Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

I

Tyto úvahy byly vyprovokovány událostmi a diskusemi několika posledních let, vnímanými v kontextu 20. století – století, které se, jak předpokládal Lenin, nepochybně stalo stoletím válek a revolucí, a tedy stoletím násilí, jež se dnes považuje za jejich společného jmenovatele. V současnosti však existuje ještě jiný faktor, který je přinejmenším stejně důležitý, ačkoli ho nikdo nepředvídal. Technický vývoj nástrojů násilí nyní dospěl k bodu, v němž by žádný politický cíl nemohl odpovídat jejich ničivému potenciálu nebo ospravedlnit jejich skutečné použití v ozbrojeném konfliktu. Válčení, od pradávna poslední nemilosrdný arbitr mezinárodních sporů, tak ztratilo mnoho ze své účinnosti a téměř veškerou svou přitažlivost. „Apokalyptická“ šachová hra mezi supervelmocemi, tedy mezi těmi, kteří se pohybují na nejvyšší šachovnici naší civilizace, se hraje podle pravidla „vítězství jednoho znamená konec pro oba“;[ 1 ] je to hra, která se předchozím válečným hrám vůbec nepodobá. Jejím „racionálním“ cílem není vítězství, ale zastrašení, a závody ve zbrojení nejsou již přípravou na válku. Dnes je lze ospravedlnit pouze tím, že neustále se zvyšující míra zastrašování je nejlepší zárukou míru. Na otázku, jak se máme dostat z tohoto šíleného postavení, neexistuje odpověď.

Protože násilí – na rozdíl od moci nebo síly – vždy potřebuje nástroje (jak již dávno ukázal Engels),[ 2 ] byla technologická revoluce, revoluce ve výrobě nástrojů, obzvlášť výrazná ve vojenství. Skutečná povaha násilného činu je podřízena kategorii prostředku a účelu, jejímž hlavním rysem, jestliže se aplikuje na lidské záležitosti, je vždy to, že účelu hrozí ovládnutí těmi prostředky, které ospravedlňuje a které jsou potřebné k jeho dosažení. Jelikož účel lidského jednání, na rozdíl od konečných produktů zpracování, nelze nikdy spolehlivě předvídat, prostředky k dosažení politických cílů jsou ve vztahu k budoucímu světu většinou důležitější než zamýšlené cíle.

A co víc, zatímco výsledky lidského jednání se vymykají kontrole aktérů, násilí v sobě skrývá další prvek nahodilosti. Fortuna ve smyslu štěstí či smůly nehraje nikde v lidských záležitostech osudovější úlohu než na bitevním poli. Toto pronikání čehosi naprosto neočekávaného nepřestává ani tehdy, když jej lidé nazvou „náhodným případem“ a začnou jej považovat za vědecky podezřelé. Nelze je ani eliminovat simulováním, variacemi, teoriemi her a podobně. V těchto záležitostech neexistuje jistota, a to ani konečná jistota vzájemného zničení za jistých předpokládaných okolností. Je zřejmé, že ti, kdo se zabývali zdokonalováním prostředků ničení, nakonec dosáhli takové úrovně technického vývoje, ve které jejich záměr, totiž válčení, začíná tváří v tvář účinku prostředků v jejich držení ztrácet smysl.[ 3 ] Tato skutečnost je ironickou připomínkou oné všeprostupující nepředvídatelnosti, se kterou se střetáváme v okamžiku, kdy se dostáváme do sféry násilí. Hlavním důvodem, proč mezi sebou stále ještě válčíme, nejsou ani temná touha lidského rodu po smrti, ani nepotlačitelný instinkt agresivity, ani mnohem pravděpodobnější závažná ekonomická a sociální nebezpečí, která s sebou přináší odzbrojení.[ 4 ] Tento důvod spočívá v prosté skutečnosti, že se na politické scéně stále ještě neobjevila náhrada za tohoto konečného arbitra v mezinárodních záležitostech. Neměl Hobbes pravdu, když říkal: „Úmluvy bez meče jsou pouhá slova.“?

Je stejně tak nepravděpodobné, že by se nějaká náhrada objevila, pokud budou samostatnost národa, totiž nezávislost na cizí vládě, a suverenita státu, totiž nárok na nekontrolovanou a neomezenou moc v zahraničních záležitostech, identické. (Spojené státy americké patří mezi několik málo zemí, kde je úplné oddělení svobody a suverenity přinejmenším teoreticky možné, pokud by tím nebyly ohroženy samotné základy americké republiky. Cizí smlouvy jsou podle Ústavy nedílnou součástí práva země a – jak soudce James Wilson poznamenal v roce 1793 – „Ústavě Spojených států je pojem suverenity zcela neznámý.“ Doba takového jasnozřivého a hrdého oddělení se od tradičního jazyka a politického pojmového rámce evropského národního státu je dávnou minulostí. Odkaz Americké revoluce je zapomenut a americká vláda se v dobrém i ve zlém připojila k odkazu Evropy, jako by byl jejím dědictvím, aniž by si přitom uvědomila skutečnost, že upadající moci Evropy předcházel a doprovázel ji politický úpadek, úpadek národního státu a jeho konceptu suverenity.) To, že válka je stále ultima ratio, staré pokračování politiky prostředky násilí, v zahraničních záležitostech rozvojových zemí, není žádným důkazem její zastaralosti a skutečnost, že si ji mohou dovolit pouze malé země bez jaderných a biologických zbraní, není žádnou útěchou. Není pro nikoho tajemstvím, že by nechvalně známý náhodný případ mohl s velkou pravděpodobností vzejít právě z těch částí světa, kde si starodávné rčení „Není jiná alternativa než vítězství“ podrželo vysoký stupeň věrohodnosti.

Za těchto okolností není snad nic hrozivějšího než rostoucí prestiž vědecky exaktně uvažujících poradců ve vládních radách během posledních desetiletí. Problém nespočívá v tom, že by byli natolik chladnokrevní, aby „promýšleli nemyslitelné“, nýbrž v tom, že nepřemýšlejí. Namísto oddávání se takové staromódní a neprogramovatelné činnosti počítají s následky jistých hypoteticky předpokládaných uspořádání, aniž by však byli schopni testovat své hypotézy na skutečných případech. Logická chyba v těchto hypotetických konstrukcích budoucích událostí je vždy stejná: co se nejprve objeví jako hypotéza – ať už s alternativami, které z ní vyplývají, či bez nich; to závisí na stupni propracovanosti – přechází obvykle bezprostředně po několika odstavcích ve „skutečnost“, ze které se potom rodí celá řada podobných neskutečností s výsledkem, že se zapomene na čistě spekulativní povahu celé iniciativy. Není třeba říkat, že toto není věda, nýbrž pseudověda, slovy Noama Chomského „zoufalý pokus sociálních věd a věd o chování napodobovat vnější rysy věd, které mají ve skutečnosti významný intelektuální obsah“. Nejnápadnější a „nejzávažnější námitkou proti tomuto druhu strategické teorie není její omezená užitečnost, ale její nebezpečí, protože nás může vést k přesvědčení, že událostem rozumíme a kontrolujeme jejich průběh, což není pravda“, jak nedávno poukázal Richard N. Goodwin v jednom recenzním článku, který měl onu vzácnou schopnost odhalit „nechtěný humor“, charakteristický pro řadu takových pompézních pseudovědeckých teorií.[ 5 ]

Události definujeme jako případy, které přerušují rutinní procesy a rutinní postupy; pouze ve světě, ve kterém se nikdy neděje nic důležitého, by se mohly uskutečnit sny futurologů. Předpovědi budoucnosti nejsou nikdy ničím jiným než projekcemi soudobých automatických procesů a postupů, tedy případy, které nejspíše nastanou jen tehdy, jestliže lidé nebudou jednat a jestliže se nepřihodí něco neočekávaného. Každé jednání, v dobrém i ve zlém, a každá náhoda nutně rozbíjí celý vzorec, v jehož rámci se předpověď pohybuje a v němž nalézá své důkazy. (Proudhonova poznámka na okraj: „Plodnost neočekávaného mnohonásobně převyšuje státnickou rozvahu“, je naštěstí stále pravdivá. Tím spíše však předčí kalkulace expertů.) Označovat takové neočekávané, nepředvídané a nepředvídatelné děje jako „náhodné případy“ nebo jako „poslední vydechnutí dějin“, a odsoudit je coby irelevantní nebo je vykázat na známé „smetiště dějin“, to je nejstarší obchodnický trik, který nepochybně pomáhá v očištění teorie, ale za cenu jejího neustálého vzdalování od reality. Nebezpečné je to, že tyto teorie jsou nejen věrohodné, protože berou své důkazy ze skutečně zjistitelných soudobých trendů, ale i proto, že vzhledem ke své vnitřní konsistenci mají hypnotický účinek. Uspávají náš zdravý rozum, který není ničím jiným než naším mentálním orgánem vnímání reality a konkrétnosti, jejich chápání a zacházení s nimi.

Ten, kdo se zabývá dějinami a politikou, si nemůže neuvědomit mimořádnou úlohu, jakou vždy sehrávalo v lidských záležitostech násilí. Na první pohled je poněkud překvapující, že násilí vyvolávalo zvláštní pozornost jen zřídka.[ 6 ] (V posledním vydání Encyklopedie sociálních věd není „násilí“ vůbec zaznamenáno.) To ukazuje, do jaké míry byly násilí a jeho svéhlavost považovány za samozřejmé, a proto byly přehlíženy. Nikdo nezkoumá nebo se neptá na to, co je všem zřejmé. Ti, kdo nespatřovali v lidských záležitostech nic kromě násilí a byli přesvědčeni o jejich „věčné nahodilosti, neskutečnosti a nejasnosti“ (Renan), nebo o tom, že Bůh je vždy na straně větších armád, neměli ani k násilí, ani k dějinám co říci. Každý, kdo hledal nějaký smysl v historických pramenech, byl téměř povinen pohlížet na násilí jako na okrajový jev. Ať je to Clausewitz, který nazval válku „pokračováním politiky jinými prostředky“, nebo Engels, který definoval násilí jako urychlovač ekonomického vývoje,[ 7 ] důraz leží vždy na politické nebo ekonomické kontinuitě, na kontinuitě procesu, který je určen tím, co předchází násilnému jednání. Proto také studenti mezinárodních vztahů donedávna zastávali názor, že „vojenské řešení, které je v rozporu s hlubšími kulturními zdroji národní moci, by nemohlo být trvalé“, nebo názor shodný s Engelsovými slovy, podle nichž „kdekoli mocenská struktura země odporuje jejímu ekonomickému vývoji“, porážku utrpí právě politická moc se svými prostředky násilí.[ 8 ]

Dnes se všechny tyto staré pravdy o násilí a moci nebo o vztahu mezi válkou a politikou staly nepoužitelné. Druhou světovou válku nevystřídal mír, ale studená válka a vytvoření vojenskoprůmyslového komplexu. Hovořit o „prioritě válečného potenciálu jako o rozhodující síle, která strukturuje společnost“, tvrdit, že „ekonomické systémy, politické filosofie a corpora juris slouží válečnému systému a rozšiřují jej, a nikoli naopak“, soudit, že „válka samotná je základem sociálního systému, uvnitř kterého jiné druhotné způsoby sociální organizace spolupracují, nebo jsou v konfliktu“ – to vše zní mnohem věrohodněji než Engelsovy a Clausewitzovy formulace z devatenáctého století. Skutečný vývoj válečné techniky je dokonce mnohem přesvědčivější než jednoduchá záměna, navrhovaná neznámým autorem Zprávy z Železné hory, podle které válka není „pokračováním diplomacie (nebo politiky, či sledováním ekonomických cílů)“, ale mír je pokračováním války jinými prostředky. Slovy ruského fyzika Sacharova, „termonukleární válka nemůže být považována za pokračování politiky jinými prostředky (podle Clausewitzovy formule). Stala by se prostředkem všeobecné sebevraždy.“[ 9 ]

Víme navíc, že „několik zbraní by mohlo okamžitě zničit všechny ostatní zdroje národní moci“,[ 10 ] že byly vynalezeny biologické zbraně, které by umožnily „malým skupinám jednotlivců rozvrátit strategickou rovnováhu“ a které mohou být dostatečně levné, aby je vyráběly „národy neschopné vyvinout jaderné úderné síly“,[ 11 ] že dále „během několika let“ učiní vojáci-roboti „živé vojáky zastaralými“,[ 12 ] a konečně, že v konvenčním válčení jsou chudé země mnohem méně zranitelné než velké mocnosti právě proto, že jsou „zaostalé“ a že technická nadřazenost může v guerillových válkách „být mnohem více zátěží než výhodou“.[ 13 ] Všechny tyto znepokojující novoty vypovídají o úplném obratu ve vztahu moci a násilí a dávají tušit další obrat v budoucím vztahu malých a velkých mocností. Množství násilí, kterým disponuje jakákoli daná země, nemusí být brzy spolehlivým ukazatelem síly země nebo spolehlivou zárukou toho, že nedojde k jejímu zničení ze strany podstatně menší a slabší moci. To se hrozivě podobá jednomu z nejstarších názorů politické vědy, podle kterého totiž moc nelze měřit bohatstvím, nadbytek bohatství může rozložit moc a bohatí jsou obzvlášť nebezpeční moci a blahu republiky – názoru, který neztrácí svou platnost jen proto, že se na něj zapomnělo, obzvlášť v době, kdy jeho pravda dostala nový rozměr platnosti tím, že se stala právě tak aplikovatelnou na arzenál násilí.

Čím pochybnějším a nejistějším nástrojem se násilí stalo v mezinárodních vztazích, tím větší vážnost a přitažlivost získalo v domácích záležitostech, obzvlášť ve věci revoluce. Silná marxistická rétorika Nové levice odpovídá neustále rostoucímu, zcela nemarxistickému názoru, vyhlašovanému Mao Cetungem, podle něhož „moc vyrůstá z hlavně pušky“. Marx si samozřejmě uvědomoval úlohu násilí v dějinách, ale tato úloha byla podle něj druhotná. Nikoli násilí, ale protiklady, které jsou vlastní staré společnosti, způsobily její konec. Vzniku nové společnosti předcházely výbuchy násilí, ale nebyly její příčinou. Tyto výbuchy Marx přirovnával k porodním bolestem, jež předcházejí organickému zrodu, ale nejsou samozřejmě jeho příčinou. Stejně tak považoval stát za nástroj násilí pod vedením vládnoucí třídy. Ale skutečná moc vládnoucí třídy nespočívala v násilí, ani se na něj nespoléhala. Byla určena úlohou vládnoucí třídy, kterou hrála ve společnosti, nebo přesněji, svou rolí ve výrobním procesu. Často se říkalo, a někdy s lítostí, že revoluční levice vyloučila pod vlivem Marxova učení použití násilných prostředků. „Diktatura proletariátu“ – v Marxových spisech zjevně represivní – nastoupila po revoluci a její trvání bylo zamýšleno na přesně vymezenou dobu, právě tak jako u diktatury ve starém Římě. Politický atentát byl s výjimkou několika činů individuálního teroru spáchaných malými skupinami anarchistů výsadou pravice, zatímco organizovaná ozbrojená povstání zůstala zvláštností armády. Levice si zachovala přesvědčení, „že všechny konspirace jsou nejen neužitečné, ale i škodlivé. Věděla příliš dobře, že revoluce se nedělají záměrně a svévolně, ale vždy a všude byly nutným výsledkem okolností, zcela nezávislých na vůli a vedení jednotlivých stran a celých tříd.“.[ 14 ]

V teoretické rovině existovalo několik výjimek. Georges Sorel, který se na počátku století pokusil spojit marxismus s Bergsonovou filosofií života (výsledek se podivuhodně podobá dnešnímu Sartrovu spojení existencialismu a marxismu, třebaže na mnohem nižší úrovni propracovanosti), uvažoval o třídním boji z vojenského hlediska. Stejně však skončil u toho, že nenavrhoval nic násilnějšího než slavný mýtus generální stávky, tedy formu jednání, kterou bychom dnes přiřadili spíše k nenásilné politice. Před padesáti lety mu však i tento skromný návrh vynesl pověst fašisty, bez ohledu na jeho vřelý souhlas s Leninem a ruskou revolucí. Sartre, který jde ve své předmluvě k Fanonově knize Ubožáci Země v glorifikaci násilí mnohem dále než Sorel ve svých známých Úvahách o násilí – a dále než samotný Fanon, jehož argumentaci si přeje dovést do konce – se ještě stále zmiňuje o „Sorelových fašistických výrocích“. To ukazuje, do jaké míry si Sartre neuvědomuje svou základní odlišnost od Marxe ve vztahu k otázce násilí, zejména pokud tvrdí, že „nepotlačitelné násilí… je člověk sám sebe znovu tvořící“, že „šílenou zuřivostí“ se „ubožáci země“ mohou „stát lidmi“. Tyto poznámky jsou tím pozoruhodnější, že idea „člověka sama sebe tvořícího“ náleží přesně do tradice hegelovského a marxistického myšlení. Je to samotný základ veškerého levicového humanismu. Podle Hegela se však člověk „produkuje“ myšlenkou,[ 15 ] zatímco podle Marxe, který převrátil Hegelův „idealismus“ nohama vzhůru, to byla práce, forma látkové výměny mezi člověkem a přírodou, která plnila tuto funkci. Je možné namítat, že všechny názory na člověka, který utváří sám sebe, mají společný základ ve vzpouře proti tomu, co je na lidském údělu skutečné (není nic jasnější než to, že člověk, ať již jako příslušník druhu nebo jako jednotlivec, není za svou existenci zavázán sobě samému), a že tudíž to, co mají Sartre, Marx a Hegel společného, je důležitější než jednotlivé činy, jejichž prostřednictvím by se tato neskutečnost měla nejspíše uskutečnit. Přesto však nelze popřít, že mezi v zásadě mírumilovnými projevy myšlení a usilování na straně jedné a všemi násilnými činy na straně druhé existuje hluboká propast. Ve své předmluvě Sartre říká: „Zastřelit Evropana je jako zabít dvě mouchy jednou ranou… zůstanou zde mrtvý člověk a svobodný člověk.“ To je věta, kterou by Marx nikdy nenapsal.[ 16 ]

Citovala jsem Sartra, abych ukázala, že tohoto nového posunu v myšlení revolucionářů směrem k násilí si nemusí povšimnout dokonce ani jeden z jejich nejreprezentativnějších a nejpohotovějších mluvčích.[ 17 ] To vše je o to pozoruhodnější, že se očividně nejedná o abstraktní představu v dějinách idejí. (Jestliže někdo obrátí „idealistické“ pojetí myšlení vzhůru nohama, je možné, že dospěje k „materialistickému“ pojetí práce. Nikdy však nedojde k myšlence násilí.) Toto vše má nepochybně svou vlastní logiku. Ta však vyvěrá ze zkušenosti, která byla zcela neznámá všem předcházejícím generacím.

Patos a élan Nové levice a jejich takříkajíc důvěryhodnost se úzce pojí s osudově sebevražedným vývojem moderních zbraní. Jsou to příslušníci první generace, která vyrůstá ve stínu atomové bomby. Od generace svých rodičů zdědili zkušenost masového pronikání zločinného násilí do politiky. Na středních a vysokých školách se učili o koncentračních a vyhlazovacích táborech, o genocidě a mučení,[ 18 ] o masových vraždách civilního obyvatelstva ve válce, bez nichž již nejsou moderní vojenské operace myslitelné, i když se omezují jen na „konvenční“ zbraně. Jejich první reakcí byl odpor proti každé formě násilí a téměř samozřejmá obhajoba politiky nenásilí. Po obrovských úspěších tohoto hnutí, zejména v oblasti občanských práv, následovalo hnutí odporu proti válce ve Vietnamu, která zůstala důležitým faktorem při určování názorového klimatu ve Spojených státech. Není ale tajemstvím, že se od té doby leccos změnilo, že stoupenci nenásilí jsou na ústupu, a bylo by zbytečné říkat, že pouze „extremisté“ se uchylují ke glorifikaci násilí a objevují – jako Fanonovi alžírští rolníci – heslo „platí pouze násilí“.[ 19 ]

Tito noví radikálové byli odsuzováni jako anarchisté, nihilisté, rudí fašisté, nacisté a se zjevně větším opodstatněním jako „luddističtí stoupenci hnutí za rozbíjení strojů“.[ 20 ] Studenti se zase bránili stejně nesmyslnými hesly o „policejním státě“ nebo „latentním fašismu pozdního kapitalismu“ a se zjevně větším opodstatněním hesly o „spotřební společnosti“.[ 21 ] Jejich chování se svádělo na nejrůznější sociální a psychologické faktory – na přílišnou shovívavost v jejich americké výchově a na výbušnou reakci vůči přílišnému autoritářství v Německu a Japonsku, na nedostatek svobody ve východní Evropě a přílišnou svobodu na Západě, na katastrofální nedostatek pracovních míst pro studenty sociologie ve Francii a obrovský nadbytek příležitostí v téměř všech oborech ve Spojených státech. To vše se jeví lokálně jako dostatečné odůvodnění, jasně však odporuje skutečnosti, že studentská vzpoura je globálním jevem. Zdá se, že nemá smysl dotazovat se na společný sociální jmenovatel hnutí. Je však pravda, že psychologicky lze tuto generaci všude charakterizovat neobvyklou odvahou, úžasnou vůlí k jednání a neméně udivujícím přesvědčením o možnosti změny.[ 22 ] Tyto kvality však nejsou příčinami, a jestliže se někdo ptá na to, co skutečně způsobilo tento zcela neočekávaný vývoj na universitách po celém světě, zdá se absurdní přehlížet nejzřetelnější a snad i nejmocnější faktor, vůči kterému navíc neexistuje precedens nebo analogie. Je jím prostá skutečnost, že „technický pokrok“ vede v tolika případech přímo ke katastrofě,[ 23 ] že se vědy, o nichž se tato generace učí, jeví nejen jako neschopné odstranit katastrofální následky svých vlastních technologií, ale že ve svém vývoji dosáhly již toho stupně, kde „nelze udělat jedinou maličkost, která by nebyla použitelná pro válku“.[ 24 ] (Aby bylo jasno, není nic důležitějšího pro integritu universit – které, podle slov senátora Fulbrighta, zradily důvěru veřejnosti, když se staly závislými na vládou podporovaných výzkumných projektech –,[ 25 ] aby se zcela nevyhnutelně rozešla s výzkumem, který se orientuje na válku, a se všemi k němu přidruženými odvětvími. Bylo by však naivní očekávat, že to změní přirozenou povahu moderní vědy nebo zabrání válečnému úsilí. Právě tak naivní by bylo popírat, že výsledné omezení by mohlo vést ke snížení úrovně universit.[ 26 ] Jediná věc, ke které pravděpodobně tento rozchod nepovede, je úplné odnětí federálních zdrojů, protože, jak nedávno poukázal Jerome Lettvin z Massachusettského technologického institutu, „vláda si nemůže dovolit nás nepodporovat“[ 27 ] – stejně jako si university nemohou dovolit nepřijmout federální zdroje. To ale neznamená nic jiného, než že se university „musí naučit tomu, jak nežádat o další finanční podporu“ [Henry Steele Commager]. Je to obtížný úkol, ale vzhledem k mimořádnému růstu moci universit v moderních společnostech nikoli nemožný.) Zkrátka, zdánlivě nevyhnutelné zdokonalování technických postupů a hromadění strojů již neohrožuje jen určité třídy nezaměstnaností, ale stává se hrozbou pro existenci celých národů a možná lidského rodu vůbec.

Je jen přirozené, že nová generace žije se silnějším vědomím možnosti soudného dne než ti „nad třicet“, a to ne proto, že jsou mladší, ale proto, že šlo o jejich první rozhodující zkušenost ve světě. (To, co se nám jeví jako „problémy“, začalo být „pro mladé lidi přirozené“.)[ 28 ] Když položíte příslušníkovi této generace dvě jednoduché otázky: „Jaký chcete, aby byl svět za padesát let?“ a „Jaký chcete, aby byl váš život za padesát let?“, odpovědi bude často předcházet fráze: „Za předpokladu, že svět bude ještě existovat“ a „Za předpokladu, že budu ještě naživu“. Jak říká George Wald, „setkáváme se s generací, která si nemůže být vůbec jistá, že má budoucnost“.[ 29 ] Protože budoucnost, jak říká Spender, je jako časovaná bomba, v současné době skrytá v zemi, avšak nepřestávající tikat“. Na často slýchanou otázku, co je tato nová generace zač, se potom chce odpovědět, že to jsou ti, kdo slyší tikání, a na druhou otázku, co jsou zač ti, kdo ji zcela zavrhují, by se stejně tak mohlo odpovědět, že jsou to ti, kdo odmítají pohlédnout na věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, nebo je neznají.

Studentská vzpoura je globálním jevem, ale její projevy se pochopitelně v jednotlivých zemích a často i na jednotlivých universitách liší. To platí obzvlášť o praxi násilí. Násilí zůstalo převážně záležitostí teorie a rétoriky tam, kde se mezigenerační střet nepřekrýval se střetem konkrétních skupinových zájmů. Tak tomu bylo zejména v Německu, kde úzký zájem profesorského sboru s definitivou spočíval v tom, aby přednášky a semináře byly přeplněné. V Americe se studentské hnutí podstatně radikalizovalo všude tam, kde policie a policejní brutalita zasáhla do demonstrací, které byly v zásadě nenásilné: obsazení administrativních budov, sitins atd. Závažné násilí vstoupilo na scénu tehdy, když se na vysokých školách objevilo hnutí Black Power. Černošští studenti, z nichž většina byla přijata bez akademických předpokladů, označovali a organizovali sami sebe jako zájmovou skupinu, jako reprezentanty černošské komunity. Jejich zájmem bylo snížit akademické nároky. Byli opatrnější než bělošští rebelové, ale od začátku bylo jasné (dokonce před incidenty na Cornell University a City College v New Yorku), že násilí nebylo v jejich případě záležitostí teorie nebo rétoriky. Navíc, zatímco studentská vzpoura nemůže nikde v západních zemích počítat s veřejnou podporou mimo university a obvykle se setkává s otevřeným nepřátelstvím tehdy, když použije násilných prostředků, za slovním nebo skutečným násilím černých studentů stojí početná menšina černošské komunity.[ 30 ] Černošské násilí lze nepochybně chápat jako jev analogický s dělnickým násilím v Americe o generaci zpět. Ačkoli – pokud vím – pouze Staughton Lynd uvedl v přímou souvislost dělnické nepokoje a studentskou vzpouru,[ 31 ] zdá se, že takto uvažuje také akademický establishment, který má pozoruhodnou tendenci podléhat spíše černošským požadavkům, i když jsou zjevně hloupé a překračují všechny meze, než nezištným a obvykle vysoce mravním požadavkům bílých rebelů.[ 32 ] Pro akademický establishment je také pohodlnější, když stojí tváří v tvář zájmům plus násilí, než když se jedná o záležitost nenásilné „přímé demokracie“. Ustupování universitních představitelů požadavkům černochů bylo často vysvětlováno „pocitem viny“ ze strany bělošské komunity. Podle mého názoru je pravděpodobnější, že učitelé, právě tak jako správní rady a úředníci si částečně uvědomují zjevnou pravdu závěru úřední Zprávy o násilí v Americe: „Donucování a násilí se mohou stát úspěšnými technikami sociální kontroly a přesvědčování, pokud mají širokou veřejnou podporu.“[ 33 ]

Nové nepopiratelné oslavování násilí studentským hnutím má zvláštnost. Zatímco se rétorika nových militantních vůdců zjevně inspiruje Fanonem, jejich teoretické argumenty neobsahují zpravidla nic víc než směsici všech druhů odpadků marxismu. To pochopitelně mate každého, kdo někdy Marxe nebo Engelse četl. Kdo by označoval za marxistickou tu ideologii, která věří v „beztřídní povaleče“, která je přesvědčena, že „v lumpenproletariátu nalezne revoluce svou vedoucí sílu ve městech“ a která spoléhá na to, že „gangsteři osvětlí lidem cestu“?[ 34 ] Tuto novou víru vhodně vyjádřil Sartre. „Násilí,“ tvrdí nyní pod dojmem Fanonovy knihy, „může jako Achillovo kopí léčit zranění, která způsobilo“. Jestliže je to pravda, potom by pomsta byla lékem na většinu našich nemocí. Tento mýtus je abstraktnější, mnohem vzdálenější od reality, než kdy byl Sorelův mýtus generální stávky. Je na úrovni Fanonových nejhorších rétorických excesů, například: „Důstojně hladovět je lepší než jíst chléb v otroctví.“ Není třeba historie ani teorie, aby bylo toto tvrzení vyvráceno. Nejpovrchnější pozorovatel procesů, jež probíhají v lidském těle, zná jeho nepravdivost. Kdyby však byl řekl, že jíst chléb důstojně je lepší, než jíst moučník v otroctví, potom by se býval vytratil řečnický účinek.

Při čtení těchto nezodpovědných přehnaných tvrzení (a ta, jež jsem citovala, jsou celkem reprezentativní, kromě toho, že se Fanonovi daří držet se více skutečnosti než většině ostatních) a při pohledu na ně z hlediska toho, co víme o dějinách vzpour a revolucí, jsme v pokušení popřít jejich význam a připsat je proměnlivé náladě nebo nevědomosti a ušlechtilému cítění lidí, kteří jsou vystaveni nebývalým událostem a vývoji, aniž by měli prostředky rozumově se s nimi vypořádat. Proto také tito lidé kuriózně nechávají znovu ožívat ty myšlenky a pocity, o kterých Marx doufal, že jich revoluce zbaví jednou provždy. Kdo by kdy pochyboval, že znásilňovaní sní o násilí, že utlačovaní „sní nejméně jednou denně o tom, že jsou v postavení“ svého utlačovatele, že chudí sní o majetku bohatých, pronásledovaní o tom, že vymění svou „roli kořisti za roli lovce“, a že poslední sní o království, kde „poslední budou první a první poslední“?[ 35 ] Jádro věci spočívá podle Marxe v tom, že sny se nikdy neuskutečňují.[ 36 ] To, že ke vzpourám otroků a k povstáním vyděděných a ponižovaných dochází jen zřídka, je všeobecně známá skutečnost. V těch několika případech, které se odehrály, to bylo právě „šílené běsnění“, které všem proměnilo sny v noční můry. Pokud vím, za žádných okolností nebyla síla těchto „vulkanických“ výbuchů, jak říká Sartre, „rovna síle tlaku, jenž na ně dolehl“. Ztotožňovat národně osvobozenecká hnutí s takovými výbuchy znamená prorokovat jejich záhubu – nehledě na skutečnost, že nepravděpodobné vítězství by nebylo završeno proměnou světa (nebo systému), ale pouze jeho osazenstva. A nakonec, domnívat se, že existuje nějaká „jednota třetího světa“, které by bylo možné adresovat nové heslo období dekolonizace „Obyvatelé zaostalých zemí, spojte se!“ (Sartre), znamená opakovat Marxovy nejhorší iluze v mnohem větším měřítku a s podstatně menším odůvodněním. Třetí svět není skutečností, nýbrž ideologií.[ 37 ]

*

Zůstává otázkou, proč si takové množství nových hlasatelů násilí neuvědomuje, jak se podstatně odlišují od učení Karla Marxe nebo, jinými slovy, proč se s takovou zarputilou houževnatostí přidržují představ a dogmat, které nejenže byly vyvráceny faktickým vývojem, ale jsou také ve zřejmém rozporu s jejich vlastní politikou. Jedno pozitivní politické heslo, které toto nové politické hnutí zavedlo, totiž požadavek „přímé demokracie“, nalezlo ohlas v celém světě a tvoří nejvýznamnějšího společného jmenovatele vzpour na Východě i na Západě, je odvozeno z toho nejlepšího v revoluční tradici – ze systému rad, který byl vždy poražen, ale zároveň byl jediným přímým důsledkem každé revoluce počínaje osmnáctým stoletím. Žádný odkaz k tomuto cíli, ať výslovný či vyplývající ze samotné podstaty, nelze však v Marxově nebo Leninově učení nalézt. Oba naopak usilovali o společnost, ve které by potřeba veřejné činnosti a účasti na veřejných záležitostech „odumírala“[ 38 ] společně se státem. Vzhledem k podivné opatrnosti Nové levice v teoretických otázkách, jež je v nápadném protikladu k její smělé odvaze v praxi, zůstalo toto heslo frází, v podstatě mlčky namířenou proti západní zastupitelské demokracii (která ztrácí i svou pouhou zastupitelskou funkci, protože mohutné stranické aparáty „reprezentují“ stranické funkcionáře a nikoli členstvo) a proti východním byrokraciím jedné strany, které přímou účast vylučují z principu.

Co ale ještě více překvapuje na této záhadné loajalitě Nové levice vůči minulosti, je to, že si zdánlivě neuvědomuje rozsah, v jakém si morální povaha vzpoury – nyní obecně uznávaný fakt[ 39 ] – odporuje s její marxistickou rétorikou. Na tomto hnutí nejvíce zaráží nepochybně právě jeho nezištnost. Peter Steinfels měl pravdu v pozoruhodném článku „Francouzská revoluce 1968“ v týdeníku Commonweal z 26. 7. 1968, kde napsal: „Péguy by býval mohl být správným patronem kulturní revoluce vzhledem ke svému pozdějšímu opovrhování pohodlným křeslem na Sorbonně a kvůli větě ,Sociální revoluce bude buď mravní revoluce, nebo se neuskuteční‘.“ Ovšemže každé revoluční hnutí vedli lidé nezištní, kteří byli motivováni soucitem nebo touhou po spravedlnosti, a to pochopitelně platí i o Marxovi a Leninovi. Ale jak víme, Marx zcela účelně tyto „pocity“ tabuizoval (jestliže dnes vládnoucí struktury odmítají morální argumenty jako „emocionalismus“, potom se blíží marxistické ideologii mnohem více než rebelové) a problém „nezištných“ vůdců vyřešil tím, že pojal jejich postavení jako předvoj lidského rodu, ztělesňující nejvyšší smysl lidských dějin.[ 40 ] Přesto se také oni museli nejprve přihlásit k nespekulativním, veskrze pozemským zájmům dělnické třídy a museli se s nimi ztotožnit. Již to samo jim poskytlo pevné místo mimo společnost. A to je přesně to, co od začátku chybělo moderním rebelům, co nemohli nalézt, přestože opravdu usilovně hledali spojence mimo university. Nepřátelství dělníků vůči nim ve všech zemích je všeobecně známý fakt.[ 41 ] Nejtrpčím zklamáním pro bělošské rebely ve Spojených státech byl zase naprostý neúspěch jakékoli spolupráce s hnutím Black Power, jehož přívrženci z řad studentstva měli mnohem užší vazby k vlastní komunitě, a proto také měli lepší vyjednávací postavení na universitách. (Jinou otázkou je, zda bylo od přívrženců hnutí Black Power moudré, že odmítli hrát úlohu proletariátu pro „nezištné“ vůdce jiné barvy pleti.) Není překvapující, že v Německu, tomto tradičním místě hnutí mládeže, navrhuje dnes skupina studentů získat „všechny organizované skupiny mládeže“ do svých řad.[ 42 ] Nesmyslnost tohoto návrhu je zřejmá.

Nejsem si jista, jaké bude nakonec vysvětlení těchto rozporuplností; domnívám se však, že hlubší důvod této loajality vůči typické teorii devatenáctého století má cosi společného s pojetím pokroku, s neochotou rozejít se s názorem, který kdysi sjednocoval liberalismus, socialismus a komunismus v „levici“, který však nikde nedosáhl takové úrovně věrohodnosti a propracovanosti jako ve spisech Karla Marxe. (Rozporuplnost byla vždy Achillovou patou liberálního myšlení, spojujícího neochvějné přesvědčení o věci pokroku s neméně přísným odmítnutím glorifikace dějin z marxovského a hegelovského hlediska, které by je samo o sobě bylo schopné ospravedlnit a zaručit.)

Přesvědčení o existenci nějakého pokroku celého lidstva bylo do sedmnáctého století neznámé, vyvinulo se v obecně sdílený názor mezi hommes de lettres osmnáctého století a stalo se téměř všeobecně přijímaným dogmatem ve století devatenáctém. Avšak rozdíl mezi dřívějšími názory a jejich konečnou podobou je podstatný. Sedmnácté století, v tomto ohledu nejlépe reprezentované osobnostmi Pascala a Fontenella, chápalo pokrok z hlediska akumulace vědění během staletí, zatímco pro století osmnácté toto slovo znamenalo „vzdělání lidstva“ (Lessingovo Erziehung des Menschengeschlechts) , jehož završení by se shodovalo s dospělostí člověka. Pokrok nebyl neomezený a Marxova beztřídní společnost, chápaná jako říše svobody, jež by mohla být koncem dějin – často interpretovaná jako sekularizace křesťanské eschatologie nebo židovského mesianismu –, ve skutečnosti stále nesla punc osvícenství. S počátkem devatenáctého století však všechna tato omezení mizí. Nyní je podle Proudhonových slov pohyb „le fait primitif“ a „samotné zákony pohybu jsou věčné“. Tento pohyb nemá ani počátek, ani konec: „Le mouvement est: voilá tout!“ Pokud jde o člověka, vše, co můžeme říct, je, že se „rodíme se schopností zdokonalení, ale nikdy nebudeme dokonalí“.[ 43 ] Marxova myšlenka, vypůjčená od Hegela, podle níž každá stará společnost v sobě ukrývá zárodky i svých nástupnic právě tak, jako každý živý organismus v sobě ukrývá své potomstvo, je nepochybně nejdůmyslnější, ale také jediná možná koncepční záruka věčné kontinuity pokroku v dějinách. A protože pohyb tohoto pokroku je chápán skrze konflikty antagonistických sil, je možné každou „regresi“ interpretovat jako nezbytnou, ale dočasnou překážku.

Jistěže záruka, která je nakonec jen o málo více než metaforou, není pochopitelně nejvhodnějším základem, na kterém by se dala vystavět nějaká teorie. Marxismus se však naneštěstí v tomto bodě shoduje s mnoha jinými filosofickými teoriemi. Jeho velká výhoda se ukáže, jakmile se porovná s jiným pojetím dějin – například s pojetím „věčného návratu“, vzestupu a pádu říší, náhodného sledu ve své podstatě nesouvisejících událostí. Každou z nich lze stejně doložit a ospravedlnit, ale žádná nezaručí nepřetržitost lineárního času a neustálý pokrok v dějinách. Jediným soupeřem na tomto poli, kterým je antická představa počátečního zlatého věku, od něhož se odvíjí vše ostatní, v sobě zahrnuje poněkud neradostnou jistotu nepřetržitého úpadku. Na uklidňující představě, že naší jedinou nutností je kráčet vstříc budoucnosti a nalézt lepší svět, čemuž nemůžeme nijak zabránit, je samozřejmě cosi melancholického. Především zde existuje prostá skutečnost, že budoucnost lidstva nemá, co by nabídla životu jednotlivce, jehož jedinou jistou budoucností je smrt. I když od toho odhlédneme a budeme uvažovat pouze v obecných pojmech, nabízí se zjevný důkaz proti pokroku, který, řečeno Gercenovými slovy, zní: „Lidský vývoj je formou chronologické nepoctivosti, protože ti, kdo přijdou později, mohou mít zisk z práce svých předchůdců, aniž by platili stejnou cenu“,[ 44 ] nebo, jak praví Kant: „Bude vždy zarážející… že dřívější generace vykonávají svou namáhavou práci pouze ve prospěch generací pozdějších… a že pouze poslední z nich by měla mít to štěstí žít v ,dokončené‘ stavbě“.[ 45 ]

Tyto nevýhody, na které se poukazovalo jen zřídka, jsou však více než vyváženy obrovskou výhodou: nejenže pokrok objasňuje minulost bez přerušení toku času, ale může také sloužit jako vodítko projednání zaměřené do budoucnosti. To právě objevil Marx, když převrátil naruby Hegelovo učení: změnil směr historikova pohledu; namísto toho, aby se díval do minulosti, mohl se nyní s jistotou dívat do budoucnosti. Pokrok dává odpověď na problematickou otázku: Co máme nyní dělat? Odpověď na nejnižší úrovni zní: přetvořme to, co máme, v cosi lepšího, většího atd… (Na první pohled iracionální víra liberálů v růst, tolik charakteristická pro všechny naše soudobé politické a ekonomické teorie, závisí na tomto názoru.) Odpověď levice nám na vyšší rovině argumentace říká, abychom soudobé protiklady přetvořili v jejich vlastní syntézu. V obou případech jsme ujišťováni, že se nemůže stát nic úplně nového a zcela neočekávaného, nic kromě „nutných“ důsledků toho, co již známe.[ 46 ] Jak uklidňující jsou Hegelova slova, podle nichž „nevznikne nic jiného, než to, co zde již bylo“.[ 47 ]

Nemusím dodávat, že všechny naše zkušenosti v tomto století, které nás neustále konfrontovaly s něčím zcela neočekávaným, stojí v jasném protikladu k těmto představám a teoriím, jejichž popularita, jak se zdá, spočívá v tom, že nabízejí pohodlný, spekulativní nebo pseudovědecký únik ze skutečnosti. Studentská vzpoura, téměř výlučně inspirovaná morálními úvahami, patří zajisté mezi zcela neočekávané události tohoto století. Tato generace, stejně jako její předchůdci neškolená v ničem jiném než v sociálních a politických teoriích, založených na principu vlastního prospěchu, nám poskytla lekci o manipulaci (nebo spíše o jejích hranicích), což bychom opravdu neměli zapomenout. Lidmi lze „manipulovat“ prostřednictvím fyzického donucení, mučení nebo hladu a jejich názory lze libovolně formovat záměrným, organizovaným dezinformováním. Ale nelze tak činit prostřednictvím „skrytých přisvědčovatelů“, televize, reklamy nebo jakýchkoli jiných psychologických prostředků ve svobodné společnosti. Vyvrácení teorie prostřednictvím skutečnosti bylo bohužel vždy přinejmenším zdlouhavou a nejistou prací. Oběti manipulace, tedy ti, kdo se jí přehnaně obávají, stejně jako ti, kdo s ní spojili své naděje, si stěží povšimnou okamžiku, kdy je samotné začíná ovlivňovat. (Jeden z nejlepších příkladů teorií končících v absurditě máme z nedávného konfliktu kolem lidového parku v Berkeley. Když policie a Národní garda napadla puškami, bajonety a slzným plynem neozbrojené studenty – z nichž většina přitom „neházela ničím nebezpečnějším než slovy“ –, někteří gardisté se otevřeně spřátelili se svými „nepřáteli“ a jeden z nich odhodil zbraň a zakřičel: „To už se nedá vydržet.“ Co se vlastně stalo? V osvíceném věku, ve kterém žijeme, bylo možné tento incident vysvětlit jen šílenstvím: „Byl podroben psychiatrickému vyšetření a diagnostikován s tím, že trpí ,potlačenými agresemi‘.“[ 48 ] Pokrok je samozřejmě velmi závažná a složitá položka nabízená na trhu pověr naší doby.[ 49 ] Iracionální víra devatenáctého století v neomezený pokrok byla všeobecně přijata především kvůli úžasnému rozvoji přírodních věd. Ty byly vlastně od počátku moderní doby „universálními“ vědami, a proto mohly očekávat nekonečný úkol při zkoumání nezměrného vesmíru. Že by věda, již neomezená konečností země a její přírody, měla být podřízena nikdy nekončícímu pokroku, není vůbec jisté. Je zřejmé, že přísně vědecký výzkum v duchovních vědách, tzv. Geisteswissenschaften, zabývajících se výtvory lidského ducha, musí ze své podstaty dospět ke konci. Ustavičný a nesmyslný požadavek na originální vědeckou práci v řadě odvětví, kde je nyní možná pouze erudice, vedl buď k naprosté irelevantnosti – známému faktu, že se neustále rozšiřuje vědění o menších a menších oblastech –, nebo k vývoji pseudovzdělání, které ve skutečnosti ničí svůj cíl.[ 50 ] Za zmínku stojí, že vzpoura mladých tam, kde nebyla výlučně morálně nebo politicky motivována, byla převážně namířena proti akademickému glorifikování odborného vzdělání a věd, které byly z různých důvodů v jejich očích hluboce zkompromitované. Je pravda, že je možné, abychom v obou případech dosáhli bodu zlomu, kdy začínají působit ničivé následky. Nejenže pokrok vědy přestal odpovídat pokroku lidstva (ať znamená cokoli), ale mohl by dokonce znamenat jeho konec. Stejně tak by i další pokrok v odborném vzdělání mohl dost dobře skončit zničením všeho, o co jsme v odborném vzdělání usilovali. Jinými slovy, pokrok nemůže déle sloužit jako vzor hodnocení katastroficky rychlých procesů změn, kterým jsme nechali volný průchod.

Protože se zde zabýváme primárně násilím, musím varovat před svůdným nedorozuměním. Jestliže se budeme dívat na dějiny z hlediska neustálého chronologického procesu, jehož pokrok je navíc nevyhnutelný, může se nám zdát, že násilí v podobě válek a revolucí tvoří jeho jediné možné přerušení. Kdyby to byla pravda, kdyby pouze uskutečňování násilí umožnilo přerušit automatické procesy ve sféře lidských záležitostí, hlasatelé násilí by dosáhli důležitého cíle. (Teoreticky, pokud vím, se jim tohoto cíle nikdy nepodařilo dosáhnout. Ale připadá mi nepopiratelné, že rozvratné studentské aktivity během několika posledních let se skutečně zakládají na tomto přesvědčení.) Přerušit to, co by se jinak uskutečňovalo automaticky, a tedy předvídatelně, je však funkcí veškerého jednání na rozdíl od pouhého chování.

 

 

[ 1 ] H. Wheeler, The Strategie Calculators, in: N. calder, Unless Peace Comes, New York 1968, str. 109.

[ 2 ] B. Engels, Anti-Dühring. Pana Dühringa převrat vědy, Praha 1952, část 2, III.

[ 3 ] Jak poznamenává generál André Beaufre v Battlefields of the 1980s: Pouze „v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného zastrašování“, je válka stále ještě možná. A dokonce i toto „konvenční válčení“ je přes svou hrůznost ve skutečnosti již omezováno všudypřítomnou hrozbou eskalace jaderné války (N. calder, Unless Peace Comes, str. 3.).

[ 4 ] Report from Iron Mountain, New York 1967, satira na odbornické typy myšlení, která pravděpodobně lépe vypovídá o skutečnosti svým „opatrným pohledem na ohraničenost míru“ než většina „seriózních“ studií. Její hlavní argument zní: válka je tak podstatná pro fungování naší společnosti, že si ji nepřejeme odstranit, dokud neobjevíme ještě vražednější způsoby řešení našich problémů. Toto tvrzení ohromí pouze ty, kteří zapomněli, do jaké míry se nezaměstnanost za hospodářské krize třicátých let řešila pouze rozpoutáním druhé světové války, nebo ty, kteří pohodlně popírají nebo v diskusi odmítají míru současné latentní nezaměstnanosti, která je skryta v různých formách subvencování.

[ 5 ] N. Chomsky, American Power and the New Mandarins, New York 1969. Rozhovor Richarda N. Goodwina s Thomasem C. Schellingem, Arms and Influence, Yale 1966, in: The New Yorker, 17. února 1968.

[ 6 ] Samozřejmě existuje rozsáhlá literatura o válce a válčení, ale ta se zabývá nástroji násilí, nikoli násilím jako takovým.

[ 7 ] Viz B. Engels, Anti-Dühring. Pana Dühringa převrat vědy, část II, kap. 4.

[ 8 ] H. Wheeler, The Strategie Calculators, str. 107. B. Engels, Anti-Dühring. Pana Dühringa převrat vědy.

[ 9 ] A. D. Sacharov, Progress, Coexistence, and Intellectual Freedom, New York 1969, str. 36.

[ 10 ] H. Wheeler, The Strategie Calculators.

[ 11 ] N. Calder, The New Weapons, in: Unless Peace Comes, str. 239.

[ 12 ] M. W. Thring, Robots on the March, in: N. calder, Unless Peace Comes, str. 169.

[ 13 ] V. Dedijer, The Poor Man’s Power, in: N. calder, Unless Peace Comes, str. 29.

[ 14 ] Za tuto Engelsovu rukopisnou poznámku z roku 1847 vděčím dílu Jacoba Bariona, Hegel und die marxistische Staatslehre, Bonn 1963.

[ 15 ] Je zcela příznačné, že Hegel v tomto kontextu hovoří o „Sichselbstproduzieren“ (Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie, str. 114, Leipzig 1940).

[ 16 ] Viz dodatek I, str. 69.

[ 17 ] Viz dodatek II, str. 70.

[ 18 ] Noam Chomsky správně mezi motivy otevřené vzpoury zmiňuje odmítnutí „zařadit se vedle ,dobrého Němce‘, kterým jsme se všichni naučili opovrhovat“ (American Power and the New Mandarins, str. 368).

[ 19 ] F. Fanon, The Wretched of the Earth (1961), New York 1968, str. 61. Vycházím z této práce vzhledem k jejímu velkému vlivu na dnešní studentskou generaci. Samotný Fanon však pochybuje o násilí mnohem více než jeho obdivovatelé. Zdá se, že pouze první kapitola knihy pod názvem „Concerning Violence“ se stala populárním čtením. Fanon ví o „čiré a totální brutalitě, která, když není okamžitě potlačena, vede nevyhnutelně k porážce hnutí během několika týdnů“ (str. 147). Ohledně nedávného vyhrocení násilí ve studentském hnutí lze odkázat na poučné články na pokračování „Gewalt“ v německém časopise Der Spiegel (10. února 1968 nn.) a na články „Mit dem Latein am Ende“ v témže časopise (č. 26 a 27, roč. 1969).

[ 20 ] Viz dodatek III, str. 71.

[ 21 ] Poslední z těchto přívlastků by měl smysl, kdyby byl chápán deskriptivně. Skrývá se však za ním iluze Marxovy společnosti svobodných výrobců, osvobození výrobních sil společnosti, které však ve skutečnosti nebylo dosaženo revolucí, nýbrž vědou a technikou. Navíc se toto osvobození nezrychluje, nýbrž vážně zpomaluje ve všech zemích, které prošly revolucí. Jinými slovy, za jejich opovrhováním spotřebou se skrývá idealizace výroby a s tím staré vytváření idolu produktivity a tvořivosti. „Potěšení z ničení je tvořivé potěšení“ – nepochybně, jestliže věříme, že „potěšení z práce“ je produktivní. Ničení je nakonec jedinou „prací“, kterou lze vykonávat jednoduchými nástroji bez pomoci strojů, ačkoli stroje mohou být samozřejmě mnohem účinnější.

[ 22 ] Tato chuť jednat je obzvlášť pozoruhodná v malých a relativně neškodných iniciativách. Studenti se úspěšně postavili proti správám kolejí, které zaměstnancům v menze a v budovách platili méně než zákonné minimum.
Mezi tyto iniciativy by se mělo řadit i rozhodnutí studentů z Berkeley připojit se k boji za přeměnu prázdného universitního pozemku na lidový park, ačkoli vyprovokovalo doposud nejhorší reakci ze strany úřadů. Na pozadí incidentu v Berkeley lze soudit, že přesně takové „nepolitické“ akce sjednocují studentstvo pod radikální vedení. „Ve studentském referendu, kterého se účastnilo nejvíce voličů v dějinách studentských voleb, se 85 procent hlasů z téměř 15 000 vyslovilo pro využití pozemku jako lidového parku.“ Viz vynikající reportáž Sheldona Wolina a Johna Schaara, Berkeley: The Battle of People’s Park, in: New York Review of Books, 19. června, 1969.

[ 23 ] Viz dodatek IV, str. 73.

[ 24 ] Viz Jerome Lettvin z M.I.T., pro New York Times Magazine, 18. května, 1969.

[ 25 ] Viz dodatek V, str. 74.

[ 26 ] Neustálý přesun základního výzkumu z universit do průmyslových laboratoří je v této souvislosti velmi významný.

[ 27 ] Viz dodatek V, str. 74.

[ 28 ] Stephen Spender, The Year of the Young Rebels, New York 1969, str. 179.

[ 29 ] George Wald v The New Yorker, 22. března 1969.

[ 30 ] Viz dodatek VI, str. 75.

[ 31 ] Viz dodatek VII, str. 75.

[ 32 ] Viz dodatek VIII, str. 76.

[ 33 ] Viz zpráva National Commission on the Causes and Prevention of Violence, červen 1969, citováno z New York Times, 6. června 1969.

[ 34 ] F. Fanon, The Wretched of the Earth, str. 130, 129, 69.

[ 35 ] F. Fanon, The Wretched of the Earth, str. 37 nn., 53.

[ 36 ] Viz dodatek IX, str. 71.

[ 37 ] Studenti v zajetí mezi dvěma supervelmocemi a stejně znechuceni Východem i Západem „nutně hledají nějakou třetí ideologii, přicházející z Maovy Číny nebo Castrovy Kuby“ (Spender, The Year of the Young Rebels, str. 92). Jejich dovolávání se Maa, Castra, Che Guevary a Ho Či Mina je jako pseudonáboženské zaříkávání, dovolávající se spasitelů z jiného světa. Právě tak by se dovolávali Tita, kdyby Jugoslávie byla vzdálenější a nedosažitelnější. Jinak je tomu s hnutím Black Power. Jeho ideologická oddanost „jednotě třetího světa“ není pouhým romantickým nesmyslem. Hnutí má zjevný zájem na dichotomii černoši – běloši. To je však také samozřejmě druh úniku – úniku do světa snů, ve kterém by černoši tvořili převážnou většinu světové populace.

[ 38 ] Zdá se, jako by podobnou rozporuplnost bylo možné nalézt u Marxe a Lenina. Neoslavoval Marx Pařížskou komunu 1871 a nechtěl Lenin dát „všechnu moc sovětům“? Ale pro Marxe nebyla Komuna ničím víc než přechodným orgánem revoluční akce, „pákou na vykořenění ekonomických základů … třídní vlády“, kterou Engels správně ztotožnil s obdobně přechodnou „diktaturou proletariátu“. (Viz K. Marx, Třídní boje ve Francii, Praha 1950.) Leninův případ je komplikovanější, ale přesto to byl právě Lenin, kdo sověty zbavil vlivu a všechnu moc dal straně.

[ 39 ] „Jejich revoluční ideou,“ jak tvrdí Spender (The Year of the Young Rebels, str. 114), „je morální cit.“ Noam Chomsky (American Power and the New Mandarins, str. 368) cituje: „Je skutečností, že většina z tisíce povolávacích rozkazů a jiných dokumentů, které se 20. října 1967 vrátily na ministerstvo spravedlnosti, přišla od mužů, kteří se mohli vojenské službě vyhnout, ale kteří trvali na stejném sdílení osudu s těmi, kdo nejsou takto zvýhodněni.“ Stejné to bylo s jakoukoli demonstrací proti odvodům a jakýmikoli sitins na universitách. Situace v jiných zemích je obdobná. Der Spiegel popisuje například bezútěšné a pokořující podmínky německých odborných asistentů a dodává: „Je vlastně zázrak, že vzhledem k těmto okolnostem odborní asistenti nestojí v čele radikálů“ (23. června 1969, str. 58). Jedná se vždy o stejný příběh: Zájmové skupiny se k rebelům nepřipojí.

[ 40 ] Viz dodatek X, str. 77.

[ 41 ] Výjimkou se zdá být Československo. Reformní hnutí, za které studenti bojovali v prvních řadách, však bylo podporováno celým národem, bez třídních rozdílů. Marxisticky řečeno, tamní studenti, a pravděpodobně i studenti ve všech východních zemích, mají, spíše než příliš málo, příliš mnoho podpory ve společnosti, než aby vyhovovali marxovskému schématu.

[ 42 ] Viz rozhovor časopisu Spiegel s christophem Ehmannem, Der Spiegel, 10. únor 1969.

[ 43 ] P. J. Proudhon, Philosophie du Progrés (1853), Paris 1946, str. 27–30, 49, a De la Justice (1858), Paris 1930, I, str. 238. Viz též William H. Harbold, Progressive Humanity in the Philosophy of P.-J. Proudhon, in: Review of Politics, leden 1969.

[ 44 ] Alexandr Gercen je zde citován z úvodu Isaiaha Berlina k Franco Venturiovým Robots of Revolutions, New York 1966.

[ 45 ] „Plán universálních dějin s kosmopolitním záměrem“, třetí princip podle The Philosophy of Kant, Modern Library edition.

[ 46 ] K vynikající diskusi o zjevných omylech této pozice Robert A. Nisbet, The Year 2000 and All That, in: Commentary, červen 1968, a nevrlé kritické poznámky v zářijovém čísle.

[ 47 ] G. W. F. Hegel, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie, str. 100 a další.

[ 48 ] Incident je popsán bez komentáře Wolinem a Schaarem, Berkeley: The Battle of People’s Park. Viz též reportáž Petera Barnese ,An Outcry’: Thoughts on Being Tear Gassed, in: Newsweek, 2. června 1969.

[ 49 ] Spender (The Year of the Young Rebels, str. 45) informuje, že francouzští studenti během květnových incidentů v Paříži „kategoricky odmítli ideologii ,výkonu‘ (rendement), ,pokroku‘ a tzv. pseudosil“. V Americe stále ještě nepůjde o tento případ, pokud se bude uvažovat o pokroku. Jsme stále ještě obklopeni hovory o „pokrokových“ a „zpátečnických“ silách, „pokrokové“ a „represivní toleranci“ apod.

[ 50 ] K rozsáhlé dokumentaci těchto nejen zbytečných, ale i škodlivých pokusů viz Edmund Wilson, The Fruits of the MLA, New York 1968.

 

 

Obsah

Kapitola I . . . 7
Kapitola II . . . 29
Kapitola III . . . 46
dodatky . . . 69

I . . . 69
II . . . 69
III . . . 71
IV . . . 72
V . . . 73
VI . . . 75
VII . . . 75
VIII . . . 76
IX . . . 76
X . . . 77
XI . . . 77
XII . . . 78
XIII . . . 79
XIV . . . 79
XV . . . 80
XVI . . . 81
XVII . . . 82
XVIII . . . 82

Seznam literatury . . . 84