Dialektika osvícenství vyšla roku 1947 v amsterdamském nakladatelství Querido. Tato kniha, která se nejprve šířila pomalu, je již delší čas rozebrána. K tomu, abychom ji nyní po více než dvaceti letech vydali znovu, nás ani tak nevedlo časté naléhání, jako spíše přesvědčení, že nemálo jejích myšlenek je ještě dnes aktuálních, a uvědomujeme si také, že tato kniha dalekosáhle určovala naše pozdější teoretické snahy. Vnější pozorovatel si může jen stěží představit, do jaké míry oba zodpovídáme za každou větu. Dlouhé úseky jsme diktovali společně; pnutí mezi oběma duchovními temperamenty, které se spojily v jedné knize, je oživujícím principem Dialektiky.

Ne na všem, co je v knize řečeno, trváme beze změny. Bylo by to neslučitelné s teorií, která pravdě přisuzuje historické jádro místo toho, aby se jako cosi neměnného postavila proti dějinnému pohybu. Kniha byla sepsána v okamžiku, v němž bylo možno dohlédnout konce nacionálně socialistického teroru. Na nemálo místech ...více

Tyto úvahy byly vyprovokovány událostmi a diskusemi několika posledních let, vnímanými v kontextu 20. století – století, které se, jak předpokládal Lenin, nepochybně stalo stoletím válek a revolucí, a tedy stoletím násilí, jež se dnes považuje za jejich společného jmenovatele. V současnosti však existuje ještě jiný faktor, který je přinejmenším stejně důležitý, ačkoli ho nikdo nepředvídal. Technický vývoj nástrojů násilí nyní dospěl k bodu, v němž by žádný politický cíl nemohl odpovídat jejich ničivému potenciálu nebo ospravedlnit jejich skutečné použití v ozbrojeném konfliktu. Válčení, od pradávna poslední nemilosrdný arbitr mezinárodních sporů, tak ztratilo mnoho ze své účinnosti a téměř veškerou svou přitažlivost. „Apokalyptická“ šachová hra mezi supervelmocemi, tedy mezi těmi, kteří se pohybují na nejvyšší šachovnici naší civilizace, se hraje podle pravidla „vítězství jednoho znamená konec pro oba“;[ 1 ] je to hra, která se předchozím válečným hrám vůbec nepodobá. Jejím „racionálním“ cílem není vítězství, ale zastrašení, ...více

Mimořádně bohatý odkaz, který zanechalo antické Řecko dalšímu vývoji světové kultury, je ze své velké části projevem dvou charakteristických tužeb řeckého ducha: touhy po rozumovém poznání skutečnosti a touhy po kráse. Jejich společným hlubším zdrojem byla bytostná řecká touha po plném a harmonickém rozvinutí všech kladných schopností, které v sobě zahrnuje lidská přirozenost. Prvá z těchto tužeb dostala svůj výraz v řeckém racionalismu. Jeho doménou se stala především řecká filosofie, v jejímž rámci se utvářely i počátky mnoha jednotlivých vědních oborů. Druhá se po staletí projevovala v tvůrčím zaujetí i schopnostech řeckých umělců, jak to dosvědčují jejich dochovaná díla. Výsledky dosažené ve filosofii a v umění tvoří nepochybně nejcennější složky starořeckého kulturního dědictví.

Obě tyto oblasti se od svých počátků různě prolínaly, doplňovaly a vzájemně ovlivňovaly. Řecké umění bylo samo prodchnuto racionalismem (mnohem více než umění některých jiných epoch), řečtí filosofové zase čerpali z děl umělců různé podněty a ...více

Podobně jako zakládání nových řádů v 11. století byl i zrod Cîteaux výsledkem hledání nových forem asketického způsobu života a snahou po obnovení původní benediktinské řehole.[ 1 ] Oslnivý úspěch prvních generací cisterciáckých hlasatelů asketických ideálů, kteří se příkře vyslovili proti bohatství, majetku a nákladně konstruovaným klášterům, vyvolal v benediktinském táboře pocit ohrožení. Cisterciáci se navíc hlásili k obnovení přísné benediktinské observance a návratu ke kořenům prvotního monasticismu, čímž takříkajíc zpochybnili zvyklosti u clunyjských mnichů a v tradičním benediktinském táboře. Bílí mniši se přiklonili rovněž k fyzické práci, kterou řehole předepisovala, a vyslovili se pro život v odříkání a tvrdou askezi, jež se promítla do všech oblastí jejich řádového života. Vzájemnou nevraživost, jež se z těchto rozporů zrodila, přiživovali i přeběhlíci mezi oběma řády, kteří z této situace se škodolibým nadšením vytloukali kapitál.[ 2 ] Mezi oběma stranami se záhy rozvinuly polemiky, do nichž výraznou ...více

OIKOYMENH

Nakladatelství OIKOYMENH navazuje na odkaz samizdatové edice založené v sedmdesátých letech z podnětu Ladislava Hejdánka, jejímž cílem bylo vydávat kritické stati a díla v linii nejlepších tradic evropské filosofie a theologie.

Postupem doby se nakladatelství zaměřilo rovněž na vydávání základních děl této tradice. Spisy význačných myslitelů vycházejí v řadách klasických děl: Knihovna antické tradice, Knihovna raně křesťanské tradice, Knihovna středověké tradice, Knihovna renesančního myšlení a Knihovna novověké tradice a současnosti. Sekundární literatura nebo texty autorů nezahrnutých do řad klasických děl tvoří Edici Oikúmené.

V řadě Dějiny filosofie vycházejí vybrané monografie k jednotlivým obdobím dějin evropské filosofie. Nakladatelství vydává také řadu Dějin politického myšlení, Dějin náboženského myšlení, Knihovnu politického myšlení, Fontes Latini Bohemorum, Starověké písemnictví Levanty, Sebrané spisy Jana Patočky, edici Mathésis a řadu Filosofické interpretace.

Pokud váháte, zda si naši knihu koupíte u nás nebo jinde, uvažte, že nákupem v eshopu OIKOYMENH přímo podpoříte vydávání filosofické a theologické literatury v Čechách. Pokud se u nás zaregistrujete, získáte navíc:

• newsletter se seznamem novinek z naší produkce, který si snadno omezíte výběrem klíčových slov podle svého výběru
• možnost podílet se na naší činnosti zasíláním errat a komentářů