Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Úvod

První studie této knihy vznikala před dvaceti lety, v roce 1998. Brzy po jejím dokončení jsem se rozhodl rozvinout její téma několika texty dalšími. Poslední z nich jsem dopsal na sklonku roku 2017. V těchto studiích jsem se pokusil popsat několik oblastí a úrovní života, v jejich vzájemné souhře i vydělování, tak, jak je v sobě přináší každodenní drama naší existence.

Naše každodennost se formuje ve střetu a souhře několika vzájemně propojených životních niveau. Vstupuje do ní situovanost v celé své šíři se svými neustávajícími výzvami a pobídkami. Podílí se na ní převzatá a osvojená společenská role, stejně jako veškeré ambice a tužby. Rozehrává se v rámci nepřetržitého, jen z nepatrné části vědomého, tělesného výkonu života, jehož počátek, běh i konec zůstává pokaždé jedinečným příběhem záhadné bytosti dotčené svobodou. Nebudeme patrně nikdy plně rozumět cestě, kterou se život otevírá svobodě, aby v něm mohla být při díle. Nebude to patrně nikdy v našich silách, ačkoli máme tuto cestu každodenně před sebou, ačkoli sami takovou cestou jsme. Nedostatek sil nám však nemůže bránit, abychom se dílo svobody neučili znovu a znovu rozpoznávat, abychom se mu nepokoušeli rozumět lépe.

Snaha o lepší porozumění má své nezbytné předpoklady. Předpoklad základní spočívá ve správné volbě interpretačního východiska. Ačkoli je toto východisko v určitém smyslu stále s námi, ačkoli se nám často svou přesvědčující naléhavostí samo doporučuje, snadno dosažitelné ani samozřejmé není. Zůstává s námi spíše jako trvalá pobídka, abychom se ve svém tázání obraceli přímo na život sám. Vůle obracet se přímo k životu s sebou však musí přinášet i zdrženlivost a opatrnost. Život, k němuž se obracíme, nesmíme vytrhovat z místa, v němž se nachází. Tímto jeho místem je konkrétní situace konkrétního žitého světa. Souběžně s touto obezřetností ovšem nesmíme přehlížet ani to, že každý konkrétní žitý svět je v určitém ohledu také světem života našeho. Starost o východisko výkladu je proto v tomto ohledu pokaždé také starostí o nás samé.

Náležité východisko výkladu tak před námi vyvstane zřetelněji teprve tehdy, pokud si dokážeme uvědomit a patřičně zpřítomnit, kterak se ve svém žití otevíráme cizímu i svému životu, jak a čím nás cizí i vlastní život oslovuje, jakým způsobem nás strhává a jak mu čelíme. V té míře, v jaké si jsme schopni tuto každodenní otevřenost zpřítomnit, jsme schopni hůře či lépe spatřit i místo, v němž se každý děj života odehrává. Lépe zakoušené východisko nás pak zároveň pomáhá lépe orientovat v těch tradicích výkladu, které umí na spontánní rozumění života sobě samému navazovat.

Výklad, který je nesen vůlí rozumět, je ovšem stejně tak povinen pečovat i o sám živel, z něhož se formuje, tedy o svou řeč vtělenou do jazyka, jehož při výkladu užíváme. Interpretace nesmí vycházet jednoduše z pojmů, nýbrž z fenoménů života samého. K tomu je ovšem zároveň nutné opustit představu jazyka jako uzavřeného systému, jehož prostřednictvím a v rámci něhož se ustavuje základní a priori našeho rozumění. Žádný jazyk totiž nemá své místo výhradně před světem jako podmínka veškerého rozumění. Jazyk je stejnou měrou také ve světě a skrze svět. Jakkoli se každá jazyková promluva formuje na základě systému jazykových znaků a pravidel, plný smysl sdělení, tzn. specifický příspěvek k situaci adresáta a mluvčího, nelze pouze na základě tohoto znakového systému a jeho pravidel pochopit. Jazykové promluvy jsou vždy v nějaké míře odpovědí na situaci, v níž se mluvčí a adresát ve světě nachází. Tím, že do situace vstupují, pomáhají tuto situaci zvládat a měnit. Každá promluva má tedy svou perspektivu, z níž mluví. Tato perspektiva každou promluvu odhaluje jako situova-nou, tedy rozvíjenou uvnitř světa, ze svého konkrétního odkud, jež má vždy své kde a kdy i svou vlastní omezenost, pro každého mluvčího specifickou. V tomto smyslu zůstávají též veškeré snahy o přijetí aperspektivní „objektivní pozice“ pouze specifickým druhem perspektivy konstruované. Jazyková promluva se nachází vždy i uvnitř světa také proto, že se každá její formulace ustavuje jako přinejmenším potenciálně intersubjektivně přístupná. Každá její formulace je přinášena a utvářena materiální formou, která ji dokáže zpřístupnit a nabídnout adresátům. I tehdy, mluvíme-li pouze k sobě, jsme na materialitu znaku odkázáni.

Paralelně k tomuto dvojímu místu jazykové promluvy, které je zároveň ve světě i mimo svět, je obdobně zdvojena také fenomenální krajina, v níž hledáme svou orientaci a na níž se obracíme se svými otázkami. Touto dvojznačnou fenomenální krajinou, v níž se snažíme zorientovat a k níž se obracíme, je svět, v němž žijeme. Svět, v němž žijeme, je pro nás odhalován v hranicích, které nám skýtá naše rozumění. Naše rozumění světu je rozuměním, které nám bylo otevřeno řečí, tzn. artikulováno konkrétním jazykovým systémem, učleněno a předáno specifickou tradicí výkladu. Hranice našeho světa v tomto ohledu splývají s hranicí našeho rozumění. Postačí však, když vezmeme v potaz naši tíseň, pochyby a zmatek, jež se nás zmocňuje, kdykoli máme čelit tomu, co přichází jako ohrožující, naléhavé, strhující a neznámé, abychom byli nuceni připustit, že svět, v němž žijeme, naše rozumění hluboce přesahuje. Veškeré naše dějiny nejsou v určitém ohledu ničím jiným než nekončícím úsilím, jak se s tímto nezměrným přesahem vyrovnat.

Pokud se tedy v našem výkladu obracíme ke světu, v němž žijeme, přecházíme ze světa našeho rozumění k místům, kde se naše rozumění ocitá na své hranici. Na této hranici se snažíme orientovat, zde se naše rozumění znovu rodí i opět selhává. Svět našeho života je světem dvojznačným. Je světem, na jehož základě se snažíme rozumět, stejně tak jako světem, jemuž se snažíme rozumět, tj. světem dosud ne plně spatřeným. Tuto dvojznačnost světa bychom se rozhodně neměli pokoušet odstraňovat. Bez ní by výklad světa přestal být výkladem. Taková řeč by přestala na žitý život navazovat a stala by se spíše jeho rouškou.

Svět, s nímž se vyrovnáváme svým životem, je naším rozuměním vždy předcházen a zároveň doháněn. Nejdůležitější je, abychom se životu zcela neztratili. Jen život nás může, vždy znovu, ke světu dovést, a to jak při našem každodenním rozhodování, tak ve filosofické úvaze. Proč však takovou stálou myšlenkovou konfrontaci se životem potřebujeme? Bezpochyby právě k tomu, abychom životu rozuměli lépe a lépe jej dokázali žít.

V šesti předkládaných pokusech bylo možno probrat jen několik životních osnov a zpřítomnit jen nemnoho fenoménů. Přesto bylo mým záměrem naznačit panorama celkové. Všechny studie nesou věnování. Přátelé a kolegové, jimž jsem texty připsal, jsou mi krom jiného ztělesněním čtenáře ideálního, každý z nich má k probíranému tématu co říci.

Železný Újezd 18. 2. 2018

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Jak vykládat život? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Nástroj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Pohyb a pohybující se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Závislost a setkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

Společné místo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

Spánek, dům a hrob. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119