Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Úvod

Přísný soud, který pronáší v Platónově dialogu Gorgias filosofie nad rétorikou, vychází z mravního přesvědčení filosofova, jež nalézá vinu rétoriky v jejím nedbání mravnosti. Rétorika tu je představena jako ná stroj „věřivého přemlouvání“, jako spojenkyně té politiky, která staví moc nad právo, a jako hlasatelka mínění, že praktický prospěch a ne nadosobní dobro má řídit lidské jednání.

Také v dialogu Faidros je souzena rétorika, ale jiným způsobem a s jiným záměrem. Posuzuje se tu jeden rétorický výtvor, vytýkají se jeho vady, staví se proti němu a srovnává se s ním výtvor jiný, probírají se nálezy rétorické nauky a ukazuje se, co chybí rétorice k tomu, aby se stala pravým uměním. Není to zásadní odsuzování jako v Gorgiovi a k určitým výtkám tu přistupují určité kladné rady. Místo etického stanoviska dialogu Gorgias se tu uplatňuje stanovisko estetické. A přece i zde se rozhoduje mezi rétorikou a filosofií; ale kdežto v Gorgiovi byla běžná rétorika stavěna proti filosofii, je zde ukázána možnost rétoriky dokonalé, která s filosofií splývá.

Zvláštního kouzla dodává dialogu Faidros již na samém začátku vylíčení místních a časových okolností, za kterých se koná rozmluva osob dialogu, Sókrata a Faidra. Setkají se za městem. Faidros přichází od řečníka Lysii a jde na procházku. U Lysii slyšel předčítat řeč, která ho velmi zaujala svou zvláštní látkou i krásnou, podle jeho soudu, slovesnou formou. Je to řeč o lásce; její zvláštnost je v tom, že se v ní mladému krasavci dokazuje – jde tu jako v Symposiu o řeckou lásku mezi muži –, že má být po vůli spíše nemilujícímu než milujícímu. Sókratés touží poslechnouti si tu řeč. Objeví, že ji má Faidros u sebe napsanou, a oba se dohodnou, že si v klidu někde sednou a Faidros ji přečte. Najdou si travnaté místo u řeky Ilisu ve stínu vysokého platanu; horko letního dne, doprovázené sborem cikád, zvyšuje jeho příjemnost. Je to místo, na kterém se cítí blízkost bohů: věnované sošky ukazují, že je zasvěceno nymfám a bohu tekoucích vod Achelóovi, je tu bůh Pan a cikády upomínají na Músy, dárkyně zpěvu. Vylíčení tohoto místa není jen uměleckou vložkou, nýbrž má význam ve skladbě dialogu: tou blíz kostí bohů odůvodňuje Sókratés svůj enthusiasmus, tu vážně, tu ironicky, a přirozeným závěrem hovoru konaného na takovém místě je modlitba. Ani žádný soukromý dům, ani gymnasion nebo palaistra, ob vyklá to místa Sókratových hovorů, neladí duše rozmlouvajících tak působivě jako posvátné místo nymf u řeky Ilisu. A také je možno z toho vylíčení soudit, že hovor o rétorice nebyl jediným ani hlavním záměrem spisovatelovým.

Na tomto místě rozmlouvají Sókratés a Faidros sami dva. Faidros zde uvedený je týž Faidros z Myrrhinúntu, který je v dialogu Prótagoras představen jako žák sofisty Hippii a který v Symposiu dává podnět k řečem o bohu Erótovi; dávati podněty k řečem a pronášeti řeči pokládá Sókratés za význačnou vlastnost jeho osoby. Faidros nemá pevného úsudku o osobách a věcech a skoro bez odporu se dává od Sókrata vyléčiti ze svého nadšení pro Lysiu a obyčejnou rétoriku. Přečte Lysiovu řeč a vyslovuje naději, že ji bude Sókratés právě tak chválit jako on. Místo toho jí Sókratés vytýká vady v slohu i v obsahu a poznamenává, že by sám dovedl pronésti řeč ne horší, ovšem ne jako svůj výmysl, neboť je jen „jako nádoba naplněn odněkud z cizích zdrojů pro střed nictvím sluchu“. Na důtklivou žádost Faidrovu ji skutečně pronáší, ale se zahalenou hlavou, aby ji odbyl co nejrychleji a aby nebyl při pohledu na Faidra pro stud v rozpacích.

V této první řeči začíná Sókratés tím, co pokládá za nutné v každém vážném hovoru, výměrem věci, o které se mluví. Podává výměr pojmu lásky. Ačkoli ho napadá jednati o lásce jako o krásném šílení, zatlačuje prozatím tuto myšlenku, a zůstávaje v pojetí lásky na úrovni řeči Lysiovy, mluví o lásce jako o žádosti těla. Milující hledá příjemnost, a ne dob ro; tím škodí milovanému na duši, na těle, na statcích i v jeho poměru k ostatním lidem.

Po své první řeči pronáší Sókratés řeč druhou, a to aby smířil boha lásky, proti němuž se provinila jeho první řeč právě tak jako řeč Lysiova, přečtená Faidrem. Nyní mluví s hlavou odkrytou – vystoupil z úrovně běžné řeči o obyčejné lásce na úroveň řeči filosofické o lásce božské. Ale není to filosofie rozumu, střízlivá dialektika, nýbrž filosofie šílení: šílenost, která je z boha, je představena jako něco krás-nějšího než rozumnost vznikající od lidí. V té řeči je rozumový jen základ, důkaz o nesmrtelnosti duše; ale o uzpůsobení duše, o vzniku poznání, o pod statě lásky vypovídá obraz, podobenství, mýtus. Báseň tu nastupuje na místo noetiky a fyziologie lásky je vyvozována z básnického obrazu opeřené duše, která ve svém předtělesném bytí konala nadsvětní cestu v průvodu bohů. Láska je božské šílení, právě tak jako věštectví, náboženské očišťování a básnictví. Šílenost lásky je rozněcována pohledem na tělesnou krásu, ale ten pohled probouzí v duši vzpomínku na věčnou krásu, na ideu krásy, která vyniká nad ostatní ideje tím, že její pozemské obrazy jsou nejpatrnější. Milenec milující krásnou láskou je přiváděn k bohu, kterého jeho duše kdysi doprovázela, a připodobňuje tomu bohu i toho, koho miluje. A tak vede krásná láska k filosofii.

Faidros, vyslechnuv tuto Sókratovu řeč, vzpomíná s politováním na Lysiu, který by sotva dovedl vytvořiti něco takového. Vzpomíná si i na to, že nedávno jistý politik nazval Lysiu s hanlivým úmyslem logografem, pisatelem řečí. Tato poznámka je podnětem ke zkoumání, čím se liší dobré psaní od psaní špatného. Začíná se tu druhý díl dialogu, posuzování rétoriky a vůbec spisovatelského umění; uměleckou sponou obou dílů je mýtus o cikádách. Sókratés požaduje, aby spisovatel měl skutečné vědění, a ne jen zdání o věcech, o kterých píše. Řečnické umě ní je vodění duší, psychagógia; právě proto potřebuje řečník poznání o podstatě každého jsoucna: Lysias chybil, že ve své řeči na začátku nepodal výměr lásky, jenž není nesporný; chybil i tím, že řekl na začátku, co měl říci až na konci. Správná řeč musí být náležitě uspořádána; má být organicky rozčleněna jako živý tvor a její části se mají hodit k sobě navzájem i k celku.

Druhá řeč Sókratova byla do jisté míry opakem řeči první. To bylo možné tím, jak ukazuje nyní Sókratés, že jsou dva druhy šílenosti, lidský a božský. I to je poučné pro posuzování rétoriky. Spojovat jednotlivé věci v jeden rod a zase naopak dělit ten rod v jeho druhy je velké umění dialektické, jehož rétoři v obyčejném smyslu neznají. Rétorika, jak je vypěstována od svých zástupců, obsahuje velké množství vnějších technických prostředků, ale ty samy nestačí, aby ji bylo možno pokládat za umění v pravém smyslu toho slova. Má-li řečník odborně působit na duše, musí znát podstatu duše i druhy a vlastnosti duší. Jeho cílem má být pravda, pouhá pravděpodobnost nestačí; pravdy pak je možno dojít jen namáhavou cestou dialektiky. Všechna tato práce má být zaměřena eticky, řečník se má snažit, „aby byl schopen mluviti věci milé bohům a také má ve všem podle možnosti bohumile jednati“. Co se týče psaní řečí, není to věc nejvážnější a má pravý význam jen jako pomůcka upomínání „pro zapomnětlivé stáří“.

Pravá rétorika tedy vyžaduje, aby ten, kdo chce odborně o něčem mluvit nebo psát, znal a dovedl dialekticky určit podstatu svého předmětu, aby znal duši a přizpůsoboval druhům duší svou řeč, aby si byl vědom, že psaní je jen pomůckou paměti, že nemají cenu řeči mluvené a psané jen pro přemlouvání, nýbrž že nejkrásnější řeči jsou ty, které promlouvají k vnímavým duším o spravedlnosti, krásnu a dobru.

To má vyřídit Faidros Lysiovi, Sókratés sám pak to řekne Isokratovi, jenž podle jeho mínění svými schopnostmi vzbuzuje nejlepší naděje.

Rozmluvu, konanou v blízkosti bohů, zakončuje Sókratés významnou modlitbou.

 

Není pochyby, že nejkrásnější a filosofií nejbohatší část dialogu Faidros je druhá řeč Sókratova, objevující souvislosti mezi láskou, krásným to šílením, a filosofickou touhou po nejvyšším poznání. A přece náleží i tato řeč s řečí Lysiovou a první řečí Sókratovou do prvního, přípravného dílu dialogu. Faidros je dialog o rétorice; jeho první díl obsahuje příklady, na jejichž vadách a přednostech ukazuje druhý díl, co je pravá rétorika. Přitom první řeč Sókratova opravuje formu, druhá obsah řeči Lysiovy; první řeč je záměrná, druhá jakoby improvizovaná v náhlém vnuknutí. Sókratés jen prozatím sestoupil k obecnému pojímání poměru mezi milujícím a milovaným, aby tím více vynikla hloub ka i výše toho problému, kterým je filosofovi láska. Poznatek, že jsou dva druhy šílení, je mu pak v druhém dílu dialogu dokladem pro požadavek dialektického rozboru pojmů. Takto je do stavby dialogu včleněna řeč, která odedávna čtenářům a kritikům zastiňovala ostatní obsah dialogu a vzbuzovala v nich pochybnosti, zdali je druhý díl dosti organicky připojen k prvnímu. V její básnické vznosnosti, připravené vylíčením mís ta u Ilisu, byl cítěn mladistvý žár, a dialog Faidros byl proto pokládán časově za jedno z prvních děl Platónových, ne-li za první vůbec. Filologické zkoumání slohových podrob-ností však s jistotou zařadilo Faidra do skupiny spisů, které napsal Platón ve svých zralých letech, zejména i za Symposion. Vskutku je Faidros i obsahem dílo vpravdě zralé. Jeho kouzlo je něco více než mladistvost: je to filosofický enthusiasmus, který nikterak není výsadou mládí.

Obě řeči Sókratovy mají překonat řeč Lysiovu. Vložil Platón opravdu do svého dialogu cizí slovesný výtvor, aby jej učinil předmětem kritiky? Tato otázka dala velmi mnoho práce filologickému zkoumání, a přece ji není možno pokládat za rozřešenou. I když se v nové době mnozí dali přesvědčit důkazy, že tu jde o pravou řeč Lysiovu, která je v díle Platónově „tím, čím je kvas v těstu“, je přece možno míti mínění opačné. Celé spisovatelské dílo Platónovo je utváření fikce. Úloha Sókratova, způ sob jeho rozmluv, vystupování skutečných i vymyšlených osob v ho vorech se Sókratem, zdání nepřipravenosti těch hovorů, napodobování význačných typů slohu, jinotajné mýty – to všechno je Platónova fikce. Představiti si, že Platón opsal do svého dialogu doslova cizí slovesné dílo, znamená připustit ojedinělý vpád naučného realismu do duševní dílny básníka, jenž při svém svrchovaném umění pokládal spisování jen za hru spojenou s vážností. Řeči o lásce byly za doby Platónovy běžné ve společnosti i v rétorských školách, a protože právě Lysias na psal několik erotických řečí a listů, bylo Platónovi nasnadě dáti jeho jméno řeči složené v jeho způsobu, která měla být v dialogu posuzována. Posuzovati typ je více platónské než hledět na jednotlivé dílo. Po uč ná je tu obdoba „Aspasiiny“ řeči v dialogu Menexenos.

Zdali byl Lysias ještě živ, když psal Platón dialog Faidros, není jisto; jestliže byl v tu dobu již mrtev, je vzkaz, který mu má vyřídit Faidros, poslán typu rétora. Ale Isokratés, jemuž chce Sókratés sám donést poučení ze skončené rozmluvy, byl živ a činný. Jeho činnost šla jiným směrem než činnost Platónova; ačkoliv i on chtěl být jmenován filosofem, dělilo ho od Platóna jeho jednostranné zření na po-třeby tohoto světa. Sókratova slova mluví o mladém Isokratovi a jsou plna naděje v Isokratův budoucí vývoj. Platón je jistě nenapsal ironicky, jak soudili někteří vykladatelé, kteří myslili, že poměr mezi Platónem a Isokratem byl nepřátelský. Ale Isokratés se nestal filosofem ve smyslu Platónova Sókrata; cítíme, že Sókratova předpověď je psána, i když ne s výčitkou, aspoň se smířeným politováním.

Dialog Faidros se druží svým posuzováním rétoriky k dialogu Gorgias. Proti Gorgiovi ukazuje možnost spojení rétoriky s filosofií, arci takového spojení, při kterém filosofie nic neslevuje ze svých vysokých požadavků: rétor bude tehdy dokonalým rétorem, jestliže se stane filosofem. Tento úsudek je druhým vrcholem dialogu na samém jeho konci. Ale první vrchol, Sókratova řeč o duši a lásce, je vyšší; na ten se dívali ti, kteří dali dialogu Faidros vedlejší jméno „o lásce“

nebo „o kráse“.

*

Faidros byl do češtiny přeložen již několikrát. František Palacký uveřejnil v Časopise českého musea (1828) pod titulem Platonova rozmlu va Fédros aneb o kráse, z řečtiny přeložená prvních 30 kapitol tohoto dialogu. V novější době přeložil Faidra G. Olivet (G. Zába) v Pra ze r. 1912 (ve Světové knihovně č. 909–910) a Ant. Kolář v Praze r. 1913 (23. číslo Bibliotheky klassikův řeckých a římských, vydávané Českou akademií věd a umění).

Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta ( Platonis opera, sv. II, Oxonii 1910); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách.

Pro toto druhé vydání jsem svůj překlad přehlédl a na četných místech pozměnil.

F. N.