Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Poznámka pro čtenáře

Toto je revidovaný a rozšířený text knihy, která byla poprvé vy-dána v květnu 1963. V roce 1961 jsem se zúčastnila procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě jako reportérka časopisu The New Yorker. Ten moji reportáž zveřejnil ve zkrácené verzi v únoru a březnu 1963. Knihu jsem psala v létě a na podzim 1962. V listopadu tohoto roku jsem ji dokončila během svého pobytu v Centru pro pokročilá studia při Wesleyho universitě. V textu jsem opravila o něco víc než deset technických chyb, z nichž ovšem žádná nemá podstatný vliv na výsledky mé analýzy a nemění ani základní argument obsažený v původní verzi.

Faktická data týkající se sledovaného období nebyla dosud do všech detailů k dispozici a narážíme zde i na skutečnosti, o nichž nikdy nebudeme mít vyčerpávající a dostatečně věrohodné informace, kdy budeme stále odkázáni na pouhé kvalifikované odhady. Tak například celkový počet židovských obětí – odhady se pohybují mezi čtyřmi a půl a šesti milióny osob – nebude nikdy možné přesně určit a úplně ověřit. Totéž platí i o počtech usmrcených lidí z jednotlivých zemí. Po vydání mé knihy se objevily určité nové materiály týkající se zejména Holandska, žádný z nich však nepřinesl nějaký zásadní objev a nezpůsobil změnu pohledu.

Většina dodatků je také pouze technické povahy. Jde o vyjasnění určitých konkrétních míst, dodatečná fakta a případně citace z dosud neuvedených zdrojů. Tyto nově použité literární prameny jsou zahrnuty v bibliografii a čerpá z nich Postscriptum, pojednávající o kontroverzi, jež propukla po prvním vydání této knihy. Jediným dalším dodatkem netechnické povahy je pasáž zabývající se protihitlerovským spiknutím z 20. července 1944, o němž jsem se původně zmínila pouze okrajově. Celkový charakter knihy však zůstává bez jakékoli změny.

Za pomoc při přípravě Postscripta k tomuto vydání chci poděkovat Richardu Winstonovi a Kláře Winstonové.

Hannah Arendtová

 

 

Ó, Německo!

Člověk se směje, když naslouchá řečem, které zaznívají z tvého domu. Kdokoli však tě vidí, sahá po noži.

Bertolt Brecht

 

I Dům spravedlnosti

„Bejt hamišpat“, Dům spravedlnosti, volá mohutným hlasem soudní zřízenec a vyzývá nás, abychom povstali. Ohlašuje příchod tří soudců, kteří v černých talárech a s nepokrytými hlavami vcházejí bočním vchodem do soudní síně a usazují se v nejvyšší řadě vyvýšeného pódia. Na obou stranách jejich dlouhého stolu, který bude brzo hustě pokryt množstvím knih a více než patnácti sty dokumenty, jsou připraveni soudní zapisovatelé. Pod místem pro soudce jsou usazeni překladatelé, kteří budou tlumočit přímé výměny názorů mezi obžalovaným, případně jeho obhájcem, a tribunálem. Jinak bude německy hovořící žalovaná strana – podobně jako valná většina lidí v sále – sledovat soudní líčení vedené v hebrejštině ze sluchátek. Výborný bude překlad francouzský, anglický překlad bude obstojný, zato překlad do němčiny bude až komicky špatný, ba mnohdy úplně nesrozumi-telný. (Uvážíme-li, kolik obyvatel Izraele mluvilo německy od narození, zůstává jedním z malých tajemství mladého izraelského státu, proč nebylo možno zajistit kvalitního překladatele do jediného jazyka, jemuž obžalovaný a jeho obhájce rozuměli. Ve všech ostatních ohledech totiž byla patrná až úzkostná snaha, aby proces probíhal co nejkorektněji. Není pravděpodobné, že by zde hrála roli v minulosti v Izraeli dosti nepokrytě projevovaná nedůvěra k německým Židům. Důvod byl asi jiný, čím starší, tím pádnější: vitamin P, jak v Izraeli nazývají protekcionismus ve vládních a úřednických kruzích.) Pod místem pro překladatele kolmo ke stolu soudců stojí skleněná kabina obžalovaného – obecenstvo ho tudíž vidí z profilu – a proti ní je místo pro svědky.

Na nejnižším stupni pódia pak zády k obecenstvu sedí státní žalobce se svými čtyřmi pomocnými právníky a obhájce, v prvních čtyřech týdnech procesu provázený jedním asistentem. Soudci se chovají střídmě a nikdy nepůsobí teatrálně. Pohybují se nenuceně, proces řídí s věcnou pozorností a ani ve chvílích, kdy jim líčení nesmírného lidského utrpení evidentně působí bolest, nevybočují z tohoto stylu. Kdykoli se žalobce snaží svědecké výpovědi příliš protahovat, neváhají dát najevo svou netrpělivost.

K obhajobě jsou až přemrštěně zdvořilí, jako by si uvědomovali, že „dr. Servatius tu bojuje proti převaze zcela sám a navíc ještě v neznámém prostředí“. Korektně se chovají i k obžalovanému a nelze jim v tomto ohledu vůbec nic vytknout. Vzbuzují prostě dojem dobrých, velkorysých lidí, a člověka tudíž nepřekvapuje, že žádný z nich se neuchyluje k tomu, co se v dané situaci nabízelo nejvíce: předstírat, že musí čekat – ač se všichni tři narodili a byli vychováni v německém prostředí – na úřední překlad do hebrejšti-ny. Moše Landau, předseda tribunálu, prakticky nikdy s odpovědí na tlumočníka nečeká. Naopak často sám do překládání zasahuje, vděčen, že si alespoň na chvíli může oddechnout od jinak nera-dostného úkolu, a pokouší se vyjasnit a zpřesnit smysl překláda-ných vět. O několik měsíců později pak bude svou nezávislost na izraelském veřejném mínění demonstrovat, pokud vůbec ještě bylo zapotřebí dalšího důkazu, způsobem zcela jednoznačným: během křížového výslechu obžalovaného se bude snažit přimět své kolegy, aby s Eichmannem mluvili německy.

Od samého počátku nemůže být pochyb, že právě soudce Landau udává tón celému řízení, snaží se ze všech sil zame-zit, aby se proces nezvrhl v divadelní představení přičiněním žalobce, který si libuje v dramatických efektech. Důvod, proč toto úsilí soudce Landaua vždy neuspěje, je prostý: líčení se odehrává na vyvýšeném pódiu před obecenstvem a onen již zmíněný znamenitý hlasový výkon soudního zřízence, který se opakuje na začátku každého stání, působí stejně, jako když se na divadle zvedne opona. Divadelním prostředím se zjevně nechal inspirovat už projektant této soudní síně, jež se nalézá v nedávno dostavěném Domu lidu (Bejt ha’am) – obehnaném nyní vysokými zátarasy, od sklepů až po střechu střeženém po zuby ozbrojenými policisty, s řadou dřevěných kabin před hlavním vchodem, kde je každý návštěvník zkušeně prohledán; je zde hlediště s parterem a galeriemi, proscenium i jeviště, ba jsou tu i postranní dveře pro příchody a odchody herců. Na první pohled je zřejmé, že se takto pojatá soudní síň hodí přímo znamenitě pro demonstrační proces – který naplánoval David Ben Gurion, izraelský ministerský předseda, na jehož příkaz byl Adolf Eichmann v Argentině unesen a dopraven k Oblastnímu soudu v Jeruzalémě, aby zde byl souzen pro svou roli při „konečném řešení židovské otázky“. A nikdo jiný než právě Ben Gurion, právem nazývaný „architektem státu“, zde působí jako neviditelný režisér celého procesu. Sám se sice v soudní síni neobjeví ani jedenkrát, zato zde má svoji hlásnou troubu: Gideona Hausnera, generálního prokurátora, který jako zástupce vlády dělá vše, co je v jeho silách, aby svého pána uspokojil. Naštěstí to mnohdy nestačí. Je to proto, že soudu předsedá někdo, kdo slouží spravedlnosti stejně věrně, jako pan Hausner slouží izraelskému státu. Její požadavek je prostý: proti obviněnému je vznesena obžaloba, je obhajován a souzen. Musí být ponechány stranou všechny ostatní otázky, byť by se zdály sebedůležitější: „Jak se to mohlo stát?“ a „Proč se tak stalo?“, „Proč zrovna Židé?“ a „Proč Němci?“, „Jaká byla role ostatních národů?“, „Jaký byl podíl odpovědnosti na straně Spojenců?“, „Jak je možné, že Židé prostřednictvím představených svých obcí spolupracovali při své vlastní destrukci?“, „Proč šli na smrt jako ovce na porážku?“ Pro spravedlnost je důležitý ten, kdo se nachází v kabině z neprůstřelného skla, kterou v soudní síni instalovali na jeho ochranu: Adolf Eichmann, syn Karla Adolfa Eichmanna, štíhlý, krátkozraký muž prostředního vzrůstu, středních let, s řídnoucími, ustupujícími vlasy a nesouměrnými zuby; muž, který po celou dobu procesu toporně sedí na lavici, tiskne svůj vyhublý krk k opěradlu (ani jednou se neotočí směrem do obecenstva) a usilovně se snaží se ovládat. Až na nervový tik, který pošku-bával jeho rty již před počátkem procesu, se mu to většinou daří.

To, co zde má být souzeno, není utrpení Židů, německý národ, lidstvo, antisemitismus či rasismus, ale jen on a jeho činy.

Spravedlnost – pro lidi Ben Gurionova smýšlení snad jen pou-hopouhá abstrakce – však vládne mnohem přísněji než předseda vlády s veškerou svou mocí. Jeho styl vládnutí, který v soudní síni předvádí pan Hausner, ovšem povoluje mnohé. Státní žalobce třeba může během soudního procesu pořádat tiskové konference a poskytovat rozhovory pro televizní společnosti (americký program, sponzorovaný Glickmanovou korporací, je neustále přerušován ve stylu „business as usual“ reklamou na nemovitos-ti). Může také „spontánně“ oslovovat reportéry v soudní budově a hlasitě jim sdělovat, že ho Eichmannovy křížové výslechy už otravují, protože obžalovaný stále jen lže… Dovoluje mu časté boční pohledy do publika a teatrální nabubřelá gesta, za což se mu posléze dostane i uznání Bílého domu a pochvaly amerického prezidenta, že odvedl „dobrou práci“. Spravedlnost samozřejmě nic takového nedovoluje; vyžaduje spíš jistou distanci, provází ji spíše zármutek než hněv a zejména pak předpisuje přísnou zdrženlivost, pokud jde o všechny slasti, které každému aktérovi přináší světlo veřejnosti. Návštěva soudce Landaua ve Spojených státech krátce po Eichmannově procesu se odehrála bez jakékoli publicity a vědělo se o ní jen v oněch židovských organizacích, které ho sem pozvaly.

I když se soudcové na nejvyšším místě pódia snažili pokud možno nevystavovat se na odiv, shlíželi na obecenstvo jakoby z divadelního jeviště. V hledišti při této hře mělo být přítomno celé lidstvo a prvních několik týdnů se obecenstvo skutečně skládalo převážně z novinářů a publicistů, kteří do Jeruzaléma přicestovali ze všech končin světa. Měli spatřit představení stejně senzační, jakým byl norimberský proces, s jediným rozdílem: tentokrát to měla být „tragédie všeho židovstva, na kterou se soustředí náš zájem“. Neboť: „Jestliže vznášíme (na Eichmanna) žalobu také pro zločiny spáchané na příslušnících jiných národů…“, děje se tak ne proto, že se těchto zločinů dopustil, ale překvapivě: „proto, že nečiníme žádných etnických rozdílů“.

Tento opravdu pozoruhodný výrok z úvodní řeči prokurátora ve zkratce charakterizuje, jak obžaloba k případu přistupovala.

Nevycházela z toho, co Eichmann skutečně učinil, ale z toho, co Židé vytrpěli. Podle pana Hausnera byl ovšem rozdíl mezi těmito dvěma věcmi zcela nepodstatný: „byl jeden jediný člověk, kdo neměl na starosti prakticky nic jiného než židovskou otázku; kdo byl pověřen úkolem Židy zničit; jehož role při vytváření zločinného režimu se omezovala právě na toto. A tímto člověkem byl Adolf Eichmann.“ Nebylo potom logické předložit soudu všechna fakta o židovském utrpení – které samozřejmě nikdo nezpochybňoval – a hledat důkazy, jež by tak či onak spojovaly Eichmanna s tím, co se skutečně stalo? Vždyť norimberské procesy, kde obžalovaní byli „obviněni ze zločinů na příslušnících různých národů“, židovskou tragédii vynechaly pouze z tohoto prostého důvodu: Adolf Eichmann na lavici obžalovaných v Norimberku chyběl.

Opravdu pan Hausner věřil, že norimberské procesy by věnovaly osudu Židů více pozornosti, kdyby při nich Eichmann také seděl na lavici obžalovaných? Stěží. Podobně jako většina Izraelců i on byl přesvědčen, že Židům může zjednat spravedlnost pouze židovský soud a že je věcí Židů soudit své nepřátele.

Odtud pochází onen v Izraeli všeobecně sdílený zamítavý postoj už k pouhé zmínce o mezinárodním soudu, který by Eichmanna obvinil nikoli ze zločinů „proti židovskému lidu“, ale ze zločinů proti lidstvu, které byly na těle židovského lidu spáchány. Odtud také ona podivná sebechvála – „Nečiníme žádných etnických rozdílů“ –, která ovšem v Izraeli zněla méně podivně než kdekoli jinde. Status židovského občana je zde totiž určen rabínským zákonem. Podle něj žádný Žid nemůže vstoupit ve sňatek s osobou nežidovského původu. Manželství uzavřená v zahraničí se sice uznávají, ale děti ze smíšených manželství jsou z právního hlediska považovány za levobočky. (Naopak děti židovských rodičů narozené mimo manželský stav jsou legitimní.) Potomka nežidovské matky nelze legálně ani oddat ani pohřbít. Skandál-ní stav se stal ještě naléhavější po roce 1953, kdy značná část pravomocí v oblasti rodinného práva byla převedena na světské soudy. Ženy nyní mohou dědit majetek a jejich právní postavení je stejné jako mužů. V otázkách manželství a rozvodu však izraelská vláda k náhradě rabínského zákona systémem světské spravedlnosti nepřistoupila. Důvodem zde nebyl ohled na víru či moc orthodoxní náboženské menšiny, ale postoj většiny izraelských občanů. Ti jsou, ať už věřící nebo atheisté, zdá se, zajedno v tom, že je potřebné mít zákon zakazující smíšená manželství.

Ze stejného důvodu se také shodli na tom, že není žádoucí psaná ústava, která by takto pochybný zákon kodifikovala – jak byli izraelští představitelé ochotni uznat mimo soudní síň. (Tento postoj přesně vyjádřil Philip Gillon v časopisu Jewish Frontier. „Legalizace civilního manželství by způsobila rozštěpení Izraele a také by oddělila Židy v domovské zemi od Židů žijících v diaspoře.“) Ať už zde byly jakékoli důvody, bylo cosi zarážejícího v naivitě, s níž obžaloba odsuzovala norimberské zákony z roku 1935, zakazující smíšená manželství a sexuální styk mezi Němci a Židy. Lépe informovaní novináři si této iro-nie byli dobře vědomi, ale ve svých reportážích se o ní raději nezmiňovali. Zjevně se jim nezdálo vhodné právě v této době připomínat Židům, co bylo špatné v zákonech a institucích jejich vlastní země.

Jestliže při procesu měla být obecenstvem světová veřejnost a měla zhlédnout panoramatické drama o židovském utrpení, pak očekávání a účel procesu splněny nebyly. Žurnalisté nevydrželi déle než dva týdny a pak se publikum značně proměnilo.

Předpokládalo se, že v něm budou mladí lidé, kteří se na události při procesu rekonstruované nemohli pamatovat, a také Židé z Orientu, kteří nikdy pořádně neslyšeli o tom, co se v Evropě stalo během Druhé světové války. Proces měl ukázat, co znamenalo žít mezi jinověrci, a poskytnout jim přesvědčivé argumenty, že pouze existence Izraele může zajistit Židům bezpečnost a možnost důstojného života. (Dopisovatelům byla tato verze nabídnuta v podobě útlé knížky o izraelském právním systému.

Její autorka, Doris Lankinová, se zde odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě dvou otců, kteří unesli své děti a přivedli je do Izraele. Soud uznal právní nárok matek žijících v zahraničí na opatrování dětí a rozhodl, aby jim děti byly vráceny. A tak se také stalo, ač bylo zcela zřejmé, že vrátit děti zpět do mateřské péče znamenalo poslat je do nerovného boje, vystavit je nepřátelskému prostředí diaspory, dodává Lankinová – očividně stejně hrdá na svou úctu k právu jako pan Hausner, který se rozhodl stíhat vraha i za vraždění nežidovských obětí.) V publiku ovšem takřka žádní mladí lidé neseděli. Nebyli tam vlastně ani rodilí Izraelci. Soudní síň zaplnili Židé, kteří „přežili“, tj. lidé od středního věku výše a zejména přistěhovalci z Evropy (což byl vlastně i můj případ), kteří znali nazpaměť vše, co se měli dozvědět, kteří na Eichmannův proces rozhodně nepřišli proto, aby se zde o něčem poučili nebo aby korigovali své dosavadní závěry. Jak přicházel svědek za svědkem a hrůzná líčení se vršila jedno za druhým, seděli tam a poslouchali na veřejnosti příběhy, které by v soukromí velmi těžko snáše-li, kdyby museli sedět vypravěči tváří v tvář. Avšak čím déle a podrobněji zde bylo znovu a znovu předváděno „neštěstí této generace židovského národa“, čím grandiózněji působila rétorika pana Hausnera, tím bledší a přízračnější se stávala postava ve skleněné kabině a žádný hlas hřímající „zde sedí ono monstrum odpovědné za to všechno“ ji nemohl znovu oživit.

Jestli se něco hroutilo pod tíhou zvěrstev, při jejichž líčení vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, byl to na prvém místě dramatický ráz procesu. Každý soudní proces – a monstrproces tím spíše – se vlastně čímsi podobá divadelní hře: nezačíná a nekončí u oběti, jde v něm o pachatele. A právě z tohoto důvodu je zapotřebí při monstrprocesu ještě mnohem naléhavěji než při projednávání běžného případu přesně definovat skutkovou podstatu a vymezit okolnosti, za kterých byl čin spáchán. Obžalovaný, který byl postaven před soud, protože něco udělal či vykonal, se vždy dostává do situace dramatického hrdiny: má-li z rozhodnutí soudu trpět, musí trpět za to, co udělal, nikoli za to, co jeho přičiněním utrpěli jiní. Nikdo si tuto elementární skutečnost neuvědomoval lépe než předsedající soudce, před jehož zraky se proces počal proměňovat v podívanou pouze drastickou, stále více připomínal „člun bez vesel zmítaný ve vlnách“. Jestliže veškeré jeho snahy dostat průběh procesu znovu pod kontrolu často vycházely na-prázdno, měla na tom svou vinu i obhajoba, která se jen velice zřídka odhodlala k tomu, aby napadla svědecké výpovědi, byť by to třeba bylo vzhledem k projednávané kauze málo významné a nepodstatné. Doktor Servatius, jak ho všichni stále oslovovali, se stával o něco odvážnější jen tehdy, když byly předkládány písemné materiály. Jeho zásahy do jednání byly zcela sporadic-ké. Největší dojem udělal, když obžaloba předložila jako důkaz deníky Hanse Franka, bývalého generálního guvernéra Polska a jednoho z největších válečných zločinců, jenž byl popraven v Norimberku. „Mám jen jednu otázku. Vyskytuje se v těchto dvaceti devíti svazcích Eichmannovo jméno? [Svazků bylo ve skutečnosti celkem třicet osm.] … Jméno Adolfa Eichmanna nikde zmíněno není … Děkuji. Nemám další otázky.“

A tak se proces nestal dramatem a místo toho se konalo představení v duchu oné „lekce“, kterou Ben Gurion zamýšlel udělit Židům i gójům, Izraelcům i Arabům, zkrátka celému světu. Pro různé diváky byla ovšem připravena různá poučení. Ben Gurion to ostatně naznačil již v sérii článků, které zveřejnil ještě před procesem, kde také vysvětloval, proč byl Eichmann unesen. Pro nežidovský svět byla určena tato lekce: „Chceme ukázat před zraky všech ostatních národů, jak nacisté zavraždili milióny lidí jen proto, že to byli shodou okolností Židé, a jeden milión dětí, protože to byly židovské děti.“ Nebo, jak bylo zveřejněno v Dauaru, tiskovém orgánu Ben Gurionovy strany Mapai: „Ať se světové veřejné mínění konečně dozví, že nejen nacistické Německo bylo odpovědno za zničení životů šesti miliónů evropských Židů.“ Právě toto musí – opět slovy Ben Gurionovými – „ke své hanbě národy světa uslyšet“. Židé v diaspoře si zase měli vštípit do paměti, jak judaismus – „starý čtyři tisíce let se všemi svými duchovními výtvory a etickým usilováním, se svými me-sianistickými aspiracemi“ – vždy musel čelit „nepřátelskému světu“; jak Židé upadli až do té míry, že šli na smrt jako ovce na porážku; jak jedině vytvoření židovského státu umožnilo Židům vracet údery, jak to Izrael udělal ve válce za nezávislost nebo při Suezské krizi, jak to musí neustále dělat při každodenních incidentech na svých strategicky ne příliš výhodných hranicích. A jestliže Židé žijící mimo Izrael si měli uvědomit rozdíl mezi izraelským heroismem a židovskou submisivní měkkostí, izraelským občanům se při procesu mělo dostat tohoto ponaučení: „Generace Izraelců, která stačila vyrůst od dob holocaustu,“ je ohrožena tím, že „ztratí pouto, které ji váže k židovskému národu, že zapomene na svou vlastní historii. Je zapotřebí, aby si naši mladí lidé dobře pamatovali, co se židovskému národu stalo, aby znali i nejtragičtější fakta naší nedávné minulosti.“

A byl zde ještě jeden důvod, proč byl Eichmann přiveden před jeruzalémský soud: bylo třeba „veřejně označit další nacisty, například odhalit spojení mezi nacisty a některými arabskými vládci“.

Kdyby toto byly jediné důvody, proč měl být Adolf Eichmann předveden před Oblastní soud v Jeruzalémě, proces by musel z několika příčin selhat. V určitých ohledech byla poučení nadbytečná, v jiných dokonce přímo zavádějící. Antisemitismus byl díky Hitlerovi zdiskreditován, možná ne navždy, ale rozhodně v současné chvíli. Samozřejmě se tak nestalo proto, že by Židé náhle byli v očích druhých populárnější, ale proto, že si většina lidí uvědomila, opět slovy Ben Gurionovými, „že v naší době jsou možnými důsledky antisemitismu plynové komory a k nim přistavené továrny na mýdlo“. Stejně tak nadbytečná byla lekce, která směřovala k Židům v diaspoře. Aby se tito lidé přesvědčili o nepřátelství světa, stačila jim katastrofa, při níž byla celá jedna třetina jejich národa vyhlazena. Přesvědčení Židů o tom, že antisemitismus je nevykořenitelný, se nejen stalo od doby Dreyfusovy aféry nejmocnějším ideologickým faktorem sionistického hnutí, ale bylo i příčinou jinak těžko vysvětlitelné ochoty německé židovské komunity vyjednávat s nacistickými úřady v počáteční fázi režimu. (Není třeba říkat, že mezi tímto vyjednáváním a pozdější kolaboraci Judenräte byl propastný rozdíl.

Tehdy se ještě nejednalo o žádné morální otázky, ale o pouhá, byť politicky diskutabilní rozhodnutí. „Konkrétní pomoc,“ zněl argument, „má větší smysl než všeobecné odmítání a denunci-ace.“ Byla to Realpolitik prostá všech machiavellistických příměsí. Její nebezpečí se ukázalo o několik let později, jakmile propukla válka. Denní kontakty mezi židovskými organizacemi a nacistickou byrokracií usnadnily židovským funkcionářům překročit propast mezi snahou dopomoci Židům k útěku a ochotou asistovat nacistům při židovských deportacích.) Bylo to toto přesvědčení, které stálo za povážlivou neschopností Židů rozlišovat mezi přítelem a nepřítelem. Němečtí Židé ostatně nebyli jediní, kteří podcenili své nepřátele, protože se matně domnívali, že všichni gójové jsou v podstatě stejní. Jestliže předseda vlády Ben Gurion – ve všech praktických ohledech skutečná hlava izraelského státu – mínil posílit právě tento druh „židovského vědomí“, udělal chybu. Neboť změna této mentality je ve skutečnosti jednou z nezbytných podmínek izraelské státnosti, která ex definitione učinila z Židů národ mezi národy, stát mezi státy, která „vychází z plurality“, a tudíž už neumožňuje zachovávat onu věkovitou a naneštěstí nábožensky zakotvenou dichotomii mezi Židy a góji.

Citlivým bodem se jevil kontrast mezi izraelským heroismem a poddajnou měkkostí, s níž Židé podstupovali smrt – včas se dostavovali na místa transportů; po vlastních nohou kráčeli na místa hromadných exekucí; kopali vlastní hroby; svlékali své šaty a skládali je do úhledných hromad; bez odporu si lehali na zem, aby byli zastřeleni. A prokurátor to rozváděl mnoha způsoby a tázal se jednoho svědka za druhým: „Proč jste nepro-testovali? Proč jste nastupovali do vlaků?“ „Stálo tam patnáct tisíc lidí a jen stovky stráží okolo nich. Proč jste nekladli odpor?

Proč jste je nenapadli?“ Je ovšem smutnou pravdou, že všechny tyto otázky byly zavádějící. Vždyť nejen Židé, ale ani žádná jiná skupina lidí, žádný jiný národ se nechoval jinak. Před šestnácti lety, dosud pod přímým vlivem událostí, David Rousset, bývalý vězeň v Buchenwaldu, popsal to, o čem víme, že se dělo ve všech koncentračních táborech: „Triumf SS vyžadoval, aby se mučená oběť nechala bez protestů odvést k oprátce, aby se zřek-la a popřela sama sebe do té míry, že úplně rezignovala na svoji identitu. Esesáci nevyžadovali pokoření a rezignaci svých obětí jen tak, z čistého sadismu. Věděli, že nesrovnatelně nejlepší systém k udržení celých národů v porobě a otroctví je ten … který umí zničit svou oběť ještě dřív, než ji přivede na popraviště. Nic není hroznějšího než procesí lidských bytostí, které bez odporu, jako automaty, kráčejí na smrt“.[ 1 ] Soudní tribunál na tuto krutou a hloupou otázku žádnou odpověď nedostal. Možná však by se taková odpověď snadno našla, kdyby se jeho představivost na pár minut zastavila u osudu oněch holandských Židů, kteří se v roce 1941 odvážili ve starém Amsterodamu napadnout oddělení německé bezpečnostní policie. Čtyři sta třicet Židů bylo v této souvislosti uvězněno a doslova umučeno k smrti nejprve v Buchenwaldu a pak v Mauthausenu. Po měsíce umírali tisícem smrtí a každý z nich by záviděl svým bratřím v Osvětimi, či dokonce v Rize nebo v Minsku. Existují totiž mnohé věci, které jsou ještě mnohem horší než smrt, a esesáci se postarali o to, aby si právě toto jejich oběti stále uvědomovaly. V tomto ohledu – který byl nad jiné významný – vědomý úmysl dát při procesu prostor jenom židovské verzi příběhu zakryl pravdu, a to dokonce i pravdu židovskou. Sláva povstání ve varšavském ghettu a hrdinství hrstky jiných, kteří bojovali, spočívá právě v tom, že se snažili nacistům aktivně čelit, že odmítli relativně snadnou smrt, která jim byla nabídnuta (popravčí četa či plynová komo-ra). A svědci v Jeruzalémě, kteří svědčili o odporu a vzpouře, o malé roli, kterou rezistence hrála v historii holocaustu, potvr-dili ještě jednou fakt, že pouze velice mladí lidé byli schopni se rozhodnout a „nejít na smrt jako ovce na porážku“.

V jednom ohledu se však přece jen splnilo to, co Ben Gurion od procesu s Eichmannem očekával. Proces se skutečně stal důležitým impulsem a prostředkem k tomu, aby byli veřejně označeni další nacističtí zločinci. Nestalo se tak sice v arabských zemích, které otevřeně nabízely útočiště stovkám nacistů. Kontakty mezi nimi a velkým muftím během války byly všeobecně známy. Velký muftí se o ně zajímal, protože myšlenka uskutečnit „konečné řešení“ i na Blízkém východě mu rozhodně nebyla cizí. Tím lze vysvětlit i to, že noviny v Damašku, Bejrútu, Káhiře i Ammánu nikterak neskrývaly své sympatie s Eichmannem, dokonce ani lítost nad tím, že „svou práci Eichmann nestihl dokončit“. V rozhlasových komentářích z Káhiry, odvysílaných v první den procesu, byly dokonce patrné jemné protiněmecké tóny: během války se prý bohužel ani jednou nestalo, „že by německá letadla svrhla své bomby na židovské osady“. Že arabští nacionalisté sympatizovali s nacismem i to, co je k tomu vedlo, je všeobecně známo. Ani z tohoto důvodu tedy nebylo zapotřebí, aby je musel Ben Gurion nebo soud veřejně označit.

Arabští nacionalisté své názory nikdy neskrývali. Proces pouze odhalil, že se domněnky o Eichmannově spojení s Aminem al Husajním, bývalým jeruzalémským muftím, nezakládaly na pravdě. (Eichmann byl muftímu pouze představen během oficiální recepce spolu se všemi šéfy oddělení.) Muftí udržoval úzké kontakty s německým zahraničním úřadem a s Himmlerem, avšak na tom nebylo vůbec nic nového.

Jestliže Ben Gurionovy poznámky o „spojení mezi nacisty a některými arabskými vládci“ postrádaly konkrétní smysl, pak bylo překvapující, že Ben Gurion v této souvislosti opomněl zmínit dnešní západní Německo. Bylo samozřejmě povzbudivé slyšet, že Izrael „nečiní Adenauera odpovědným za Hitlera“, „my jej považujeme za slušného Němce“; „Adenauer je slušný člověk i přesto, že patří k národu, který se před dvaceti lety aktivně podílel na zavraždění miliónů Židů“. (O slušných Ara-bech se Ben Gurion nezmínil.) Spolková republika Německo, ačkoli dosud stát Izrael diplomaticky neuznala – zjevně z obav, že by arabské země mohly na oplátku uznat Ulbrichtovo východní Německo –, zaplatila v posledních deseti letech Izraeli formou válečných reparací sedm set třicet sedm miliónů dolarů.

Tyto platby budou brzo ukončeny a Izrael nyní usiluje dostat od západního Německa dlouhodobou půjčku. Proto byly vztahy mezi těmito dvěma zeměmi, a zvláště osobní vztahy mezi Ben Gurionem a Adenauerem, celkem dobré, a jestliže v důsledku rozruchu, který proces s Eichmannem vyvolal, se některým poslancům izraelského parlamentu Knesetu podařilo prosadit určitá omezení výměnného kulturního programu mezi západním Německem a Izraelem, pak to Ben Gurion určitě nepředpokládal a ani si nic takového nepřál. Ještě významnější je, že Ben Gurion ani nepředpokládal a slovem se nikdy nezmínil, že by Eichmannův případ mohl vyvolat v Německu první vážné úsilí dostat před soud alespoň ty, kdo byli podezřelí, že se přímo zúčastnili vyvražďování. Ústřední agentura pro vyšetřování nacistických zločinů, opožděně založená Spolkovou republikou Německo v roce 1958 a vedená prokurátorem Erwinem Schülem, se dostala do nejrůznějších potíží, způsobených zčásti neochotou německých svědků ke spolupráci a zčásti neochotou místních soudů přijmout žalobu sestavenou na základě materiálu zasla-ného Ústřední agenturou. Ne snad že by proces v Jeruzalémě poskytl nějaké nové důležité důkazy, které by vedly k odhalení Eichmannových spolupracovníků. Avšak senzační zprávy o oče-kávaném procesu zaúčinkovaly dostatečně a přesvědčily tamější soudy, že musí začít používat nálezy pana Schüleho a překonat svou dosavadní váhavost při pronásledování „vrahů z našeho středu“ tím, že sáhnou po starém osvědčeném prostředku a vy-píší odměnu na dopadení dobře známých zločinců.

Výsledky byly překvapivé. Sedm měsíců poté, co Eichmanna dopravili do Jeruzaléma, tj. čtyři měsíce před začátkem jeho procesu, byl konečně zatčen Richard Baer, po Rudolfu Hössovi velitel v Osvětimi. V rychlém sledu pak byla zatčena většina členů takzvaného Eichmannova komanda – Franz Novak, který pracoval v Rakousku jako tiskař, dr. Otto Hunsche, jenž působil v západním Německu jako právník, Hermann Krumey, který se stal drogistou, Gustav Richter, bývalý „poradce pro židovské záležitosti“ v Rumunsku, a Willy Zöpf, který zastával obdobný úřad v Holandsku. Ačkoli důkazy proti těmto lidem byly v Německu zveřejněny již před lety v knihách a časopisech, nikdo z nich nepovažoval za nutné žít pod cizím jménem. Poprvé od konce války byly německé noviny plné reportáží o procesech s nacistickými zločinci, vesměs masovými vrahy. (Po květnu 1960 – což bylo měsíc po Eichmannově dopadení – bylo možné trestně stíhat pouze pro vraždu prvního stupně. K tomuto datu byly všechny ostatní kriminální delikty promlčeny podle statutu, kde je u vraždy dvacetiletá promlčecí lhůta.) Váhavost německých soudů při stíhání těchto zločinů se projevila už v nepřiměřené mírnosti vynesených rozsudků. (Tak dr. Otto Bradfisch, který působil v Einsatzgruppen, v mobilních vyhlazovacích jednotkách SS na Východě, byl za zavraždění patnácti tisíc Židů odsouzen k deseti letům těžkých prací. Dr. Otto Hunsche, Eichmannův právní expert, osobně zodpovědný za deportaci zhruba dvanácti set maďarských Židů, z nichž minimálně šest set bylo zavražděno, dostal pět let těžkých prací, a Josef Lechthaler, který „likvidoval“ židovské obyvatelstvo v ruských městech Slutsk a Smolevič, byl odsouzen ke třem letům a šesti měsícům.) Mezi nově zatčenými byli lidé, kteří se za nacistické vlády těšili prominentnímu postavení, z nichž většina již byla německými soudy denacifikována. Jedním z nich byl generál Karl Wolff, bývalý náčelník Himmlerova osobního štábu, který podle dokumentů předložených v roce 1946 v Norimberku „s obzvláštní radostí“ přivítal zprávu, že již dva týd-ny každý den vozí vlak pět tisíc příslušníků vyvoleného národa z Varšavy do Treblinky, jednoho z vyvražďovacích středisek na Východě. Jiným obžalovaným byl Wilhelm Koppe, který nejprve organizoval usmrcování plynem v Chelmně a pak se stal nástupcem Friedricha-Wilhelma Krügera v Polsku. Koppe, jeden z největších prominentů mezi vyššími veliteli SS, jejichž úkolem bylo učinit Polsko judenrein, se v poválečném Německu stal ředitelem továrny na čokoládu. Občas byly vyneseny i tvrdé rozsudky, ale ty byly právě ještě méně uklidňující, když se týkaly takových zločinců, jako byl Erich von dem Bach-Zelewski, bývalý generál SS a policie. Ten byl postaven před soud v roce 1961 za účast na Röhmově puči v roce 1934 a odsouzen ke třem a půl letům vězení. V roce 1962 byl znovu obviněn, a to z vraždy šesti německých komunistů v roce 1933. Porota v Norimberku ho odsoudila na doživotí. Ani v jedné obžalobě nebylo uvedeno, že Bach-Zelewski velel jednotkám bojujícím na východní frontě proti partyzánům a zúčastnil se i židovských masakrů v běloruském Minsku a Mogilevě. Mohly německé soudy, neuznáva-jící válečné zločiny, dělat „etnické rozdíly“? Nebo je možné, že v poválečném Německu nezvykle tvrdý rozsudek byl vynesen proto, že Bach-Zelewski patřil k těm výjimečným případům, kdy účastníci masového vraždění nervově zhroutili, posléze se snažili Židy před Einsatzgruppen ochraňovat a nakonec vystu-povali jako svědci obžaloby v Norimberku? Bach Zelewski byl také jediný svého druhu, kdo se v roce 1952 veřejně označil za masového vraha, za což jej ovšem nikdy nepohnali před soud.

Je však stěží pravděpodobné, že se teď všechno změní, i přesto, že Adenauerova administrativa byla donucena propustit spolu s mnoha policejními důstojníky i přes sto čtyřicet soudců a prokurátorů, kteří se v minulosti zkompromitovali víc než jiní. Odstraněn byl také hlavní prokurátor Spolkového nejvyššího soudu Wolfgang Immerwahr Fränkel, protože byl – ač jménem Immerwahr „Vždy pravdivý“ – méně upřímný než jiní, pokud šlo o jeho nacistickou minulost. Odhaduje se, že z jedenácti tisíc pěti set soudců ve Spolkové republice jich pět tisíc působilo u soudů v době hitlerovského režimu. V listopadu 1962, krátce po čistce v soudnictví a šest měsíců poté, co Eichmannovo jméno zmize-lo ze zpráv, se ve Flensburku konal dlouho očekávaný proces s Martinem Fellenzem v téměř prázdné soudní budově. Bývalý vyšší důstojník SS a policie, který byl v Adenauerově Německu prominentním členem strany svobodných demokratů, byl zatčen v červnu 1960, několik týdnů po Eichmannově zadržení. Byl obviněn z účasti a částečné odpovědnosti za zavraždění čtyřiceti tisíc Židů v Polsku. Po více než šesti týdnech podrobných svědectví prokurátor žádal nejvyšší trest – nucené práce na doživotí. Soud však Fellenze odsoudil na čtyři roky, při čemž dva a půl roku si již obžalovaný odseděl ve vyšetřovací vazbě. Ať už je to jakkoli, není pochyb, že v Německu měl Eichmannův proces dalekosáhlé důsledky. Postoj Němců k jejich vlastní minulosti, který byl po víc než patnáct let pro všechny odborníky na Německo hádankou, nemohl být demonstrován lépe. Tak či onak se Němci o svou minulost moc nezajímají a nezajímá je ani to, že v jejich zemi žije značné množství vrahů, protože žádný z nich by se pravděpodobně o své vůli vraždy nedopustil. Jakmile se však mínění světa, respektive mínění toho, co Němci nazývají cizinou (das Ausland), zahrnující všechny země mimo Německo, počalo umíněně dožadovat potrestání těchto lidí, byli Němci ochotni uposlechnout bez váhání, přinejmenším do určité míry.

Kancléř Adenauer předvídal, že proces vzbudí pohoršení, a vyslovil domněnku, že znovu rozvíří všechny otázky týkající se válečných hrůz a že zvedne po celém světě vlnu protiněmeckého smýšlení (a to se koneckonců stalo). Během deseti měsíců, které Izrael potřeboval na přípravu procesu, se Německo snažilo chránit před předvídatelnými následky procesu tím, že demon-strovalo mimořádnou horlivost při vyhledávání a pronásledování nacistických válečných zločinců doma. Ovšem ani německé úřa-dy ani žádná významná část německého veřejného mínění nikdy nevyslovily požadavek, aby byl Eichmann vydán Německu, což by se zdálo být zcela logickým krokem, vezmeme-li v úvahu, jak žárlivě střeží každý suverénní stát právo vynášet rozsudky nad všemi svými občany, kteří přestupují zákon. Neobstojí oficiální stanovisko Adenauerovy vlády, podle nějž žádat o Eichmannovo vydání nebylo možné, protože mezi Izraelem a Německem dosud nebyla uzavřena extradiční dohoda. Z toho, že neexistovala taková dohoda, by totiž pouze plynulo, že Izrael nelze k vydání nutit. Fritz Bauer, hessenský generální prokurátor, si tuto věc uvědomoval, a proto se obrátil na Spolkovou prokuraturu do Bonnu a vyzval ji, aby podnikla kroky potřebné k extradici. Postoj pana Bauera k celé záležitosti byl ovšem postojem německého Žida. Německé veřejné mínění však bylo jiného názoru.

Bauerův podnět byl v Bonnu zamítnut, aniž by si toho takřka kdokoli všiml, případně vyjádřil jeho iniciativě podporu. Pozorovatelé vyslaní západoněmeckou vládou do Jeruzaléma uváděli proti extradici ještě další argument: Německo zrušilo trest smrti, a tudíž nebylo možné, aby německý soud vynesl nad Eichmannem rozsudek, jaký by si zasloužil. Vzhledem ke shovívavosti německých soudů vůči německým masovým vrahům je dosti obtížné nevidět zde jen vytáčku. Největším politickým rizikem v případě Eichmannova procesu v Německu by bez pochyby byla možnost zproštění viny pro nedostatek mens rea (jak poukázal J. J. Jansen v Rheinischer Merkur z 11. srpna 1961).

Celá záležitost má ještě jednu delikátnější a politicky závažnější stránku. Jedna věc je vyvést vrahy a zločince z jejich skrýší a druhá věc je zjistit, že jde o prominenty žijící v lesku veřejného života; zjistit, kolik z těch, kdo zaujímají důležitá místa ve spolkové i zemské správě, a vůbec ve všech veřejných úřadech, udělalo kariéru za Hitlerova režimu. Je pravda, že kdyby Adenauerova administrativa byla v těchto otázkách přehnaně citlivá a odmítla zaměstnat každého, kdo byl zkompromitován nacistickou minulostí, vznikla by otázka, zda by se vůbec našel někdo, kdo by dané funkce mohl zastávat. Neboť skutečnost byla v naprostém rozporu s tvrzením dr. Adenauera, podle něhož prý „nacisté představovali v Německu pouze relativně malé procento“ a „německá veřejnost by bývala velmi ráda pomohla svým židovským spoluobčanům, kdyby jen mohla“. (Alespoň jedny německé noviny, Frankfurter Rundschau, si později položily otázku, která byla již dlouho nasnadě – proč prostě mlčelo tolik lidí, kteří museli znát minulost například generálního prokurátora? –, aby ovšem přišly s ještě samozřejmější odpovědí: „Protože se sami cítili být inkriminováni.“) Logika Eichmannova procesu, jak ho chápal Ben Gurion, kdy byl důraz kladen na obecné otázky a právní nuance se považovaly za nedůležité, by ovšem vyžadovala, aby se uznal podíl viny všech německých úřadů a institucí – tj. všech státních úředníků na ministerstvech, v armádních útvarech, v generálním štábu, v soudnictví i obchodě – na konečném řešení židovské otázky. I když prokuratura zastoupená panem Hausnerem se rozhodla předvolávat k soudu svědka za svědkem, aby podávali hrůzná svědectví o nevyvratitelných skutečnostech, které neměly žádnou nebo jen minimální souvislost s činy obžalovaného, vždy se pečlivě vyhýbala dotknout se této citlivé a dosti výbušné záležitosti, jakou byla naprosto zřejmá spoluúčast dalších pachatelů, z nichž všichni ani nebyli členy NSDAP. (V době před Eichmannovým procesem se šířily fámy, že Eichmann jmenoval jako své komplice několik set prominentních osobností Spolkové republiky, což se ovšem nezakládalo na pravdě. V úvodní řeči se pan Hausner zmínil o Eichmannových „komplicích ve zločinu, kteří nebyli ani gangsteři, ani lidé z podsvětí“, a slíbil doložit, že i ti doktoři a právníci, vědci, bankéři a ekonomové patřili do oněch rad, kde padlo rozhodnutí Židy zlikvidovat. Tento slib však nebyl dodržen a být ani nemohl v podobě, v níž byl učiněn. Neboť žádné rady, které by se usnášely, nikdy neexistovaly a „otalárovaní hodnostáři s akademickými tituly“ nikdy nerozhodovali o vyhlazování Židů, pouze se společně zúčastnili plánování potřebných opatření, nutných ke splnění rozkazu, který vydal Hitler.) Pravda je, že jeden případ pozornosti soudu předložen byl: dr. Hans Globke, přináležející k Adenauerovým nejbližším poradcům, který byl před víc než dvaceti pěti lety spoluautorem neslavně známého komentáře k norimberským zákonům a který později přišel se skvělým nápadem, že všichni němečtí Židé by měli přijmout jako druhé jméno Izrael nebo Sára. Jméno dr. Globke – a pouze toto – ovšem uvedla při jednání jeruzalémského soudu obhajoba, a to zjevně v naději, že tak „přesvědčí“ Adenauerovu vládu, aby zahájila jednání o Eichmannově extradici. V každém případě měl bývalý Ministerialrat na ministerstvu vnitra a současný Staats sekretär v Adenauerově kancléřství bezpochyby větší právo vystupovat v dějinách toho, co Židé skutečně vytrpěli od nacistů, než bývalý jeruzalémský muftí.

Vždyť právě tato historie byla podle prokuratury ústředním tématem jeruzalémského procesu. Nikoli tento jednotlivec zde na lavici obžalovaných a sám nacististický režim, ale antisemitismus v celé historické perspektivě. Toto byl tón udaný Ben Gurionem a vědomě sledovaný panem Hausnerem, který svou úvodní řeč (trvala celá tři stání) počal egyptským faraónem a Hamanovým dekretem „zničit, zabít a vyhladit je“. Pokračoval pak citátem z proroka Ezechiela: „Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij!“ (Ez 16,6). Tato slova prý třeba chápat jako „imperativ, s nímž byl tento národ konfrontován od chvíle, kdy vystoupil na jeviště dějin“. Byly to ovšem špatné dějiny a laciná rétorika. Ba ještě hůře, záměr deklarovaný panem Hausnerem zcela protiřečil tomu, proč byl Eichmann postaven před soud. Z úvodní řeči pana Hausnera totiž člověk mohl získat dojem, že Eichmann byl možná jen nevinným vykonavatelem jakéhosi tajemného osudového určení, asi přímo antisemitismu, který musel „krví vyznačovat cestu, po níž tento národ kráčel“, aby se naplnil jeho osud. Po několika líčeních, kdy profesor Salo W. Baron z Kolumbijské university podával svědectví ohledně osudů východoevropského židovstva v nedávné době, dr. Servatius nemohl odolat pokušení a položil naprosto jasné otázky:

„Proč vlastně toto všechno neštěstí postihlo židovský národ?“

„Nemyslíte, že v samých základech jeho osudu jsou skryty iracionální motivy? A že se to vymyká lidskému chápání?“ Není to něco jako „duch dějin, který dějinami hýbe … aniž by na to lidé měli jakýkoli vliv“? Není zde pan Hausner v zásadní shodě s „historickou právní školou“, s výkladem dějin, který věří v jejich zákonitý průběh – zjevná narážka na Hegela –, a neukázal snad, že „činy vůdců nevedou vždy k uskutečnění záměrů a cílů, které zamýšleli? … Intence zničit židovský národ zde byla – cíle ovšem dosaženo nebylo a naopak se zrodil nový vzkvétající stát“. Argument obhajoby se dostal do nebezpečné blízkosti nejnovějšího antisemitského argumentu odvolávajícího se na Siónské mudrce, který předložil s veškerou vážností několik týdnů před tímto Servatiovým výrokem Egyptskému národnímu shromáždění náměstek ministra zahraničních věcí Husajn Zulfikar Sabrí: Hitler neměl na masakru Židů žádnou vinu, naopak sám se stal obětí sionistů, kteří ho „donutili páchat zločiny, což jim de facto umožnilo dosáhnout svého cíle – založit izraelský stát“. Až na to, že dr. Servatius, přebírající filosofii dějin pana Hausnera, dosadil na místo obvykle vyhrazené Sión-ským mudrcům Dějiny.

Navzdory Ben Gurionovým úmyslům a veškerému úsilí obžaloby však na lavici obžalovaných stále zůstával jen jeden obžalovaný, osoba z masa a kostí. A jestliže Ben Guriona, jak prohlašoval, „nezajímalo, jaký verdikt bude vynesen nad Eichmannem“, právě to byl bezpochyby jediný úkol, který stál před jeruzalémským soudem.

[ 1 ] D. Rousset, Les Jours de notre mort

Obsah

Poznámka pro čtenáře 7

I. Dům spravedlnosti 11

II. Obžalovaný 30

III. Odborník na židovskou otázku 46

IV. První řešení: vyhánění 67

V. Druhé řešení: koncentrace 80

VI. Konečné řešení: zabíjení 95

VII. Konference ve Wannsee aneb Pilát Pontský 125

VIII. Povinnosti občana, který ctí zákon 149

IX. Deportace z Říše – Německo, Rakousko a Protektorát 166

X. Deportace ze západní Evropy – Francie, Belgie, Holandsko, Dánsko, Itálie 178

XI. Deportace z Balkánu – Jugoslávie, Bulharsko, Řecko, Rumunsko 198

XII. Deportace ze střední Evropy – Maďarsko a Slovensko 212

XIII. Vyvražďovací centra na Východě 225

XIV. Důkazy a svědectví 239

XV. Rozsudek, odvolání a poprava 253

Epilog 273

Postscriptum 300

Bibliografie 321