Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Předmluva

1

Sebe neznáme, my poznávající, sami sobějsme neznámí: a má to svůj důvod. Nikdy jsme sami sebe nehledali, – jak bychom se tedy mohli jednoho dne nalézt? Právem bylo řečeno: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce“;[ 1 ] náš poklad je tam, kde stojí úly našeho poznání. Jsme neustále na cestě za poznáním, rození okřídlenci a sběrači duchovního medu, a v hloubi srdce se staráme vlastně jen o jediné – abychom něco „přinesli domů“. Co se týče ostatního života, oněch takzvaných „zážitků“ – kdo z nás pro ně má třeba jen dostatek vážnosti? Nebo dostatek času? Takové věci, obávám se, nebyly nikdy doopravdy „naší věcí“: není u nich zkrátka naše srdce – ba ani ucho! Podobně jako božsky roztržitý a do sebe ponořený hloubavec, jemuž zvon plnou silou právě odbil do ucha dvanáct poledních úderů, rázem procitne a zeptá se: „Kolik vlastně uhodilo?“, tak si i my občas dodatečně třeme uši a celí udivení, celí zaražení se ptáme: „Co jsme to vlastně prožili?“, ba více: „Kdo vlastně jsme?“ a přepočítáváme, dodatečně, jak už řečeno, všech dvanáct rozechvěných úderů svého zážitku, svého života, svého bytí a – ach! přepočítáme se přitom... Zůstáváme totiž sami sobě nutně cizí, nerozumíme si, musíme se zaměňovat, na věky o nás platí věta: „Každý je sám sobě nejvzdálenější“ – vůči sobě nejsme „poznávající“...

2

– Mé myšlenky o původu našich morálních předsudků – neboť právě o ně v tomto polemickém spise půjde – dostaly první, skrovnou a předběžnou podobu ve sbírce aforismů, která nese název Lidské, příliš lidské. Kniha pro svobodné duchy a kterou jsem začal psát v Sorrentu během jedné zimy, jež mi dovolila se zastavit jako se zastavuje poutník, a přehlédnout širou a nebezpečnou krajinu, kterou do té chvíle putoval můj duch. To se událo v zimě 1876–77; myšlenky samy jsou starší. Už tehdy to byly v podstatě tytéž myšlenky, které zde v těchto pojednáních dále rozvíjím: – doufejme, že jim dlouhá prodleva prospěla, že uzrály, zjasněly, zesílily, zdokonalily se! Že však na nich trvám ještě dnes, že se ony samy mezitím stále těsněji spojovaly, ba že do sebe vrůstaly, až vzájemně srostly, to ve mně posiluje radostnou důvěru, že od samého počátku ve mně nevznikaly jednotlivě, libovolně, sporadicky, nýbrž ze společného kořene, ze základní vůle poznání, z vůle působící v hloubi, promlouvající stále určitěji a vznášející stále určitější požadavky. Neboť jedině tak je to u filosofa přípustné. Nemáme právo být v čemkoli jednotliví, nesmíme se jednotlivě mýlit ani nalézat jednotlivé pravdy. Je to spíše táž nutnost, s níž strom nese své plody, s níž v nás rostou naše myšlenky, naše hodnoty, naše Ano a Ne a Kdyby a Zda – všechny navzájem spřízněné a propojené a svědčící ojedné vůli, jednom zdraví, jedné půdě, jednom Slunci. – Zdalipak chutnají vám, tyto naše plody? – Ale co je po tom stromům! Co je po tom nám, nám filosofům!...

3

Při pochybnostech, které jsou mi vlastní a které jen nerad přiznávám – týkají se totiž morálky, vůbec všeho, co bylo dosud na Zemi jako morálka oslavováno –, pochybnostech, které do mého života vstoupily tak brzy, tak bez vyzvání, tak nezadržitelně, v tak naprostém rozporu s okolím, věkem, vzory, původem, že bych měl bezmála právo nazvat je svým „a priori“, – se musela má zvědavost stejně jako má podezřívavost velmi záhy zastavit nad otázkou, jakého původu jsou vlastně naše dobro a zlo. A vskutku mě již ve třinácti letech pronásledoval problém původu zla: jemu jsem věnoval, ve věku, kdy má člověk „půl dětskou hru, půl boha ve svém srdci“, svou první literární dětskou hru, své první filosofické cvičení – a pokud jde o mé tehdejší „řešení“ onoho problému, prokázal jsem, jak se sluší a patří, úctu bohu a učinil jsem otcem zla jeho. Chtělo to ode mne právě takto mé „a priori“? ono nové, nemorální, přinejmenším imorální „a priori“ a z něho promlouvající, ach! tak anti-kantovský, tak záhadný „kategorický imperativ“, jemuž jsem dopřával stále více sluchu a nejen sluchu?... Naštěstí jsem se včas naučil oddělovat theologický předsudek od předsudku morálního a nehledal jsem už původ zla za světem. Něco málo historického a filologického školení, včetně vrozené vybíravosti ohledně psychologických otázek vůbec, proměnily v krátkosti můj problém v jiný: za jakých podmínek si člověk vynalezl ona hodnocení „dobré“ a „zlé“? a jakou hodnotu mají tato hodnocení sama? Potlačovala nebo podporovala dosud lidský růst? Jsou příznakem nouze, zchudnutí, úpadku života? Nebo se v nich naopak zračí plnost, síla, vůle života, jeho odvaha, jeho důvěra, jeho budoucnost? – Zde jsem se dobral a odvážil lecjaké odpovědi, rozlišil jsem období, národy, určil hierarchii mezi jednotlivci, svůj problém jsem specializoval, z odpovědí se staly nové otázky, zkoumání, domněnky, pravděpodobnosti: až jsem měl konečně vlastní krajinu, vlastní půdu, naprosto mlčenlivý, rostoucí, vzkvétající svět, jakoby tajné zahrady, o nichž nesměl mít nikdo ani ponětí... ó, jak jsme šťastni, my poznávající, dokážeme-li dostatečně dlouho mlčet!...

4

První podnět k tomu, abych ze svých hypotéz o původu morálky něco uveřejnil, mi zavdala jasná, čistá a chytrá, také přemoudřelá knížečka, v níž přede mnou poprvé zřetelně vyvstal překroucený a zvrácený druh genealogických hypotéz, jejich vpravdě anglický druh, ajež mě přitahovala – přitažlivostí, kterou působí každý protiklad, každý protipól. Titul té knížečky byl Původ morálních pocitů, její autor dr. Paul Rée; rok vydání 1877. Snad nikdy jsem nečetl něco, k čemu bych musel v takové míře, větu za větou, závěr za závěrem, říkat Nějako k této knize: avšak zcela beze zloby a netrpělivosti. V již zmíněném díle, na kterém jsem tehdy pracoval, jsem na věty oné knihy reagoval při každé vhodné i nevhodné příležitosti, nikoli tím, že bych je vyvracel – co mně je do vyvracení! –, nýbrž tím, že jsem kladl, jak náleží pozitivnímu duchu, něco pravděpodobnějšího na místo nepravděpodobného a někdy také nahradil jeden omyl omylem jiným. Jak už jsem řekl, představil jsem tehdy hypotézy o původu morálky, jimž jsou tato pojednání věnována, veřejnosti poprvé, nešikovně, což bych sobě samému chtěl zastírat nejméně, ještě nesvobodně, ještě bez vlastního jazyka pro tyto vlastní věci a s nejedním sklouznutím zpět a zakolísáním. Konkrétně lze srovnat, co říkám v aforismu 45 Lidského, příliš lidského o dvojí prehistorii dobra a zla (totiž ze sféry vznešených a ze sféry otroků); dále v aforismu 136 o hodnotě a původu asketické morálky; podobně v aforismech 96, 100 a v druhém svazku v aforismu 89 o „mravnosti mravů“, onom mnohem starším a původnějším druhu morálky, která je toto coelo vzdálena od altruistického způsobu hodnocení (v němž dr. Rée stejně jako všichni angličtí genealogové morálky vidí morální hodnocení o sobě); dále tamtéž v af. 92, v Poutníku a jeho stínu af. 26, v Ranních červáncích af. 112 o původu spravedlnosti jakožto vyrovnávání mezi přibližně stejně mocnými (rovnováha jako předpoklad všech smluv, tedy všeho práva); podobně o původu trestu (Poutník a jeho stín, af. 22, 33), pro nějž zastrašovací účel není ani podstatný, ani původní (jak míní dr. Rée: – je do něho spíš dodatečně vkládán, za určitých okolností a pokaždé jako něco vedlejšího,jako dodatek).

5

Vlastně jsem měl právě tehdy na srdci něco mnohem důležitějšího než soubor vlastních či cizích hypotéz o původu morálky (nebo přesněji: zabýval jsem se jimi pouze kvůli účelu, k němuž jsou jen jedním z mnoha prostředků). Šlo mi tehdy o hodnotu morálky – a v této věci jsem se musel takřka sám vyrovnat se svým velkým učitelem Schopenhauerem, k němuž se ona kniha, její vášeň a skrytý svár obracejí jako k současníkovi (– neboť i ona kniha byla „polemikou“). Šlo zvláště o hodnotu „nesobeckosti“, instinktů soucitu, sebezapření, sebeobětování, které právě Schopenhauer tak dlouho vychvaloval, zbožšťoval a stavěl mimo svět, až mu nakonec zbyly jako „hodnoty o sobě“, na jejichž základě život i sebe sama zavrhl. Ale právě proti těmto instinktům se ve mně vzmáhalo stále zásadnější podezření, stále hlouběji se zarývající skepse! Právě zde jsem spatřoval velké nebezpečí pro lidstvo, nejrafinovanější vábení a svádění – ale kam? k Nicotě? – právě zde jsem viděl počátek konce, spočinutí, únavu ohlížející se přes rameno, vůli, jak se pozvedá proti životu, poslední chorobu, jak se zvolna a těžkomyslně ohlašuje: pochopil jsem rozmáhající se morálku soucitu, která postihla a nakazila i filosofy, jako nejtíživější symptom naší ztěžklé evropské kultury jako její okliku – k novému buddhismu? k buddhismu Evropanů? k – nihilismu... Toto moderní vynášení a přeceňování soucituje totiž u filosofů novinkou: doposud se shodovali právě v tom, že soucit žádnou hodnotu nemá. Připomenu jen Platóna, Spinozu, La Rochefoucaulda a Kanta, čtyři duchy, kteří byli jeden od druhého naprosto odlišní, vjednom však zajedno: v pohrdání soucitem. –

6

Tento problém hodnoty soucitu a morálky soucítění (– jsem odpůrcem hanebné moderní změkčilosti citů –) působí zprvu jako cosi ojedinělého,jako otazník sám pro sebe; kdo ale tady jednou uvízne, kdo se tady naučí tázat, tomu se stane totéž co mně: otevře se mu nový úžasný výhled, zmocní se ho závrať velké možnosti, vyvstanou všemožná podezření, nedůvěra, strach, zakolísá víra v morálku, ve veškerou morálku – až konečně zazní nový požadavek. Vyslovme ho, tento nový požadavek, je zapotřebí kritiky morálních hodnot, musí být teď prozkoumána hodnota těchto hodnot samých – a k tomu je nutno znát podmínky a okolnosti, z nichž tyto hodnoty vyrostly, za nichž se vyvíjely a posouvaly (morálka jako důsledek, jako symptom, jako maska jako pokrytectví jako nemoc jako nedorozumění; ale též morálka jako příčina, jako lék, jako povzbuzení, jako zábrana,jako jed); takové znalosti dosud ani neexistovaly, dokonce po nich ani nikdo netoužil. Hodnota těchto „hodnot“ byla chápána jako danost jako fakt jako něco nade vši pochybnost; doposud nikdo ani v nejmenším nezaváhal a nezakolísal v tom, že hodnocení „dobrého“ má být vyšší než „zlého“, vyšší ve smyslu prospěchu, užitku, zisku vzhledem k člověku vůbec (včetně jeho budoucnosti). Což ale kdyby byl pravdou opak? Co kdyby v „dobru“ byl i symptom úpadku a také nebezpečí, svod, jed, narkotikum, v němž by například současnost žila na úkor budoucnosti? Možná pohodlněji, méně nebezpečně, ale také v menším stylu, níže?... Takže by právě morálka byla vinna tím, že se nikdy nepodařilo dosáhnout nejvyššího rozmachu a rozkvětu lidského typu, který by o sobě byl možný? Takže právě morálka by byla vůbec největším nebezpečím?...

7

To stačilo, abych měl, když se mi tento výhled otevřel, dobré důvody porozhlédnout se po učených, smělých a pracovitých druzích (a činím tak podnes). Je na čase, abychom nesmírnou, vzdálenou a tak skrytou krajinu morálky – morálky, jež tu skutečně byla, jež byla skutečně žita – prošli se samými novými otázkami, ba pohlédli na ni novýma očima: a neznamená to takřka totéž jako tuto krajinu teprve objevit?... Když jsem přitom mezijinými myslel i na zmíněného dr. Réea, pak proto, že jsem vůbec nepochyboval, že ho sama povahajeho otázek povede ke správnější metodicejak se dobrat odpovědí. Klamal jsem se v tom? Mým přáním rozhodně bylo, abych tak pronikavý a nezaujatý zrak obrátil lepším směrem, směrem ke skutečné historii morálky aještě včas ho varoval před anglickým zvykem vymýšlet si hypotézy, až se hory zelenají. Je přece nasnadě, která barva musí být pro genealoga morálky stokrát důležitější než právě zelená: totiž šedá, šeď dokladů, to, co lze fakticky doložit, co tu skutečně bylo, zkrátka celé to dlouhé, těžko rozluštitelné hieroglyfické písmo lidské morální minulosti! – To dr. Rée neznal; avšak četl Darwina: – a tak jsou jeho hypotézy přinejmenším zábavné tím, že si v nich vychovaně podávají ruku darwinovská bestie a nejmodernější, skromný, útlocitný moralista, který „už nekouše“, ten pak s výrazem jisté dobrodušné a lehké indolence, do níž je přimíšen i grán pesimismu a únavy: jako by se vlastně vůbec nevyplatilo brát všechny tyto věci – problémy morálky – tak vážně. Mně se ovšem naopak zdá, že neexistují žádné věci, u nichž by se více vyplatilo brát je vážně; výplatou, odměnou tu může například být, že je snad jednoho dne budeme smět brát vesele. Veselí, nebo abych to řekl svým jazykem, radostná věda – je totiž odměna: odměna za dlouhou, statečnou, pracovitou a podzemní vážnost, která zajisté není věcí každého. Avšak toho dne, kdy celým srdcem řekneme: „kupředu! i naše stará morálka patří do komedie!“, tehdy objevíme pro dionýské drama o „osudu duše“ novou zápletku a možnost –: a on jí využije ve svůj prospěch, na to můžete vsadit, on, ten velký, starý, věčný básník komedie našeho bytí!...

8

– Pokud je někomu tento spis nesrozumitelný a nelibě zní jeho uším, pak nemusím,jak se domnívám, nést nutně vinu já. Jasný je dost, za předpokladu, který vskutku kladu, že totiž čtenář nejprve přečetl mé dřívější spisy a vynaložil přitom jistou námahu: ty spisy opravdu nejsou snadno přístupné. Co se například týče mého Zarathustry, neuznám za jeho znalce nikoho, koho každé zjeho slov někdy hluboce nezranilo a někdy hluboce neuchvátilo: teprve pak se totiž smí těšit z výsady, že se s úctou podílí na alkyonském elementu, z něhož se ono dílo zrodilo, na jeho slunečné projasněnosti, dálce, šíři a jistotě. V jiných případech je problémem aforistická forma: potíž tkví v tom, že se dnes tato forma nebere dost ztěžka. Aforismus, poctivě vyražený a ulitý, není tím, že ho člověk zběžně přečte, ještě „vyluštěn“; teď musí teprve začít jeho výklad, k němuž je zapotřebí umění výkladu. Ve třetím pojednání této knihy předvádím, co v takovém případě nazývám „výkladem“: – jako úvod tohoto pojednání je uveden jeden aforismus, a pojednání samo je jeho komentářem. Aby se čtení dalo tímto způsobem vykonávat jako umění, je ovšem nejprve zapotřebí něčeho, co jsme se v dnešní době právě úplně odnaučili – a proto ještě hodnou dobu potrvá, než budou mé spisy „čitelné“ –, něčeho, k čemu je nutno být takřka krávou a rozhodně nikoli „moderním člověkem“: totiž přežvykování...

Sils-Maria, Oberengadin, v červenci 1887

[ 1 ] Bibliografické odkazy, překlady cizojazyčných citátů a výrazů a ostatní vysvětlivky jsou uvedeny pod číslem příslušné stránky v Poznámkách (str. 147 nn.). Nietzschův text sám žádné poznámky ani vysvětlivky neobsahuje.

 

Obsah

Předmluva . . . 7

První pojednání
„Dobré a zlé“, „dobré a špatné“ . . . 16

Druhé pojednání
„Vina“, „špatné svědomí“ a příbuzné věci . . . 45

Třetí pojednání
Co znamenají asketické ideály? . . . 84

Poznámky . . . 147

Ediční poznámka . . . 159