že nedojde k tak hrubým nedorozuměním, jako je třeba mínění, že kulturní význam by se měl přiznat jenom jevům hodnotným. Kulturním jevem je právě tak prostituce jako náboženství či peníze, a všechny tři proto, jen proto a jen potud, pokud jejich existence a forma, které historicky nabývají, se přímo či nepřímo dotýká našich kulturních zájmů, pokud probouzejí náš poznávací pud z hledisek, jež jsou odvozena z idejí hodnot, a které pro nás činí znamnou právě tu část skutečnosti, jež je v oněch pojmech myšlena.

Z toho vyplývá, že všechno poznání skutečnosti kultury je vždy poznáním ze specificky ozvláštněných hledisek. Jestliže po historikovi či sociologovi jako elementární předpoklad požadujeme, aby uměl odlišit důležité od nedůležitého a aby měl pro toto odlišení bezpodmínečně nutná „hlediska“, tak to pouze znamená, že musí – vědomě či nevědomě – umět procesy skutečnosti vztahovat k universálním hodnotám kultury a na základě toho vyzvedávat ty souvislosti, které jsou pro nás významné. Jestliže se stále znova objevuje domněnka, že by se ona hlediska dala „převzít přímo z látky“, pak to pramení z naivního sebeklamu odborníka, který nepřihlíží k tomu, že to byla od začátku síla oněch idejí hodnot, s nimiž k látce nevědomky přistupoval a z jejíž absolutní nekonečnosti vyzdvihl jednu nepatrnou část jako to, na čem mu při zkoumání jedině záleží. V tomto výběru jednotlivých zvláštních „stránek“ dění, který vědomě nebo nevědomě probíhá vždy a všude, vládne také onen prvek kulturněvědní práce, který je základem častého tvrzení, že to, co je na nějakém vědeckém díle vlastně nejhodnotnější, je jeho „osobnostní charakter“, že každé dílo, má-li být vůbec hodno existence, údajně musí vyjadřovat nějakou „osobnost“. Jistě: bez badatelových idejí hodnot by neexistoval žádný princip výběru látky a žádné smysluplné poznání individuální skutečnosti, a tak, jako je bez badatelovy víry ve význam určitých kulturních obsahů naprosto nesmyslná jakákoli práce na poznání individuální skutečnosti, tak bude zaměření jeho osobní víry, index lomu hodnot v zrcadle jeho duše udávat jeho úsilí směr. A hodnoty, k nimž vědecký génius vztahuje předměty svého bádání, budou s to určovat „pojetí“ celé epochy, tj. budou rozhodující nejen pro to, co na jevech bude platit jako „hodnotné“, nýbrž i pro to, co na nich bude významné či bezvýznamné, „závažné“ či „nezávažné“.

Kulturněvědní poznání v našem smyslu je tedy na „subjektivní“ předpoklady vázáno potud, pokud se stará jen o ty složky skutečnosti, které mají nějaký – byť i nepřímý – vztah k procesům, jimž přikládáme kulturní význam. Vzdor tomu je toto poznání přirozeně poznáním čistě kauzálním, a to přesně ve stejném smyslu, jako je jím poznání významných individuálních procesů přírody, které mají kvalitativní ráz. Vedle rozličných zmatků, jež vyvolaly přesahy formálně-právního myšlení do sféry věd o kultuře, se nedávno objevil pokus o zásadní „vyvrácení materialistického pojetí dějin“ prostřednictvím řady duchaplných, ale nesprávných závěrů, které dovozovaly, že údajně proto, že se všechen hospodářský život musí odehrávat v právně nebo konvenčně uspořádaných formách, je prý tedy pochopitelný pouze z mravních maxim, a poněvadž všechen ekonomický „vývoj“ musí mít formu úsilí o vytvoření nových právních forem, je prý z tohoto důvodu svou podstatou odlišný od každého „přirozeného“ vývoje. Proto prý má poznání hospodářského vývoje „teleologický“ charakter. Aniž bychom zde chtěli vykládat, jaký význam má pro sociální vědu mnohoznačný pojem „vývoj“ nebo i logicky neméně mnohoznačný pojem „teleologičnost“, budiž naproti tomu jen konstatováno, že vývoj každopádně nemusí být „teleologický“ v tom smyslu, jak tento názor předpokládá. Za naprosté formální identity platných právních norem se může do základů změnit kulturní význam právních poměrů, které jsou normami určeny, a tím i norem samotných. Pokud bychom se dokonce chtěli zaplést do fantazií o budoucnosti, mohl by si někdo např. „zespolečenštění výrobních prostředků“ teoreticky představovat jako provedené, aniž by k tomuto výsledku směřovala vůbec nějaká vědomě vzniklá snaha a aniž by byl přitom zmizel anebo se nově objevil nějaký paragraf našeho zákonodárství: statistický výskyt jednotlivých právem normovaných vztahů by se přirozeně od základu změnil, u mnoha by klesl na nulu, velká část právních norem by se stala prakticky bezvýznamnou, k nepoznání by se změnil celý jejich kulturní význam. Úvahy de lege ferenda proto mohla „materialistická“ teorie dějin právem vyloučit, neboť nevyhnutelná změna významu právních institucí byla právě jejím ústředním hlediskem. Komu se zdá prostá práce kauzálního chápání historické reality subalterní, ať se jí vyhýbá – ale nahrazovat ji nějakou „teleologií“ není možné. Pro naše zkoumání je „účelem“ představa úspěchu, která se stává příčinou nějakého jednání; přihlížíme k ní, stejně jako přihlížíme ke každé příčině, která přispívá nebo může přispět k nějakému úspěchu, který je významný. A její specifický význam spočívá pouze v tom, že lidské jednání nejenom konstatujeme, nýbrž chceme a můžeme mu porozumět.

 

Beze vší pochyby jsou ony ideje hodnot „subjektivní“. Mezi „historickým“ zájmem o rodinnou kroniku a zájmem o vývoj největších myslitelných kulturních jevů, které byly a jsou po dlouhá období společné nějakému národu či lidstvu, existuje nekonečná stupnice „významů“, jejíž jednotlivé stupně budou mít pro každého z nás jiné pořadí. A právě tak přirozeně se tyto stupně historicky mění podle charakteru kultury a podle samotných myšlenek, které lidi ovládají. Z toho však samozřejmě ne vyplývá, že by také kulturněvědní bádání mělo mít pouze výsledky, které by byly „subjektivní“ v tom smyslu, že by pro jednoho platily a pro druhého ne. Co se spíše mění, je míra, v níž jednoho zajímají a druhého nikoli. Jinými slovy: co se stane předmětem zkoumání a jak daleko do nekonečnosti kauzálních souvislostí toto zkoumání zasáhne, určují ideje hodnot, které vládnou badateli a jeho době. V onom „jak?“, tj. v metodě bádání, je – jak ještě uvidíme – sice vůdčí „hledisko“ určující pro tvorbu použitých pojmových pomocných prostředků, avšak ve způsobu jejich používání je zde badatel, stejně jako všude, vázán na normy našeho myšlení. Neboť vědeckou pravdou je pouze to, co chce platit pro všechny, kdo pravdu chtějí.

Jedno z toho ovšem vyplývá: nesmyslnost myšlenky, která občas zachvátí i historiky našeho oboru, že by se cílem věd o kultuře, byť i sebevzdálenějším, mohlo stát utvoření uzavřeného systému pojmů, v němž by se skutečnost shrnula a v nějakém konečně platném smyslu rozčlenila, a z něhož by se pak mohla zase dedukovat. Bez konce se valí proud nezměrného dění vstříc věčnosti. Vždy znovu a jinak zabarveny se utvářejí problémy kultury, jež hýbou lidmi, a proměnlivým proto zůstává okruh toho, co z onoho vždy stejně nekonečného proudu jednotlivostí pro nás nabývá smysl a význam, co se stává „historickým individuem“. Myšlenkové souvislosti, jimiž je historické individuum nahlíženo a vědecky postihováno, se mění. Východiska kulturních věd proto zůstanou směrem do neomezené budoucnosti proměnlivými, dokud lidstvo v čínském ustrnutí duchovního života neodvykne tomu klást stále nevyčerpatelnému životu nové otázky. Systém věd o kultuře, a to dokonce i ve smyslu definitivní, objektivně platné, systematizující fixace otázek a oblastí, o nichž jsou tyto vědy povolány pojednávat, by byl o sobě nesmyslem: při každém takovém pokusu můžeme dospět pouze k seřazení více hledisek, která jsou specificky odlišná, navzájem mnohonásobně heterogenní a disparátní a s ohledem na něž je skutečnost „kulturou“, tj. byla anebo je ve svém svérázu něčím významným. 

 

Po této zdlouhavé výměně názorů se tedy můžeme konečně obrátit k otázce, která nás v úvahách o „objektivitě“ poznávání kultury zajímá metodicky: jaká je logická funkce a struktura pojmů, s nimiž naše i každá jiná věda pracuje, anebo, formulováno speciálněji s ohledem na rozhodující problém: jaký je význam teorie a teoretické pojmotvorby pro poznávání kulturní skutečnosti?

Jak jsme už viděli, přinejmenším co do těžiště svých výkladů bylo národní hospodářství původně „technikou“, tj. zkoumalo jevy skutečnosti z určitého, alespoň zdánlivě jednoznačného, stálého, praktického hodnotového hlediska: z hlediska rozmnožení „bohatství“ občanů státu. Na druhé straně nebylo od začátku jenom „technikou“, neboť bylo začleněno do mohutné jednoty přirozenoprávního a racionalistického světového názoru osmnáctého století. Avšak specifika onoho světového názoru s jeho optimistickou vírou v teoretickou i praktickou racionalizovatelnost skutečna bytostně působila potud, pokud bránila tomu, aby byl odhalen problematický charakter tohoto hlediska, předpokládaného jako samozřejmé. Tak jako racionální výzkum sociální skutečnosti vznikl v těsné souvislosti s moderním vývojem přírodních věd, zůstal s ním spřízněn také v celém způsobu svého zkoumání. Prakticky hodnotící hledisko bezprostřední technické užitečnosti bylo tedy v přírodovědních disciplínách od počátku úzce spjato s nadějí, zděděnou po antice a potom dále rozvíjenou, že lze prostřednictvím zobecňující abstrakce a analýzy empirična až po jeho zákonité souvislosti dospět k čistě „objektivnímu“, zde: všech hodnot zbavenému a zároveň naprosto racionálnímu, tj. od všech individuálních „nahodilostí“ oproštěnému monistickému poznání veškeré reality, které bude mít podobu pojmového systému metafyzické platnosti a matematické formy. Ty přírodovědní disciplíny, které jsou, jako klinická medicína a ještě více disciplína nazývaná obvykle „technologií“, připoutány k hodnotným hlediskům, se staly čistě praktickým „uměním“. Hodnoty, jimž měly sloužit: zdraví pacienta, technické zdokonalení konkrétního výrobního procesu atd. byly pro každou z nich vždy pevně určené. Prostředky, jichž používaly, byly a mohly být jen zužitkováním zákonitostí, které objevovaly teoretické disciplíny. Každý zásadní pokrok při jejich vytváření byl, anebo se alespoň mohl stát, také pokrokem praktických disciplín. V situaci pevně stanoveného účelu se postupná redukce jednotlivých praktických otázek (případu nemoci, technického problému), jako zvláštních případů, na obecně platné zákony bezprostředně spojovala a identifikovala s rozšiřováním možností technické praxe. Když pak také ony složky skutečnosti, které nás zajímají historicky, tj. způsobem své neopakovatelné jedinečnosti, moderní biologie podřadila pod pojem obecně platného principu vývoje, který sice zdánlivě – ovšem ve skutečnosti nikoli – dovoloval, aby bylo všechno, co je na oněch objektech bytostné, zařazeno do schématu obecně platných zákonů, pak se zdálo, že pro všechna hodnotová hlediska všech věd nastává soumrak model. Poněvadž i takzvané historické dění bylo přece částí celku skutečnosti a princip kauzality, tento předpoklad veškeré vědecké práce zdánlivě požadoval rozklad všeho dění do obecně platných „zákonů“, a konečně poněvadž tu byl zřetelně viditelný nesmírný úspěch přírodních věd, které to s touto myšlenkou myslely vážně, nebyl ani jiný smysl vědeckého úsilí než vyhledávání zákonů dění vůbec představitelný. Bytostně vědeckým se na jevech mohlo stát pouze to, co je „zákonité“, „individuální“ procesy mohly přicházet v úvahu jen jako „typy“, tj. zde jako ilustrativní reprezentanti zákonů; zájem pouze o ně a kvůli nim samotným budil dojem zájmu „nikoli vědeckého“.

Není zde možné sledovat silné zpětné působení, které tato věroučná nálada naturalistického monismu měla na ekonomické disciplíny. Když potom socialistická kritika a práce historiků počaly původní hodnotící hlediska problematizovat, mocný rozvoj biologického bádání na jedné straně a vliv hegelovského panlogismu na straně druhé zabránily tomu, aby národní hospodářství v plném rozsahu zřetelně rozpoznalo poměr pojmu a reality. Výsledkem, nakolik nás zde zajímá, je, že i přes mohutnou přehradu, již od Fichta představovala německá klasická filosofie a již proti pronikání naturalistických dogmat postavily výkony německé historické právní školy a práce historické školy německého národního hospodářství, přece jen – a z části i v důsledku toho – zůstávají na rozhodujících místech hlediska naturalismu stále ještě nepřekonána. Patří sem zejména přežívání problematického poměru mezi „teoretickou“ a „historickou“ prací v našem oboru.

Ještě i dnes se proti tomu bezprostředně a se zdánlivě nepřekonatelnou příkrostí (v naší disciplíně) staví „abstraktní“ teoretická metoda empiricko-historického bádání. Naprosto správně tato metoda uznává, že je metodicky nemožné, aby se historické poznání skutečnosti nahrazovalo formulováním „zákonů“, či naopak, aby se k „zákonům“ v přesném smyslu dospívalo pouhým seřazením historických pozorování. Aby tedy věda takových zákonů dosáhla – neboť že o ně má usilovat jako o nejvyšší cíl, je jí jasné –, vychází ze skutečnosti, že my sami stále bezprostředně prožíváme souvislosti lidského jednání v jejich realitě, a proto – jak se domnívá – můžeme jejich průběh ozřejmit s axiomatickou evidencí přímo, a tak odhalovat jeho „zákony“. Jediná exaktní forma poznání, formulace bezprostředně názorně evidentních zákonů, je ale současně jedinou formou, která připouští úsudek o procesech, které nebyly pozorovány bezprostředně, a proto je údajně jediným prostředkem duchovního ovládnutí společenské rozmanitosti, alespoň pokud jde o fundamentální fenomény hospodářského života, sestavení systému abstraktních a – v důsledku toho – čistě formálních pouček, analogických k poučkám exaktních přírodních věd. Vzdor zásadnímu metodickému rozlišení zákonitého a historického poznání, které tvůrce této teorie provedl jako první a jediný, požaduje teď pro poučky abstraktní teorie empirickou platnost ve smyslu dedukovatelnosti skutečnosti ze „zákonů“. Nikoli sice ve smyslu empirické platnosti abstraktních ekonomických pouček samých o sobě, nýbrž tak, že pokud vytvoříme odpovídající „exaktní“ teorie všech ostatních faktorů, jež přicházejí v úvahu, pak budou všechny tyto abstraktní teorie dohromady v sobě muset zahrnovat pravou realitu věcí – tj. to, co je na skutečnosti hodno vědění. Exaktní ekonomická teorie údajně zjišťuje působení jednoho psychického motivu, jiné teorie by měly za úkol, aby podobným způsobem z pouček majících hypotetickou platnost vyvozovaly všechny motivy ostatní. Na výsledcích teoretické práce, na abstraktní teorii tvorby cen, úroků, důchodů atd. se z tohoto důvodu tu a tam fantasticky požadovalo: aby byly – údajně – analogicky k fyzikálním poučkám používány k tomu, aby se z daných reálných premis dedukovaly kvantitativně určité rezultáty – tedy zákony v nejpřísnějším slova smyslu –, které by byly platné pro skutečnost života, neboť prý lidské hospodaření je v případě stanoveného účelu co do svých prostředků jednoznačně „determinováno“. Nepřicházelo v úvahu, aby se k dosažení takového výsledku musela brát i v sebejednodušším případě veškerost příslušné historické reality včetně všech jejích kauzálních souvislostí jako „daná“ a předpokládat jako známá, a že kdyby tato znalost byla konečnému duchu dostupná, pak by nějaká poznávací hodnota abstraktní teorie nebyla představitelná. Naturalistický předsudek, že by v každém pojmu mělo být vytvořeno něco, co je příbuzné exaktním přírodovědám, vedl právě k falešnému pochopení smyslu těchto teoretických pojmových útvarů. Věřilo se, že se jedná o psychologickou izolaci jakéhosi pro člověka specifického „pudu“, a to pudu po zisku, nebo že jde o izolované sledování určité specifické maximy lidského jednání, takzvaného hospodářského principu. Abstraktní teorie se domnívala, že se bude moci opřít o psychologické axiómy a důsledkem bylo, že historikové začali volat po empirické psychologii, kterou by mohli dokázat neplatnost oněch axiómů a psychologicky odvozovat průběh hospodářských procesů. Teď a na tomto místě nechceme zevrubně kritizovat víru ve význam systematické vědy „sociální psychologie“ – kterou by bylo třeba teprve vytvořit – jako budoucího základu věd o kultuře, zvláště pak sociální ekonomie. Avšak právě dosavadní, zčásti skvělé počátky psychologické interpretace ekonomických jevů v každém případě ukazují, že se nebude směřovat od rozboru psychologických kvalit člověka k analýze společenských institucí, nýbrž právě naopak, že projasnění psychologických předpokladů a působení institucí předpokládá jejich přesnou znalost a vědeckou analýzu jejich souvislostí. Psychologická analýza pak v konkrétním případě znamená pouze velice cenné prohloubení poznání jejich historické kulturní podmíněnosti a kulturního významu. To, co nás zajímá na psychickém chování člověka v jeho sociálních vztazích, to je právě v každém případě jeho specifičnost – vždy podle zvláštního kulturního významu daného vztahu. Přitom jde o psychické motivy a vlivy navzájem nejvýš heterogenní a nejvýš konkrétně prokombinované. Sociálněpsychologické bádání znamená prozkoumání různých jednotlivých, vzájemně mnohonásobně disparátních druhů kulturních prvků, a to s ohledem na jejich výkladovou schopnost, jíž přispívají k našemu chápání vycházejícímu ze znovuprožívání. Opírajíce se o znalosti jednotlivých institucí, budeme se jeho prostřednictvím učit stále většímu duchovnímu porozumění kulturní podmíněnosti a kulturnímu významu těchto institucí, ty však nebudeme chtít dedukovat z psychologických zákonů nebo vysvětlovat z elementárních psychologických projevů.

Proto se také jako málo plodná ukázala rozsáhlá polemika, jež se točila kolem otázky psychologického oprávnění abstraktně teoretických postulátů, kolem nosnosti „touhy po zisku“ a „hospodářského principu“ atd.

V postulátech abstraktní teorie jde jen zdánlivě o „dedukce“ ze základních psychologických motivů, ve skutečnosti se mnohem spíše jedná o zvláštní případy určité formy pojmotvorby, která je vědám o lidské kultuře vlastní a v jistém rozsahu nepostradatelná. Stojí za to, abychom ji zde charakterizovali poněkud zevrubněji, neboť se tím přiblížíme k zásadní otázce po významu teorie ve společenskovědním poznání. Ponecháme přitom jednou provždy nevysvětleno, zda teoretické útvary, jichž používáme jako příkladů nebo na které odkazujeme, odpovídají svému účelu tak, jak jsou, zda jsou tedy vytvořeny věcně účelně. Otázka, do jaké míry má být např. ještě rozvíjena dnešní „abstraktní teorie“, je nakonec také otázkou ekonomie vědecké práce, kterou přece čekají i jiné problémy. „Zákonu mezního užitku“ podléhá i „teorie mezního užitku“ sama.

 

V abstraktní hospodářské teorii máme před sebou příklad oněch syntéz, které se obvykle označují jako „ideje“ historických jevů. Poskytují nám ideální obraz procesů na trhu zboží ve společnosti, jež je organizována na základě směnného hospodářství, volné konkurence a přísně racionálního jednání. Tento myšlenkový obraz spojuje určité vztahy a procesy historického života do jediného a v sobě bezrozporného kosmu myšlených souvislostí. Tato konstrukce, získaná myšlenkovým stupňováním určitých prvků skutečnosti, má co do obsahu charakter utopie. Její poměr k empiricky daným faktům života spočívá pouze v tom, že můžeme pragmaticky znázornit a v ideálním typu zpřístupnit svéráz těch souvislostí, které byly ve skutečnosti zjištěny anebo předpokládány jako souvislosti do určitého stupně působící, a které jsou v oné konstrukci zobrazeny abstraktním způsobem, tedy jako procesy závislé na „trhu“. Tato možnost může být ovšem nepostradatelná jak heuristicky, tak pro výklad hodnoty. V bádání chce ideálnětypický pojem zdokonalovat přiřazující soud: není „hypotézou“, ale chce tvorbě hypotéz ukazovat směr. Není zobrazením skutečnosti, ale chce pro zobrazení poskytovat jednoznačné výrazové prostředky. Je to tedy „idea“ historicky dané moderní organizace společnosti založené na hospodářském styku, již zde rozvíjíme na základě stejných logických principů, podle nichž jsme např. konstruovali jako „genetický“ pojem ideu středověkého „městského hospodářství“. Pokud něco takového činíme, pak pojem „městského hospodářství“ nevytváříme jako průměr hospodářských zásad skutečně existujících ve všech pozorovaných městech, nýbrž právě jako ideální typ. Je získáván jednostranným stupňováním jednoho či několika hledisek a sloučením množství jednotlivých difusních a diskrétních jevů, které se vyskytují tu více, tu méně, místy vůbec ne, a které se spolu s jednostranně zdůrazněnými hledisky spojují ve vnitřně jednotný myšlenkový obraz. Ve své pojmové čistotě se tento myšlenkový obraz nikde ve skutečnosti empiricky nevyskytuje, je to utopie, a pro historickou práci vyvstává úkol, aby v každém jednotlivém případě zjistila, jak se skutečnost onomu ideálnímu obrazu blíží či jak je mu vzdálena, do jaké míry lze tedy ekonomický charakter poměrů určitého města pojmově vyjádřit jako „městskohospodářský“. Avšak pro účely výzkumu a demonstrace poskytne tento pojem, je-li obezřetně užíván, specifické služby. Naprosto stejným způsobem můžeme, abychom analyzovali ještě další příklad, načrtnout utopickým způsobem „ideu“ „řemesla“ tak, že jeho určité, co do svých důsledků jednostranně vystupňované rysy, které se difúzně vyskytují u všech, kdo toto řemeslo v nejrůznějších dobách a zemích provozovali, sloučíme do jednoho vnitřně bezrozporného ideálního obrazu a vztáhneme ho k myšlenkovému výrazu, který se v nich manifestuje. Dále se pak můžeme pokusit vykreslit společnost, v níž jsou všechna odvětví hospodářské, ba i duchovní činnosti ovládána maximami, které se nám jeví jako aplikace téhož principu, jenž je charakteristický pro „řemeslo“ pozvednuté na ideální typ. Proti ideálnímu typu řemesla můžeme pak dále jako antitezi postavit příslušný ideální typ kapitalistické organizace výroby, který by byl abstrahován z určitých rysů moderního velkoprůmyslu, a v návaznosti na to učinit pokus o narýsování utopie „kapitalistické“ kultury, tj. takové kultury, která je ovládána pouze zájmem soukromých kapitálů o své zhodnocení. Ta by jednotlivé difúzně se vyskytující rysy moderního materiálního a duchovního kulturního života, vystupňované v jejich specifičnosti, měla propojit do ideálního, pro naše pozorování bezrozporného obrazu. To by pak představovalo pokus o vylíčení „ideje“ kapitalistické kultury – a to, zda a jak by se mohl zdařit, musíme ponechat zcela nerozhodnuto. Je tedy možné, či spíše musí být považováno za jisté, že lze navrhnout více, dokonce v každém okamžiku velice mnoho utopií takovéhoto druhu, z nichž se žádná nepodobá druhé, z nichž dokonce vůbec ani jednu nemůžeme v empirické realitě pozorovat jako skutečně platný řád společenských poměrů. A přesto si každá z nich činí nárok na to, že je znázorněním „ideje“ kapitalistické kultury a každá z nich si tento nárok může činit potud, pokud ze skutečnosti opravdu vybrala určité, svou specifičností skutečně významné rysy naší kultury a uvedla je v jednotný ideální obraz. Neboť ony fenomény, které nás zajímají jako kulturní jevy, tento náš zájem – svůj „kulturní význam“ – zpravidla odvozují z velice rozmanitých idejí hodnot, s nimiž je můžeme dávat do vztahu. Jak tedy existují nejrůznější „hlediska“, z nichž je můžeme nahlížet jako pro nás významné, tak se také dají používat nejrůznější principy výběru souvislostí, které pro ideální typ určité kultury použijeme.

Jaký je tedy význam takovýchto ideálnětypických pojmů pro zkušenostní vědu, jak ji chceme pěstovat my? Budiž předem zdůrazněno, že myšlenkové výtvory, o nichž zde pojednáváme, jsou „ideální“ v čistě logickém smyslu, a je třeba je pečlivě odlišovat od myšlenky toho, co být , od toho, co je „vzorové“. Jedná se o konstrukci souvislostí, které se naší fantazii jeví jako dostatečně motivované, a tedy „objektivně možné“ a které se našemu nomologickému vědění jeví jako adekvátní.

Kdo zaujímá stanovisko, že poznání historické skutečnosti má nebo může být „bezpředpokladovým“ odrazem „objektivních“ fakt, ten jim upírá jakoukoli hodnotu. A dokonce i ten, kdo poznal, že na půdě skutečnosti žádná „bezpředpokladovost“ v logickém smyslu neexistuje a že i sebejednodušší excerpce akt či regest písemností mohou mít vůbec nějaký vědecký smysl pouze s ohledem na „významy“, a tím na ideje hodnot jako poslední instanci, ten bude přesto považovat konstrukci nějakých historických „utopií“, byť by byly jen prostředkem znázornění, za nebezpečnou pro nezaujatost historické práce, ale do značné míry jen za hříčku. A vskutku: zda se jedná čistě o myšlenkovou hru, anebo o vědecky plodnou pojmotvorbu, nemůže být nikdy rozhodnuto a priori; také zde existuje jen jediné měřítko: měřítko úspěšnosti při poznávání konkrétních projevů kultury v jejich souvislosti, v jejich příčinné podmíněnosti a jejich významu. Vytváření abstraktních ideálních typů přichází tedy v úvahu nikoli jako cíl, nýbrž jako prostředek. Avšak každé pozorné zkoumání pojmových prvků historického výkladu ukazuje, že historik, jakmile se pustí do pokusu překročit rámec pouhého konstatování konkrétních souvislostí zjišťováním kulturního významu nějakého sebejednoduššího individuálního procesu a charakterizovat jej, už pracuje a musí pracovat s pojmy, které lze zpravidla přesně a jednoznačně určit jen v ideálních typech. Nebo se snad pojmy, jako třeba „individualismus“, „imperialismus“, „feudalismus“, „merkantilismus“, „konvenční“ a nesčetné pojmové výtvory podobného druhu, jejichž prostřednictvím se snažíme skutečnost myšlenkově uspořádat a zmocnit se jí porozuměním, dají ve svém obsahu určit „bezpředpokladovým“ popisem nějakého jednoho konkrétního jevu, nebo dokonce prostřednictvím abstraktního shrnutí něčeho, co je společné pro více konkrétních jevů? Jazyk, jímž hovoří historik, obsahuje na stovky podobných slov pro takovéto neurčité myšlenkové obrazy, která pocházejí z nereflektovaně vládnoucí potřeby vyjádření a jejichž význam je zpočátku jen názorně pociťován, avšak není myšlenkově vyjasněn. V nesčetných případech, zejména v oblasti deskriptivních politických dějin, nemusí neurčitost jejich obsahu vadit jasnosti výkladu. Pak stačí, když v jednotlivých případech cítíme, co má historik na mysli, anebo když se spokojíme s tím, že partikulární určitost pojmového, relativně významného obsahu v jednotlivém případě předpokládáme. Ale čím ostřeji si máme uvědomit význam nějakého kulturního jevu, tím nezbytnější se stává potřeba pracovat s jasnými, ne jen partikulárními, ale s všestranně určenými pojmy. „Definice“ oněch syntéz historického myšlení podle schématu genus proximum a differentia specifica je přirozeně nesmyslem: proveďme jen zkoušku. Takováto forma zjišťování slovního významu existuje jen na půdě dogmatických disciplín, které pracují se sylogismy. Rovněž neexistuje, nebo existuje jen zdánlivě, možnost jednoduchého „popisného rozkladu“ těchto pojmů do složek, neboť jde právě o to, které z těchto složek mají platit jako bytostné. Jestliže se pokoušíme o genetickou definici pojmového obsahu, pak zbývá pouze forma ideálního typu v tom smyslu, jak jsme ho zde pevně stanovili. Je to myšlenkový obraz, který není historickou skutečností a už vůbec ne „vlastní“ skutečností, který tím spíše nemůže sloužit jako schéma, do něhož by měla být skutečnost zařazena jako exemplář, nýbrž který má význam čistě ideálního mezního pojmu, jímž je realita poměřována a s nímž je srovnávána kvůli objasnění jistých významných složek svého empirického obsahu. Podobné pojmy jsou útvary, v nichž za použití kategorie objektivní možnosti konstruujeme souvislosti, které naše fantazie, orientovaná a vycvičená na skutečnosti, posoudí jako adekvátní.

V této funkci je ideální typ zejména pokusem o zachycení historických individuí, případně jejich jednotlivých součástí v genetických pojmech. Vezměme například pojmy: „církev“ a „sekta“. Čistě klasifikačně je můžeme rozložit do komplexu charakteristických rysů, přičemž nejen hranice mezi nimi, ale i jejich obsah musí vždy zůstat pohyblivý. Chci-li ale pojem „sekty“ postihnout geneticky, např. s ohledem na jisté závažné kulturní významy, které měl „sektářský duch“ pro moderní kulturu, pak se stanou podstatnými určité znaky obou pojmů, protože k onomu působení stojí oba v adekvátním příčinném vztahu. Tyto pojmy se ale potom současně stanou ideálně typickými, to znamená, že nejsou zastoupeny v úplné pojmové čistotě, anebo jen ojediněle. Zde jako i všude jinde každý právě ne čistě klasifikační pojem odvádí od reality. Jenže diskursivní povaha našeho poznání: okolnost, že skutečnost postihujeme jen prostřednictvím řetězu proměn našich představ, takovouto pojmovou stenografii postuluje. Její výslovnou pojmovou formulaci jako prostředku bádání může naše fantazie jistě často postrádat – jenže pro zobrazení, pokud chce být jednoznačné, je její použití na poli analýzy kultury v četných případech naprosto nevyhnutelné. Kdo pojmovou formulaci zásadně zavrhuje, ten se musí omezit na formální, například právněhistorickou stránku kulturních jevů. Přirozeně je kosmos právních norem zároveň pojmově jasně určitelný a (v právním smyslu!) pro historickou skutečnost platný. Avšak jejich praktický význam je právě tím, čím se zabývá společenská věda v našem smyslu. Tento význam je si velice často možné jednoznačně uvědomit pouze prostřednictvím vztahu empiricky daného k ideálnímu meznímu případu. Odmítne-li historik (v nejširším slova smyslu) pokus o formulaci nějakého takového ideálního typu jako „teoretickou konstrukci“, tj. jako něco, co není vhodné nebo lze postrádat pro jeho konkrétní poznávací záměr, pak to má zpravidla za následek, že buď vědomě či nevědomě používá jiných podobných typů, aniž je slovně formuluje a logicky zpracovává, anebo že zůstane vězet v oblasti neurčitě „pociťovaného“.

Není ovšem nic nebezpečnějšího než směšování teorie a dějin, pocházející z naturalistických předsudků, ať už ve formě domněnky, že jsme v oněch teoretických pojmových obrazech podrželi „vlastní“ obsah, „bytostné určení“ historické skutečnosti, anebo když se ho používá jako Prokrústova lože, do nějž mají být dějiny vtěsnány, nebo dokonce, že se v proudu jevů vůbec hypostazují „ideje“ jako „vlastní“ skutečnost, jako reálné „síly“, které se v dějinách projevují.

Zvláště toto poslední nebezpečí je akutnější tím, že jsme si také, a dokonce v prvé řadě navykli jako „ideje“ epochy chápat myšlenky či ideály, které ovládaly masy anebo historicky závažnou část lidí oné epochy samé, a byly tedy významnými jako komponenty její kulturní zvláštnosti. K tomu přistupuje ještě dvojí: nejprve okolnost, že mezi „ideou“ ve smyslu praktického či teoretického myšlenkového zaměření a „ideou“ ve smyslu ideálního typu epochy, konstruovaného jako pomocný pojmový prostředek, existují zpravidla určité vztahy. Ideální typ určitých společenských stavů, který se dá abstrahovat z jistých charakteristických sociálních jevů nějaké epochy, se současníkům může jevit – a tak tomu dokonce opravdu často bývá – jako ideál, o který se má prakticky usilovat, nebo alespoň jako maxima pro upravování určitých sociálních vztahů. Tak je tomu s „ideou“ „ochrany výživy“ a některými teoriemi kanonistů, zvláště sv. Tomáše, ve vztahu k dnes používanému ideálnětypickému pojmu středověkého „městského hospodářství“, o němž už byla řeč. A teprve je tomu tak s pověstným „základním pojmem“ národního hospodářství: s pojmem „hospodářské hodnoty“. Od scholastiky až po marxistickou teorii včetně se zde myšlenka něčeho „objektivně“ platného, tj. toho, co být má, směšuje s abstrakcí empirického procesu tvorby cen. A ona myšlenka, že „hodnota“ statků by se měla regulovat podle určitých „přirozenoprávních“ principů, měla pro vývoj kultury – a to nejen středověku – nezměrný význam, a má jej dosud. A zvlášt intenzivně ovlivnila také empirickou tvorbu cen. Co však je a může být oním teoretickým pojmem myšleno, to se dá skutečně jednoznačně objasnit pouze přesnou, tzn. ideálnětypickou pojmotvorbou – to by si měli v každém případě uvědomit ti, kteří se vysmívají „robinsonádám“ abstraktní teorie, a to dotud, dokud na toto místo sami nedokáží dosadit něco lepšího, což zde znamená něco jasnějšího.

Kauzální vztah mezi historicky konstatovatelnou ideou, která lidi ovládá, a mezi těmi podstatnými součástmi historické skutečnosti, z nichž lze abstrahovat ideální typ, který s ní koresponduje, může být přitom přirozeně utvářen nanejvýš rozličně. V zásadě lze trvat pouze na tom, že v obou případech jde o zcela odlišné věci. K tomu ale přistupuje ještě něco: samotné „ideje“, které ovládají lidi nějaké epochy, tj. takové ideje, které v nich působí difúzně, dokážeme uchopit s pojmovou ostrostí zase jen v podobě ideálního typu, protože empiricky žijí v hlavách neurčitého a proměnlivého množství jedinců, u nichž nabývají rozmanitých odstínů co do formy i co do obsahu, co do jasnosti i co do smyslu. Kdybychom dokázali úplně vyložit ty složky duchovního života jedinců v určité epoše středověku, které můžeme označit např. jako „křesťanství“ těchto jedinců, tak by se přirozeně jednalo o chaos nekonečně diferencovaných a nanejvýš rozporných myšlenkových a citových souvislostí všeho druhu, a to vzdor tomu, že obzvláště středověká církev byla s to prosadit zvláště vysokou měrou jednotu víry i mravů. Jestliže se pak zeptáme, co tedy bylo v tomto chaosu středověkým „křesťanstvím“, s nímž přece neustále musíme operovat jako s pevně daným pojmem, v čem tedy záleží ona „křesťanskost“, již nacházíme ve středověkých institucích, pak se brzy ukáže, že také zde v každém jednotlivém případě používáme čistého myšlenkového útvaru, který jsme si sami vytvořili. Jedná se o spojení článků víry, církevněprávních a mravních norem, maxim životního způsobu a nesčetných jednotlivých souvislostí, které my sami slučujeme v „ideu“: syntéza, k níž bychom bez použití ideálnětypických pojmů vůbec nedokázali dospět bez rozporů.

Logická struktura pojmových systémů, v nichž podobné „ideje“ představujeme, a její poměr k tomu, co je nám v empirické skutečnosti bezprostředně dáno, jsou tedy ovšem nanejvýš odlišné věci. Poměrně jednoduché je to ještě tehdy, když se jedná o případy jedné nebo několika teoretických zásad snadno uchopitelných ve formulích – jako je tomu například s Kalvínovou vírou v predestinaci –, nebo o jasně formulovatelné mravní postuláty, které lidi ovládly a které mají historické účinky, takže tyto „ideje“ můžeme začlenit do myšlenkové hierarchie, kterou lze z oněch zásad logicky rozvinout. Ovšem již zde se snadno přehlédne, že empiricko-historický proces v hlavách lidí musí být zpravidla chápán jako podmíněný psycho logicky a nikoli logicky, jakkoli silně význam nějaké myšlenky svou čistě logicky určující mocí v dějinách působil, čehož vynikajícím příkladem je marxismus. Ještě zřetelněji se ideálnětypický charakter podobných syntéz historicky působících idejí ukazuje tehdy, když ony zakládající zásady a postuláty vůbec nežijí nebo už nežijí v hlavách těch jednotlivců, kteří jsou ovládáni myšlenkami, jež z oněch zásad a postulátů logicky vyplývají nebo se z nich asociativně vyvozují, a to proto, že historicky původní zakládající „idea“ buď odumřela, anebo se rozšířila jen ve svých důsledcích.

A ještě rozhodněji vystupuje charakter oné syntézy jako námi vytvořené „ideje“ tehdy, jestliže od samého počátku nebyly ony zakládající zásady uvědomovány zřetelně buď vůbec, anebo jen nedostatečně, nebo alespoň nenabyly formy jasných myšlenkových souvislostí. Když potom, jak se neustále stává a musí stávat, tuto proceduru podstoupíme, pak se u této „ideje“ – třeba „liberalismu“ určitého období nebo „metodismu“, případně nějaké myšlenkové nerozvinuté odrůdy „socialismu“ – jedná o čistý ideální typ zcela stejného charakteru, jakým byly syntézy „zásad“ hospodářské epochy, z nichž jsme vycházeli. Čím obsáhlejší jsou souvislosti, o jejichž výklad jde, a čím mnohostrannější byl jejich kulturní význam, tím více se jejich souhrnný systematický výklad v pojmovém či myšlenkovém systému přibližuje charakteru ideálního typu, tím méně je možné vystačit s jediným pojmem tohoto druhu, a proto tím přirozenější a nezbytnější jsou stále obnovované pokusy uvědomovat si prostřednictvím tvorby nových ideálních typů stále nové stránky významů. Např. všechny výklady „podstaty“ křesťanství jsou ideálními typy, které mají vždy a nevyhnutelně jen velmi relativní a problematickou platnost tehdy, jestliže chtějí být považovány za historický výklad empiricky daného, a naproti tomu mají vysokou heuristickou hodnotu pro bádání a vysokou systematickou hodnotu pro výklad, pokud jsou používány pouze jako pojmový prostředek pro srovnání a poměřování skutečnosti. V této funkci jsou takřka nepostradatelné. Avšak v podobných ideálnětypických výkladech je kromě toho zpravidla obsažen další moment, který jejich význam ještě dále komplikuje. Ideálními typy zpravidla chtějí být či bezděčně jsou nejen v logickém, nýbrž i v praktickém smyslu: jsou vzorovými typy, které – jako v našem případě – obsahují to, čím křesťanství podle názoru jejich tvůrce být, co je pro něho na křesťanství „bytostné“, protože trvale hodnotné. Je-li tomu tak, ať už vědomě či – častěji – bezděky, pak obsahují takové ideály, k nimž tvůrce ideálního typu vztahuje křesťanství hodnotícím způsobem. Úkoly a cíle, s nimiž svou „ideu“ křesťanství srovnává, se přirozeně mohou naprosto odlišovat, ba nepochybně se vždy budou odlišovat od hodnot, k nimž vztahovali křesťanství současníci, třeba prvotní křesťané. Přirozeně, že v tomto významu už ale „ideje“ nejsou žádným čistě logickým pomocným prostředkem, už to nejsou pojmy, jimiž je skutečnost poměřována na základě srovnání, nýbrž jsou to ideály, jimiž je hodnotícím způsobem posuzována. Zde už se pak nejedná o čistě teoretický proces vztahování empirického k hodnotám, nýbrž o hodnotící soudy, které jsou do „pojmu“ křesťanství vloženy. Poněvadž si zde ideální typ nárokuje empirickou platnost, zasahuje do oblasti hodnotícího výkladu křesťanství. Půda zkušeností vědy je opuštěná, a máme co činit s osobním vyznáním, nikoli s ideálnětypickou tvorbou pojmů. Jakkoli je tento rozdíl zásadní, přesto je směšování obou těchto zásadně odlišných významů „ideje“ v historické práci mimořádně časté. Dochází k němu vždy, jakmile historik začne ve výkladu rozvíjet své „pojetí“ nějaké osobnosti nebo epochy. V protikladu ke konstantně platným etickým měřítkům, která v duchu racionalismu používal Schlosser, chce moderní relativisticky vyškolený historik epoše, o níž hovoří, na jedné straně „rozumět z ní samé“, ale na druhé straně ji také „posuzovat“, má tedy potřebu brát měřítka svého soudu „z látky“, to znamená, že „ideu“ ve smyslu ideálu chce nechat vyrůst z „ideje“ ve smyslu „ideálního typu“. A estetický půvab takovéto procedury ho pak ustavičně svádí k tomu, aby stíral odlišnosti obou linií – tedy k polovičatosti, která na jedné straně nemůže zanechat hodnotícího posuzování, avšak na druhé straně usiluje o to zbavit se odpovědnosti za své soudy. Proti tomu je ale základní povinností vědecké sebekontroly a jediným prostředkem, jak zabránit takovým polovičatostem, ostře odlišovat srovnávání skutečnosti s ideálními typy v logickém smyslu od hodnotícího posuzování skutečnosti na základě ideálů. Budiž to ještě jednou opakováno, „ideální typ“ v našem smyslu je vůči hodnotícímu posuzování zcela indiferentní, nemá co činit s žádnou jinou „dokonalostí“ než jen s dokonalostí čistě logickou. Existují stejně dobře ideální typy nevěstinců jako náboženství, a v případě nevěstinců existují ideální typy, které by se z hlediska dnešní policejní etiky jevily jako technicky „účelné“, právě tak jako existují takové, u nichž by tomu bylo naopak.

Nutně zde musíme nechat stranou podrobnější výklad onoho zdaleka nejkomplikovanějšího a nejzajímavějšího případu: otázku logické struktury pojmu státu. Poznamenejme k tomu pouze: tážeme-li se, co v empirické skutečnosti odpovídá myšlence „státu“, setkáme se s nekonečným množstvím difusních a diskrétních lidských aktivit i pasivit, fakticky i právně uspořádaných vztahů, jejichž charakter je dílem jedinečný, dílem se opakuje, a které jsou jako celek udržovány prostřednictvím nějaké ideje, vírou v určité normy, které fakticky platí anebo by platit měly, a ve vztahy panství člověka nad člověkem. Tato víra je dílem myšlenkově rozvinutým duchovním majetkem, dílem je pociťována jako něco temného, dílem je pasivně přijímána a v hlavách jednotlivců existuje v nejrozmanitějších odstínech. Pokud by oni sami tuto ideu dovedli skutečně jasně myslet jako takovou, tak by přece žádné „obecné učení o státu“, které ji chce rozvíjet, ani nepotřebovali. Vědecký pojem státu, ať je formulován jakkoli, je přirozeně vždy jen syntézou, již kvůli určitým poznávacím účelům provádíme my sami.

Ale na druhé straně je také abstrahován z nejasných syntéz, které se vyskytovaly v hlavách historických lidí. Konkrétní obsah, jehož historický „stát“ v oněch syntézách současníků nabývá, však může být opět znázorněn jen orientačně na ideálnětypických pojmech. A není dále nejmenší pochyby o tom, že logicky nedokonalý způsob, jakým současníci ony syntézy provádějí, má eminentní praktický význam pro „ideje“, které si o státu vytvářejí oni sami – viz. např. německou „organickou“ metafyziku státu v protikladu k „obchodnickému“ pojetí americkému. Jinými slovy, také zde se vedle sebe vyskytují a stálý sklon přecházet jedna v druhou projevují praktická idea, která platí anebo o níž se věří, že má platit, a teoretický ideální typ, konstruovaný pro účely poznání.

 

Záměrně jsme dosud pojímali „ideální typ“ v podstatě – i když ne výlučně – jako myšlenkovou konstrukci k poměřování a soustavné charakteristice individuálních, tj. pro svou specifičnost významných souvislostí – jako křesťanství, kapitalismus atd. To proto, abychom odstranili navyklou představu, že to, co je v oblasti kulturních projevů abstraktně typické, je i identické a abstraktně druhové. Tak tomu není. Aniž zde můžeme zásadně analyzovat často vykládaný a zneužíváním silně zdiskreditovaný pojem „typična“, z našeho dosavadního výkladu lze přesto vyrozumět, že tvorba typových pojmů ve smyslu vyloučení „nahodilostí“ má své místo také a zejména u historických jedinců. Pak ovšem také druhové pojmy, s nimiž se neustále setkáváme jako se součástmi historických výkladů i konkrétních historických pojmů, mohou být prostřednictvím abstrakce a stupňováním svých jistých pojmově podstatných prvků přeformovány jako ideální typy. Jedná se dokonce o prakticky zvláště početný a důležitý případ použití ideálnětypických pojmů, a každý individuální ideální typ se skládá z pojmových prvků, které jsou druhové a které byly formovány jako ideální typy. Také v tomto případě se však ukazuje specificky logická funkce ideálnětypických pojmů. Jednoduchým druhovým pojmem ve smyslu komplexu znaků, které jsou společné více jevům, je např. pojem „směny“, pokud nepřihlížíme k významu složek tohoto pojmu, to znamená pokud prostě analyzujeme jeho každodenní jazykové používání. Jestliže však tento pojem uvedu do vztahu třeba se „zákonem mezního užitku“ a vytvořím pojem „ekonomické směny“ jako pojem ekonomicky racionálního procesu, pak tento stejně jako každý logicky plně vypracovaný pojem v sobě obsahuje soud o „typických“ podmínkách směny. Dostává genetický charakter, a tím se zároveň v logickém smyslu stává ideálnětypickým, tj. vzdaluje se od empirické skutečnosti, která pouze s ním může být srovnávána a jen k němu se může vztahovat. Něco podobného platí o všech takzvaných „základních pojmech“ národního hospodářství: v genetické formě je lze vypracovat pouze jako ideální typy. Protiklad mezi jednoduchými druhovými pojmy, které pouze shrnují to, co je empirickým jevům společné, a mezi ideálními typy druhu – jako například ideálnětypický pojem „podstaty“ řemesla – je v jednotlivostech přirozeně plynulý. Avšak žádný druhový pojem jako takový nemá „typický“ charakter a čistý „průměrný“ typ druhu neexistuje. Všude tam, kde – např. ve statistice – hovoříme o „typických“ veličinách, jde o více než pouhý průměr. Čím více se jedná o prostou klasifikaci procesů, které se v realitě vyskytují jako masové jevy, tím více se jedná o pojmy druhu, čím více jsou naproti tomu pojmově formovány komplikované historické souvislosti v těch svých složkách, v nichž spočívá jejich specifický kulturní význam, tím více bude mít tento pojem – nebo systém pojmů – charakter ideálního typu. Neboť účelem ideálnětypické tvorby pojmů nikdy a nikde není, aby přiváděla k jasnému vědomí to, co má na kulturních jevech povahu druhu, nýbrž naopak to, co je na nich specifické.

Fakt, že mohou být a jsou používány ideální typy, a to i druhové, probouzí metodický zájem teprve v souvislosti s jinou skutečností. Až doposud jsme ideální typy poznávali v podstatě pouze jako abstraktní pojmy souvislostí, které si představujeme jako setrvávající v proudu dění a které před námi vyvstávají jako historická individua podléhající vývoji. Nyní ale vzniká komplikace, že se pomocí pojmu „typična“ mimořádně snadno znovu reaktivuje naturalistický předsudek, že cílem sociálních věd musí být redukce skutečnosti na „zákony“. Také vývojové změny lze totiž konstruovat jako ideální typy a tyto konstrukce mohou mít velmi značnou heuristickou hodnotu. Avšak přitom vzniká do značné míry nebezpečí, že ideální typ a skutečnost se budou navzájem pronikat. Můžeme např. dospět k teoretickému závěru, že v přísně „řemeslně“ organizované společnosti by jediným zdrojem akumulace kapitálu mohla být pozemková renta. Odtud pak můžeme velice snadno zkonstruovat – neboť správnost této konstrukce by se zde nezkoumala – ideální obraz přeměny řemeslné formy hospodářství ve formu kapitalistickou jako podmíněný určitými jednoduchými faktory: omezeným množstvím půdy, rostoucím počtem obyvatelstva, přílivem drahých kovů, racionalizací životního způsobu. Zda empiricko-historický proces probíhal fakticky jako onen zkonstruovaný, to bychom teprve museli prozkoumat za pomoci této konstrukce jako heuristického prostředku, a to cestou srovnávání ideálního typu a „fakt“. Pokud byl ideální typ zkonstruován „správně“ a neodpovídá-li skutečný průběh průběhu ideálnětypickému, bylo by tím dokázáno, že středověká společnost v určitých vztazích nebyla společností přísně „řemeslnou“. A byl-li ideální typ konstruován heuristicky „ideálním“ způsobem – zda a jak by tomu v našem případě mohlo být, zde vůbec neuvažujeme –, pak zároveň zaměří bádání směrem, který povede k přesnějšímu postižení specifičnosti a historického významu oněch nikoli řemeslných složek středověké společnosti. Jestliže k tomuto výsledku vede, pak splnil svůj logický účel, a to právě tím, že manifestoval svou vlastní ne skutečnost. V tomto případě se stal testem hypotézy. Tento proces nevzbuzuje žádné metodologické pochybnosti, dokud máme stále na mysli, že ideálnětypická konstrukce vývoje a dějiny jsou dvě naprosto odlišné věci, a že konstrukce zde byla pouze prostředkem, kterým došlo k platnému přiřazení nějakého historického procesu k jeho skutečným příčinám z okruhu těch, které jsou podle stavu našeho poznání možné.

Jak dokládá zkušenost, přísné dodržování tohoto odlišení bude často neobyčejně ztěžováno jednou okolností. V zájmu názorné demonstrace ideálního typu či ideálnětypického vývoje se budeme pokoušet ozřejmit je názorným materiálem z empirickohistorické skutečnosti. Nebezpečí tohoto o sobě zcela legitimního postupu spočívá v tom, že historické vědění se zde najednou ukazuje jako sluha teorie, místo aby tomu bylo naopak. Teoretik je ve značném pokušení, aby tento poměr buď považoval za normální, nebo, což je horší, aby teorii směšoval s historií, či je přímo navzájem zaměňoval. Ve vystupňované podobě je tomu tak tehdy, jestliže se ideální konstrukce nějakého vývoje zpracovává pomocí pojmové klasifikace ideálních typů určitých útvarů (např. konstrukce řemeslných forem podniků vycházející od „uzavřeného domácího hospodářství“, nebo třeba konstrukce náboženských pojmů počínající „bohy okamžiku“) jako klasifikace genetická. Posloupnost typů, vznikající na základě zvolených pojmových znaků, se pak jeví jako jejich zákonitě nutná historická následnost. Logický řád pojmů na jedné straně a empirické uspořádání pojmů v prostoru, čase a příčinné souvislosti na straně druhé se pak jeví navzájem tak stmeleny, že pokušení znásilnit realitu, abychom potvrdili reálnou platnost naší konstrukce ve skutečnosti, se stává téměř neodolatelné.

Záměrně jsme se vyhnuli demonstracím ideálnětypických konstrukcí na případě, který je pro nás zdaleka nejzávažnější: na Marxovi. Učinili jsme tak proto, abychom výklad příliš nekomplikovali začleňováním interpretací Marxe a abychom nepředbíhali určitým výkladům v našem časopise, který bude mít jako pravidelný předmět kritické analýzy literaturu, která o tomto velkém mysliteli vzniká a navazuje na něj. Zde budiž proto jen konstatováno, že přirozeně všechny specificky marxistické „zákonitosti“ a vývojové konstrukce – pokud jsou teoreticky bezchybné – mají ideálnětypický charakter. Eminentní, ba jedinečný heuristický význam právě těchto ideálních typů, pokud je užíváme, abychom s nimi srovnávali skutečnost, a právě tak jejich nebezpečnost, pokud jsou prezentovány jako empiricky platné, či dokonce jako reálné (tj. v pravdě metafyzické) „hybné síly“, „tendence“ atd., zná každý, kdo s marxistickými pojmy kdy pracoval.

Druhové pojmy – ideální typy – ideálnětypické druhové pojmy – ideje ve smyslu v historických lidech empiricky působících myšlenkových spojení – ideální typy oněch idejí – ideály, které historické lidi ovládají – ideální typy takových ideálů – ideály, k nimž historik vztahuje dějiny – teoretické konstrukce za ilustrativního použití empirična – historické zkoumání s použitím teoretických pojmů jako ideálních mezních případů – k tomu pak různé možné komplikace, které zde mohly být pouze naznačeny: to vše jsou pouhé myšlenkové výtvory, jejichž vztah k empirické skutečnosti toho, co je bezprostředně dáno, je v každém jednotlivém případě problematický: už tento samotný seznam ukazuje nekonečnou propletenost pojmově-metodických problémů, které v oblasti věd o kultuře zůstávají vždy životné. A museli jsme si zcela zakázat pouštět se zde, kde mají být problémy jen ukázány, do seriózních praktickometodologických otázek a pokusit se zevrubněji vyložit vztahy ideálnětypického poznání a poznání „zákonů“, vztah ideálnětypických pojmů k pojmům kolektivním atp.

 

I po všech těchto sporech bude historik přesto nadále trvat na tom, že panství ideálnětypické formy pojmotvorby a konstruktivnost jsou specifickými symptomy mládí nějaké disciplíny. A v tom mu musíme dát v jistém smyslu za pravdu, ovšem s jinými důsledky, než jaké bude vyvozovat on. Vezměme několik příkladů z jiných disciplín. Je jistě pravdou, že utrápený kvartánek stejně jako primitivní filolog si řeč zpočátku představují „organicky“, tj. jako nadempirický celek ovládaný normami, avšak úlohou vědy je, aby zjistila, co by jako pravidlo řeči platit mělo. Logicky zpracovávat „spisovnou řeč“, jak to udělal například Crusca, a její obsah redukovat na pravidla, je běžně tou první úlohou, kterou si „filologie“ klade. A když dnes proti tomu vůdčí jazykovědec prohlašuje za předmět filologie „mluvu každého jednotlivce“, pak je samotné vytyčení podobného programu možné jen tehdy, když už ve spisovné řeči existuje relativně pevný ideální typ, s nímž onen jinak naprosto neorientovaný a bezbřehý výzkum nekonečné rozmanitosti mluvy může (alespoň mlčky) operovat. A nejinak fungovaly konstrukce přirozenoprávních a organických teorií státu nebo třeba – abychom připomněli ideální typ v našem smyslu – teorie antického státu Benjamina Constanta. Dokud jsme se nenaučili vyznat se v nezměrném moři empirických fakt, byly tyto konstrukce do jisté míry něčím jako nouzovými přístavy. Zralá věda tedy opravdu znamená neustálé překonávání ideálního typu, pokud je myšlen jako empiricky platný nebo jako druhový pojem. A např. používání duchaplné Constantovy konstrukce pro demonstraci jistých stránek a historických zvláštností antického státního života je ještě dnes, pokud pečlivě zachováváme její ideálnětypický charakter, naprosto legitimní. Ale především: jsou vědy, kterým je přisouzena věčná mladost, a jsou to všechny historické disciplíny, všechny ty disciplíny, jimž věčně postupující proud kultury předkládá stále nové problémy. K bytostnému určení jejich úlohy patří pomíjivost všech, ale zároveň i nevyhnutelnost neustále nových ideálnětypických konstrukcí.

Pokusy o zjištění „vlastního“, „pravého“ smyslu historických pojmů se stále opakují a nikdy nedojdou konce. Syntézy, s nimiž historie trvale pracuje, zůstávají v důsledku toho zcela zákonitě buď jen relativně určitými pojmy, nebo, pokud má být dosaženo jednoznačnosti pojmového obsahu, jednotlivý pojem se stává abstraktním ideálním typem, a tím se odhalí jako teoretické, tedy „jednostranné“ hledisko, z nějž může být skutečnost osvětlena, k němuž se může vztahovat, ale které se samozřejmě vykazuje jako nevhodné schéma, jímž by skutečnost mohla být bezezbytku uspořádána. Neboť žádný z oněch myšlenkových systémů, bez nichž se při postihování složek skutečnosti významných v daném okamžiku nemůžeme obejít, nemůže přece její nekonečné bohatství vyčerpat. Žádný z nich není ničím jiným než pokusem zavést na základě daného stavu našeho vědění a na základě oněch pojmových útvarů, jež máme v daném okamžiku k dispozici, řád do chaosu těch skutečností, které jsme už pojali do okruhu našeho zájmu. Pojmový aparát, který minulost rozvinula myšlenkovým zpracováním, což však popravdě znamená: myšlenkovým přetvořením bezprostředně dané skutečnosti a uspořádáním v oněch pojmech, které odpovídaly stavu jejího poznání i zaměření jejího zájmu, je ve stálém sporu s tím, co novým poznáním ze skutečnosti můžeme a chceme získat. V tomto boji se uskutečňuje pokrok kulturněvědní práce. Jejím výsledkem je proces neustálého přetváření těch pojmů, jimiž se skutečnost pokoušíme uchopovat. Dějiny věd o sociálním životě proto jsou a zůstanou neustálým střídáním mezi pokusem o myšlenkové uspořádání faktů prostřednictvím pojmotvorby – mezi rozkladem takto získaných myšlenkových obrazů rozšířením a posunem vědeckého horizontu – a mezi tvorbou nových pojmů na takto změněném základě. Tím se vůbec neříká, že vytvářet pojmové systémy by bylo vůbec pochybné – každá věda, i prostý historický výklad, pracuje s pojmovou zásobou své doby –, nýbrž vyjadřuje se tím ta okolnost, že ve vědách o lidské kultuře je tvoření pojmů závislé na postavení problémů, a že toto se mění se samotným obsahem kultury. Pomíjivost každé podobné syntézy ve vědách o kultuře s sebou nese už vztah pojmu a toho, co je pojato. Hodnota pokusů o velké pojmové konstrukce byla v oblasti naší vědy zpravidla v tom, že odhalovaly meze významu právě onoho hlediska, které měly v základech. Nejzávažnější pokrok na poli sociálních věd je věcně spjat s posunem praktických problémů kultury a bere na sebe formu kritiky pojmotvorby. Bude jedním z nejpřednějších úkolů našeho časopisu, aby sloužil právě účelu této kritiky, a tím i zkoumání principů syntézy v oblasti sociální vědy.

 

Důsledky, které je nutno z dosud řečeného vyvodit, nás nyní vedou k bodu, kde se snad naše názory v ledasčem rozcházejí s názory mnohých i vynikajících zástupců historické školy, k jejímž dětem, jak známo, patříme i my sami. Tito totiž často výslovně nebo i mlčky setrvávají v mínění, že konečným cílem, účelem každé vědy je uspořádávat svou látku do systému pojmů, jejichž obsah lze získat pozorováním empirických pravidelností, tvorbou hypotéz a jejich verifikací, a že tento systém lze pomalu zdokonalovat, až z něj jednou vznikne „úplná“, a tedy deduktivní věda. Současná historicko-induktivní práce je jen předběžnou prací k tomuto cíli, podmíněnou nedokonalostí naší disciplíny: přirozeně že nic se ze stanoviska tohoto způsobu uvažování nemůže jevit pochybnějším, než by bylo tvoření a užívání přesných pojmů, které by se přece muselo snažit předčasně řešit onen cíl daleké budoucnosti. Zásadně nenapadnutelné by toto pojetí bylo na půdě anticko-scholastické teorie poznání, již má stále ještě v krvi spousta specialistů historické školy: předpokládá se, že účelem pojmů je odraz „objektivní“ reality; odtud také neustále se opakující poukaz na neskutečnost všech přesných pojmů. Kdo však do důsledků domyslí základní myšlenku moderní teorie poznání, odkazující ke Kantovi, že pojmy jsou spíše myšlenkovými prostředky k duchovnímu ovládnutí empiricky daného a ničím jiným být nemohou, tomu okolnost, že přesné genetické pojmy jsou nutně ideálními typy, nebude argumentem proti jejich tvoření. Pro něj se poměr pojmu a historické práce obrátí; onen konečný cíl se mu bude jevit jako logicky nemožný, pojmy nejsou cílem, nýbrž prostředkem k poznání souvislostí, které jsou významné z individuálních hledisek: právě proto, že obsahy historických pojmů jsou nutně proměnné, musí být nutně v daném okamžiku formulovány přesně. Bude pouze požadovat, aby byl při jejich užívání vždy pečlivě zachován jejich charakter jako ideálních myšlenkových útvarů, aby ideální typ nebyl zaměňován s dějinami. Bude věřit, protože pro nevyhnutelné střídání vůdčích hodnotících idejí definitivní historické pojmy skutečně nepřicházejí v úvahu jako obecný konečný cíl vědy, že právě tím, že se pro jednotlivé, v daném okamžiku vůdčí hledisko vytvářejí ostré a jednoznačné pojmy, je dána možnost, abychom si v daném okamžiku jasně uvědomovali meze jejich platnosti.

Bude se ale poukazovat na to, a my sami jsme to připustili, že konkrétní historickou souvislost je velice dobře možné znázornit v jednotlivém případě jejího průběhu, aniž by byla neustále vztahována k definovaným pojmům. Proto od historika naší disciplíny budeme vyžadovat, aby právě tak, jak to bylo řečeno o historikovi politiky, hovořil „jazykem života“. Jistě! K tomu je třeba říci jen tolik, že při tomto postupu často zůstává do značné míry věcí náhody, zda si jasně uvědomujeme hledisko, jímž pojednávaný proces nabývá významu. Obecně se nenacházíme ve výhodné situaci politického historika, pro kterého kulturní obsahy, k nimž svůj výklad vztahuje, zpravidla bývají jednoznačné – nebo se tak jeví. Na každém jen názorném líčení ulpívá něco ze zvláštnosti významu uměleckého zobrazení: „Každý vidí, co má na srdci“ – platné soudy všude předpokládají logické zpracování názorného, to znamená užívání pojmů, a je sice možné a často esteticky lákavé udržovat je in petto, vždy to však ohrožuje čtenářskou, a často i spisovatelskou jistotu orientace v obsahu a dosahu jeho soudů.

Avšak zanedbávání přesné pojmotvorby může být zcela mimořádně nebezpečné pro praktická, hospodářská a sociálně politická zkoumání. Pro nezasvěcence je přímo neuvěřitelné, co zmatků zde např. natropilo používání termínu „hodnota“ – onoho v bolestech zrozeného dítěte naší disciplíny, jemuž vůbec nějaký jednoznačný smysl může být dán pouze ideálnětypickým způsobem –, či používání slov jako „produktivní“, „z národohospodářského stanoviska“ atp., která by v žádné pojmově jasné analýze vůbec neobstála. To, co zde tak neblaze působí, jsou především kolektivní pojmy, vypůjčené z běžné řeči. Vezměme jen školní, pro laika co nejpochopitelnější příklad, pojem „zemědělství“, vyskytující se ve slovním spojení „zájmy zemědělství“. „Zájmy zemědělství“ vezměme nejprve jako empiricky konstatovatelné, více či méně jasné subjektivní představy jednotlivých hospodařících jedinců o svých zájmech. Odhlédněme zde přitom zcela od nesčetných konfliktů zájmů mezi zemědělci, kteří se zabývají šlechtěním dobytka, jeho chovem na maso, pěstováním obilí, zkrmováním obilí, destilací alkoholu atd. Sice ne každý laik, nicméně však už každý odborník rozpozná onu hustou spleť navzájem se prostupujících i protikladných hodnotových vztahů, která je zde nejasně představena. Zde jich chceme uvést jen několik: zájmy rolníků, kteří chtějí svůj statek prodat, a mají proto zájem pouze na rychlém zvýšení ceny půdy; přímo protikladný je zájem těch, kteří si chtějí půdu zakoupit, zcelit či najmout; jiný je zájem oněch, kteří chtějí svým potomkům zachovat určitý statek z důvodů sociálních výhod, a proto také mají zájem na stabilitě vlastnictví půdy; protikladný je zájem těch, kteří si ve vlastním zájmu anebo v zájmu svých dětí přejí přesun půdy k lepšímu hospodáři, či – což není totéž – ke kapitálově nejsilnějšímu kupci; existuje také čistě ekonomický zájem „nejzdatnějších hospodářů“ (ve smyslu soukromého hospodaření) na ekonomické svobodě pohybu; ta je v konfliktu se zájmem určitých vládnoucích vrstev na udržení tradičních sociálních a politických pozic vlastního „stavu“, a tím i vlastních potomků; proti tomu se obrací sociální zájem ne vládnoucích vrstev zemědělců na odstranění právě těchto horních, jejich vlastní pozice ohrožujících vrstev; jejich zájmem, který s tím za určitých okolností může kolidovat, je, aby v oněch vrstvách našli politické vůdce, kteří by se zasadili o ochranu jejich výdělečných zájmů. Ačkoli jsme postupovali naprosto paušálně a nepřesně, mohl by se tento seznam ještě podstatně rozšířit a nedobrali bychom se jeho konce. Ponechme stranou okolnost, že se spíše „egoistickými“ zájmy tohoto druhu se směšují a spojují nejrůznější čistě ideální hodnoty, které je mohou potlačovat a usměrňovat, a uvědomme si především, že pokud mluvíme o „zájmech zemědělství“, ne myslíme zpravidla jen na ony materiální a ideální hodnoty, k nimž dotyční zemědělci sami své „zájmy“ vztahují, nýbrž vedle toho i na zčásti zcela heterogenní ideje hodnot, k nimž zemědělství můžeme vztahovat my – například: zájmy na produkci, odvozované ze zájmu o to, aby výživa obyvatelstva byla laciná, s čímž není vždy totožný zájem, aby byla kvalitní, přičemž zájmy města a venkova se mohou dostávat do nejrůznějších kolizí, a přitom zájem současné generace naprosto nemusí být identický s pravděpodobnými zájmy generací budoucích; populační zájmy, obzvláště zájem na početném venkovském obyvatelstvu, odvozený buď z mocenskopolitických, nebo vnitropolitických zájmů „státu“ či z různých jiných navzájem rozdílných ideálních zájmů, např. z očekávaného vlivu početného venkovského obyvatelstva na kulturní zvláštnosti země; tento populační zájem může kolidovat s nejrůznějšími soukromohospodářskými zájmy všech vrstev venkovského obyvatelstva, teoreticky dokonce i se všemi přítomnými zájmy masy venkovského obyvatelstva. Nebo třeba zájem na určitém druhu sociálního členění venkovského obyvatelstva kvůli zvláštním politickým či kulturním vlivům, jež z toho vyplývají: tento zájem může svým zaměřením kolidovat se všemi myslitelnými současnými a budoucími zájmy jednotlivých rolníků stejně tak jako „státu“, byť by byly sebenaléhavější.

A – což věc komplikuje dále – „stát“, do jehož „zájmu“ tyto i četné jiné podobné jednotlivé zájmy rádi vtahujeme, je pro nás přitom často pouze krycí adresou nanejvýš spletitého klubka idejí hodnot, k nimž v jednotlivém případě stát vztahujeme: čistě vojenská obrana navenek; zajišťování vládnoucího postavení dynastie či určitých tříd uvnitř; udržování a rozšiřování formální státní jednoty národa, ať už pro ni samu jako takovou anebo v zájmu o udržení určitých objektivních, navzájem opět velice odlišných kulturních hodnot, které jako národ sjednocený ve státě doufáme zastupovat; přetváření sociálního charakteru státu ve smyslu určitých, opět velice odlišných kulturních ideálů – vedlo by příliš daleko, kdybychom i jen naznačovali, co vše pokrývá souhrnné označení „státní zájmy“, k nimž můžeme vztahovat „zemědělství“. Zde zvolený příklad a ještě více náš souhrnný rozbor jsou neobratné a jednoduché. Jen ať si laik jednou zkusí podobně (a ještě důkladněji) analyzovat třeba pojem „třídní zájem dělníků“, aby viděl, jaká za ním vězí rozporuplná spleť zájmů a ideálů, zčásti dělnických a z části těch, za nimiž dělníky vidíme my. Hesla o konfliktech zájmů nelze překonat prostřednictvím čistě empirického zdůraznění jejich „relativity“: jasné a přesné pojmové stanovení různých možných hledisek je jedinou cestou, která nás vede za nejasnost frází. „Argument svobodného obchodu“ jako světový názor či jako platná norma je směšný, ale našim výkladům obchodní politiky už způsobilo velké škody – a to zcela bez ohledu na to, jaké obchodněpolitické ideály chce kdo zastávat –, že jsme podcenili heuristickou hodnotu staré životní moudrosti největších obchodníků světa, jež je v takovýchto ideálnětypických formulích uložena. Hlediska, která v jednotlivém případě přicházejí v úvahu, se stanou ve své zvláštnosti skutečně zřetelnými jedině v ideálnětypických pojmových formulích, a to cestou konfrontace empirického s ideálním typem. Používání nediferencovaných kolektivních pojmů, s nimiž pracuje běžná mluva, jenom vždy zakrývá nejasnosti myšlení či chtění, velice často je nástrojem pochybných úskoků, vždy je však prostředkem, jak bránit vypracování správného pojímání problému.

Dospěli jsme na konec těchto výkladů, jejichž účelem bylo jenom, aby vynikla ona často jako vlas tenká hranice oddělující víru od vědy a aby se ozřejmil smysl snahy o sociálněekonomické poznání. Objektivní platnost všeho zkušenostního vědění je založena na tom a jen na tom, že je daná skutečnost uspořádána podle kategorií, které jsou ve specifickém smyslu subjektivní, tvoří totiž předpoklad našeho poznání a jsou vázány na předpoklad hodnoty té pravdy, již je nám s to poskytnout pouze zkušenostní vědění. Pokud někdo tuto pravdu nepovažuje za hodnotnou – a víra v hodnotu vědecké pravdy je produktem určitých kultur, a nikoli něčím přirozeně daným –, tomu nemáme prostředky naší vědy co nabídnout. Ten bude ovšem marně hledat nějakou jinou pravdu, která by mu vědu nahradila právě v tom, co může vykonat pouze ona sama: pojmy a soudy, které nejsou empiricky skutečné, také skutečnost neodrážejí, nýbrž umožňují ji platným způsobem myšlenkově uspořádat. Jak jsme viděli, v oblasti empirických sociálních věd o kultuře je možnost smysluplného poznání toho, co je pro nás z nekonečné rozmanitosti dění podstatné, vázána na neustálé používání hledisek specifičnosti zvláštního charakteru, jež jsou všechna v poslední instanci zaměřena na hodnotové ideje, které jsou sice samy empiricky zjistitelné a prožitelné jako prvky veškerého smysluplného lidského jednání, avšak které nejsou co do své platnosti empirickou látkou odůvodnitelné. „Objektivita“ sociálněvědního poznání spíše závisí na tom, že empiricky dané je sice stále orientováno na ony hodnotové ideje, jež jedině jí propůjčují poznávací hodnotu, z níž je chápána co do svého významu, že se však z něho přesto nikdy nevytvoří piedestal pro empiricky nemožný důkaz jejich platnosti. A víra v nadempirickou platnost posledních a nejvyšších hodnotových idejí, v nichž zakotvujeme smysl vlastní existence a jež všichni v nějaké formě v hloubi duše chováme, nevylučuje ustavičnou proměnnost konkrétních hledisek, jimiž empirická skutečnost nabývá svého významu, nýbrž ji naopak zahrnuje: život ve své racionální skutečnosti a obsah jeho možných významů jsou nevyčerpatelné, konkrétní vztažení k hodnotám proto zůstává až do nedohledné budoucnosti lidské kultury proměnlivé. Světlo, které z oněch nejvyšších hodnotových idejí vyzařuje, dopadá vždy jen na stále se proměňující konečnou část nezměrného chaotického toku událostí, který se valí vpřed časem.

 

Toto všechno nechť není ale chápáno mylně, jako by vlastním úkolem sociální vědy měla být neustálá štvanice za novými hledisky a pojmovými konstrukcemi. Naopak: nic by se zde nemělo zdůraznit ostřeji než věta, že výlučným a jediným cílem, jemuž chce vedle jiných prostředků sloužit také práce na tvorbě a kritice pojmů, je služba při poznávání kulturního významu konkrétních historických souvislostí. – Také na poli naší vědy existují – použijeme-li výrazů F. T. Vischera – „látkožrouti“ i „smysložrouti“. Nenasytnou chuť po faktech v případě těch prvních lze ukojit pouze spisovým materiálem, folianty statistik s anketami, pro jemnost nové myšlenky nemají cit. Labužnictví druhých si kazí chuť na fakta stále novými destiláty myšlenek. Ono pravé mistrovství, jímž se obrovskou měrou mezi historiky vyznačoval např. Ranke, se projevuje právě tím, že něco nového dokáže vytvořit i přesto, že vztahuje známá fakta ke známým hlediskům.

Veškerá kulturněvědní práce v období specializace, jakmile se už jednou prostřednictvím určitého vytyčení problémů zaměřila na určitou látku a jakmile si vytvořila své metodické principy, bude na zpracování této látky pohlížet jako na samoúčelné, aniž by poznávací hodnoty jednotlivých fakt stále kontrolovala posledními hodnotovými idejemi, aniž by si svého zakotvení v těchto hodnotových idejích byla vždy vědoma, a je to tak dobře. Někdy se však barevnost mění: význam nereflektovaně zhodnocených hledisek se stává nejistý, cesta se ztrácí v soumraku. Světlo velkých kulturních problémů se posune jinam. Pak se i věda připravuje na to, že změní své stanovisko i svůj pojmový aparát, aby z výše myšlenky pohlédla na proud událostí. Pak táhne krajem podle těch hvězd, které jedině jsou s to dát její práci smysl a směr:

… nový pud je probuzen.
Já spěchám dál, to věčné světlo píti,
za mnou je noc a před sebou mám den;
nade mnou nebesa, tam v hloubkách vlny běží. 4

4 J. W. Goethe, Faust, přel. O. Fischer, Praha 1982, 3. vyd. – Pozn. překl.

Obsah

„Objektivita“ sociálněvědního a sociálně politického poznání . . . 7

Smysl „hodnotové neutrality“ v sociologických a ekonomických vědách . . . 64

Věda jako povolání . . . 108

Základní sociologické pojmy . . . 133

§ 1. Pojem sociologie a „smyslu“ sociálního jednání . . . 134

§ 2. Důvody určující sociální jednání . . . 154

§ 3. Sociální vztah . . . 156

§ 4. Typy sociálního jednání: zvyk a mrav . . . 158

§ 5. Pojem legitimního řádu . . . 161

§ 6. Druhy legitimního řádu: konvence a právo . . . 164

§ 7. Důvody platnosti legitimního řádu: tradice, víra, ustanovení . . . 167

Předznamenání k Sebraným statím k sociologii náboženství . . . 169

Protestantská etika a duch kapitalismu . . . 182

1. Konfese a sociální rozvrstvení . . . 183

2. „Duch“ kapitalismu . . . 193

3. Lutherova koncepce povolání. Úkol zkoumání . . . 223

Politika jako povolání . . . 243

Národní stát a národohospodářská politika . . . 294

Socialismus . . . 316

Poznámka překladatele . . . 343