Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.
Dotisk vydání z roku 2019.
formát knihy:
Sebe neznáme, my poznávající, sami sobějsme neznámí: a má to svůj důvod. Nikdy jsme sami sebe nehledali, – jak bychom se tedy mohli jednoho dne nalézt? Právem bylo řečeno: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce“;[ 1 ] náš poklad je tam, kde stojí úly našeho poznání. Jsme neustále na cestě za poznáním, rození okřídlenci a sběrači duchovního medu, a v hloubi srdce se staráme vlastně jen o jediné – abychom něco „přinesli domů“. Co se týče ostatního života, oněch takzvaných „zážitků“ – kdo z nás pro ně má třeba jen dostatek vážnosti? Nebo dostatek času? Takové věci, obávám se, nebyly nikdy doopravdy „naší věcí“: není u nich zkrátka naše srdce – ba ani ucho! Podobně jako božsky roztržitý a do sebe ponořený hloubavec, jemuž zvon plnou silou právě odbil do ucha dvanáct poledních úderů, rázem procitne a zeptá se: „Kolik vlastně uhodilo?“, ...více
