Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ

Dvě světové války během jedné generace, které od sebe dělil nepřetržitý sled místních válek a revolucí a po nichž nenásledovaly ani mírová smlouva pro poraženého ani oddech pro vítěze, skončily předjímáním třetí světové války mezi dvěma zbylými světovými mocnostmi. Tento moment předjímání je jako ticho, které nastává poté, co zemřely všechny naděje. Už nedoufáme v konečnou obnovu starého světového řádu se všemi jeho tradicemi nebo v opětovné učlenění mas pěti kontinentů, které byly uvrženy do chaosu vytvořeného násilím válek a revolucí a rostoucím rozkladem všeho, co mu dosud nepodlehlo. V nejrozmanitějších podmínkách a nejrůznorodějších situacích můžeme pozorovat vývoj týchž fenoménů – bezdomovectví v nebývalém rozsahu a vykořeněnosti do nebývalé hloubky.

Naše budoucnost nikdy nebyla tak nepředvídatelná, nikdy jsme tolik nezáviseli na politických silách, od nichž nelze s důvěrou očekávat, že se přidrží pravidel zdravého rozumu a vlastního zájmu – silách, které posuzovány podle měřítek jiných století vypadají jako čiré šílenství. Jako by se lidstvo rozdělilo na ty, kdo věří v lidskou všemohoucnost (kdo si myslí, že všechno je možné, jestliže člověk ví, jak zorganizovat masy), a na ty, pro které se bezmocnost stala hlavní zkušeností jejich životů.

V rovině historického náhledu a politického myšlení převládá obecná, nejasně definovaná shoda, že základní struktura všech civilizací se nachází v kritickém bodě. Třebaže se může zdát, že je v některých částech světa lépe uchována než v jiných částech, nikde taková shoda nemůže zajistit zvládnutí všech možností tohoto století či dát přiměřenou odpověď na jeho hrůzy. Středem těchto událostí jsou, jak se zdá, často více zoufalá naděje a zoufalý strach než vyvážený úsudek a uměřený náhled. Na ústřední události naší doby zapomněli stejně účinně ti, kdo se odevzdali víře v nevyhnutelný zánik, jako ti, kdo se oddali neuváženému optimismu.

 

Tato kniha byla napsána v atmosféře jak neuváženého optimismu, tak slepého zoufalství. Tvrdí se v ní, že pokrok a zkáza jsou dvě strany téže mince; že obojí je článkem pověry, a nikoli víry. Byla napsána z přesvědčení, že je možné odhalit skryté mechanismy, které roztavily všechny tradiční elementy našeho politického a duchovního světa v konglomerát, v němž všechno, jak se zdá, ztratilo specifickou hodnotu a stalo se nerozpoznatelným pro lidské chápání a nepoužitelným k lidskému účelu. Poddat se prostě procesu dezintegrace se stalo neodolatelným pokušením, nejen proto, že to předstíralo falešnou velikost „dějinné nutnosti“, ale i proto, že všechno vně této nutnosti se začalo jevit jako neživé, bezkrevné, nesmyslné a neskutečné.

Přesvědčení, že vše, co se na zemi děje, musí být pro člověka pochopitelné, může vést k interpretování dějin pomocí otřepaných frází. Porozumět neznamená popřít odporné, vyvodit bezprecedentní z precedentů nebo vysvětlit fenomény pomocí takových analogií a generalizací, že přestaneme vnímat dopad reality a šok zkušenosti. Spíše to znamená zkoumat a vědomě nést břemeno, které na nás naše století vložilo – nikoli popírat jeho existenci a poddajně se podrobovat jeho tíze. Pochopit znamená zkrátka nepromýšlet předem, ale pozorně přijmout skutečnost a vydržet její nápor – ať už je jakákoli.

V tomto smyslu musí být možné s porozuměním čelit šokujícímu faktu, že se tak nepatrný (a ve světové politice tak bezvýznamný) fenomén jako židovská otázka a antisemitismus mohl stát katalyzátorem nejprve nacistického hnutí, pak světové války a konečně zřízování továren na smrt. Také musí být možné s porozuměním čelit groteskní disparitě mezi příčinou a následkem, která uvedla epochu imperialismu, kdy ekonomické obtíže vedly v několika desetiletích k hluboké proměně politické situace na celém světě; i zvláštní nesrovnalosti mezi otevřeně vyznávaným cynickým „realismem“ totalitních hnutí a jejich viditelným přezíráním celkové textury reality; i dráždícímu rozporu mezi skutečnou mocí moderního člověka (větší než kdy předtím, tak velkou, že by člověk mohl zpochybnit samu existenci svého univerza) a neschopností moderních lidí žít ve světě a chápat smysl světa, který lidská síla utvořila.

Totalitní pokus o dobytí světa a totální nadvládu je ničivá cesta ven ze všech slepých uliček. Jeho vítězství může spadat vjedno se zničením lidstva; kdekoli se totalitarismus ujal vlády, začal ničit podstatu člověka. A přece, obrátit se zády k ničivým silám tohoto století je málo platné.

Potíž je v tom, že naše doba tak podivně propletla dobré a zlé, že bez imperialistické „expanze pro expanzi“ by se svět nikdy nemohl stát jedním; bez politického vynálezu buržoazie „moci pro moc“ by nemohla být nikdy odhalena velikost lidské síly; bez falešného světa totalitních hnutí, ve kterém byly s ničím nesrovnatelnou jasností vyjádřeny základní nejasnosti naší doby, bychom mohli být dohnáni k záhubě, aniž bychom si kdy uvědomili, co se vlastně přihodilo.

A je-li pravda, že v konečných fázích totalitarismu se ukazuje absolutní zlo (absolutní, protože už nemůže být odvozeno z lidsky pochopitelných motivů), je také pravda, že bez něho bychom nikdy nemohli poznat opravdu radikální povahu zla.

Antisemitismus (ne jenom nenávist k Židům), imperialismus (ne jenom dobývání), totalitarismus (ne jenom diktátorství) – jedno po druhém, s větší a větší brutalitou demonstrovaly, že lidská důstojnost potřebuje novou záruku, kterou lze nalézt jenom v novém politickém principu, v novém zákonu na zemi, jehož platnost musí tentokrát pochopit celé lidstvo, jehož moc však musí zůstat přísně omezena, zakořeněna v nově definovaných żemních entitách a jimi kontrolována.

Už si nemůžeme dovolit vzít to, co bylo dobré v minulosti, a jednoduše to nazvat svým dědictvím, a to zlé odložit a jednoduše si myslet, že je to mrtvé břímě, které čas sám od sebe pohřbí v zapomnění. Podzemní proud dějin Západu vyšel konečně na povrch a zmocnil se důstojnosti naší tradice. V této realitě žijeme. A proto jsou marné všechny snahy uniknout chmurám přítomnosti do nostalgie nad ještě nedotčenou minulostí nebo do zapomnění očekávajícího lepší budoucnost.

Hannah Arendtová

Léto 1950

 

PŘEDMLUVA K PRVNÍ ČÁSTI: ANTISEMITISMUS

Antisemitismus, světská ideologie devatenáctého století – podle jména, nikoli však obsahem, do sedmdesátých let devatenáctého století neznámá –, a náboženská nenávist vůči Židům, podnícená vzájemným nepřátelstvím dvou neslučitelných vyznání, nejsou zjevně jedno a totéž; je dokonce sporné, do jaké míry tato ideologie odvozuje své argumenty a emocionální působivost od náboženské nenávisti. Představa nepřerušované historie pronásledování, vyhánění a masakrů od konce Římské říše přes středověk a novověkou éru až do současnosti, často ještě vyšperkovaná myšlenkou, že moderní antisemitismus není ničím jiným než zesvětštělou verzí lidových středověkých pověr,[ 1 ] není o nic méně scestná (i když jistě méně škodlivá) než odpovídající antisemitská představa o židovské tajné společnosti, která od starověku vládla – nebo se snažila vládnout – světu. Z historického hlediska a s ohledem na židovskou otázku je diskontinuita mezi pozdním středověkem a moderní dobou výraznější než přeryv mezi římským starověkem a středověkem nebo propast (často považovaná za nejdůležitější milník v historii Židů v diaspoře) oddělující katastrofy prvních křižáckých výprav a raného středověku. Toto přechodné období totiž trvalo téměř dvě století, od patnáctého do konce šestnáctého, během nichž byly vztahy mezi Židy a lidmi nežidovského původu trvale nepříznivé, intenzita židovské „lhostejnosti k situaci a událostem vnějšího světa“ byla trvale vysoká a judaismus se stal „více než kdykoli předtím uzavřeným filosofickým systémem“. Právě tehdy si Židé – bez vnějšího popudu – začali myslet, „že rozdíl mezi židovstvem a ostatními národy není především rozdílem vyznání a víry, ale rozdílem vnitřní podstaty“, a že stará dichotomie mezi Židy a lidmi nežidovského původu byla způsobena „spíše rasovým původem než doktrinálním rozporem“.[ 2 ] Tento posun v hodnocení cizí povahy židovského národa, který mezi lidmi nežidovského původu zobecněl teprve mnohem později v době osvícenství, je zřejmou podmínkou sine qua non zrození antisemitismu; není také bezvýznamné, že se projevil nejprve v židovské sebeinterpretaci, a to v době, kdy se evropské křesťanstvo rozpadlo v ony etnické skupiny, které se později politicky osamostatnily v systému moderních národních států.

Historie antisemitismu, stejně jako historie nenávisti vůči Židům, je součástí dlouhého a složitého příběhu vztahů mezi Židy a lidmi nežidovského původu v podmínkách židovského rozptýlení. Zájem o tuto historii prakticky neexistoval až do poloviny devatenáctého století, kdy se objevil současně s nástupem antisemitismu a jeho zuřivou reakcí na emancipované a asimilované židovstvo, což byla zřejmě nejhorší možná konstelace pro vytvoření spolehlivých historických záznamů.[ 3 ] Od té doby se datuje obecně mylná tendence židovské i nežidovské historiografie – přestože většinou z opačných důvodů – omezovat se na prvky nepřátelství z křesťanských i židovských zdrojů a zdůrazňovat série katastrof, vyhánění a masakrů, které poznačily židovskou historii, stejně jako ozbrojené a neozbrojené konflikty, války, hladomory a morové epidemie poznačily historii Evropy. Netřeba dodávat, že právě židovská historiografie, se svou silnou polemickou a apologetickou zaujatostí, na sebe vzala úkol sledovat záznamy o nenávisti vůči Židům v křesťanské historii, zatímco na antisemitech zůstalo sledování z intelektuálního hlediska nepříliš odlišných záznamů z dob starých židovských orgánů. Kdykoli vyšla na světlo tato židovská tradice často násilného nepřátelství vůči křesťanům a lidem nežidovského původu, „široká židovská veřejnost byla nejen pobouřena, ale i upřímně udivena“,[ 4 ] tak dobře její mluvčí dokázali přesvědčit sami sebe i všechny ostatní o tom, že židovské vydělení bylo výhradně důsledkem nepřátelství nežidovských národů a nedostatku osvěty. Judaismus, jak nyní tvrdili židovští historikové, byl vždy nadřazen ostatním náboženstvím v tom, že věřil v lidskou rovnost a toleranci. Skutečnost, že tato sebeklamná teorie, doprovázená přesvědčením, že židovský národ byl vždy pasivním trpícím objektem křesťanského pronásledování, vlastně přispěla k přežití a modernizaci starého mýtu o vyvolenosti a nezbytně vedla k novým a často velice komplikovaným metodám vydělování, které potvrzovaly starověkou dichotomii, snad může posloužit jako ironický výsměch těm, kdo se z jakýchkoli důvodů snaží přikrášlovat dějiny a manipulovat politickými fakty a historickými záznamy. Neboť pokud měli Židé něco společného se svými nežidovskými sousedy, co by podpořilo jejich nově proklamovanou rovnost, byla to právě ona nábožensky podmíněná, vzájemně nepřátelská minulost, která právě tak na nejvyšší úrovni překypovala kulturním bohatstvím, jako na úrovni nevzdělaných mas překypovala fanatismem a primitivními pověrami.

Ovšem i iritující stereotypy tohoto druhu židovské historiografie vycházejí ze solidnější základny historických fakt, než kterou představovaly zastaralé politické a společenské potřeby evropského židovstva devatenáctého a dvacátého století. Zatímco židovská kulturní historie byla daleko různorodější, než se předpokládalo, a příčiny katastrof se lišily podle historických a zeměpisných okolností, je pravda, že se lišily více v nežidovském prostředí nežli v židovských obcích. Toto osudové nepochopení, které stále přetrvává v populárním podání židovské historie, bylo způsobeno dvěma rozhodujícími reálnými faktory. Po zničení chrámu neměli Židé nikdy a nikde své vlastní území a svůj vlastní stát; jejich fyzická existence vždy závisela na ochraně poskytované nežidovskými institucemi, přestože některé prostředky sebeobrany, jako právo nosit zbraň, byly umožněny „Židům ve Francii a v Německu ještě ve třináctém století“.[ 5 ] Neznamená to, že Židům byla vždy upírána moc, ale je pravda, že kdykoli došlo k násilnému sporu, ať již z jakéhokoli důvodu, byli Židé nejen zranitelní, ale i bezmocní, takže bylo pouze přirozené, obzvláště ve stoletích naprostého odcizení, která předcházela jejich vzestupu k rovnoprávnosti, že pociťovali všechny výbuchy násilí jako pouhá opakování téhož jevu. Katastrofy byly navíc v židovské tradici pojímány v duchu mučednictví, které má svůj historický základ v prvních stoletích našeho letopočtu, kdy jak Židé, tak křesťané vzdorovali moci Římské říše, i ve středověku, kdy zůstávala otevřena možnost podrobit se křtu a tak se zachránit před pronásledováním, i když důvody násilí nebyly náboženské, ale politické a ekonomické. Tato faktická konstelace byla důvodem optické iluze, jíž od té doby podléhali jak židovští, tak nežidovští historikové. Historiografie „se až doposud zabývala spíše odlukou křesťanského světa od Židů než trendem opačným“,[ 6 ] čímž zastírala jinak významnější skutečnost, že židovské oddělení od nežidovského světa a zvláště od křesťanského prostředí bylo pro židovskou historii mnohem důležitější než pro historii křesťanskou. Důvod pro to byl zřejmý, neboť právě na tomto oddělení a nikoli, jak se vždy předpokládalo, na nepřátelství křesťanů a lidí nežidovského původu – záviselo přežití národa jako definované entity. Teprve v devatenáctém a ve dvacátém století, po emancipaci a s rozšiřující se asimilací začal hrát antisemitismus roli při uchování národa, poněvadž teprve tehdy začali Židé usilovat o přístup do nežidovské společnosti.

Přestože protižidovské cítění bylo v devatenáctém století mezi vzdělanými vrstvami v Evropě dosti rozšířené, antisemitismus jako ideologie – až na několik výjimek – zůstal výsadou pomatenců vůbec a bláznů na pokraji společnosti zejména. Dokonce i pochybné výplody židovských apologeků, které nikdy nepřesvědčily nikoho, kromě přesvědčených, byly zářnými příklady erudice a učenosti ve srovnání s tím, co nabízeli nepřátelé Židů v oboru historického výzkumu.[ 7 ] Když jsem po skončení války začala pořádat pro tuto knihu materiál, sbíraný z dokumentárních zdrojů a někdy vynikajících monografií po více než deset let, neexistovalo jediné celkové zpracování tohoto tématu, které by odpovídalo těm nejzákladnějším požadavkům historického výzkumu. A od té doby se situace téměř nezměnila. Tento stav věcí je o to více odsouzeníhodný, oč se potřeba nestranného, pravdivého zpracování židovské historie stala v poslední době naléhavější než kdykoli předtím. Politický vývoj dvacátého století zahnal židovský národ do bouřlivých událostí; židovská otázka a antisemitismus, z hlediska světové politiky relativně nevýznamné jevy, se staly katalyzátorem nejprve vzestupu nacistického hnutí a poté stály u zrodu organizované struktury třetí říše, v níž každý občan musel prokázat, že není Židem, a světové války, jejíž krutost předčila předchozí válečné konflikty a konečně také bezprecedentního zločinu genocidy západní civilizace. Že tyto události vyžadují nejen nářek a odsouzení, ale také porozumění, jsem považovala za samozřejmé. Tato kniha je tedy pokusem porozumět tomu, co se na první a dokonce i na druhý pohled jakémukoli pochopení vymyká.

Porozumět ovšem neznamená popřít to nesnesitelné, vyvodit bezprecedentní z precedentů či vysvětlit fenomény pomocí takových analogií a generalizací, že přestaneme vnímat dopad reality a šok zkušenosti. Znamená to spíše zkoumat a nést tíhu událostí, které na nás dopadly. Znamená to však nepopírat jejich existenci ani se pokorně nepoddávat jejich tíží, jako kdyby všechno, co se skutečně stalo, nemohlo být jinak. Porozumět tedy znamená postavit se bez předsudků a pozorně skutečnosti a současně jí vzdorovat – ať už je či byla jakákoli.

Toto porozumění vyžaduje, i když to samo o sobě nedostačuje, jistou znalost židovské historie v Evropě devatenáctého století a rozvoje antisemitismu, který ji provázel. Následující kapitoly se zabývají pouze těmi prvky historie devatenáctého století, které skutečně patří k „počátku totalitarismu“. Souhrnná historie antisemitismu bude ještě muset být napsána a takový úkol přesahuje rozsah této knihy. Pokud zůstává v historiografii tato mezera, považuji za oprávněné i z pouze odborného hlediska publikovat následující kapitoly jako nezávislý příspěvek k celkové historii, i když byly původně rozvrženy jako součást prehistorie totalitarismu. Navíc to, co platí o historii antisemitismu a čemu se uznávaní historikové pečlivě vyhýbali, totiž že padla do rukou nežidovských pomatenců a židovských apologetiků, platí – mutatis mutandis – pro téměř všechny faktory, které později vykrystalizovaly v nový totalitní jev; učená ani laická veřejnost je téměř nezaznamenaly, protože patřily k podzemnímu proudu evropské historie, kde – skryty před světlem veřejnosti a pozorností učenců – mohly nabýt tak naprosto nečekané síly a důsažnosti.

Teprve poté, co se tento podzemní proud dostal na světlo veřejnosti a vykrystalizoval do své katastrofické podoby, objevila se tendence ztotožňovat totalitarismus se svými elementy a kořeny – jako by každý výbuch antisemitismu či rasismu, každý projev imperialismu mohl být označen jako totalitarismus. Tento falešný názor je zavádějící při hledání historické pravdy, jako je škodlivý pro politický úsudek. Totalitární politika – zdaleka ne jednoduše antisemitská, rasistická, imperialistická či komunistická – používá a zneužívá své vlastní ideologické a politické složky, až se podstata její faktické reality, z níž tyto ideologie původně získaly svou sílu a propagační hodnotu – například realita třídního boje či střet zájmů Židů a jejich sousedů – úplně vytratí. Bylo by jistě velkou chybou podceňovat roli, kterou hrál a stále hraje čirý rasismus při formování vlády ve státech amerického Jihu, ale ještě větší chybou by bylo, kdybychom došli k retrospektivnímu závěru, že po více než sto let vládl velkému żemí Spojených států totalitarismus. Jediným přímým, nefalšovaným důsledkem antisemitského hnutí devatenáctého století nebyl nacismus, ale naopak sionismus, který přinejmenším ve své západní ideologické formě byl jakousi kontraideologií, „odpovědí“ na antisemitismus. Tím ovšem neříkáme, že židovské sebevědomí bylo pouhým výtvorem antisemitismu; i povrchní znalosti židovské historie, jejímž hlavním zájmem od babylonského exilu bylo vždy přežití národa v převážně nepříznivých podmínkách diaspory, by měly být dostatečné k tomu, aby odhalily onen nejnovější mýtus, který se stal módním v intelektuálních kruzích po Sartrově „existencialistické“ interpretaci Žida jako někoho, kdo je považován za Žida a definován jako Žid těmi ostatními.

Nejlepším příkladem toho, co současně rozděluje i spojuje předtotalitární a totalitární antisemitismus, je asi absurdní příběh Protokolů sionských mudrců. Skutečnost, že nacisté použili tento padělek k vysvětlení svých světovládných nároků není jistě součástí historie antisemitismu, naopak jedině tato historie může vysvětlit, proč měla tato evidentní povídačka dostatek věrohodnosti, že vůbec mohla být použita jako materiál protižidovské propagandy. Na druhé straně ovšem historie antisemitismu nedokáže vysvětlit, proč by se měl totalitní nárok na světovládu, uplatňovaný členy a prováděný metodami tajné společnosti, vůbec stát přitažlivým politickým cílem. Tato politicky (i když ne propagandisticky) mnohem významnější funkce vychází obecně z imperialismu, z jeho vysoce výbušné kontinentální formy, především z takzvaného pan-hnutí.

Tato kniha je tedy omezena jak v čase a prostoru, tak ve svém tématu. Její rozbor je zaměřen na židovskou historii ve střední a západní Evropě od časů dvorních Židů do Dreyfusovy aféry, pokud se tato historie týká zrodu antisemitismu a do jaké je jím ovlivněna. Zabývá se antisemitskými hnutími, která byla ještě poměrně pevně založena na faktické realitě charakterizující vztahy mezi Židy a lidmi nežidovského původu, to jest na roli, kterou Židé na jedné straně hráli při rozvoji národního státu, a na jejich roli v nežidovské společnosti na straně druhé. Vznik prvních antisemitských stran v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století je zlomovým bodem, kdy byla překročena dosud omezená reálná zkušenostně vykazatelná základna konfliktu zájmů a otevřela se cesta, která skončila u „konečného řešení“. Od té doby – v epoše imperialismu, po níž následovalo období totalitních hnutí a totalitních vlád – již není možné izolovat židovskou otázku či antisemitskou ideologii od problémů, které ve skutečnosti nemají téměř žádný vztah k moderní židovské historii. Důvodem pro to není fakt, že tyto problémy hrály tak významnou úlohu ve světovém dění, nýbrž to, že antisemitismus sám byl nyní použit k dalším účelům, které – ač jejich praktické důsledky nakonec učinily z Židů jejich hlavní oběti – stavěly specifické židovské a protižidovské zájmy naprosto stranou.

Imperialistickou a totalitární verzí antisemitismu dvacátého století se budou zabývat druhý a třetí díl této práce.

Hannah Arendtová
Červenec 1967

 

PŘEDMLUVA KE DRUHÉ ČÁSTI: IMPERIALISMUS

Zřídkakdy bylo možné začátek nějakého historického období datovat tak přesně a jen vzácně byly šance současných pozorovatelů na to, aby byli svědkem jeho definitivního konce, tak dobré jako v případě imperialistické epochy. Imperialismus totiž, vzniklý z kolonialismu a zapříčiněn nesouladem mezi systémem národního státu a hospodářským a průmyslovým rozvojem v poslední třetině devatenáctého století, nezačal svou politiku expanze pro expanzi dříve než kolem roku 1884, a tato nová varianta mocenské politiky se odlišovala právě tak od národních válečných výbojů do přilehlých żemí, jako byla nesrovnatelná se skutečným budováním impéria v římském stylu. Konec této politiky, který se zdál být nevyhnutelný po „likvidaci impéria Jeho Veličenstva“, jíž Churchill odmítl „předsedat“, se skutečně naplnil vyhlášením indické nezávislosti. Skutečnost, že Britové dobrovolně zrušili svou koloniální nadvládu, je stále jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách dvacátého století, a poté, co se tak stalo, nemohl žádný evropský stát udržet své zámořské državy. Jedinou výjimkou je Portugalsko, jehož podivná schopnost pokračovat v boji, který všechny ostatní evropské koloniální mocnosti musely vzdát, může být vyvolána jeho národní zaostalostí spíše než Salazarovou diktaturou; neboť nejenom slabost nebo vyčerpání ze dvou vražedných válek v jedné generaci, ale i morální zábrany a politické názory nejrozvinutějších národních států radily ustoupit od krajních opatření, od zavedení „správních masakrů“ (A. Carthill), které by možná potlačily nenásilnou vzpouru v Indii, i od pokračujícího „ovládání porobených ras“ (Lord Cromer) pro velmi obávaný bumerangový efekt na mateřské země. Když se konečně Francie, díky tehdy dosud nedotknutelné autoritě de Gaullově, odvážila vzdát se Alžírska, které vždycky považovala za součást Francie stejně jako département de la Seine, zdálo se, že byl překročen bod, odkud není návratu.

Ať už by byly hodnoty této naděje jakékoli, kdyby po horké válce proti nacistickému Německu nenásledovala studená válka mezi sovětským Ruskem a Spojenými státy, měl by člověk sto chutí dívat se při pohledu nazpět na poslední dvě desetiletí jako na období, kdy dvě nejmocnější země světa usilovaly zaujmout výhodnou pozici v konkurenčním boji o nadvládu ve víceméně stejných oblastech, ve kterých evropské národy vládly již dříve. Jsme v pokušení se dívat na nové nejisté zmírnění napětí mezi Ruskem a Amerikou spíše jako na výsledek objevení se třetí potenciální světové mocnosti, Číny, než jako na zdravý a přirozený důsledek odtotalitarizování Ruska po Stalinově smrti. A kdyby měl další vývoj potvrdit platnost těchto svůdných interpretací, z historického hlediska by to znamenalo, že jsme v ohromně zvětšeném měřítku nazpět tam, kde jsme začali, to jest v imperialistické epoše a na kolizní cestě, která vedla k první světové válce.

Často se říkalo, že Britové nabyli svého impéria bez vědomého úsilí, spíše v důsledku automatických sklonů, jež neodolaly tomu, co se zdálo být možné a co bylo svůdné, než cestou záměrné politiky. Je-li to pravda, pak cesta do pekel je dlážděna nejen příslovečnými dobrými úmysly, ale lze se tam dostat i tehdy, kdy úmysly zcela chybí. A objektivní fakta, která vyzývají k návratu k imperialistické politice, jsou dnes vskutku tak přesvědčivá, že člověk má sklon věřit přinejmenším v poloviční pravdu tohoto tvrzení, nehledě na neupřímné ujišťování o dobrých úmyslech na obou stranách – o amerických „závazcích“ vůči neudržitelnému statu quo, jenž se vyznačuje zkorumpovaností a nekompetencí, a o ruských pseudorevolučních řečech o válkách za národní osvobození. Budování národních států v zaostalých oblastech, v nichž nedostatek všech nutných podmínek pro národní samostatnost je kompenzován sterilním útočným šovinismem, mělo za následek vznik obrovského mocenského vakua a vyvolalo konfrontaci supervelmocí, která je tím prudší, čím nemožnější se díky rozvoji nukleárních zbraní zdá přímý mocenský střet mezi nimi jakožto poslední prostředek k „vyřešení“ všech konfliktů. Nejenže každý konflikt mezi malými nerozvinutými zeměmi v těchto rozlehlých oblastech – ať už je to občanská válka ve Vietnamu nebo národnostní konflikt na Středním východě – okamžitě přivolá potenciální či aktuální intervenci supermocností, ale o těchto konfliktech samých či přinejmenším o tom, jak bylo načasováno jejich vypuknutí, se lze domnívat, že byly zmanipulovány nebo přímo vyvolány zájmy a manévry, které nemají vůbec nic společného s konflikty a zájmy regionálního původu. Nic nebylo tak charakteristické pro mocenskou politiku v imperialistické epoše jako tento posun od lokalizovaných, omezených, a tedy předvídatelných cílů určovaných národními zájmy k neomezené honbě za stále větší mocí na globální úrovni, která může zpustošit celou zeměkouli, aniž by sledovala jakýkoli určitý, národně a teritoriálně diktovaný účel a aniž by měla jakýkoli předvídatelný směr. Toto scházení na scestí se stalo zjevným také na ideologické rovině, neboť slavná teorie řetězové reakce, podle níž se americká zahraniční politika cítí zavázána vést válku v jedné zemi kvůli integritě jiných zemí, jež nejsou ani jejími sousedy, není ničím jiným než novou variantou staré „velké hry“, jejíž pravidla dovolovala, a dokonce vyžadovala považovat národní celky za odrazové můstky nebo, řečeno dnešní terminologií, za záruky bohatství i nadvlády nad třetí zemí, která se zase stala pouhým odrazovým můstkem v nekonečném procesu expanze a akumulace moci. Právě o této řetězové reakci, charakterizující imperialistickou mocenskou politiku – jejímž typickým protagonistou je tajný agent –, říká Kipling ve své novele Kim: „Velká hra končí teprve tehdy, když jsou všichni mrtvi. Dříve ne.“ Jediný důvod, proč se jeho proroctví nesplnilo, spočíval v ústavní překážce národního státu. Dnes se naše jediná naděje, že se jeho proroctví nesplní v budoucnu, opírá o ústavní překážky americké republiky a dále o omezení, která klade technologie nukleárního věku.

Tím nechci popřít, že se neočekávané znovuoživení imperialistické politiky a imperialistických metod koná za značně změněných podmínek a okolností. Iniciativa k zámořské expanzi se posunula na západ – z Anglie a západní Evropy do Ameriky – a iniciativa ke kontinentální expanzi do geograficky přilehlých oblastí už nepochází ze střední a východní Evropy, ale vychází výlučně z Ruska. Imperialistická politická linie víc než kterýkoli jiný jednotlivý faktor přivodila rozpad Evropy, a proroctví státníků a historiků o tom, že dva obři stojící po stranách evropských států na východě a na západě se nakonec ukážou jako dědici její moci, se podle všeho vyplnila. Nikdo už neospravedlňuje expanzi na jedné straně tím, že je to „poslání bílého muže“, a na straně druhé, že jde o „rozšířené kmenové vědomí“ usilující sjednotit lidi podobného etnického původu; místo toho slyšíme o „závazcích“ vůči klientským státům, o odpovědnosti dané mocnosti a o solidaritě s revolučními národně osvobozeneckými hnutími. Samotné slovo „expanze“ zmizelo z našeho politického slovníku. Na místo toho se hovoří o „rozšiřování“ vlivu nebo kriticky o přílišném rozšiřování vlivu, což má význam velice podobný. Politicky důležitější je, že soukromé investice ve vzdálených zemích, původně první hybatel imperialistického rozvoje, dnes převyšuje zahraniční, hospodářská i vojenská pomoc, poskytovaná přímo vládami. (Jen v roce 1966 vynaložila americká vláda 4,6 miliard dolarů na hospodářskou pomoc a zahraniční úvěry a dále v desetiletí 1956–1965 pak 1,3 miliard dolarů ročně na vojenskou pomoc. V porovnání s tím investice soukromého kapitálu činily roku 1965 3,69 miliard dolarů a roku 1966 3,91 miliard dolarů.)[ 8 ] To znamená, že éra takzvaného dolarového imperialismu, specificky americké varianty imperialismu před druhou světovou válkou, která byla politicky nejméně nebezpečná, definitivně skončila. Soukromé investice – „aktivity tisíce amerických společností působících ve stovkách zahraničních zemí“, „soustředěné v nejmodernějších, nejstrategičtějších, nejrychleji rostoucích sektorech zahraniční ekonomiky“ – přinášejí mnoho politických problémů, a to i v případě, že nejsou chráněny státní mocí. Zahraniční pomoc, poskytovaná z ryze humanitárních důvodů, je svou povahou politická právě proto, že jejich motivem není zisk. V zemích, které politicky i hospodářsky zcela zpustly, které upadly díky korupci a neschopnosti ještě dříve, než se zde podařilo nastartovat rozvoj, byly utraceny miliardy dolarů a tyto peníze už nejsou „přebytečným“ kapitálem, který nemohl být výnosně a prospěšně investován v domácí zemi, ale podivným produktem bohatství prosperujících zemí, které si na rozdíl od těch, jež na to nemají, mohou dovolit utrácet. Jinými slovy, ziskuchtivé motivy, jejichž důležitost pro imperialistickou politiku byla často přeceňována i v minulosti, nyní úplně zmizely; jenom velmi bohaté a velmi mocné země si mohou dovolit ohromné ztráty, jež s sebou imperialismus nese.

Pokoušet se analyzovat či vyhodnocovat s jakoukoli mírou přesnosti tyto poslední trendy by bylo asi předčasné a určitě by to přesahovalo rámec zde naznačených úvah. Co se však zdá být nepříjemně zřejmé již nyní, je síla určitých zdánlivě nekontrolovatelných procesů, které mají tendenci otřásat všemi nadějemi na ústavní vývoj v nových státech a podkopávat republikánské instituce v těch starých. Na to, aby byl možný i jen jejich povrchní výčet, je příkladů až příliš. Avšak již vznik „neviditelné vlády“ pomocí tajných služeb, jejichž působnost ve vnitřních záležitostech, v kulturních, vzdělávacích a hospodářských sektorech našeho života byla odhalena až nedávno, je příliš zlověstné znamení na to, abychom jej přešli mlčením. Není důvod pochybovat o tvrzení pana Allana W. Dullese, že zpravodajská služba má od roku 1947 v této zemi „větší vliv na vládu než kdekoli jinde na světě“. A stejně tak není důvod si myslet, že od roku 1958, kdy tento výrok zazněl, vliv zpravodajské služby ve Spojených státech poklesl. Na smrtelné nebezpečí „neviditelné vlády“ pro instituce „vlády viditelné“ se často poukazovalo. O intimní tradiční spojitosti mezi imperialistickou politikou a vládou pomocí „neviditelné vlády“ a tajných agentů se toho ví už méně. Je mylné si myslet, že vytvoření sítě tajných služeb v této zemi po druhé světové válce bylo odpovědí na přímé ohrožení její další existence špionážní sítí sovětského Ruska. Válka vynesla Spojené státy do postavení největší světové mocnosti, a spíše tato světová moc než existence státu byla zpochybněna revoluční mocí komunismu řízeného z Moskvy.[ 9 ]

Ať už jsou příčiny amerického vzestupu k světové moci jakékoli, rozhodně k nim nepatří zahraniční politika, která by promyšleně takový cíl sledovala, ani k nim nepatří nějaký nárok na vládu nad světem. A totéž pravděpodobně platí i o nedávných a dosud pouze váhavých krocích této země k imperialistické mocenské politice. Už forma vlády ve Spojených státech je k něčemu takovému v porovnání s jinými vládními formami zcela nevhodná. Propast mezi západními zeměmi a zbytkem světa, ne jenom a ne zejména v bohatství, ale i ve vzdělání, v technických znalostech a obecné kvalifikovanosti, se do mezinárodních vztahů negativně promítala už od začátku opravdové světové politiky. A tato propast, která se v posledních desetiletích pod tlakem rychle se rozvíjejících komunikačních systémů a z toho plynoucího smršťování vzdáleností na zeměkouli vůbec nezmenšuje, neustále rostla a nyní nabývá alarmujících rozměrů. „Míra růstu populace v méně rozvinutých zemích byla v porovnání s demografickými přírůstky vyspělých zemí dvojnásobná.“[ 10 ] Již tento faktor by si měl vynutit, aby se rozvojové země obrátily s žádostí o pomoc k zemím, které disponují jak nadbytkem potravin, tak technologickými a politickými znalostmi. Skutečností ale je, že právě populační růst veškerou pomoc maří. Je jasné, že čím větší je populace, tím menší pomoc per capita může dostat, a pravda je taková, že všechny země, které si na počátku nebyly s to pomoci samy jako např. Japonsko, jsou po dvou desetiletích programů vydatné pomoci chudší a mnohem vzdálenější politické stabilitě než kdy předtím. Pokud jde o vyhlídky imperialismu, tato situace je neobyčejně zlepšuje už z prostého důvodu, že nikdy dříve nezáleželo méně na pouhém množství lidí; vláda v jižní Africe, kde tyranská menšina je početně převyšována téměř deset ku jedné, pravděpodobně nikdy nebyla tak bezpečná jako dnes. Právě tato objektivní situace proměňuje všechnu zahraniční pomoc v nástroj zahraniční nadvlády a staví všechny země, které potřebují tuto pomoc kvůli svým klesajícím šancím na fyzické přežití, před alternativu buď akceptovat nějakou formu „vlády nad podřízenými rasami“, nebo rychle upadnout do stavu anarchického rozkladu.

Tato kniha se zabývá jenom přesně vymezeným evropským koloniálním imperialismem, který skončil zrušením britské nadvlády v Indii. Sleduje rozklad národního státu, který, jak se ukázalo, obsahoval takřka všechny elementy nezbytné pro následující vznik totalitních hnutí a totalitních vlád. Před imperialistickou érou nic takového jako světová politika neexistovalo a bez ní by totalitní nárok na ovládnutí světa nedával smysl. Během tohoto období systém národních států nedokázal vytvořit nové zásady pro správu zahraničních záležitostí, které získaly globální charakter, a stejně tak neuspěl v tom, aby ostatnímu světu vnutil svoje pojetí Pax Romana. Jeho politická żkoprsost a krátkozrakost vyústily v pohromu totalitarismu, jehož do té doby nepoznané hrůzy zastínily zlověstné události a ještě zlověstnější mentalitu předchozího období. Odborné bádání se téměř výlučně soustřeďovalo na Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko na úkor jejich méně zhoubných předchůdců. I když se slova imperialismus používá jako jakési nálepky, skutečná povaha imperialistické vlády je dnes napůl zapomenuta.

Události posledních let nám ovšem jasně ukazují, jak je tato ztráta paměti politováníhodná, jak je tento pojem stále aktuální. Tak byla polemika o nevyhlášené válce Spojených států ve Vietnamu vedena na obou stranách z hlediska analogií s Mnichovem nebo s jinými příklady pocházejícími z třicátých let, kdy byl totalitní režim vskutku jediným jasným a přítomným, až příliš přítomným nebezpečím. Hrozby dnešní politiky v činech a ve slovech se však mnohem hrozivěji podobají činům a verbálním ospravedlněním, které předcházely vypuknutí první světové války, kdy jiskra v okrajové oblasti menšího zájmu všech zúčastněných dokázala zapálit celý svět.

Zdůrazňovat neblahý význam tohoto napolo zapomenutého období pro současné události samozřejmě neznamená, že kostky jsou vrženy a my vstupujeme do nového období imperialistické politiky, ani že imperialismus musí za všech okolností končit pohromami totalitarismu. Ať už se umíme jakkoli poučit z minulosti, poznání budoucnosti nám to nikterak neusnadní.

Hannah Arendtová

Červenec 1967

 

PŘEDMLUVA K TŘETÍ ČÁSTI: TOTALITARISMUS

I

Původní verzi rukopisu Původ totalitarismu jsem dokončila na podzim 1949, více než čtyři roky po porážce hitlerovského Německa a necelé čtyři roky před Stalinovou smrtí. Poprvé byla kniha vydána v roce 1951. Když se dnes ohlédnu zpět, jeví se mi ony čtyři roky strávené prací na rukopisu, tj. léta 1945 až 1949, jako první poměrně klidné období po desetiletích bouří, chaosu a absolutního děsu – revoluce, které propukly po první světové válce, vzestup totalitních hnutí, postupné rozvracení parlamentních systémů a následný vznik tyranských fašistických či polofašistických režimů či diktatur založených na vládě jedné strany nebo vojenské moci, a nakonec zdánlivě pevné ustavení totalitních vlád opírajících se o masy[ 11 ] v Rusku v roce 1929 – o němž se dnes často mluví jako o roce „druhé revoluce“ – a v Německu roku 1933.

Porážkou nacistického Německa se jedna část příběhu uzavřela.

Tehdy se naskytl první vhodný okamžik pro zamyšlení nad současnými událostmi v retrospektivním pohledu historika a s analytickým zápalem politologa; první příležitost k vypovězení a hledání pravdy o tom, co se stalo – sice ještě nikoli sine ira et studio, stále ještě s bolestí, ovšem již ne v podobě neartikulované zloby a bezmocné hrůzy. (I v tomto vydání ponechávám předmluvu z původní verze, abych připomněla tehdejší atmosféru.) Byla to v každém případě první příležitost promyslet a formulovat otázky, kterými moje generace musela žít po většinu svého dospělého věku: Co se stalo? Proč se to stalo? Jak se to mohlo stát? Neboť po ukončení války, z níž Německo vyšlo jako zničená země a národ se ocitl v „nulovém bodě“ svých dějin, se vynořily stohy téměř netknutých dokumentů, obrovské množství materiálů vypovídajících o všech aspektech dění onoho dvanáctiletého období, po které trvala Hitlerova „tisíciletá říše“. První rozsáhlé výběry z tohoto „tíživého bohatství“, které nebylo dodnes náležitě prozkoumáno ani uveřejněno, se začaly objevovat v dvanácti svazcích díla Nazi Conspiracy and Aggression,[ 12 ] které se týká norimberského procesu s největšími válečnými zločinci v roce 1946.

Roku 1958, když vycházelo druhé (brožované) vydání, bylo již v knihovnách a archivech zpřístupněno podstatně více dokumentárního a jiného materiálu týkajícího se nacistického režimu. Tehdy jsem objevila mnoho pozoruhodných faktů, nové poznatky mě však nepodnítily k žádným podstatným opravám mé původní analýzy ani mé základní teze. Zdálo se mi potřebné připojit a nahradit mnohé poznámky pod čarou. Navíc byl text podstatně rozšířen. Šlo ovšem spíše o úpravy technické povahy. V roce 1949 byla dosud známa pouze část norimberských dokumentů (navíc pouze v anglických překladech) a mnoho knih, pamfletů a časopisů vydávaných v Německu v letech 1933 až 1945 zůstávalo nepřístupných. Do druhého vydání jsem zapracovala některé významné události po Stalinově smrti – následnickou krizi a Chruščovův projev na XX. sjezdu strany – jakož i nové poznatky o Stalinově režimu získané z tehdy uveřejňovaných pramenů. Upravila jsem tedy třetí část a poslední kapitolu druhé části knihy, zatímco první část, týkající se antisemitismu, a první čtyři kapitoly části o imperialismu nedoznaly žádných změn. K určitému posunu oproti prvnímu vydání došlo tím, že k některým teoretickým závěrům żce souvisejícím s analýzou totálního ovládání jsem dospěla až poté, co jsem dopsala původní rukopis, který uzavíraly nikoli skutečně uzavírající „Závěrečné poznámky“. Na místo těchto „poznámek“, které jsem přesunula do jiné části v textu, jsem pro nové vydání zařadila na závěr knihy kapitolu „Ideologie a teror“. K textu druhého vydání jsem navíc připojila epilog, v němž jsem stručně analyzovala prosazení sovětského systému v satelitních zemích a maďarskou revoluci. Tento rozbor, jenž vznikl mnohem později, se lišil svým tónem, neboť pojednával o současných událostech a v mnoha svých detailech přestal být aktuální. Proto jsem tuto část nyní vypustila, což je jediná podstatná změna ve srovnání s druhým (brožovaným) vydáním.

 

Je zřejmé, že konec války neznamenal zároveň konec totalitní vlády v Rusku. Naopak: v poválečném období došlo k bolševizaci východní Evropy, tj. k rozšíření totalitních vlád, a čas míru znamenal pouze vítaný významný moment, stanoviště, z něhož bylo možné analyzovat podobnosti a rozdíly v metodách a institucích obou totalitních režimů. Skutečným mezníkem nebyl konec války, nýbrž Stalinova smrt osm let nato. Dnes se s časovým odstupem zdá, že po této smrti nenastala pouze následnická krize a dočasná „obleva“, trvající až do chvíle, kdy se prosadil nový vůdce, nýbrž že tehdy započal proces skutečné, byť nikdy ne zcela jasné detotalitarizace. Z hlediska událostí tudíž nebylo žádného důvodu k tomu, abych tuto část svého výkladu nyní aktualizovala; navíc se ani naše poznání této historické epochy nezměnilo natolik, abych musela provést větší revize či dodatky. Na rozdíl od Německa, kde Hitler válku vědomě použil k tomu, aby upevnil a „zdokonalil“ své totalitní panství, pro Rusko znamenala válka dobu dočasného uvolnění totalitní moci. Z mého hlediska jsou léta 1929 až 1941 a 1945 až 1953 klíčovými epochami a dostupné prameny vztahující se k těmto obdobím jsou dnes právě tak skrovné a nedostatečné jako v roce 1958 či dokonce 1949. Nepřihodilo se a ani se pravděpodobně nepřihodí nikdy v budoucnu nic, co by nám předložilo tentýž jednoznačný závěr příběhu nebo nezvratný důkaz tak děsivě jasný jako v případě nacistického Německa.

Jediný významný přínos k našemu poznání, zveřejnění dokumentů smolenského archivu (vydaných v roce 1958 Merlem Fainsodem), jasně ukázal, že nedostatek základního dokumentárního a statistického materiálu je a zůstane naší největší překážkou pro náležité prozkoumání tohoto období ruských dějin. Neboť ačkoli archivy (odhalené v sídle stranického ústředí ve Smolensku německou špionážní službou a později zabrané americkou okupační armádou v Německu) obsahují asi 200 000 stran dokumentů a jsou prakticky neporušené, pokud se týče let 1917 až 1938, je skutečně zarážející, jaké množství informací z nich nelze vyčíst. Obsahují sice „téměř nezpracovatelně velké množství materiálů k čistkám“ v letech 1929 až 1937, nenajdeme v nich ale ani počet obětí, ani žádný jiný významný statistický údaj. Všechny údaje si beznadějně protiřečí – každá organizace uváděla jiné statistické evidence a jediným nepochybným zjištěním je, že mnohé z těchto údajů, pokud vůbec existovaly, byly na příkaz vlády již od samého počátku utajovány.[ 13 ] Archiv rovněž neříká nic o vztazích mezi různými centry moci, tj. mezi „stranou, armádou a NKVD“ nebo mezi stranou a vládou. Navíc se nic nedozvíme ani o komunikačních a řídících kanálech. Zkrátka z archivů nezjistíme nic o organizační struktuře režimu, která je nám naopak velmi dobře známá v případě nacistického Německa.[ 14 ] Jinými slovy, jestliže jsme vždy věděli, že oficiální sovětské dokumenty sloužily propagandistickým účelům a byly zcela nedůvěryhodné, dnes se ukazuje, že spolehlivé prameny a statistické materiály možná neexistovaly nikdy a nikde.

Mnohem závažnější je otázka, zda se výzkum totalitarismu může obejít bez poznání toho, co se událo a dosud děje v Číně. Zde jsou naše informace ještě méně spolehlivé než v případě Ruska třicátých let, zčásti proto, že Číně se podařilo izolovat se po úspěšné revoluci od vnějšího světa mnohem radikálněji, ale především proto, že ti, kdo zastávali významné postavení v mocenských strukturách a později odešli, se na nás dosud neobrátili – což je samozřejmě samo o sobě významnou skutečností. Skromné informace, které jsme mohli považovat za nesporné, po celých sedmnáct let naznačovaly dva významné rozdíly: po úvodním hrůzném krvavém období – počet obětí během prvních let diktatury dosahuje podle odhadů patnácti milionů, tj. přibližně tří procent čínské populace v roce 1949, což je, počítáno v poměru k počtu obyvatel, podstatně méně než rozsah obětí Stalinovy „druhé revoluce“ – a po likvidaci organizované opozice nedocházelo ke stupňování teroru, masakrům nevinných lidí, vydělování kategorie „objektivních nepřátel“, inscenovaným procesům (ovšem velmi rozšířené bylo „veřejné přiznání“ a „sebekritika“) ani křiklavým zločinům. Mao Ce-tungův slavný projev v roce 1957 „O správném přístupu k rozporům mezi lidem“, obvykle známý pod zavádějícím názvem „Ať vykvete sto květů“, jistě nebyl žádnou ódou na svobodu, přesto ovšem přiznal, že i v podmínkách komunistické diktatury existují neantagonistické rozpory mezi třídami a – což je ještě významnější – mezi lidem a vládou. S oponenty režimu je třeba nakládat tak, aby se docílilo „nápravy jejich myšlení“. Tomuto procesu promyšleného a vytrvalého formování a zpracovávání ducha se mělo podrobit v podstatě veškeré obyvatelstvo. Nevíme jistě, jak se tato politika v praxi uplatňovala, ani kdo jí byl ušetřen – jinak řečeno, kdo ji prováděl – a nemáme žádnou představu o tom, jaké byly výsledky onoho „vymývání mozků“, zda šlo o nepřetržitý jev a zda skutečně způsobila osobnostní změny. Pokud bychom vycházeli z výroků současného čínského vedení, pak tím jediným, čeho bylo „napravováním myšlení“ dosaženo, bylo všudypřítomné pokrytectví – „živná půda pro kontrarevoluci“. Pokud se rozpoutal teror (což je téměř jisté), pak to byl teror poněkud jiné povahy, a ať byly jeho důsledky jakékoli, rozhodně neznamenal decimování populace. Tato politika jasně podporovala národní zájmy, umožnila zemi mírový rozvoj, umožnila využívat schopností potomků někdejších vládnoucích vrstev a udržovat vysokou úroveň inteligence. Zkrátka je zřejmé, že Mao Ce-tungovo „myšlení“ se neubíralo směrem načrtnutým Stalinem (ani Hitlerem), že Mao nebyl svou povahou vrahem a že národní cítění, tak výrazné ve všech revolučních vzpourách v bývalých koloniálních zemích, bylo natolik silné, že totálnímu ovládnutí uložilo určité meze. Zdálo se, že všechna tato fakta vyvracejí určité obavy vyjádřené v této knize (str. 433).

Na druhé straně ovšem čínská komunistická strana již záhy po svém vítězství začala usilovat o to, aby se stala „mezinárodní svou organizovaností, ideologicky všeobjímající a globální ve svých politických cílech“ (str. 473). Již od počátku se tedy vyznačovala totalitárními prvky. Tyto prvky sílily tak, jak rostl čínsko-sovětský konflikt, i když je pravda, že tento konflikt byl možná podnícen spíše mezistátním než ideologickým sporem. Velký zájem čínské vlády o rehabilitaci Stalina i její odpor k pokusům o „detotalitarizaci“ probíhající v Rusku, které odmítala jako „revizionistickou úchylku“, byly dost neblahé a navíc byly provázeny nadmíru bezohlednou, byť proto pramálo úspěšnou mezinárodní politikou, jejímž cílem bylo proniknut do všech světových revolučních hnutí a oživit Kominternu pod vedením Pekingu. Tyto jevy lze dnes jen obtížně posuzovat, zčásti proto, že nemáme dostatek informací, a také proto, že vše se dosud neustále mění. K těmto nejistotám, které vyplývají z povahy situace samé, se druží i některé handicapy, jež jsme si způsobili sami. Rozhodně jsme si totiž poněkud ztížili pozici – v teoretické i praktické rovině – tím, že jsme převzali z období studené války oficiální „protiideologii“, to jest antikomunismus, který právě tak jako komunistická ideologie tíhne k tomu, stát se všezahrnující, a svádí nás rovněž k fikci – odmítáme totiž a priori rozlišovat mezi různými typy komunistických diktatur založených na vládě jediné strany, s nimiž se setkáváme, a autentickou totalitní vládou, jak se může rozvinout, byť v různých formách, v Číně. Nejde o to, že komunistická Čína se liší od komunistického Ruska, nebo že stalinské Rusko je jiné než hitlerovské Německo. Opilství a neschopnost byly v Rusku dvacátých a třicátých let – jak lze konstatovat ve všech dobových popisech – rozšířenými jevy (a jsou jimi dodnes), zatímco v nacistickém Německu byly prakticky vyloučeny; nevýslovná a svévolná krutost německých koncentračních a vyhlazovacích táborů byla v ruských táborech spíše ojedinělým jevem, neboť zde vězni umírali nikoli proto, že by byli týráni, nýbrž spíše proto, že byli ponecháni bez jakékoli péče. Korupce, kletba pronásledující ruskou správu od nepaměti, existovala v posledních letech také v nacistickém Německu, zdá se však, že se vůbec nevyskytovala po revoluci v Číně. Takových rozdílů najdeme bezpočet. Jsou velmi významné, vyplývají z historických podmínek jednotlivých zemí, nemají však přímý dopad na formu vlády. Absolutismus bezesporu nabýval různých forem ve Španělsku, Francii, Anglii či Prusku; přesto ve všech těchto zemích existovala táž forma vlády. V našem kontextu je důležité, že totalitní vláda je odlišná od diktatur a tyranií. Toto rozlišování není pouhou akademickou otázkou, již bychom mohli klidně přenechat „teoretikům“; neboť totální uzurpace moci je jedinou formou vlády, s níž se vůbec nelze sžít. Proto je třeba dbát na to, abychom slovy „totalitární“ a „totalitní“ šetřili a užívali jich uváženě.

Jestliže jsou veškeré nové prameny a faktické informace o totalitní vládě velice skrovné a nespolehlivé, pokud jde o nejrůznější formy diktatur, ať už totalitních či netotalitních, které vznikly v posledních letech, máme naopak k dispozici stále více rozborů. To samozřejmě platí především pro nacistické Německo a sovětské Rusko. V současné době již existuje bezpočet prací, které jsou nepostradatelné pro každého, kdo chce více proniknout do této problematiky, a proto jsem se snažila doplnit náležitě svou bibliografii. (Druhé, brožované vydání bibliografii neobsahovalo.) Jediný druh literatury, jenž jsem – až na několik výjimek – vědomě pominula, je nepřeberné množství pamětí vydávaných po válce bývalými nacistickými generály a vysokými funkcionáři. (Skutečnost, že tento druh apologií nevyniká upřímností, není překvapivá a není dostatečným důvodem k tomu, abychom je nebrali v úvahu.

Ovšem z těchto reminiscencí je natolik patrné úplné neporozumění tomu, co se skutečně událo, jakož i nepochopení úlohy, kterou autoři těchto děl sehráli, že jim lze přisuzovat pouze určitou psychologickou hodnotu.) Rovněž jsem do nového vydání začlenila odkaz na některé významné práce vztahující se k první a druhé části. A konečně poslední změnou je úprava bibliografické přílohy, kterou jsem obdobně jako knihu samotnou rozdělila do tří zvláštních oddílů.

II

Co se týče důkazů, ukázalo se, že fakt, že tato kniha byla koncipována a napsána před mnoha lety, je mnohem menším handicapem, než bychom mohli očekávat, což platí pro materiál týkající se jak nacistické, tak bolševické formy totalitarismu. Jednou ze zvláštností všech prací o totalitarismu je, že velmi rané pokusy o napsání jeho historie, které byly podle všech běžných zkušeností historického bádání pro nedostatek spolehlivých pramenů a příliš silné emoční zaujetí odsouzeny k neúspěchu, přestály zkoušku času obdivuhodně dobře. Hitlerův životopis od Konrada Heidena i biografie Stalina od Borise Suvarina, jež byly obě napsány a vydány ve třicátých letech, jsou v některých ohledech přesnější a téměř ve všech ohledech výstižnější než standardní biografické práce Alana Bullocka a Isaaka Deutschera. Vysvětlení je vícero, ale jednou z příčin je jistě prostá skutečnost, že v obou případech dokumentární materiál mnohdy potvrzoval nebo doplňoval informace, které poskytli prominentní odpadlíci a jiní očití svědkové.

Totéž lze formulovat i poněkud drastičtěji: nepotřebovali jsme slyšet Chruščovův tajný projev, abychom věděli, že Stalin páchal zločiny, nebo že tento údajně „chorobně podezíravý“ muž důvěřoval Hitlerovi. Nic nedokazuje lépe, že Stalin nebyl šílenec, než právě jeho důvěra v nacististického diktátora. Stalin byl právem nedůvěřivý vůči všem, které chtěl nebo se chystal zlikvidovat; mezi potenciální oběti patřili všichni členové vyšších stranických a vládních kruhů. Hitlerovi přirozeně důvěřoval, protože mu nepřál nic zlého. Chruščovova šokující přiznání – neboť jeho posluchači i on sám byli aktivními účastníky celé historie – toto více zastřela než odkryla a jejich neblahým důsledkem bylo, že v očích mnoha (včetně celé řady vědců s jejich profesionální zálibou v oficiálních pramenech) minimalizovaly obrovskou zločinnost Stalinova režimu, která nespočívala pouze v očerňování a zavraždění několika stovek či tisíců prominentních politických funkcionářů a literárních osobností (které lze „rehabilitovat“ posmrtně), nýbrž v likvidaci milionů lidí, jež nikdo – ani Stalin sám – nemohl nikdy podezírat z „kontrarevoluční“ činnosti. Právě tím, že připustil některé zločiny, zakryl Chruščov zločinnost režimu jako takového a právě proti této kamufláži a pokrytectví současných ruských vládců – kteří byli všichni vyškoleni a společensky se etablovali za Stalina – se dnešní mladá generace ruských intelektuálů téměř otevřeně bouří. Ona ví přesně, co znamenají „masové čistky, deportace a likvidace celých národů“.[ 15 ] Navíc Chruščovovo vysvětlení připuštěných zločinů – totiž Stalinovou chorobnou podezíravostí – zakrylo nejcharakterističtější rys totalitního teroru, který se rozpoutá v momentě, kdy je veškerá organizovaná opozice zlikvidována a totalitní vládce ví, že se nemá čeho obávat. To platí především pro ruský vývoj. Stalin s masovými čistkami nezačal v roce 1928, kdy připouštěl, že „máme vnitřní nepřátele“, a kdy měl skutečně reálné důvody k obavám – věděl, že Bucharin jej srovnává s Čingischánem a byl přesvědčen, že jeho politika „přivede zemi k hladomoru, zkáze a policejnímu režimu“,[ 16 ] což se skutečně potvrdilo –, nýbrž až v roce 1934, kdy již všichni někdejší odpůrci „přiznali své omyly“ a Stalin sám na sedmnáctém stranickém sjezdu (který nazval „sjezdem vítězství“) prohlásil: „Na tomto sjezdu“ není již třeba cokoli dokazovat a, jak se zdá, ani s kým bojovat.“[ 17 ] Nemíníme nikterak zpochybňovat senzační charakter ani rozhodující politický význam dvacátého stranického sjezdu pro sovětské Rusko a komunistické hnutí vůbec. Lze ovšem hovořit o významu politickém. Světlo, které oficiální prameny poststalinské éry vrhly na to, co se dělo předtím, bychom neměli mylně interpretovat jako světlo pravdy.

Fainsodem vydané smolenské archivy, o nichž jsem se zmínila výše, jsou bezesporu zdaleka nejvýznamnějším uveřejněným materiálem pro pochopení stalinské éry a je škoda, že po prvním, poněkud nahodilém výběru není dosud dostupné nové, obsáhlejší vydání. Fainsodova kniha naznačuje, jaká byla situace v polovině dvacátých let, kdy musel Stalin bojovat o uchování své moci: dozvídáme se, jak nejisté bylo postavení strany,[ 18 ] a to nejen proto, že v zemi panovaly otevřené opoziční nálady, nýbrž i proto, že strana byla ochromena korupcí a alkoholismem. Dále se v knize dočítáme, že téměř všechny výzvy k liberalizaci[ 19 ] byly provázeny otevřeným antisemitismem, že proces kolektivizace a vyhlazování kulaků, který byl zahájen v roce 1928, přerušil NEP, Leninovu novou ekonomickou politiku, a s tím i počínající usmiřování mezi lidem a vládou.[ 20 ] Tato opatření vyvolala mocný solidární odpor u celé rolnické třídy, která byla rozhodně přesvědčena, že „je lépe se nenarodit než vstoupit do kolchozu“,[ 21 ] a odmítala nechat se rozdělovat na chudé, bohaté a středně bohaté rolníky a jednotně vystupovat proti kulakům[ 22 ] – „sedí tam někdo, kdo je horší než ti kulaci a kdo chce jen uštvat lidi“;[ 23 ] situace nebyla o mnoho lepší ani ve městech, kde dělníci odmítali spolupracovat s odbory ovládanými stranou a o svých zaměstnavatelích mluvili jako o „vypasených darebácích“ a „pokryteckých křivácích“ apod.[ 24 ]

Fainsod správně poukazuje na to, že tyto dokumenty vypovídají nejen o „široké masové nespokojenosti“, ale i o absenci jakékoli „dostatečně organizované opozice“ vůči režimu jako takovému. Uniká mu nicméně skutečnost (která, podle mého názoru, z dokumentů rovněž vyplývá), že existovala určitá alternativní cesta kromě té, která se prosadila – uchopení moci Stalinem a proměna diktatury jedné strany v totální nadvládu –, totiž pokračování v politice NEPu, zahájené Leninem.[ 25 ] Navíc i kroky, které Stalin podnikl při zahájení první pětiletky v roce 1928, kdy měl stranu již téměř plně v rukou, jsou důkazem toho, že přeměna tříd v masy a souběžná likvidace veškeré skupinové solidarity jsou podmínkou sine qua non totálního ovládnutí.

Pokud se týče období Stalinovy nezpochybňované vlády počínaje rokem 1929, smolenské archivy v podstatě potvrzují to, co jsme věděli již dříve z méně spolehlivých zdrojů. To platí i pro některá zvláštní bílá místa, především statistická data. Neboť tyto mezery pouze dokazují, že v tomto i v dalších ohledech byl Stalinův režim nemilosrdně důsledný: veškeré údaje, které byly v rozporu s oficiální lží (či jí mohly protiřečit) – údaje o zemědělských výnosech, zločinnosti, skutečném výskytu „kontrarevolučních“ akcí odlišných od pozdějších fiktivních komplotů – byly považovány za nereálné.

Tato data nevycházela totiž z informací zjišťovaných ve všech koutech obrovského sovětského żemí, odkud by putovala do moskevského centra, nýbrž byla – v souladu s logikou totalitarismu, který opovrhoval fakty a realitou – nejprve dána na vědomost jednotlivým lokalitám prostřednictvím deníků Pravda a Izvěstija či jiným oficiálním moskevským orgánem, takže každá oblast a každý kraj Sovětského svazu dostávaly oficiální, fiktivní čísla, právě tak jako dostávaly stejně fiktivní normy pětiletých plánů.[ 26 ]

Na tomto místě krátce vyjmenuji některé pozoruhodné momenty, které jsme dříve pouze předpokládali a jež dnes potvrzují dokumenty. Vždy jsme tušili a nyní již víme, že režim nebyl „monolitní“, nýbrž byl „cílevědomě budován kolem překrývajících se, zdvojených a souběžných funkcí“, a že tato groteskní beztvará struktura byla udržována týmž vůdcovským principem – tzv. kultem osobnosti –, jaký fungoval v nacistickém Německu; exekutivní větví této zvláštní vlády nebyla strana, nýbrž policie, jejíž „operace nebyly řízeny stranickými kanály“;[ 27 ] zcela nevinní lidé, které režim likvidoval v milionech, podle bolševického slovníku tzv. „objektivní nepřátelé“, věděli, že jsou „zločinci bez zločinu“,[ 28 ] a právě tato nová kategorie, na rozdíl od dřívějších skutečných nepřátel režimu – vrahů vládních činitelů, žhářů či výtržníků –, reagovala rovněž onou „úplnou pasivitou“,[ 29 ] která se tolik podobá způsobu chování obětí nacistického teroru. Vždy jsme s jistotou věděli, že v důsledku „záplavy vzájemných denunciací“ během velké čistky byla země hospodářsky a sociálně zruinována ve stejné míře, v jaké se upevňovala moc totalitního vládce. Až dnes však víme, že Stalin sám uvedl „tento děsivý řetězec denunciací do pohybu“, když 29. července roku 1936 v jednom oficiálním prohlášení doslova uvedl: „Neodmyslitelnou vlastností každého bolševika v současných podmínkách by měla být schopnost rozpoznat i toho nejmaskovanějšího nepřítele strany.“[ 30 ] (Kurzíva H. A.) Jestliže Hitlerovo „konečné řešení“ znamenalo v praxi prosadit přikázání „zabiješ“ jako závazné pravidlo pro nejvyšší vrstvy nacistické strany, Stalinovo přikázání, jímž se měli řídit všichni příslušníci bolševické strany, znělo: „vydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“.

Konečně, kdyby se snad ještě někdo domníval, že nemusí být nutně zcela nepravdivá dobová teorie, podle níž byl teror na konci dvacátých let a v třicátých letech „vysokou cenou utrpení“ vynucenou industrializací a hospodářským pokrokem, rázem se tyto iluze rozplynou, podíváme-li se na skutečný stav věcí a běh událostí v jedné konkrétní oblasti.[ 31 ] Teror nic takového nepřinesl. Nejlépe doloženým důsledkem vyhlazení kulaků, kolektivizace a velké čistky nebyl ani pokrok, ani rychlá industrializace, nýbrž hladomor, chaos v potravinové produkci a demografický úbytek. Výsledkem byla trvalá krize zemědělství, zastavení populačního růstu a neúspěšné pokusy o rozvoj a osídlení Sibiře. Navíc – jak detailně dokládají smolenské archivy – Stalinovy metody vlády způsobily totální zničení veškerých profesionálních a technických dovedností, které Rusko získalo po říjnové revoluci. To vše byla věru „vysoká cena“ (vykoupená nikoli pouze utrpením) nutná pro to, aby do stranických a vládních úřadů mohly vstupovat vrstvy obyvatelstva, které často nebyly pouze „ politicky negramotné“.[ 32 ] Skutečnost je taková, že cena za totalitní vládu byla tak vysoká, že ani v Německu ani v Rusku nebyla dosud plně zaplacena.

III

Již jsem se zmínila o detotalitarizačním procesu, který začal po Stalinově smrti. V roce 1958 jsem si nebyla ještě zcela jista, zda „obleva“ není pouze dočasnou přestávkou, určitým nouzovým opatřením vynuceným následnickou krizí, nikoli nepodobným značnému uvolnění totální kontroly během druhé světové války.

Ani dnes nemůžeme s jistotou tvrdit, že je nastoupený proces definitivní a nezvratný, jistě však nelze mluvit o pouhém provizoriu.

Neboť bez ohledu na to, jak interpretujeme často podivuhodně klikaté cesty ruské politiky od roku 1953, je nesporné, že obrovské policejní impérium bylo zničeno, většina koncentračních táborů rozpuštěna, neobjevily se žádné nové čistky namířené proti „objektivním nepřátelům“ a konflikty mezi členy nového „kolektivního vedení“ se dnes řeší spíše přeložením a vystěhováním z Moskvy než inscenovanými procesy, vynucenými doznáními a vraždami.

Metody, ke kterým se uchylovali noví vládci v době po Stalinově smrti, se samozřejmě velice podobají těm, které zavedl Stalin po Leninově smrti: opět vznikl triumvirát, nazvaný „kolektivní vedení“ (výraz vytvořený Stalinem v roce 1925), a po čtyřech letech intrikaření a boje o moc se opakoval scénář Stalinova coup díétat z roku 1929, totiž Chruščovo převzetí moci v roce 1957. Technicky vzato, provedl Chruščov převrat obdobnými prostředky jako jeho zesnulý, zatracený učitel. I on potřeboval vnější sílu k tomu, aby získal moc ve stranické hierarchii a použil podpory maršála Žukova a armády týmž způsobem, jakým Stalin využil svých vztahů k tajné policii během následnické krize třicet let předtím.[ 33 ] Podobně jako v případě Stalina, kdy i po převratu zůstala nejvyšší moc v rukou strany, a nikoli policie, i v případě Chruščova „komunistická strana Sovětského svazu dosáhla koncem roku 1957 nezpochybňovaného svrchovaného postavení a měla kontrolu nad všemi oblastmi sovětského života“, podobně jako se Stalin nezdráhal ani na okamžik provést čistku mezi policejními kádry a odstranit policejního velitele, i Chruščov se uchyloval k jeho vnitrostranickým intrikám: odstranil Žukova z předsednictva a ústředního výboru strany, do něhož byl zvolen, a zároveň jej zbavil funkce nejvyššího velitele armády.

Je zřejmé, že když se Chruščov obrátil na Žukova s žádostí o podporu, byla převaha armády nad policií v Sovětském svazu realitou. Byl to zákonitý důsledek zhroucení policejního impéria, jehož moc nad velkou částí sovětského průmyslu, dolů a pozemků přešla do rukou správců, kteří se tak náhle ocitli bez nejvážnějšího ekonomického konkurenta. Zákonitá převaha armády byla ještě výraznější; armáda nyní monopolně disponovala nástroji, kterými mohla násilím rozhodovat vnitrostranické spory. Chruščov prokázal značnou politickou prozíravost, protože pochopil důsledky toho, co bezpochyby vykonali společně, mnohem rychleji než jeho kolegové. Ať již byly jeho pohnutky jakékoli, změna v mocenské hře, přesun těžiště moci z policie na armádu, měla obrovské důsledky. Nadřazenost tajné policie nad armádou je příznačná pro mnoho tyranií, nikoli pouze totalitních. Ovšem v případě totalitní vlády nadvláda policie nejen vychází vstříc potřebě represivně ovlivňovat obyvatele v jejich domově, nýbrž je v souladu i s ideologickým požadavkem totalitní vlády. Je totiž jasné, že ten, kdo se dívá na celý svět jako na své budoucí żemí, sází na orgán vnitřního útlaku a bude v dobytých teritoriích vládnout raději policejními metodami a prostřednictvím policejních jednotek než pomocí armády. Nacisté používali svých jednotek SS, tedy v podstatě policejní síly, i pro správu, a dokonce i pro samotné dobytí těch nejvzdálenějších míst; jejich nejzazším cílem bylo spojení armády a policie pod vedením SS.

Ostatně důsledek přerozdělení sil se projevil již dříve – při vojenském potlačení maďarské revoluce. Krvavé rozdrcení revoluce, hrůzné a věru účinné, bylo dílem pravidelných vojenských oddílů, nikoli policie, a tato alternativa v žádném případě nebyla typickým stalinistickým řešením. Třebaže po vojenském zásahu následovaly popravy revolučních vůdců a uvěznění tisíců, nedošlo k žádným plošným deportacím lidu; nebyl učiněn žádný pokus o vylidnění země. Jelikož se jednalo o vojenskou, nikoli policejní operaci, mohla si sovětská vláda dovolit posílat v následujícím roce po revoluci do poraženého Maďarska dostatečnou pomoc a tím zabránit masovému hladomoru a totálnímu ekonomickému zhroucení.

Nic podobného by Stalin za takových okolností jistě nepodnikl.

Nejjasnějším signálem toho, že Sovětský svaz již nelze klasifikovat jako totalitní režim v přísném slova smyslu, je neuvěřitelně rychlé a rozsáhlé oživení v oblasti umění během posledních deseti let. Stále se sice objevují pokusy o rehabilitaci Stalina a umlčení stále hlasitějšího požadavku svobody slova a myšlení mezi studenty, spisovateli a umělci, nicméně žádný z těchto pokusů zatím naštěstí příliš neuspěl a nemá pravděpodobně velkou naději ani v budoucnosti, pokud nebude opět nastolen teror a policejní režim. Lidem v Sovětském svazu jsou samozřejmě i nadále upírány všechny formy politické svobody, nejen svobody shromažďování, nýbrž i svobody myšlení, názoru a veřejného projevu. Vypadá to, jako by se nic nezměnilo, zatímco ve skutečnosti se změnilo vše.

Když zemřel Stalin, byly šuplíky spisovatelů a umělců prázdné.

Dnes existuje rozsáhlá literatura kolující v rukopisech a umělci experimentují se všemi druhy moderního malířství, o nichž se ví, třebaže umělecká díla nejsou vystavována. Nemáme v úmyslu nijak zmenšovat rozdíl mezi tyranskou cenzurou a uměleckou svobodou, chceme pouze vyzdvihnout fakt, že rozdíl mezi samizdatovou literaturou a žádnou literaturou se rovná rozdílu mezi jedničkou a nulou.

Již samotná skutečnost, že příslušníci intelektuální opozice mohou mít soudní proces (byť ne veřejný), mohou promluvit v soudní síni a počítat s podporou zvenku, nepronášejí žádná falešná doznání, nýbrž hájí svou nevinu, jasně ukazuje, že již nemáme co činit s totální mocí. To, co stihlo Siňavského a Daniela, dva spisovatele, kteří byli v únoru 1966 obžalováni z toho, že uveřejnili v zahraničí díla, jež nemohli vydat v Sovětském svazu, a následně odsouzeni k sedmi a pěti rokům nucených prací, je jistě skandální podle měřítek spravedlnosti ústavní vlády. Ale to, co oba spisovatelé tehdy řekli, mohli slyšet lidé na celém světě a pravděpodobně to nebude nikdy zapomenuto. Nezmizeli v jámě zapomnění, připravované totalitními vládci pro oponenty. Méně známou, leč ještě přesvědčivější skutečností je to, že Chruščovův vlastní pokus o zvrácení procesu detotalitarizace skončil naprostým fiaskem. V roce 1957 zavedl nový „zákon proti společenským parazitům“, který měl umožnit režimu obnovit masové deportace, nevolnickou práci ve velkém měřítku a – což je pro totální ovládnutí nejdůležitější – zahájit novou vlnu masového udávání. „Paraziti“ měli být vybíráni při masových shromažděních lidem. „Zákon“ ovšem narazil na odpor sovětských právníků a byl stažen ještě dříve, než mohl být vyzkoušen.[ 34 ] Jinými slovy, lid Sovětského svazu se zbavil přízraku totalitní vlády a potýká se s nesčetnými útrapami, hrozbami a křivdami stranické diktatury, a třebaže není pochyb o tom, že tato moderní podoba tyranie nedává žádné záruky konstituční vlády, že „i kdybychom přijali komunistickou ideologii, veškerá moc v SSSR je vposled neligitimní“[ 35 ] a že země může bez větších otřesů kdykoli upadnout opět do totalitarismu, je na druhé straně také pravda, že nejděsivější forma vlády, jejíž hlavní momenty a historické kořeny jsem se pokusila podrobit analýze, byla ve své nejtemnější podobě uzavřena smrtí Stalina, podobně jako byla v Německu uzavřena smrtí Hitlera.

Tato kniha pojednává o totalitarismu, jeho původu a obsahu. To, co z něho v Německu či Rusku povstalo, bereme v potaz pouze tehdy, pokud lze očekávat, že tím přispějeme k projasnění toho, co se událo předtím. Proto je zde pro nás významné nikoli období po Stalinově smrti, nýbrž daleko spíše éra Stalinovy poválečné vlády.

A těchto osm let, od roku 1945 do roku 1953, posiluje a udržuje to, co se stalo zjevnou skutečností již v polovině třicátých let. Není zde nic, co by bylo s touto minulostí v rozporu, ani zde nic nového nepřibývá. Události, které následovaly po vítězství, opatření směřující k znovuupevnění totální nadvlády po přechodném uvolnění válečného období v Sovětském svazu, jakož i kroky, které vedly k prosazení totalitní vlády v satelitních zemích, byly všechny v plném souladu s pravidly hry, která jsme již znali. Bolševizace satelitních států začala taktikou lidových front a pod maskou parlamentního systému, pak rychle přistoupila k otevřenému zavádění diktatury jedné strany, při němž byli vůdci a členové dosud tolerovaných stran zlikvidováni. Do závěrečné fáze tento proces dospěl ve chvíli, kdy byli místní komunističtí funkcionáři, jimž Moskva právem nebo neprávem nedůvěřovala, falešně obviněni, poníženi v inscenovaných procesech, mučeni a nakonec zavražděni zásluhou nejzkorumpovanějších a nejvíce opovrženíhodných stranických živlů, lidí, kteří nebyli ani tak komunisty, jako spíše agenty Moskvy. Vypadalo to, jako by Moskva chtěla zopakovat ve velkém kvapu všechna stadia Říjnové revoluce až k finálnímu triumfu totalitní diktatury. Tato dějinná epizoda tudíž není, jakkoli byla nevýslovně hrůzná, sama o sobě příliš zajímavá a má jen několik nepříliš odlišných variant: co se událo v jedné satelitní zemi, událo se v téže době téměř ve všech ostatních od Baltského moře k Jaderskému. Jiný scénař se odehrával pouze v oblastech, jež nepatřily k satelitnímu systému. Pobaltské státy byly přímo začleněny do Sovětského svazu a jejich situace byla o poznání horší než v satelitech: více než půl milionů lidí bylo z těchto tří malých zemí deportováno a „obrovský příliv ruských osadníků“ začal původní obyvatelstvo ohrožovat tak, že vznikla obava, že se časem stane menšinou ve vlastní zemi.[ 36 ] Východní Německo je pomalu zapojováno do satelitního systému až dnes, po vybudování berlínské zdi, přičemž dosud bylo považováno spíše za okupované żemí s loutkovou vládou.

Pro nás mají větší význam události v Sovětském svazu, obzvlášť vývoj po roce 1948, roce Ždanovovy záhadné smrti a „leningradské aféry“. Bylo to poprvé po velké čistce, kdy Stalin nechal popravit velký počet vysokých a nejvyšších činitelů, a máme nesporné důkazy o tom, že to měl být začátek nové celonárodní čistky. Tato akce měla být zahájena tzv. „spiknutím lékařů“ a odvrátila ji pouze Stalinova smrt. Skupina většinou židovských lékařů byla obžalována ze spiknutí „za účelem odstranění vedoucích kádrů SSSR“.[ 37 ]

Vše, co se dělo v Rusku od roku 1948 do ledna 1953, kdy bylo „odhaleno“ „spiknutí lékařů“, bylo zlověstně nápadně podobné přípravám před velkou čistkou v třicátých letech: smrt Ždanova a leningradská čistka jsou paralelou neméně záhadného konce Kirovova v roce 1934, po níž vzápětí došlo k jakési přípravné čistce mezi „všemi bývalými oponenty, kteří setrvali ve straně.[ 38 ] Kromě toho vlastní obsah absurdního obvinění lékařů, totiž že se chystali zlikvidovat lidi ve vedoucích pozicích po celé zemi, nutně vyděsil každého, kdo znal Stalinovu metodu obvinit fiktivního nepřítele ze zločinu, který sám má v úmyslu spáchat. (Nejznámějším příkladem je nesporně případ Tuchačevského, jenž byl obžalován ze spiknutí s Německem právě ve chvíli, kdy Stalin zvažoval spojenectví s nacisty.) V roce 1952 mohlo okolí Stalina samozřejmě prohlédnout skutečný význam Stalinových slov snáze než v letech třicátých a pouhá formulace obvinění musela vyvolat mezi všemi vyššími funkcionáři paniku. Tato panika je možná stále nejpravděpodobnějším klíčem k vysvětlení Stalinovy smrti, záhadných okolností kolem ní, jakož i rychlého semknutí řad během prvních měsíců následnické krize ve vyšších stranických strukturách, kde se jinak vždy bojovalo o moc a intrikařilo. Jakkoli málo detailů z této historie dosud známe, existuje již dostatek informací, které dávají za pravdu mému původnímu přesvědčení, že tyto „destruktivní operace“, jakou byla velká čistka, nejsou izolovanými epizodami, jakýmisi excesy režimu vyvolanými mimořádnými okolnostmi, nýbrž že jsou projevem teroru jakožto instituce, a budou se v pravidelných intervalech opakovat – samozřejmě do okamžiku, dokud bude trvat samotná podstata režimu.

Nejdramatičtějším novým prvkem této poslední čistky, kterou Stalin plánoval v posledních letech svého života, byl znatelný ideologický posun, zavedení motivu židovského světového spiknutí. Již po několik let se pro tuto změnu pečlivě připravovala půda inscenovanými procesy v satelitních zemích – soud s Rajkem v Maďarsku, aféra Any Paukerové v Rumunsku a Slánského proces v roce 1952 v Československu. V těchto přípravných akcích byli vysocí straničtí činitelé vybráni pro svůj „židovský buržoazní“ původ a obviněni ze sionismu. Toto obvinění bylo postupně změněno tak, aby se dalo aplikovat i na židovské agentury známé svým nesionistickým zaměřením (např. American Jewish Joint Distribution Committee), čímž bylo jasně naznačeno, že všichni Židé jsou sionisté a všechny sionistické skupiny „ve službách amerického imperialismu“.39 Myšlenka „zločinnosti“ sionismu nebyla samozřejmě ničím novým, ovšem jak kampaň pokračovala a začínala se zaměřovat na Židy v Sovětském svazu, objevila se další významná změna: Židé se najednou ocitali spíše před obviněním z „kosmopolitismu“ než ze sionismu a logika obvinění, které se postupně vyvinulo z tohoto hesla, se povážlivě přiblížila nacistickému modelu židovského světového spiknutí známého z Protokolů sionských mudrců. Začínalo být hrozivě zjevné, jakým hlubokým dojmem na Stalina zapůsobil tento pilíř nacistické ideologie (první náznaky byly patrné již od paktu Hitlera a Stalina). Stalina jistě zaujala antisemitská ideologie zčásti proto, že v ní viděl nespornou propagandistickou hodnotu, které bylo možné využít v Rusku, jakož i ve všech satelitních zemích, kde bylo protižidovské cítění rozšířeno a protižidovská propaganda vždy kvetla, ovšem zčásti i proto, že tento model fiktivní světové konspirace poskytoval ideologicky vhodnější rámec pro totalitní nárok na světovládu než Wall Street, kapitalismus a imperialismus. Tímto otevřeným, nestoudným přijetím toho, co bylo v očích celého světa nejvýraznějším znakem nacismu, složil Stalin poslední poklonu svému zesnulému kolegovi a konkurentovi v boji o totální vládu, s nímž ke své velké lítosti nemohl uzavřít trvalou dohodu.

Stalin, podobně jako Hitler, zemřel uprostřed nedokončeného díla hrůzy. A když se tak stalo, dospěl příběh, který se tato kniha pokouší vypovědět a jehož události se snaží pochopit a vyrovnat se s nimi, alespoň k dočasnému konci.

Hannah Arendtová

Červen 1966

 

[ 1 ] Posledním příkladem tohoto názoru je práce Normana Cohna Warrant for Genocide. The Myth of the Jewish World-Conspiracy and the „Protocols of the Elders of Zion“, New York 1966. Autor začíná implicitním popřením myšlenky, že existuje něco takového jako židovská historie. Židé jsou podle něho „národem, který [...] žije roztroušen po Evropě od kanálu La Manche až po řeku Volhu a má velice málo společného, kromě svých předků, jimiž byli stoupenci židovského náboženství“ (str. 15). Oproti tomu antisemité se mohou pochlubit přímým a nepřerušovaným rodokmenem v prostoru i v čase již od středověku, kdy „byli Židé považováni za agenty Satana, vyznavače ďábla, démony v lidské podobě“ (str. 41). Jediné omezení této paušální generalizace, které učený autor díla Pursuit of the Millenium připouští, je fakt, že se zabývá pouze „tím nejstrašnějším druhem antisemitismu, který vede k masakrům a k pokusu o genocidu“ (str. 16). Kniha se rovněž poněkud horlivě snaží dokázat, že „většina německého obyvatelstva nebyla nikdy skutečně zfanatizována proti Židům“ a že jejich vyhlazení „bylo organizováno a ve většině případů provedeno profesionály z řad SA a SS“, organizací, které „v žádném případě nebyly typickým vzorkem německé společnosti“ (str. 212 nn.). Kéž by toto tvrzení odpovídalo skutečnosti! Výsledkem je práce, která se čte, jako kdyby ji napsal asi tak před čtyřiceti lety na základě smutných vzpomínek nějaký nemístně inteligentní člen Verein zur Bekämpfung des Antisemitismus.

[ 2 ] Citováno z J. Katze, Exclusiveness and Tolerance, Jewish-Gentile Relations in Medieval and Modern Times, New York 1962, kap. 12; zcela originální studie napsané na nejvyšší možné úrovni, která by vskutku měla rozmetat „mnohé s láskou pěstované představy židovstva“ (jak tvrdí přebal knihy), ale neučinila tak, neboť ji tisk naprosto ignoroval. Katz patří k mladší generaci židovských historiků, z nichž mnozí učí na Jeruzalémské univerzitě a publikují v hebrejštině. Je poněkud nepochopitelné, proč nejsou jejich práce rychleji překládány a publikovány v této zemi. S nimi končí „plačtivá“ prezentace židovské historie, proti níž protestoval Salo W. Brand před téměř čtyřiceti lety.

[ 3 ] Je zajímavé, že první moderní židovský historik, J. M. Jost, který psal v Německu v polovině minulého století, byl mnohem méně náchylný k obecným předsudkům světské židovské historiografie než jeho slavnější následovníci.

[ 4 ] J. Katz, cit. d., str. 196.

[ 5 ] Tamt., str. 6.

[ 6 ] Tamt., str. 7.

[ 7 ] Jedinou výjimkou je antisemitský historik Walter Frank, vedoucí nacistického Reichsinstitut für Geschichte des Neuen Deutschlands a redaktor devíti dílů Forschungen zur Judenfrage, 1937–1944. Především Frankovy vlastní příspěvky lze dodnes dobře využít.

[ 8 ] Čísla jsou uváděna postupně podle L. Model, The Politics of Private Foreign Investment, a K. Kauffman a H. Stalson, U.S. Assistance to Less Developed Countries, 1956–65, obojí in: Foreign Affairs, červenec 1967.

[ 9 ] Podle pana Dullese musela vláda „potírat oheň ohněm“, což pak dále bývalý šéf CIA vysvětlil s odzbrojující upřímností, kterou se lišil od svých kolegů v jiných zemích. CIA se musela zcela samozřejmě vymodelovat podle sovětské státní tajné služby, která „je víc než tajnou policejní organizací, víc než organizací rozvědky a kontrarozvědky. Je nástrojem pro podvratnou činnost, manipulování a násilí, pro tajné zasahování do záležitostí jiných zemí.“ (Kurzíva vyznačena autorkou.) Viz A. W. Dulles, The Craft of Intelligence, New York 1963, str. 155.

[ 10 ] Viz velmi poučný článek O. L. Freemana, Malthus, Marx and the North American Breadbasket, in: Foreign Affairs, červenec 1967.

[ 11 ] Je skutečně velice znepokojivé, že se totalitní režimy přes neskrývaný zločinný charakter opírají o podporu mas. Proto nás nepřekvapuje, že mnozí vědci (vysvětlující tento jev jako výsledek propagandy a politiky cílevědomé deformace myšlení) a politici (kteří jej prostě popírají, jak mnohokrát učinil např. Adenauer) tuto skutečnost často nepřipouštějí. Nedávno zveřejněné tajné zprávy o německém veřejném mínění během války (od 1939 do 1944), pořízené tajnou službou SS (Meldungen aus dem Reich. Auswahl aus den geheimen Lageberichten des Sicherheitsdienstes der SS 1939–1944, vydané H. Boberachem, Neuwied & Berlin 1965) jsou v tomto ohledu velice výmluvné. Zaprvé ukazují, že lidé byli velmi dobře informováni o tzv. tajemstvích – masakrování Židů v Polsku, přípravách na invazi do Ruska atd., a zadruhé naznačují „míru, v jaké si oběti propagandy uchovaly schopnost utvářet si nezávislý názor“ (str. XVIII–XIX). Ovšem nejdůležitějším poznatkem je, že tím nebyla nikterak oslabena všeobecná podpora Hitlerova režimu. Je zcela zřejmé, že příčinou masové podpory totalitního režimu není nevědomost ani propaganda.

[ 12 ] Šetření a zveřejňování dokumentů bylo od počátku soustředěno na zločiny a výběr materiálů měl sloužit jako podklad pro obžalobu válečných zločinců. Tak se stalo, že velké množství velice cenného materiálu zůstalo bez povšimnutí. Publikace zmíněná v poznámce 1 na str. 28 je vítanou výjimkou.

[ 13 ] Viz M. Fainsod, Smolensk under Soviet Rule, Cambridge 1958, str. 210, 306, 365 atd.

[ 14 ] Tamt., str. 73, 93.

[ 15 ] Odhaduje se, že první pětiletý plán (1928–1933) si vyžádal devět až dvanáct milionů lidských životů. K tomuto číslu je třeba přičíst oběti velké čistky – přibližně tři miliony popravených a pět až devět milionů uvězněných a deportovaných. (Viz práci R. C. Tuckera Stalin, Bukharin and History as Conspiracy, jež je výborným úvodem k novému vydání doslovného záznamu moskevských procesů The Great Purge Trial, New York 1965.) Ovšem všechny tyto odhady zřejmě neodpovídají skutečnému stavu. Neberou totiž v potaz masové popravy, o nichž nebylo nic známo až do okamžiku, kdy „německé okupační síly objevily masový hrob ve městě Vinnica, v němž byly pohřbeny tisíce lidí popravených v letech 1937 až 1938“. Viz J. A. Armstrong, The Politics of Totalitarianism. The Communist Party of the Soviet Union from 1934 to the Present, New York 1961, str. 65 n. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že ve světle tohoto nedávného odhalení se nacistický a bolševický režim jeví ještě více než kdy předtím jako dvě varianty téhož modelu. Do jaké míry je masové vyvražďování pro současnou opozici významnou otázkou, je nejlépe vidět na soudním procesu Siňavského a Daniela, ze kterého New York Times Magazine 17. 4. 1966 uveřejnil klíčové momenty a z něhož jsem citovala.

[ 16 ] R. C. Tucker, cit. d., str. XVII–XVIII.

[ 17 ] Citace z M. Fainsod, How Russia Is Ruled, Cambridge 1959, str. 516.
A. Avtorchanov, in: The Reign of Stalin, vydaném pod pseudonymem Uralov v Londýně 1953, se zmiňuje o setkání ústředního výboru strany v roce 1936 po prvních inscenovaných procesech, na kterém prý Bucharin obvinil Stalina z toho, že proměňuje stranu v policejní stát. Za Bucharinem prý stály více než dvě třetiny členů. Tento výklad nezní příliš věrohodně, především pokud se týče údajné podpory Bucharina. Ovšem i kdyby pravdivý byl, uvážíme-li, že toto setkání se odehrálo v době, kdy byla velká čistka v plném proudu, nevyplývá z Avtorchanovova popisu, že tehdy existovala nějaká organizovaná opozice, spíše naopak. Nejpravděpodobnější, jak správně poukazuje Fainsod, se jeví hypotéza, že tehdy panovala „široká masová nespokojenost“, zvláště mezi rolníky, a až do roku 1928, „na počátku první pětiletky nebyly stávky ničím neobvyklým“, ovšem že se tyto „opoziční nálady nikdy nevyvinuly v žádnou formu otevřeného, organizovaného odporu“ a že v letech 1929–1930 byly všechny „alternativní organizační struktury již zcela mimo hru“, pokud vůbec někdy nějaké existovaly. Viz Smolensk under Soviet Rule, str. 449 nn.

[ 18 ] „Zázrakem,“ říká M. Fainsod, „není pouze to, že strana zvítězila, nýbrž již to, že dokázala přežít.“

[ 19 ] Tamt., str. 49 nn., zpráva z roku 1929 popisuje ostré antisemitské výpady během jedné schůze: komsomolci „v sále mlčeli“ bylo cítit, že všichni souhlasili s protižidovskými výroky“ (str. 445).

[ 20 ] Všechny zprávy z roku 1926 hovoří o značném „ústupu tzv. kontrarevolučních výbuchů – což je projev dočasného příměří mezi režimem a rolnictvem“. Ve srovnání s rokem 1926 se zprávy z let 1929–1930 „čtou jako zpravodajství z rozběsněné válečné fronty“ (str. 177).

[ 21 ] Tamt., str. 252 nn.

[ 22 ] Tamt., zvláště str. 240 nn. a 446 nn.

[ 23 ] Tamt. Všechny tyto výroky pocházejí ze zpráv GPU; viz především str. 248 nn. Je zcela příznačné, že podobných poznámek po roce 1934, kdy se rozpoutala velká čistka, ubývalo.

[ 24 ] Tamt., str. 310.

[ 25 ] Tato alternativa bývá obvykle v odborné literatuře opomíjena. Vyloučení této možnosti se opírá o pochopitelné, nicméně historicky neudržitelné přesvědčení o víceméně plynulém vývoji od leninismu ke stalinismu. Pravda je, že Stalin téměř vždy užíval Leninův slovník, a proto se někdy může zdát, jako by jediný rozdíl mezi nimi spočíval ve Stalinově brutálnosti či „šílenosti“, která Leninovi chyběla. Ve skutečnosti Stalin – ať vědomě a promyšleně, či nikoli – „naplňoval Leninovy staré pojmy novým, specificky stalinským obsahem“, Hlavním znakem byl zcela neleninský důraz na konspirativnost jakožto základní charakteristickou známku současnosti.“ R. C. Tucker, cit. d., str. XVI.

[ 26 ] Viz M. Fainsod, cit. d., především str. 365 nn.

[ 27 ] Tamt., str. 166 nn.

[ 28 ] Tato slova pocházejí z výroku jednoho „třídně nepřátelského živlu“ z roku 1936: „Nechci být zločincem bez zločinu“ (str. 229).

[ 29 ] Jedna zajímavá zpráva z OGPU z roku 1931 zdůrazňuje tuto novou „úplnou pasivitu“, onu děsivou apatii, kterou vyvolala zvůle nahodilého teroru vůči nevinným lidem. Ve zprávě se hovoří o velikém rozdílu mezi někdejším zatýkáním nepřátel režimu, kdy „byl zatčený veden dvěma milicionáři“, a masovým zatýkáním, kdy „jeden milicionář někdy odvádí i celé skupinky lidí, kteří tiše kráčejí, aniž se kdokoli pokouší utéct“ (str. 248).

[ 30 ] Tamt., str. 57, 58. O sílící hysterii masového udávání viz především str. 222, 229 nn., a půvabný příběh na str. 235, kde se dočteme o jednom soudruhovi, který došel k názoru, že „soudruh Stalin zaujal smířlivý postoj ke trockisticko-zinověvské skupině“, což byla výtka, která tehdy znamenala nejméně okamžité vyloučení ze strany. Ovšem takového štěstí se soudruhovi nedostalo. Další řečník odsoudil muže, který chtěl být stalinističtější než Stalin, za jeho „politickou neloajalitu“, načež muž okamžitě „přiznal“ svou chybu.

[ 31 ] Je pozoruhodné, že i Fainsod kupodivu takové závěry vyvozuje z množství dokumentárního materiálu, z něhož vyplývá pravý opak. Viz jeho poslední kapitolu, především str. 453 nn. Ještě více překvapuje, že tuto dezinterpretaci faktických důkazů přejalo tolik dalších autorů. Je sice pravda, že sotvakdo z nich v tomto jemném ospravedlnění Stalina došel tak daleko jako Isaac Deutscher ve své biografii, mnozí nicméně zdůrazňují, že „Stalinovy necitelné činy byly“ způsobem, jak znovu nastolit rovnováhu sil“ (J. A. Armstrong, cit. d., str. 64) a jejich cílem bylo „brutální, ale důsledné řešení některých základních rozporů vyplývajících z leninského mýtu“ (R. Lowenthal ve své cenné práci World Communism. The Desintegration of a Seculiar Faith, New York 1964, str. 42). Této marxistické logice se vymykají jen některé výjimky, jako např. R. C. Tucker, cit. d., str. XXVII, který prohlašuje, že „sovětský systém by byl býval silnější a lépe připravený pro budoucí zkoušku totální války, kdyby země nebyla prošla velkou čistkou, obrovskou devastující operací v sovětské společnosti“. Pan Tucker se domnívá, že to vyvrací mou „představu“ totalitarismu. To je podle mého názoru nedorozumění. Nestabilita je skutečně jednou z funkčních nezbytností totalitního ovládání, neboť je založeno na ideologické fikci a předpokládá, že hnutí, které není identické se stranou, uchopilo moc. Hlavním atributem tohoto systému je, že skutečná moc, materiální síla a blaho obyvatelstva jsou neustále obětovány ve prospěch organizačních sil, stejně jako jsou faktické pravdy obětovány požadavku ideologické důslednosti. Je jasné, že materiální síla v boji s organizační silou může obstát, podobně i fakta v soutěži s fikcí, a to se právě stalo v Rusku i v Německu během druhé světové války. To ovšem není ještě důvodem k tomu, abychom podceňovali sílu totalitárních hnutí. Právě teror trvalé nestability umožnil vybudování satelitního systému a současná stabilita sovětského Ruska, jeho detotalitarizace, na jedné straně významnou měrou přispěla k materiálnímu vzestupu, na druhé straně ovšem oslabila kontrolu Ruska nad jeho satelity.

[ 32 ] M. Fainsod, cit. d., str. 345–355. Všimněme si zajímavých detailů týkajících se kampaně za odstranění „reakčních profesorů“, která narazila na odpor některých členů strany, Komsomolu i studentů, kteří neviděli žádný „důvod k výměně znamenitých nestranických profesorů; načež samozřejmě nová komise záhy odsoudila „velký počet třídně nepřátelských živlů mezi studenty“. Vždy bylo známo, že jedním z hlavních cílů velké čistky bylo usnadnit profesionální dráhu mladší generaci.

[ 33 ] J. A. Armstrong, cit. d., str. 319, tvrdí, že význam intervence maršála Žukova ve vnitrostranickém boji byl „vysoce přeceňován“. Podle Armstronga Chruščov „zvítězil, aniž potřeboval jakoukoli vojenskou intervenci“, neboť jej „podporoval stranický aparát“. Tento výklad se nezdá pravdivý. Pravda je, že „mnoho zahraničních pozorovatelů“ – poněvadž se vědělo o roli armády, podporující Chruščova proti stranickému aparátu – dospělo k mylnému názoru, že moc armády trvale roste na úkor strany, jako kdyby se Sovětský svaz měnil ze stranické diktatury v diktaturu vojenskou.

[ 34 ] Viz tamt., str. 325.

[ 35 ] Tamt., str. 339 nn.

[ 36 ] Viz V. S. Vardys, How the Baltic Republics Fare in the Soviet Union, in: Foreign Affairs, duben 1966.

[ 37 ] Viz J. A. Armstrong, cit. d., str. 235 nn.

[ 38 ] M. Fainsod, cit. d., str. 56.

[ 39 ] J. A. Armstrong, cit. d., str. 236.

 

Obsah

Předmluva k prvnímu vydání . . . 9

Předmluva k první části: antisemitismus . . . 13

Předmluva ke druhé části: imperialismus . . . 21

Předmluva k třetí části: totalitarismus . . . 28

Č á s t  p r v n í – A N T I S E M I T I S M U S

I. ANTISEMITISMUS JAKO VÝSMĚCH ZDRAVÉMU ROZUMU . . . 51

II. ŽIDÉ, NÁRODNÍ STÁT A ZROZENÍ ANTISEMITISMU . . . 61
1. Problémy emancipace a židovský státní bankéř . . . 61
2. Raný antisemitismus . . . 83
3. První antisemitské strany . . . 92
4. Levicový antisemitismus . . . 100
5. Zlatý věk bezpečí . . . 110

III. ŽIDÉ A SPOLEČNOST . . . 115
1. Mezi páriou a parvenu . . . 117
2. Mocný kouzelník . . . 133
3. Mezi nectností a zločinem . . . 147

IV. DREYFUSOVA AFÉRA . . . 159
1. Fakta o případu . . . 159
2. Třetí republika a francouzské židovstvo . . . 166
3. Armáda a duchovenstvo proti republice . . . 172
4. Lid a lůza . . . 181
5. Židé a dreyfusiáni . . . 194
6. Milost a její význam . . . 196

Č á s t  d r u h á – I M P E R I A L I S M U S

V. POLITICKÁ EMANCIPACE BURŽOAZIE . . . 201
1. Expanze a národní stát . . . 202
2. Moc a buržoazie . . . 216
3. Spojenectví mezi lůzou a kapitálem . . . 231

VI. RASOVÉ MYŠLENÍ PŘED RASISMEM . . . 245

1. „Rasa“ aristokratů proti „národu“ občanů . . . 249
2. Rasová jednota jako náhražka za národní emancipaci . . . 254
3. Nový klíč k dějinám . . . 260
4. „Práva Angličanů“ versus práva lidí . . . 266

VII. RASA A BYROKRACIE . . . 278
1. Přízračný svět černého kontinentu . . . 280
2. Zlato a rasa . . . 294
3. Imperialistický charakter . . . 306

VIII. KONTINENTÁLNÍ IMPERIALISMUS: PAN-HNUTÍ . . . 324
1. Kmenový nacionalismus . . . 330
2. Dědictví bezzákonnosti . . . 350
3. Strana a hnutí . . . 359

IX. ROZPAD NÁRODNÍHO STÁTU A KONEC PRÁV ČLOVĚKA . . . 380
1. „Národ menšin“ a lidé bez státní příslušnosti . . . 383
2. Zmatky s právy člověka . . . 409

Č á s t   t ř e t í – TO TA L I TA R I S M U S

X. BEZTŘÍDNÍ SPOLEČNOST . . . 429
1. Masy . . . 429
2. Dočasné spojenectví mezi lůzou a elitou . . . 455

XI. TOTALITNÍ HNUTÍ . . . 473
1. Totalitní propaganda . . . 473
2. Totalitní organizace . . . 501

XII. TOTALITARISMUS U MOCI . . . 532
1. Takzvaný totalitní stát . . . 536
2. Tajná policie . . . 568
3. Totální nadvláda . . . 592

XIII. IDEOLOGIE A TEROR: NOVÁ FORMA VLÁDNUTÍ . . . 621

Bibliografie . . . 647
První část: Antisemitismus . . . 647
Druhá část: Imperialismus . . . 658
Třetí část: Totalitarismus . . . 668