Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Argos Logos – Lidská svoboda ve světě Boží vůle

Jedním z centrálních motivů Ježíšova pozemského příběhu je přetrvávající nejistota jeho žáků o skutečném rozsahu jeho božské moci. Proti působivosti jeho zázraků, které k němu přivádějí celou řadu stoupenců, stojí projevy faktické bezmocnosti Božího syna vůči silám ovládajícím tento svět. Ježíš je jakoby neustále na útěku a jeho omezené možnosti vlastní záchrany vyvolávají u jeho stoupenců pochybnosti, do jaké míry se oni sami mohou spolehnout na božské záruky jeho spásné mise. Této nesouměřitelnosti Ježíšova pozemského údělu s představou Boha jako mocné a velkolepé bytosti využil ve svém kritickém pojednání o křesťanské zbožnosti nazvaném Pravdivé slovo také platónský filosof Kelsos, který v křesťanské víře v příchod Božího syna viděl projev náboženské deviace ohrožující samotné základy dosavadního společenského řádu.

Při četbě evangelií dospěl Kelsos k názoru, že z jejich podání Ježíšova osudu můžeme vyčíst nanejvýš obraz ambiciózního, nicméně nepříliš nadaného muže, jehož nelze ani při nejlepší vůli pokládat za boha. Navzdory proklamacím o svém božském pověření „nepředvedl Ježíš nic z toho, co sliboval, a když jej usvědčili, odsoudili a rozhodli o jeho potrestání, snažil se ukrýt a uprchnout, a byl odchycen nanejvýš potupným způsobem, neboť jej prozradili právě ti, které nazýval svými žáky“. Je totiž zřejmé, upozorňuje Kelsos, že jako boha nevnímali Ježíše ani jeho nejbližší, a „při první příležitosti jej zradili a zapřeli, aniž by na něj brali jakýkoli ohled“. Zvláště chování Jidáše a Petra svědčí o tom, že i když se Ježíšovi podařilo oklamat své stoupence představou pochybného zisku, „nedokázal v těchto oklamaných vyvolat ani tak mizivou míru solidarity, jakou pociťují lupiči vůči svému náčelníkovi“. Z toho podle Kelsa plyne jednoznačný závěr: „Kdyby byl skutečně bohem, nemusel by utíkat, nebyl by odveden v poutech, nebo by alespoň jakožto vyhlášený Spasitel, syn nejvyššího boha a anděl, nebyl vydán a opuštěn svými druhy, kteří s ním sdíleli všechny osobní věci a chovali se k němu jako k učiteli.“[ 1 ]

Takový konec musel podle Kelsova mínění Ježíšovou komunitou zásadně otřást a jeho nejbližší žáci hledali zoufale nějaký prostředek, jak zabránit hrozícímu rozpadu jeho hnutí. Ve snaze čelit zklamání, které po Ježíšově hanebné smrti zavádlo v křesťanské církvi, a udržet si v ní náboženský vliv, si proto jeho apoštolové vymysleli, že „Ježíš předem znal a předpověděl vše, co se s ním stane“.[ 2 ]

Vzhledem k Ježíšově bídnému konci je ovšem podobný argument naprosto směšný, míní Kelsos. Kdyby byl totiž Ježíš skutečně bohem, nebo alespoň rozvážným mužem (φρόνιμος ἄνθρωποϛ), vypadalo by přece jeho jednání úplně jinak: „Kdyby bůh nebo daimón nebo rozumný člověk předem věděli, že se jim stanou takové věci, nesnažili by se jim vyhnout, pokud by to bylo možné, místo aby vyšli vstříc právě tomu, co znali předem?“[ 3 ] A podobné hledisko lze uplatnit také u jeho následovníků: „Když předpověděl, že jej jeden zradí a druhý zapře, proč se jej nebáli jako boha natolik, aby jej nezradili ani nezapřeli?“[ 4 ] Pokud tedy Ježíše jeho žáci skutečně zradili a zapřeli, nebyla zřejmě podobná předpověď vůbec vyslovena a vytrvalá snaha pisatelů evangelia spojit Ježíšovy prognózy s následujícími událostmi jen podtrhuje naprostou nevěrohodnost celé křesťanské tradice: „Se stejnou nestydatostí by někdo mohl prohlašovat třeba i o potrestaném lupiči nebo vrahovi, že se nejedná o kriminálníka, ale o boha,“ říká Kelsos, a to jen proto, „že svým kumpánům údajně předpověděl, že jej postihnou tresty, které pak skutečně utrpěl.“[ 5 ]

Pro Órigena je navzdory jeho výjimečnému vzdělání velice těžké na Kelsovy argumenty nějak účinně reagovat a obrany křesťanství, z níž nakonec povstal spis Proti Kelsovi, se ujímal jen s velkými rozpaky. Ponecháme-li stranou Ježíšovy zázraky, které jsou podle Kelsa výsledkem dovedných magických manipulací, nabízí Ježíšův život skutečně jen málo podnětů pro nějakou tradiční theologickou obhajobu jeho božského poslání. Órigenés má samozřejmě tendenci poukazovat k hlubším významům Ježíšova příběhu, nutnost obhájit pravdivost historického podání zachovaného v evangeliích mu však nedovoluje, aby se odpoutal od jejich doslovného znění k obecnější filosofické výpovědi. V odpovědi na Kelsovy výtky je nucen objasnit božský smysl Ježíšova narození, útěku a smrti na pozadí historek popisujících dění v lidském světě, které z pohledu platónského filosofa spíše brání v pohledu na podstatu věci.

Na Kelsovy pochybnosti o pravdivosti Ježíšových předpovědí o vlastní budoucnosti reaguje například s tím, že i mezi samotnými řeckými filosofy můžeme snadno nalézt celou řadu postav, které se podobně jako Ježíš navzdory vědomí, co je čeká, odhodlaly raději zemřít, než žít v rozporu se svými zásadami. Sám Kelsos přece upozorňuje na rizika, které s sebou už v klasické době neslo studium filosofie, a připomíná v této souvislosti osud Sókrata. K vyvrácení námitky, že žádný rozumný člověk, natož bůh, by nešli vstříc jisté smrti, stačí tedy podle Órigena poukázat právě na Sókratovo rozhodnutí nevyhýbat se smrti, ale zemřít tak, jak mu to přikázala jeho filosofická povaha.[ 6 ]

A váhu Ježíšovy prognózy nezmenšuje ani zdánlivě nelogické chování Ježíšových žáků, kteří jej zradili či opustili, třebaže byli přesvědčeni o jeho božství. To, že se všechno stalo tak, jak to předpověděl, svědčí naopak ve prospěch křesťanského tvrzení, že Ježíš byl skutečně Bohem, a i když jeho zrádci a zapírači věděli předem, co se stane, jednali špatně prostě proto, že v nich jejich slabost zvítězila nad jejich znalostí budoucích věcí: „Pokud totiž Ježíš jakožto Bůh věděl, co se stane, a jeho znalost budoucnosti tedy nemohla být klamná, nemohlo se stát ani to, že by ten, o kom věděl, že jej zradí, jej nakonec nezradil, a ten, o kom prohlásil, že jej zapře, jej nakonec nezapřel. Kdyby bylo možné, aby jej jeden nezradil a druhý nezapřel, protože by byli předem poučeni, a nedošlo by tedy k prozrazení a zapření, pak by ten, kdo řekl, že jej jeden zradí a druhý zapře, už neměl pravdu.“[ 7 ] V Ježíšově jednání tedy nelze odkrýt žádný projev nejistoty a jeho předpovědi o jeho vlastním osudu jednoznačně potvrzují božskou povahu jeho poslání.

Proti argumentu o Ježíšově „božské“ neomylnosti však Kelsos uplatnil ještě jinou, v širším ohledu mnohem závažnější námitku: „Jestliže tyto věci předpověděl jako bůh, potom se to, co předpověděl, muselo jistě stát. To by znamenalo, že bůh, který měl všem lidem prokazovat především dobro, a to hlavně těm, kteří s ním stolovali, sám přivedl na scestí své vlastní žáky a proroky, s nimiž společně jedl a pil, takže se stali bezbožnými a hříšnými.“[ 8 ]

Navzdory svým, na první pohled povrchním argumentům se tak nakonec Kelsos jakoby mimochodem dotýká samotného jádra křesťanské etiky vyrůstající z možnosti svobodné volby, kterou otevřel právě Ježíš svou výzvou k přijetí víry. Představa Boha, který ví předem, co se stane, a ve své neomylnosti předvídá, kam se vydá jedna každá lidská duše na své cestě ke spáse či zavržení, vyvolává totiž pochybnosti, zda není osud každého člověka jednou provždy určen a jeho víra či nevíra není předem načrtnuta v Božím vědomí.[ 9 ] Podle Kelsa si každý čtenář evangelií musí vybrat. Buď byl Ježíš jen nepříliš zdatným intrikánem, s jehož postavou spojila křesťanská tradice teprve dodatečně příhody dokládající jeho božskou povahu, nebo byl skutečně Bohem, se všemi paradoxními důsledky, které s sebou jeho působení v lidském světě nese. V takovém případě by jeho nepřátele, stejně jako jeho nevěrné a zrádné žáky, bylo možné jen těžko činit zodpovědnými za jejich vlastní činy a souhlasit s oprávněností trestů, jimiž je Bůh za jejich špatnost postihuje. Jidáš by prostě nemohl nezradit a Petr nezapřít, a z pohledu řecké etiky by si proto zasloužili spíše odpuštění či soustrast než odsouzení a trest.[ 10 ] Je zřejmé, že Órigenés, pro něhož svoboda volby a neomylná Boží prozřetelnost představovaly dva naprosto zásadní „principy“ křesťanské zvěsti, nemohl tuto výzvu dost dobře ignorovat.[ 11 ] Možná by bylo lépe říci, že jí mohl jen těžko odolat. Otevření otázky spravedlnosti Božího soudu na půdě spisu Proti Kelsovi mu totiž umožňuje ukázat také některé klíčové rysy křesťanského pojetí Boží moci, pro jejichž výklad nenašel dost prostoru v rámci svých theologických úvah o principech křesťanské víry nebo v alegorických pojednáních, v nichž se pokouší odhalit hlubší smysl biblických příběhů pro ty, kdo jsou již přesvědčeni o jejich pravdivosti.

[ 1 ] Contra Cels. II,9; srv. tamt., II,12.

[ 2 ] Srv. tamt., II,13; 18; srv. Mt 26,20–25; 31–34; J 6,64: „Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří, a kdo je ten, kdo ho zradí.“

[ 3 ] Contra Cels. II,17.

[ 4 ] Tamt., II,18.

[ 5 ] Tamt., II,44.

[ 6 ] Srv. Contra Cels. I,3; II,17. K předpovědi Sókratovy smrti srv. Platón, Crito, 44a–b. Sókratovu statečnost přitom podle křesťanských apologetů nenásledovalo ani zdaleka tolik žáků, jako v případě Ježíše. Srv. např. Pseudo-Justin, Cohort. Graec. 20e nn., k motivu Platónovy opatrnosti; P. W. van der Horst, Plato’s Fear as a Topic in Early Christian Apologetics, in: Hellenism – Judaism – Christianity, Leuven 1998, str. 257–268. K obrazu Sókrata v křesťanské apologetické literatuře srv. K. Döring, Exemplum Socratis, Wiesbaden 1979, str. 143–162.

[ 7 ] Contra Cels. II,18.

[ 8 ] Tamt., II,20.

[ 9 ] Srv. De princ. III,1,1: „Jedná se o nanejvýš obtížnou otázku, kterou je třeba nutně vyřešit (τὸ ἀναγκαιότατον πρόβλημα).“ Srv. tamt., praef. 5.

[ 10 ] Srv. Aristotelés, Eth. Nic. 1109b30 nn.

[ 11 ] Jak to striktně formuluje J. Daniélou, pro Órigena platí dvě nezpochybnitelné danosti, prozřetelnost přinášející dobro a svoboda stvořených bytostí (Origène, Paris 1948, str. 204).

Obsah

ARGOS LOGOS
Lidská svoboda ve světě Boží vůle . . . 7

I. Logika líného argumentu
Lékaři božské prozřetelnosti . . . 11

Předpovědi řeckých dialektiků . . . 19

Božská prognostika ve světě lidského jednání . . . 26

Zkušenost stoického boha . . . 32

Prozřetelnost božského Tvůrce . . . 39

II. Poetika Jidášovy zrady
Paradox faraonovy zatvrzelosti: Argos logos v biblickém provedení . . . 47

Bůh a jeho spoluviníci . . . 54

Typologie zatvrzelosti: líný argument židovské víry . . . 61

Charakter křesťanského hrdiny . . . 68

Estetika Petrova pádu . . . 75

III. Božská ekonomie
Starší příčiny . . . 83

Komunální politika Boží prozřetelnosti . . . 90

Poklad skrytý v poli . . . 98

Síla božské slabosti . . . 105

Ekonomie vhodného času . . . 112

IV. Órigenovo umění spásy . . . 119

HYSTERIE SVĚDKŮ
Órigenův spor s Kelsem o povahu křesťanské vnímavosti . . . 127

I. Sny křesťanských proroků

Svědectví Marie z Magdaly . . . 129

Sen o holubici . . . 134

Dar božské vnímavosti . . . 137

Sny řeckých fysiologů . . . 141

Probuzení nevěřícího Tomáše . . . 145

Rozumný dotyk . . . 150

II. Paradigma věštných snů
Alegorie a dialektika . . . 155

Pénelopiny husy . . . 160

Křesťanský Asklépios . . . 164

Umění božského léčitele . . . 170

Plútarchův omyl . . . 174

Hádanka nebo barbarismus . . . 180

III. Prozřetelnost melancholiků
Opilé evangelium . . . 186

Střízlivost filosofů . . . 191

Proroci daimonského světa . . . 197

Rétorika věštné náhody . . . 202

Mnohomluvná příroda . . . 207

Prudkost melancholické mysli . . . 211

IV. Typologie křesťanských snů
Zabíjej a jez! Dietetika křesťanských snopravců . . . 217

Typologie vzpoury . . . 223

Znamení betlémské hvězdy . . . 229

Prokletí křesťanské obrazotvornosti . . . 234

Mnemotechnika biblické paměti . . . 239

Paměť otevřených nebes . . . 245

V. Vzpomínky na budoucnost:
„Hysterie“ křesťanských theologů . . . 252

Seznam pramenů . . . 259

Seznam literatury . . . 270

Zkratky . . . 281