Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Zákony čili péče o polis i vinnou révu
Platón
: Zákony. Přel. František Novotný, Oikúmené, Praha, 2016, 416 s.

Platón. To jméno se stalo symbolem něčeho velkého. Odvolávají se na něj lidé mnoha generací a kultur. Ti, kteří ho četli od první do poslední stránky, i ti, kteří se s jeho dílem setkali například jen prostřednictvím tzv. motivačních citátů. Nenašli bychom v moderní evropské tradici moc filozofů, teologů a humanitně orientovaných myslitelů, kteří by Platóna a celou platónskou tradici minuli a šli docela jinou cestou. Platón se stal svým způsobem univerzálním autorem, kterého si berou za svědka svých idejí lidé zcela protichůdných názorů. V ohromné šíři jeho spisů si každý najde myšlenku, která ho zaujme, aniž by k tomu nutně potřeboval znát celý kontext jeho díla.

Čtenáři filozofické literatury si nepochybně vzpomenou na nakladatelství Jana Laichtera, které věnovalo Platónovu dílu vždy velkou pozornost. U Laichtera vyšly za první republiky mnohé Platónovy dialogy, Ústava, Symposion, Listy či Novotného čtyřdílná biografie o Platónovi Život, Dílo, Filosofie, Druhý život. Po r. 1948 se Platónovy spisy objevovaly v Československém spisovateli, Státním pedagogickém nakladatelství, v Odeonu, v Nakladatelství ČSAV a jinde. Překlady Platónova díla jsou u nás tradičně spjaty s Františkem Novotným (1881‒1964), klasickým filologem, jenž se kromě filozofova díla věnoval mnoha jiným řeckým a latinským autorům a tématům. Bez nadsázky lze říct, že profesor Novotný patřil mezi klasické filology světového formátu. Kdo z čtenářů měl někdy co do činění s řečtinou a latinou, nemohl jméno Františka Novotného přeslechnout. Jeho impozantní překladatelská a lexikografická práce je stále živá. Jeho překlady se dosud používají a studie a skripta týkající se latinské skladby nebo římské či řecké metriky jsou dodnes součástí filologického vzdělávání.

Po r. 1989 se kmenovým nakladatelem Platónova díla stalo vydavatelství Oikúmené, které jako 20. díl v řadě Platónových dialogů vydalo po jeho Ústavě (č. 18) i Zákony, samozřejmě v Novotného překladu. Celý text Zákonů včetně poznámek se vešel do necelých 400 stran běžného knižního formátu. Editoři použili vydání z r. 1961 a drobně jej upravili, např. v transkripci řeckých vlastních jmen. Překlad si podržel, slovy redaktorů svazku, „mírně archaizující styl“. Novotný skvěle vystihl žánr dialogu, a učinil tak Zákony atraktivními i pro moderního čtenáře, který si nemůže dopřát jejich četbu v původním řeckém znění. Novotného poznámka o tom, že Platón „svým slohem a řečí vytvořil své umění“, je na místě. Svým jazykem a dílem totiž inspiroval mnohé autory, např. Augustina a jeho De civitate dei, Ciceronův spis De re publica nebo dílo Francise Bacona New Atlantis. Předmluvu Františka Novotného k tématu Platónovy vize uspořádání dokonalé obce-polis, stejně jako úvodní studii O Platónově Státě od Emanuela Peroutky, které se týkají jak knihy Zákonů, tak Ústavy, ponechali editoři logicky u svazku posledně jmenované, kterou Oikúmené vydalo naposledy v r. 2014.

Čím jsou Platónovy Zákony jiné a přinášejí vůbec vedle Ústavy nějaké novum? V Ústavě, která v historii dostala řadu přívlastků (ideální, utopická, nerealizovatelná), uvažuje Platón o filozofu-vládci, který by se stal králem. Druhou variantou, zřejmě tou méně pravděpodobnou, je, že se králové stanou filozofy, přesněji řečeno milovníky moudrosti, a to v intelektuálním i mravním smyslu. Jedině filozofové, pocházející ze třídy správců, mohou poznat mravní dobro a podstatu ctností: moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a uměřenosti. V ideální čili první a krásné obci Ústavy jsou filozofové kvalifikováni co do intelektuálního poznání, mravů, víry a zbožnosti, a mohou tak řádně vládnout všem společenským třídám, které Platón v obou dialozích vyjmenovává. Jejich povinnosti a práva popisuje často do nejmenších detailů.

Zákony, jeho nejdelší dialog, jdou jinou cestou. Platón v nich nastiňuje život a formu jakéhosi druhého, realističtějšího společenství lidí. Zatímco v Ústavě-Politeii mnohé myšlenky o ideální obci směřují do daleké budoucnosti nebo jsou chápány jako politické teorie sui generis, Zákony nabízejí praktičtější rozměr lidského soužití. Nelze totiž hned, tady a teď, počítat s dokonalým člověkem-filozofem, který by, Platónovými slovy, byl „přirozeně způsobilý a byl schopen převzít toto postavení, nic by nepotřeboval zákonů, které by nad ním vládly“. Do doby, než si společnost filozofy-vládce vychová, je třeba „vystačit“ s promyšleným řádem a zákony a ustavit fungující skoro dokonalou obec, která by byla druhá po obci dokonalé. Stejně jako v Ústavě, tím spíš v Zákonech jsou definovány úlohy jednotlivých společenských skupin, kde vrchol hierarchické pyramidy tvoří filozofové, resp. vysocí úředníci, tj. zbožní lidé a věrní „sluhové“, ba dokonce „otroci zákonů“. Jedině tam, kde je zákon „pánem vládnoucích a vládnoucí jsou otroky zákona, tam spatřuji zdar i všechna dobra, která bohové dali obcím“, píše Platón. Zákon panující nad lidmi je tu povýšen na ústřední dogma celého společensko-politického systému. Zatímco Ústava nabízí společenský rámec pro „bohy a boží syny“, Zákony tak činí pro lidi spjaté se zemí.

Nová správa obcí by podle Zákonů nepotřebovala osvíceného filozofa-krále, který by změnil špatné zákony v dobré a vytvořil potřebný legislativní rámec. Athénský host, jeden ze tří účastníků dialogu, nastiňuje v hovoru i tuto variantu: „Dejte mi obec ovládanou tyranem... a tyran budiž mladý, dobré paměti, učenlivý a svou přirozenou povahou statečný a velkoduchý...“ Jenže kde brát pro dokonalou obec filozofy a pro skoro dokonalou obec tyrany, poslušné nových zákonů, když i samotné Platónovy životní zkušenosti včetně občanských válek a rozpadu athénské demokracie ukázaly, jak proměnlivá je lidská duše a jak nízké dovedou být motivy lidského jednání? Propracovaný systém vedení společnosti by si v této druhé obci vystačil zkrátka bez filozofů. Nejvyšší úředníci státu, a na samém vrcholu „členové nočního shromáždění“, by spolu s ostatními udrželi řád a zaručili rozvoj celé polis. Ta se jeví být v Platónově nárysu téměř až jakýmsi polidštěným mraveništěm či úlem, kde všechno má svůj smysl a běží bez překážek. Je otázka, zda takto precizně vystavěný svět tříd, zákonů, soudů a trestů dokáže člověka motivovat k odpovědné a kvalitní práci a navíc ho učinit šťastnou bytostí. Profesor Novotný i Emanuel Peroutka uvažují ve svých textech o přínosech platónských představ pro společnost, ve které oni sami žijí a které slouží. Čtenář Zákonů nyní dostává stejnou příležitost.

První tři kapitoly Zákonů tvoří jakýsi obecný úvod a připravují vstup do dalších knih, jichž je celkem dvanáct. „Třináctou“ knihu představují Poznámky profesora Novotného, které vysvětlují složitější pasáže, řecké pojmy, historické události a lidské a božské postavy řeckých dějin. Čtenáře s největší pravděpodobností zaujme skutečnost, která se nedá obejít a kterou v polemikách uváděli mnozí autoři. Tou skutečností je značně problematická vize komunitního, jednotného, sdíleného způsobu života. V něm jde o to, aby každý podle toho, co umí a jaké místo zastává, oddaně sloužil společnému suprema lex, nejvyššímu zákonu. Tuto dokonalou obec někteří nazývají dokonce církví, která je v Zákonech – oproti Ústavě – církev, řekli bychom, reformovaná, společenství pro skutečné lidi s jejich výšinami i pády. Zkušenosti nejen evropských dějin mohou čtenáři pomoci odmocnit patos a velikost Platónových vizí a zároveň z nich čerpat tam, kde se ukázaly jako smysluplné. O to nakonec jde i samotnému autorovi – dosáhnout v postupných krocích a cyklech lepší formy vládnutí a kvalitnějších zákonů, které budou obyvatelům polis přinášet četné materiální i duchovní benefity a v neposlední řadě také bezpečí. Při četbě Platónova díla není od věci mít na paměti slova Emanuela Peroutky, který ve své stati, reflektující mj. i politické dějiny starověku, napsal: „Je arci nesnadno analyzovati pojem řecká kultura nebo řekněme řectví…,“ které sestává z „celého množství činitelů duševních i fyzických“. Víra řeckého člověka v politický život se v moderní době přetavila do racionální potřeby. „My dnes té víry nemáme,“ píše Peroutka, „naše vyznání je jiné, není v něm té rovnováhy mezi oběma prvky,“ tedy mezi jednotlivcem a obcí. Pohledy z ptačí perspektivy na minulost či budoucnost tu neobstojí. Je pouze tady a teď, které – hejdánkovsky řečeno – tu je jen díky otevřenosti vůči tomu, co přichází.

Vedle velkých témat si Platón všímá i věcí každodenního života, které by se nám někdy mohly zdát až úsměvné. Jenže všechno, o čem athénský host, Kleinias a Megillos hovoří, je v moderní společnosti ošetřeno rovněž zákony, vyhláškami a prováděcími předpisy, tisíckrát obsáhlejšími než kdykoli předtím. A tak tedy: kde by bylo lepší založit onu „druhou“, skoro dokonalou obec? Ve vnitrozemí, nebo u moře? Jakou rozlohu by měla mít? Jakou roli budou v obci hrát básníci? Jaké postavení budou mít otroci, jaké svobodní? Budou ženy moci vykonávat tzv. mužská povolání, a pokud ano, pak v plné míře? Podle jakého klíče se bude rozdělovat majetek a užívat společných plodů práce? Kdo bude vychovávat děti? Rodiče, nebo vychovatelé? A kdo rozhodne, kolik dětí a kdy mají mít? Bude polis odvislá od voleb a jak budou takové volby vypadat? Bude při volbě rozhodovat los? Jaký řád bude mít náboženské společenství, chrámy, kněží a kněžky? Co mají na práci stratégové, filozofové, taxiarchové, hipparchové, fylarchové, prytanové a astynomové? Jakou podobu budou mít školy a gymnasia a co se v nich bude vyučovat? Skutečně tolik látky, jak píše Platón, „kolik se v Egyptě učí široké vrstvy dětí zároveň s čtením a psaním“? Jaké požadavky budou kladeny na učitele a vychovatele? Když polis, tak i právo a soudy. Kdo se tedy může stát soudcem a co bude náplní jeho práce? A tresty? Za bezbožnost, vraždu, krádeže, zbabělost ve válce, nactiutrhání? Jak budou vypadat lidské vztahy, zvlášť manželství, a jaký je ideální věk pro sňatek? Pokud se muž neožení a žena nevdá, jaký je stihne trest?

Budou v životě obce třeba vykladači (úřední znalci božského práva)? Jaký je Platónův pohled na volnou lásku? Budou vedle mužů sloužit ve zbrani i ženy? A co státní svátky? V debatě o českých národních svátcích to je otázka legitimní. Jakou úlohu budou hrát v životě státu hry a sport? A pokud nějakou, o jaké disciplíny půjde? Co všechno se bude pěstovat, chovat a vyrábět? Jaká měna bude platit v obci a co se bude dít s valutami, které si občan či cizinec přiveze ze svých cest? Kdo bude pečovat o vinice, víno, olivy, ale též o hrušky, jablka a granátové plody, které jsou pro řecký svět tak symbolické? Jak bude vypadat architektura obce a její urbanistický plán? Konal by úředník domovní prohlídku skutečně nahý, nebo jen v krátkém rouchu – chitónu? A je opravdu „jedna z nejkrásnější věcí znáti nauku o bozích“ – tedy teologii? A nakonec, jak budou vypadat pohřební obřady otroků, občanů a nejvyšších úředníků města? Na to všechno Platón ve svém dialogu myslel.

Pozoruhodnou a stále platnou tezí, kterou ve své stati připomíná Emanuel Peroutka, by čtenář mohl poměřovat tehdejší i současný svět. „Ztráta politické svobody byla tedy pro antického ducha ranou smrtelnou.“ Domnívám se, že právě skrze fenomén svobody můžeme objevit Platóna jako autora, jenž je schopný inspirovat i člověka 21. století. Mít ve své knihovně Platónovu ÚstavuZákony by znovu mohlo patřit k výbavě humanitně a kulturně orientovaného občana.