Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Úvod

Díla velkých myslitelů starého Řecka nám přinášejí nejen poučení o dějinném vývoji lidského poznání a o počátcích řady vědních disciplín, ale i mnohé cenné podněty k řešení aktuálních problémů v různých oborech. Velmi výrazně se to projevuje i u spisů, v nichž řečtí myslitelé vyložili své názory na politické uspořádání společnosti. Mezi těmito díly má mimořádné postavení Aristotelova Politika, v níž se řecké zkušenosti s uspořádáním a správou státu staly poprvé předmětem podrobné teoretické reflexe.

Politický život v Řecku se již před Aristotelovou dobou rozvíjel po staletí velmi mnohotvárně a mnohdy i bouřlivě. Přispívaly k tomu především dvě skutečnosti. Jednou z nich byla odvěká politická rozdrobenost Řecka na řadu samostatných společenství. Od období mykénské kultury (16–12. stol. př. n. l.) po několik dalších staletí to byly ponejvíce kmenové celky (fyly), v jejichž čele stáli volení králové (basileis, j.č. basileus), vykonávající zpravidla současně funkce vládce i kněze. Králům pomáhaly vládnout jejich družiny, z nichž postupně vznikala kmenová aristokracie. V 8–6. stol. př. n. l., tedy v tzv. archaickém období, začal být politický život Řecka výrazně ovlivňován druhou ze zmíněných skutečností. Byl to hospodářský rozvoj, k němuž došlo na četných místech Řecka, zpočátku nejvýrazněji v řeckých městech v Malé Asii. Střediska tohoto rozvoje se mění v městské státy (poleis, j.č. polis), v nichž politická moc králů většinou rychle slábne nebo dokonce zaniká a vládu přejímá nejprve aristokracie a po ní zámožní občané (timokratia, vláda bohatých). Politické rozdělení Řecka na více než sto městských států zůstávalo zachováno i v době Aristotelově, počet obcí i jejich politické uspořádání se ovšem v průběhu staletí značně měnily. V některých obcích stále vládly poměrně nepočetné vrstvy aristokratů nebo zámožných občanů (aristokratia, nebo oligarchia, vláda malého počtu lidí), v jiných se dostali násilím k moci (mnohdy s podporou chudého lidu) samovládci (tyrannoi), po jejichž vládě (tyrannis) dávalo obyvatelstvo často přednost demokratickému zřízení. Řekové Aristotelovy doby tedy měli bohaté zkušenosti s různými formami politického uspořádání obcí, s monarchiemi, oligarchiemi i demokraciemi, a to v mnohých, od sebe značně odlišných podobách. Znali i formy vlády u mnoha jiných národů Středomoří a Blízkého Východu. Měli již také bohaté zkušenosti s tím, co obcím prospívá a co jim škodí. Řecké obce byly často ohrožovány nejen rozpínavostí jiných států, zvl. Persie, a vzájemnými spory, snahami jedněch obcí podmanit si jiné nebo se na jejich úkor alespoň obohatit, ale i vnitřními rozpory, stálými boji o moc a o uspokojení vlastních zájmů mezi jednotlivci i celými skupinami obyvatel. Jednotu i samu existenci mnohých městských států ohrožovaly především rozpory mezi starou aristokracií a prostým lidem (démos) a mezi zámožnými a chudými občany.

V úvahách řeckých myslitelů o státě a společnosti se proto zpravidla obrážejí dějinné zkušenosti celého starého Řecka, ale zvláště výrazně bývají ovlivněny politickými osudy Athén. Je to dáno nejen tím, že Athény byly po dlouhou dobu jedním z nejmocnějších a nejbohatších řeckých městských států a střediskem hellénské vzdělanosti, a tím, že první teoretické úvahy o politice se objevily na jejich půdě, ale i celým vývojem jejich politického uspořádání.

*

V Athénách zanikla kolem 8. stol. př. n. l. královská vláda a veškerou moc získala poměrně málo početná vrstva aristokratů, kteří se zde nazývali eupatridai (j.č. eupatridés, potomek urozených rodičů). Pouze tito aristokraté mohli v Athénách zastávat úřad volených vládců (archontes, j.č. archón) a zasedat v nejvyšší státní radě (areopag). Rozhodující slovo v politickém a hospodářském životě obce však postupně získalo několik aristokratických rodů, které zbohatly z obchodu, lichvy nebo pronajímání půdy. Méně zámožní občané, zvláště rolníci, kteří za velký nájem obdělávali půdu bohatých vlastníků, stávali se na těchto aristokratických rodech stále více závislými. Mnozí z nich upadali do dluhů, při jejichž neplacení mohli být podle tehdejšího práva prodáni věřitelem do otroctví. Situace chudých občanů byla ještě ztěžována tím, že právo bylo pouze zvykové, jeho ustanovení nebyla písemně zaznamenána a jeho výklad zcela závisel na vůli aristokratů. Nemajetné vrstvy proto stále důrazněji požadovaly vydání psaných zákonů. Z obavy před povstáním lidu a vznikem tyrannidy (o ni se neúspěšně pokusil již ve třicátých letech 7. stol. př. n. l. Kylón) se athénská aristokracie po dlouhém váhání rozhodla tomuto požadavku vyhovět. Roku 621 byl pověřen přezkoumáním zvykového práva a vydáním psaných zákonů archón Drakón. Jeho zákony, vyznačující se přísností, která se stala příslovečnou, sice neulehčily situaci chudých občanů, ale nepochybně přispěly k ujasnění některých právních vztahů a nepřímo i upozorňovaly na nutnost dalšího zdokonalování práva.

Zásadní změnu v právních a politických poměrech athénské obce přinesly o několik desetiletí později reformy, které uskutečnil Solón. Tento mimořádně schopný politik, myslitel a básník, řazený tradicí mezi sedm řeckých mudrců, si získal důvěru všech vrstev athénského obyvatelstva. V roce 594 byl proto zvolen za prvního archonta a pověřen úlohou „prostředníka“ mezi lidem a vládnoucí aristokracií. S tím byly spojeny i rozsáhlé plné moci ke změnám zákonů i celého politického zřízení obce. První Solónovou reformou bylo zrušení všech dluhů a práva prodávat neplatící dlužníky do otroctví. Další Solónovy zákony upevňovaly soukromé vlastnictví a podporovaly rozvoj rolnictví, řemesel a obchodu. Solón také stanovil nové zásady rozdělení politické moci v obci a tím vytvořil ústavu, která dala politickému zřízení Athén pevnou formu. (Ústavou – politeia – se ve starém Řecku rozuměl souhrn ustanovení o podobě a pravomocích jednotlivých složek politické moci v obci a o způsobu, jakým byli vybíráni a ev. i obměňováni členové těchto institucí. Na rozdíl od zákonů, určujících právní vztahy, nebyly ústavy řeckých obcí po dlouhá staletí písemně zaznamenávány, psanou ústavu neměly Athény ani v 5. stol. př. n. l., v době svého největšího rozkvětu.) Veškeré svobodné obyvatelstvo Attiky (tedy celého území athénského městského státu) bylo podle důchodu plynoucího z půdy rozděleno do čtyř tříd, u nichž se s výší majetku zvětšovaly jak práva, tak i povinnosti. Úřad archontů mohli sice vykonávat pouze nejzámožnější lidé, ale za nejvyšší zdroj politické moci byl uznán lid ve smyslu společenství všech občanů. Lid projevoval svoji vůli na lidovém sněmu (ekklésia), jehož se mohli zúčastnit všichni dospělí občané. Sněm volil všechny úředníky a projednával odvolání proti jejich rozhodnutí. Vliv aristokratů omezovala také dvě další Solónova opatření. Jedním z nich bylo vytvoření tzv. rady čtyř set, do níž každá ze čtyř athénských fyl (kmenů, resp. rodových svazků, do nichž zde byli rozděleni všichni svobodní občané) volila sto svých zástupců. Tato rada se významně podílela na správě obce a také předběžně projednávala všechny záležitosti, které měly být předloženy k rozhodnutí lidovému sněmu. Druhým opatřením bylo zavedení porotního soudu (héliaia) jako nejvyššího soudního orgánu, do něhož byli voleni také zástupci všech fyl. Areopag zůstal sice zachován, ale značná část jeho pravomocí přešla na nové politické a soudní instituce. Solónovy reformy ve svém souhrnu přinesly zákonné uznání osobních práv a soukromého vlastnictví a posílily postavení středního stavu i malých vlastníků. Politické uspořádání obce, které Solón zavedl, sice obsahovalo řadu timokratických prvků, ale svými demokratickými ustanoveními se stalo i myšlenkovým základem dalšího vývoje athénské demokracie.

Obdobné konflikty mezi aristokracií a lidem a mezi bohatými a chudými občany se odehrávaly – ovšem ne se stejnými výsledky – i v ostatních řeckých obcích. I v mnohých z nich vedla snaha o zachování obce a o její zdokonalení k vydávání psaných zákonů a k vytváření a změně ústav. V některých obcích se uskutečnily první kroky v tomto směru dlouho před dobou Drakontovou. Tak se např. život Sparty řídil řadou zákonů (někdy se mluví i o ústavě), které se připisovaly legendárnímu Lykúrgovi. Podle mnohem pozdějších, ne zcela věrohodných zpráv žil tento zákonodárce někdy v 9. stol. př. n. l. a při formulaci svých nařízení se řídil ještě staršími, snad krétskými vzory. Právě při práci na zákonech a ústavách se utvářely mnohé pojmy a zásady, které se později staly výchozím materiálem řeckých politických teorií. I z tohoto hlediska byl zvláště významný další vývoj politického života v Athénách, jejichž politické zřízení bylo nejkomplexněji propracováno a po dlouho dobu umožňovalo mimořádně dynamický rozvoj této obce.

Po Solónově odchodu z politického života (složil úřad, jakmile uskutečnil své reformy) vypukly v Athénách znovu konflikty mezi některými skupinami obyvatelstva. Se Solónovou ústavou nebyli spokojeni ani aristokraté, ani zcela nemajetní občané, kteří se nemohli nijak podílet na rozhodování o životě obce. Po dlouhých bojích ovládl roku 560 Athény Solónův příbuzný Peisistratos a udržel se u moci (s krátkými přestávkami) po více než tři desetiletí. Peisistratos zachoval všechny instituce zřízené Solónem, ale podřídil je plně své vůli, a tak získal postavení samovládce. I když se pečlivě staral o hospodářský a kulturní rozvoj Athén a jeho vláda byla poměrně umírněná, měl mezi Athéňany i mnoho odpůrců. Athénští stoupenci demokracie již nebyli ochotni se smířit s jakoukoli formou tyrannidy. Samovládu se jim však podařilo odstranit až sedmnáct let po Peisistratově smrti, v roce 510, kdy byl z Athén vyhnán jeho starší syn a nástupce Hippias. Vůdce odpůrců tyrannidy Kleisthénés pak výrazně posílil demokratický ráz athénské ústavy (již v antice býval označován za vlastního zakladatele athénské demokracie). K jeho nejdůležitějším reformám patřilo nové rozdělení Attiky, které omezilo působnost dřívějších fyl, vzniklých na rodovém základě, pouze na oblast kultu a v politickém životě je nahradilo deseti novými, vytvořenými důsledně podle żemního principu. Solónova rada čtyř set byla nahrazena radou pěti set, do níž každá fyla volila padesát svých zástupců. Další dvě Kleisthénovy reformy chránily obec před vznikem nové tyrannidy. Vojenské záležitosti byly svěřeny deseti velitelům (stratégům), kteří se pravidelně střídali v nejvyšším velení nad vojskem. Každoroční mimořádné shromáždění lidu mohlo vyhlásit tzv. střepinový soud (ostrakismos), v němž občané hlasováním rozhodovali o tom, zda někteří lidé neusilují o samovládu a nemají být proto na deset let zbaveni občanských práv a posláni na stejnou dobu do vyhnanství. Pevnost a prospěšnost athénské demokracie se brzy potvrdily v řecko-perských válkách, zvláště v letech 490 (bitva u Marathónu) a 480–479 (bitvy u Salaminy a u Plataj), kdy se Řecko ubránilo před perskou přesilou především zásluhou Athén, které na sobě nesly největší tíhu válečných operací. I v těchto těžkých dobách ovšem stále soupeřily o moc – a často velice tvrdě – jednotlivé skupiny demokratických politiků.

K největšímu rozkvětu demokratického zřízení Athén i jejich politické a hospodářské moci došlo o několik desetiletí později (461–429), kdy politický život tohoto státu řídil slavný Periklés. Tomuto státníku se podařilo výrazně zdokonalit ústavu Kleisthénovu a vytvořit klasickou formu řecké demokracie. Základním cílem jeho reforem bylo umožnit všem občanům podílet se co nejvíce na správě obce. Proto ještě více posílil pravomoci lidového sněmu jako nejvyššího politického orgánu athénského městského státu. Lidový sněm se podle Perikleova ustanovení scházel pravidelně dvakrát až čtyřikrát měsíčně a rozhodoval o všech důležitějších politických záležitostech. Kontroloval i činnost archontů a byl oprávněn vydávat konečná rozhodnutí ve všech soudních věcech. Plnoprávnými účastníky sněmu byli všichni dospělí občané bez jakéhokoli omezení. Těmito opatřeními byly oslabeny pravomoci jak archontů, tak rady pěti set, jejímž hlavním úkolem se stalo předběžné projednávání návrhů předkládaných k rozhodnutí lidového sněmu. Další velice významná Perikleova reforma se týkala porotního soudu. Periklés zavedl vyplácení peněžní odměny za vykonávání funkce porotce na soudních zasedáních. To umožňovalo i nemajetným vrstvám občanů podílet se na činnosti soudu. Majetným občanům uložil Periklés řadu nových povinností, v jejichž rámci museli vynakládat velké prostředky na zajištění potřeb obce (vystrojování válečných lodí, financování her aj.).

Perikleovy reformy umožnily prudký rozvoj Athén ve všech oblastech tehdejšího života. Athény se staly mimořádně bohatým a mocným státem, který získal vedoucí postavení (hégemonia) mezi demokraticky orientovanými řeckými obcemi a zásadním způsobem ovlivňoval politické dění v celém Řecku. Vojenská síla athénského městského státu spočívala především v mohutném a dobře vycvičeném válečném loďstvu, pod jehož ochranou zakládali Athéňané mnoho nových osad na ostrovech a pobřeží Egejského moře a v Černomoří.

Athény se v Perikleově době stávají i střediskem řecké kultury. Ve městě vzniká mnoho nových nádherných staveb, působí zde přední výtvarní umělci (např. slavný sochař Feidias) a dramatici (tragičtí básníci Sofoklés a Euripidés) i významní představitelé mnoha jiných oborů. Do Athén proniká i filosofie, pěstovaná dříve především v řeckých maloasijských obcích a v osadách na Sicílii a na jihu Itálie. Přicházejí sem sofisté, profesionální učitelé moudrosti, přilákaní možností učit za odměnu široké občanské vrstvy vědomostem, které jsou potřebné pro úspěch v politickém životě, ale také (byť na kratší dobu) Anaxagoras, jeden z nejvýznamnějších myslitelů předsókratovské fáze dějin řecké filosofie. Tento filosof, stejně jako sochař Feidias a dramatik Sofoklés, patřil k Perikleovým nejbližším přátelům.

Ke konci třicátých let 4. stol. př. n. l. se však začalo ukazovat, že vytvoření demokratických institucí nebylo samo o sobě dostatečnou zárukou stability a prosperity athénského městského státu a že napětí mezi různými skupinami obyvatelstva nevyústilo po dlouhou dobu v závažné otevřené konflikty především díky schopnostem a neformální, morální autoritě Periklea, který po mnoho let řídil obec pouze v postavení prvního stratéga. Politické poměry v Athénách se prudce změnily k horšímu po vypuknutí peloponnéské války, v níž po téměř tři desetiletí (431–404) bojovali Athéňané a jejich spojenci s Peloponnéským spolkem, vedeným Spartou. Byl to zásadní střet dvou odlišných politických koncepcí, protože Sparta odedávna podporovala po celém Řecku oligarchické režimy a vystupovala nepřátelsky proti demokracii. Rozkvět athénské říše proto pokládala za krajně nebezpečné ohrožení vlastních snah a rozhodla se ho vojenskými prostředky ukončit.

Peloponnéská válka probíhala po dlouhou dobu se střídavými úspěchy obou stran. Peloponnésané několikráte zpustošili Attiku, takže Athény musely čelit nedostatku potravin. Vojenskou sílu Athén také v roce 430 oslabila morová epidemie, jíž padlo za oběť mnoho obyvatel. Přesto Athéňané dosáhli i řady úspěchů, zvláště v námořních bitvách o ovládnutí pobřeží a v bojích s některými spojenci Sparty. Několika nezdarů však využila v Athénách opozice proti Perikleovi. V roce 430 již nebyl zvolen stratégem a naopak byl odsouzen k vysoké pokutě za neúspěšné vedení válečných operací. O rok později se mu sice podařilo obnovit svou autoritu, ale po několika měsících se i on stal obětí moru.

Po Perikleově smrti vypukly v Athénách s velkou silou rozepře mezi demokraty a stoupenci oligarchie, z nichž mnozí sympatisovali se Spartou a byli ochotni s ní uzavřít i nevýhodný mír. Demokratické straně se sice dařilo ještě po dosti dlouhou dobu udržet ve státě převahu, ale ta byla postupně stále více oslabována tím, že se do čela politického života dostávali méně schopní nebo nespolehliví politici, kteří si sliby radikálních změn získávali přízeň voličů (démagógoi – vůdcové lidu). Nejprve to byl Kleón, který se snažil všemi prostředky, včetně tvrdého postupu proti politickým odpůrcům a kolísajícím spojencům, dosáhnout rozhodujícího obratu ve válce. Dosáhl sice dílčích úspěchů, ale v roce 422 padl v bitvě u Amfipole, která skončila těžkou porážkou Athéňanů. Všeobecná únava z válečných útrap pak přispěla k tomu, že v Athénách získali nakrátko převahu odpůrci války, vedení Nikiou, kteří v roce 421 uzavřeli se Spartou na 50 let mír za poměrně příznivých podmínek (v podstatě se obnovoval předválečný stav, ale Athéňané museli přijmout i některé nové závazky). Mír však trval jen několik let.

V roce 420 byl v Athénách zvolen stratégem schopný, ale nezřízeně ctižádostivý aristokrat Alkibiadés, který byl odhodlán využít přízně lidu především pro svůj osobní prospěch. Jeho hlavním cílem se stal útok proti spojencům Sparty na Sicílii, který měl i za cenu nového válečného konfliktu posílit mocenské postavení Athén. Výprava na Sicílii se uskutečnila pod Alkibiadovým vedením v roce 415. I když probíhala úspěšně, byl Alkibiadés na základě intrik svých odpůrců odvolán zpět do Athén, aby se zde s několika svými stoupenci odpovídal před soudem z náboženského rouhání. Alkibiadés se vyhnul soudu útěkem do Sparty a athénská výprava na Sicílii skončila těžkými porážkami loďstva i pozemního vojska. Válka se Spartou propukla opět s novou silou a Athény se během několika málo let dostaly do kritické situace. Toho využili roku 411 athénští odpůrci demokracie ke státnímu převratu, po němž zrušili Perikleovy reformy a zavedli oligarchickou ústavu. Jejich snahy o uzavření míru se Spartou však byly bezúspěšné a Athéňané byli poraženi v několika dalších bitvách. Situace Athén se poněkud zlepšila po odchodu Alkibiada ze Sparty a jeho návratu do čela athénského loďstva a po obnovení demokratické ústavy dalším převratem roku 410. Pod Alkibiadovým velením dosáhli Athéňané několika vítězství, ale když se na stranu Sparty postavila Persie, začaly jejich vyhlídky na zdárné ukončení války opět klesat. Nespokojenost Athéňanů se brzy obrátila proti Alkibiadovi. Po porážce athénského loďstva v bitvě u Notia, svedené proti jeho vůli, byl Alkibiadés roku 407 zbaven hodnosti stratéga a znovu opustil Athény. Válka pokračovala ještě tři roky. Po rozhodující porážce Athéňanů v bitvě u Aigos Potamoi v roce 405 byly Athény donuceny o rok později uzavřít potupný mír, k jehož podmínkám patřilo uznání hegemonie Sparty v celém Řecku, vydání téměř celého válečného loďstva vítězům a zboření všech athénských opevnění. V dosahu spartských zbraní byly ve spojeneckých obcích Athén násilně zrušeny demokratické režimy a nahrazeny oligarchickými.

I v Athénách se na krátkou dobu dostala k moci oligarchická „vláda třiceti tyranů“ (původně komise pověřená vytvořením nové ústavy), která krvavě potlačovala stoupence demokracie. Po porážce oligarchů v roce 403 se podařilo athénským demokratům znovu zavést Perikleovu ústavu, i když s některými úpravami, které zmenšovaly podíl širokých lidových vrstev na řízení státu (především zákonem, že počet občanů nesmí překročit stanovenou mez). V této podobě pak platila demokratická ústava po dlouhou dobu, vlastně po celé další dějiny Athén jako samostatného městského státu. Ve 4. stol. př. n. l. se zde znovu vzmáhá hospodářský život, obnovují se hradby i válečné loďstvo a Athény zůstávají i nadále centrem řecké kultury. Mimořádné mocenské postavení Athén v Řecku však již patřilo minulosti, stejně jako období největšího rozkvětu athénské demokracie. Vzpomínky na Perikleovu dobu byly přitom kaleny děsivými zkušenostmi z desetiletí, která po ní následovala.

*

I dosud uvedené stručné údaje svědčí o tom, že politický život Athén procházel od počátku peloponnéské války až do konce 5. stol. př. n. l. mimořádně hlubokou krisí. Ukázalo se, že demokratické instituce se mohou stát za určitých okolností na jedné straně velice slabými a neschopnými, ale na druhé straně i snadno zneužitelnými k prosazování osobních a skupinových zájmů na úkor obce. Mínění občanského kolektivu bylo nestálé, lid podléhal snadno emocím i agitaci nezodpovědných politiků. Mnozí schopní státníci a vojenští velitelé byli bezdůvodně odvoláni a potrestáni, na jejich místo často přicházeli neschopní demagogové a po nich i usurpátoři. Demokracie se často zvrhávala v krvavou anarchii, v níž se znesvářené strany i jednotlivci bezohledně vypořádávali se svými odpůrci. Další vývoj politického života v Řecku ve 4. stol. př. n. l. ovšem potvrdil, že příčiny krise a mocenského úpadku Athén nemohou být hledány jen v této obci samé, v jejích občanech, v nedostatcích jejího uspořádání a v jejím válečném vypětí a porážce, ale že byly mnohem hlubší. Krise athénské demokracie předznamenávala obecnou krisi politického uspořádání Řecka jako soustavy poměrně malých samostatných městských států, krisi těchto obcí jako takových. Budoucnost patřila v celém Středomoří mnohem větším státním útvarům, resp. těm z nich, v nichž vládní moc byla schopna maximálně využít všech dostupných zdrojů k vnějšímu zabezpečení státu i k jeho expanzi a alespoň dočasně potlačit nebo omezit vnitřní rozbroje. Ve třetí čtvrtině 4. stol. př. n. l., tedy v době, kdy pravděpodobně byla napsána větší část textů Aristotelovy Politiky, to bylo především makedonské království, které postupně získalo nadvládu nad celým Řeckem a výpravami Alexandra Velikého vytvořilo základy ke vzniku dalších hellenistických říší, zvláště ptolemaiovského Egypta a seleukovské Sýrie.

*

Osudy athénské demokracie, její vzestup, krise a úpadek se staly významnými podněty pro utváření prvních politických teorií v Řecku. Působnost těchto podnětů v tehdejší řecké filosofii zesilovalo několik skutečností. Předně to byla změna v celkové orientaci řecké filosofie, iniciovaná v Athénách v druhé polovině 5. stol. př. n. l. Sókratem, který se rozešel s tradicí filosofického výkladu přírody založenou v 6. stol. př. n. l. milétskými mysliteli a obrátil pozornost filosofie „k věcem lidským“, k základním otázkám po smyslu lidského života, po dobru a ctnosti. I když i po Sókratovi se značná část řeckých filosofických škol dále zabývala přírodní filosofií, etické otázky a s nimi żce spojené úvahy o státě a společnosti se již staly jedním z ústředních témat jejich zájmu. Sókratés měl ve své athénské vlasti mnoho oddaných posluchačů a jeho působení zde přispělo velmi významně také k tomu, že se Athény ve 4. stol. př. n. l. staly místem, v němž došlo k největšímu rozkvětu řecké filosofie. Většina předních myslitelů té doby byla svým původem nebo životem těsně spjata s Athénami, znala jejich dějiny, rozkvět i krisi jejich demokracie a proto si nejeden z nich kladl otázky, jak zamezit opakování hrůz z ještě nedávné minulosti, jak uspořádat obec, aby co nejvíce vyhovovala potřebám občanů a přitom byla zabezpečena před vnějšími i vnitřními otřesy. Nejucelenější odpovědi na tyto otázky podali ve 4. stol. př. n. l. ve svých filosoficko-politických dílech – každý ovšem jiným způsobem a v rámci odlišné filosofické koncepce – Sókratův žák Platón a Platónův žák Aristotelés. Oba při tom museli brát v úvahu i různé názory svých předchůdců a současníků.

Úvahy o jednotlivých stránkách společenského života a politického uspořádání státu se objevovaly v řeckém prostředí již dlouho před Sókratem. Jak již bylo zmíněno, mnohé z nich vznikaly již v dávných dobách při práci a sporech o utváření zákonů a ústav. Byly předloženy i návrhy různých ústavních opatření nebo celých ústav, směřující k závažným změnám dosavadních poměrů. Již někdy v VI. stol. př. n. l. navrhl jinak neznámý Faleas z Chalkedónu zahrnout do ústavy opatření, která by odstraňovala nebo alespoň zmírňovala majetkové rozdíly, ohrožující existenci obce. V V. stol. př. n. l. předložil Hippodamos z Milétu projekt „nejlepší ústavy“, podle něhož by byli občané rozděleni do tří stavů (rolníků, řemeslníků a vojáků) a veškerá půda na tři díly (z výnosu jednoho dílu by byly hrazeny náklady na bohoslužby, z druhého dílu živeni vojáci a třetí díl by byl soukromým majetkem rolníků). Úředníci by byli voleni společně příslušníky všech stavů a život obce by se řídil jednoduchými zákony.

Ve stejném století významně přispěli k rozvíjení této problematiky i velcí tragičtí básníci. Aischylos se ve svých dílech zabývá i krisí mocného státu (tragédie Peršané), představou boje o lepší uspořádání světa (prométheovské tragédie, z nichž se dochoval jen Upoutaný Prométheus) a odpovědností jednotlivce za své činy (trilogie Oresteia). Odpovědnost člověka a jeho mravní poměr ke státní moci patří také k ústředním tématům mnohých děl Sofokleových (např. Vládce Oidipús, Oidipús na Kolónu, Antigoné aj.) a Euripidových (jeho tragédie Elektra, Orestés aj.). Přístup obou básníků k těmto otázkám je ovšem rozdílný: Sofoklés chápe odpor jednotlivce proti vládě porušující mravní řád, ale na druhé straně uznává i oprávněnost vladařských rozhodnutí, která vyjadřují zájem obce a její ustálené zvyky. Proto odsuzuje individuální snahy o překročení hranic soudobé morálky, ať již mají svůj zdroj v pouhé zpupnosti člověka, nebo ve zcela rozumné úvaze, kdežto Euripidés se v této věci plně staví na stranu rozumu a individua.

Svým způsobem přispěli k formování počátků řeckých politických teorií i dějepisci. Byl to nejprve Hérodotos, který ve své Historii věnoval velkou pozornost politickému uspořádání dřívějších i soudobých států a pokusil se i o vytvoření určité filosofie dějin. Podle ní nemohou národy ani jednotlivci překročit meze stanovené božstvem a za základní osu celé historie je nutno pokládat odvěký zápas mezi řeckým Západem a asijským Východem. O generaci mladší další významný řecký dějepisec Thúkydidés, který patřil v prvním období peloponnéské války k předním athénským politikům, odmítl jakékoli zasahování bohů do dějin a důsledně usiloval o výklad politických jevů a událostí přirozenými příčinami. V řecké filosofii samé přicházejí s prvními úvahami o státu a jeho některých institucích (ponecháme-li stranou velice závažná, ale přece jen spíše praktická opatření Solónova) pravděpodobně až sofisté. Jejich ostré rozlišování mezi tím, co vzniklo „přirozeně“, „na základě přirozenosti“ (fysei), a tím, co je výsledkem lidského ustanovení a je tedy „(jen) podle zákona“ (nomó), je nutně vedlo i k otázce po vzniku a povaze státu. Názory sofistů ovšem známe pouze ze zlomkovitých a často jen nepřímých zpráv. Podle nich čelní sofisté Prótagoras a Gorgias a jejich stoupenci soudili, že stát vznikl dohodou slabých lidí, aby je uchránil před bezprávím ze strany silných. Stát tedy nevznikl podle názoru těchto sofistů „přirozeně“ a jeho nedostatky mohou odstranit jen silní vládci, kteří obnoví „přirozené“ poměry mezi lidmi. Jiní sofisté dospěli při rozlišování mezi projevy přírody a lidskými ustanoveními naopak k přesvědčení o určité přirozené rovnosti všech lidí. Tak např. sofista Antifón soudil, že podle přírody není rozdíl mezi urozenými a neurozenými lidmi, ani mezi Řeky a barbary (je to u něho poněkud překvapivé, protože v době peloponnéské války patřil podle některých zpráv k hlavním mluvčím protidemokratických sil). Ještě dále došel Gorgiův žák Alkidamas, když prohlašoval, že „bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem“ (Scholia k Aristotelově Rétorice, I, 13). Nepochybně však nebyl jediný, kdo zastával tento názor. Mnohé jeho současníky i příslušníky dalších generací velmi znepokojovala instituce otroctví, zvláště skutečnost, že otroky se mohli stát i Řekové, u nichž se to nemohlo ospravedlnit poukazem na jejich menší rozumové schopnosti, jak to bylo obvyklé ve vztahu k příslušníkům jiných, „barbarských“ národů. Tato instituce byla na jedné straně pro nejednoho Řeka vážným morálním problémem, pro řecké obce často i naléhavou politickou otázkou, ale na druhé straně právě ona patřila k neodmyslitelným základům hospodářského rozvoje těchto městských států.

Další významný sofista Kritias, jedna z vůdčích osobností neblahé „vlády třiceti tyranů“, podal v dramatu Sisyfos racionální výklad o úloze zákonů a náboženství ve společnosti. Zákony i náboženství jsou podle něho projevem lidského důmyslu a byly vytvořeny proto, aby chránily lidi před bezprávím a odrazovaly je od špatných činů. Ve svých (vesměs nedochovaných ) prozaických spisech věnoval Kritias velkou pozornost ústavám různých řeckých obcí.

Zmínili jsme se již o významu, který mělo Sókratovo nové pojetí filosofie pro vytváření počátků řeckých společenských a politických teorií. Vývoji v této oblasti poskytl Sókratés i řadu závažných přímých podnětů. Bylo to především jeho pobízení ke ctnostnému životu, k rozvíjení ctností (aretai, j.č. areté), o nichž byl Sókratés přesvědčen, že jejich poznání a osvojení je plně uskutečnitelným úkolem lidského rozumu. Sókratés respektoval obec a její zákony jako výraz mravního řádu, ale současně kladl důraz i na autonomní svědomí jednotlivce, na jeho právo nebo přímo povinnost posuzovat, co je správné a co nikoli, a podle toho i jednat. Své vlastní svědomí nazýval „vnitřním hlasem“ (daimonion). Uvedeným stanoviskem se důsledně řídil i při soudním procesu v Athénách, v němž se roku 399 hájil proti obžalobě, že „kazí mládež, neuznává bohy uznávané obcí a zavádí nová božstva“ (Platón, Obrana Sókrata, 24b). Svou obhajobou přesvědčil o své nevině část poroty, ale nakonec se ukázněně podrobil rozhodnutí soudu, který ho odsoudil k trestu smrti.

Problematikou obce se intensivně zabývalo i mnoho Sókratových žáků. Příčinám úpadku Athén v posledních desetiletích 5. stol. př. n. l. věnoval velkou pozornost Xenofón, který byl odpůrcem athénské demokracie a příznivcem Sparty. Své názory na tuto problematiku vyložil v krátkém pojednání Hospodář (Oikonomikos). Cestu k posílení Athén spatřoval především v podpoře zemědělství, zvláště tradičních rodinných hospodářství (oikiai, j.č. oikia). Ve stejném spise se zabývá i některými ekonomickými kategoriemi (např. majetkem) a postavením žen v athénské rodině. V díle O Kýrově vychování přenesl Xenofón do minulosti perské říše obraz ideální monarchie řízené vládcem, jehož státnické schopnosti jsou nejen projevem urozeného původu a přirozených vloh, ale i výsledkem cílevědomé výchovy. Někteří další Sókratovi žáci, zvl. zakladatel kynické školy Antisthenés a jeho stoupenci, došli při své kritice všech „nepřirozených“ lidských ustanovení až k naprostému, krajně individualistickému odmítání jak státu, tak i náboženských i kulturních institucí, lze říci: civilisace vůbec. Utváření společenské a politické teorie v plném smyslu slova však začíná v dílech jiného a nejvýznamnějšího Sókratova žáka, Aristotelova učitele Platóna.

*

K intensivním úvahám o povaze a uspořádání státu vedly Platóna nejen hluboké filosofické motivy, ale i bolestné zkušenosti z mládí, které prožil jako syn přední athénské aristokratické rodiny v období, kdy se demokratické zřízení Athén ocitlo v hluboké krizi a obec byla osudově ohrožována nejen zvnějšku, ale i krvavými občanskými rozbroji (Platón se narodil v roce 427, tedy nedlouho po počátku peloponnéské války). Nebylo tedy vůbec nahodilé, že právě tento myslitel si velmi naléhavě položil otázky, jak by měla být uspořádána obec, aby co nejvíce uspokojovala potřeby občanů a přitom byla maximálně zabezpečena před vnějším i vnitřním ohrožením.

Bylo již dáno celkovou koncepcí Platónovy filosofie, spojenou s přesvědčením o existenci „skutečného jsoucna“, které se skrývá za smyslovou podobou světa a je přístupné pouze rozumu, že Platón při svých úvahách o těchto otázkách nevycházel (alespoň ne v první řadě) z reálné situace a z možností její změny, nýbrž z obecných filosofických principů umožňujících hledat nejlepší řešení. Platónovy spisy nám ovšem neposkytují přímé svědectví o závěrech, k nimž Platón došel při řešení dané problematiky. Téměř všechny (s výjimkou Obrany Sókrata a Platónových listů) jsou psány ve formě dialogu, resp. jako líčení fiktivních rozmluv, které vedl Platónův učitel Sókratés se svými společníky. Účastníci těchto rozmluv navrhují různá řešení, kriticky o nich uvažují a často je nakonec i odmítají, aniž dospěli k jednoznačnému závěru. To vše se objevuje i v rozhovoru o spravedlivé obci, který Platón líčí ve svém nejproslulejším spise, v rozsáhlém dialogu Ústava (Politeia).

Nové výsledky platónského bádání přinášejí stále více dokladů o tom, že Platónova Ústava není koncipována jako politicko-teoretické (resp. politologické) dílo, jehož hlavním cílem by bylo předložení projektu dokonalé obce. Je to dílo především filosofické, zabývající se životní orientací člověka, zvláště filosofa, který je povinen při usilování o spravedlnost využít svého poznání pravdy k výchově spoluobčanů a k účasti na správě obce, i když nemůže za to očekávat uznání nebo vděk. Spravedlnost je pro Platóna v prvé řadě vnitřním stavem, uspořádáním, harmonií duše. Tento stav má svoji dynamiku, protože spravedlnost je procesem, který se skládá z každodenního rozhodování o vlastním životě i o záležitostech, které se týkají jiných lidí. Základním tématem Ústavy tedy není uspořádání obce, ale to, co můžeme nazvat uspořádáním duše. Úvahy o spravedlnosti a o vztahu filosofa ke spoluobčanům vedou ovšem v Ústavě nutně i k otázce, jak by měla být uspořádána obec, aby se stala spravedlivou. Řešení této otázky je věnována značná část celého dialogu. V průběhu diskuse se její účastníci shodují na řadě zásad, jimiž by se mělo řídit uspořádání spravedlivé obce. Tyto zásady sice nejsou v Ústavě nakonec odmítnuty nebo zpochybněny, ale u některých z nich nelze vyloučit, že byly Platónem zakomponovány do výstavby celého dialogu jako pouze hypotetické varianty řešení zkoumané problematiky. Na druhé straně je nepochybné, že v mnohých argumentech účastníků diskuse (platí to zvláště o ústřední postavě Sókrata) se obrážejí vlastní filosofické názory a životní zkušenosti Platónovy. Rovněž je nesporné, že zmíněné zásady vytvářejí ve svém souhrnu určitý projekt ideální obce. Tak je chápali již někteří Platónovi současníci i mnozí pozdější myslitelé a v tomto smyslu je charakterisuje ústy „athénského hosta“ i sám Platón v V. knize svého pozdějšího dialogu Zákony.

Uspořádání spravedlivé obce, jak se na něm postupně shoduje Sókratés s dalšími účastníky fiktivní rozmluvy líčené Platónem v Ústavě, se podstatně liší od demokratické tradice Athén. Nejen filosofické úvahy, ale i znalost osudů této obce a osobní zkušenosti vedly Platóna k přesvědčení, že perikleovská demokracie nemůže splnit nároky, které na stát kladl. Platónovu nedůvěru k athénské demokracii posilovala ještě skutečnost, že k odsouzení jeho milovaného učitele Sókrata došlo několik málo let po obnovení Perikleovy ústavy, tedy před demokratickým soudem. (Své rozhořčení nad rozsudkem projevil Platón s mnoha jinými Sókratovými žáky i tím, že po smrti svého učitele opustili – někteří na delší dobu, jiní natrvalo – Athény.) Platón ovšem nemohl hledat řešení ani v jiných existujících politických formách řeckých států, tj. v oligarchii a v monarchii nebo tyrannidě. Ve všech těchto případech mu kromě jiných nedostatků především chybělo ústavní zajištění toho, aby stát řídili lidé jak s odbornou, tak i mravní kvalifikací. Již v tomto bodě se musí spravedlivá obec, jak je navrhována v Ústavě, výrazně lišit od všech současných řeckých i mimořeckých států.

Účastníci fiktivního dialogu líčeného v Ústavě se brzy shodují na tom, že ke vzniku obcí vede především rozdílnost vloh jednotlivých lidí. Ta způsobuje, že žádný člověk není plně soběstačný, takže lidé se musí sdružovat v obcích, kde si mohou práci výhodně rozdělit. Ze stejného důvodu (zvláště vzhledem k různým zeměpisným podmínkám) je nutná i určitá spolupráce mezi jednotlivými obcemi, např. v obchodu. K rozdílnosti vloh je ovšem třeba přihlížet i při řešení otázky, komu má být svěřena vláda nad obcí. Ve spravedlivé obci mohou vládnout jen lidé, kteří mají – jak se říká v Ústavě – „zlato a stříbro od bohů“ (Ústava, III, 416e), tj. odborné a mravní předpoklady pro správu a ochranu státu. Za další nutnou podmínku zabezpečení státu před vnějšími nepřáteli i vnitřním rozvratem je nutno pokládat občanskou svornost a jednomyslnost ve všech zásadních otázkách, kterých lze dosáhnout jedině tehdy, bude-li se spravedlivá obec plně řídit rozumem. V souladu s těmito zásadami se v dalším průběhu fiktivního dialogu v Ústavě hovoří o rozdělení občanů spravedlivé obce podle jejich vloh do tří stavů. Správa státu bude úkolem nejvyššího stavu, filosofů, kteří jsou schopni se plně řídit rozumem a osvojit si „královskou naukuì o vládnutí a u nichž je proto zaručeno, že se při svém rozhodování budou řídit potřebami obce jako celku. Druhý stav budou tvořit „strážci“, resp. „bojovníci“, určení k ochraně obce, třetí ostatní občané („výrobci“). Pro odstranění možnosti vzniku závažnějších rozporů se v Ústavě navrhuje, aby ve stavech strážců a filosofů byly ženy, děti i majetek společné. éeny bojovníků by měly vykonávat stejné práce jako muži a zúčastňovat se i válečných operací. Přechod z jednoho stavu do druhého by se měl připouštět jen ve zcela výjimečných případech. Další návrhy se týkají různých opatření zabezpečujících život obce. Zvláštní důraz se přitom klade na odbornou a mravní výchovu prvních dvou stavů, která je podle Platónova přesvědčení nezbytnou podmínkou toho, aby lidé zodpovědní za správu a ochranu obce mohli dobře plnit svůj úkol. Pouze nepatrná pozornost je zde naproti tomu věnována výchově a postavení stavu výrobců a také tehdy velice aktuální problematice otroctví.

Již v době, kdy psal Ústavu, byl si Platón nepochybně vědom toho, že její zásady nelze v úplnosti reálně uskutečnit. Byl však přesvědčen, že k tomuto ideálu je možno se značně přiblížit. Jiné typy státního zřízení (timokracii, oligarchii, demokracii a tyrannidu) pokládal za špatné, z hlediska jeho filosofické koncepce to byly pouze stupně degenerace spravedlivé ústavy. Tato myšlenka se u Platóna objevuje nejen v Ústavě, ale i v kratším a přitom velmi významném dialogu Politikos, který bývá při výkladu Platónových názorů o státě často opomíjen. Právě zde je podrobně analyzován obsah „královské nauky“ o vládnutí (resp. „královského umění“ vládnout) a provedeno rozlišení různých ústav a způsobů vlády podle počtu vládnoucích a jejich majetku a podle její zákonnosti. Důležitou složkou tohoto dialogu je i úvaha o potřebnosti zákonů, zda mají mít moc nad občany, nebo zda jejich použití má být podřízeno moudrosti kvalifikovaného vládce, „královského muže“.

Platón se také pokusil uvést některé myšlenky Ústavy do politického života. Jeho snahy v tomto směru na dvoře syrakúských tyranů (nejprve u Dionysia Staršího, později u jeho syna) však skončily nezdarem. Negativní zkušenosti ze Syrakús i další kritické reakce na Ústavu ho přivedly k závěru, že většinu myšlenek tohoto projektu nelze prakticky uskutečnit. Proto v dialogu Zákony (Nomoi), nejrozsáhlejším díle svého stáří, předložil druhý projekt spravedlivé obce, který se již více přibližoval reálnému životu. Navrhovanou obec mělo tvořit konstantně několik tisíc rodin, vlastnících spravedlivě rozdělené podíly půdy. Občané by zde měli být rozděleni do čtyř tříd podle majetku, jehož růst by se připouštěl jen do určité hranice. Při obsazování úřadů by se přihlíželo jak k majetku, tak i k osobním vlastnostem uchazečů. Členové dvou nejvyšších politických institucí v obci by byli voleni podle zvláštního řádu. Těmito institucemi by byly sbor sedmadvaceti „strážců zákona“ a rada o třistašedesáti členech, z nichž by každý měsíc úřadovala jiná dvanáctina. Některé další úřady by se obsazovaly losem. I v rámci tohoto projektu je navrhována celá řada ustanovení (na rozdíl od Ústavy – jak to naznačuje již název dialogu – přímo v podobě zákonů), jimiž by se měla dokonalá obec řídit (např. zákony o soudech, bohoslužbách, výchově aj.). Ani tento projekt nepokládal Platón za plně uskutečnitelný, ale ohlašovanou „třetí ústavu“, použitelnou pro skutečnou obec, již nenapsal.

Platónovy projekty spravedlivé obce se staly trvalou a mimořádně cennou součástí filosofického odkazu antiky a východiskem dalšího utváření společenských a politických teorií. Přes svou neuskutečnitelnost – a dílem právě pro ni – poskytly dalšímu vývoji v této oblasti mnoho závažných podnětů. Často se ovšem stávaly i předmětem různých kritických úvah. Prvním myslitelem, který podrobil jejich některé stránky zevrubné filosofické kritice, byl právě Aristotelés ve své Politice. Lze dokonce říci, že celá Politika je v jistém smyslu kritickou reakcí Aristotela na projekty spravedlivé obce, které předložil jeho učitel.

*

Je dáno již rozdíly mezi celkovou filosofickou koncepcí Platóna a Aristotela, že oba myslitelé přistoupili ke svým úvahám o státě a jeho ústavách značně odlišným způsobem. Aristotelés se rozešel s přesvědčením svého učitele o svébytné říši idejí již v mladém věku, v druhé polovině svého pobytu v Platónově Akadémii (do této školy přišel v roce 366 jako osmnáctiletý mladík a opustil ji až v roce 347, kdy Platón zemřel). Jednou ze základních složek jeho vlastní filosofické koncepce se stala myšlenka, že vše obecné existuje jen v jednotlivém, že netvoří žádnou svébytnou říši, která by byla oddělena od smysly vnímatelného světa. Obecné tedy může být odděleno od jednotlivého jen v rozumu, který je schopen abstrakce. Veškeré rozumové poznání pak musí vycházet z údajů smyslů, řečeno slovy Aristotelovými: „bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat“ (O duši, III, 8, 432a7–8). Aristotelés proto musí při svých výzkumech věnovat prvořadou pozornost smyslově vnímatelné skutečnosti a dosavadním zkušenostem se zkoumanou věcí. Platí to nejen o výzkumech, při nichž postupuje „po způsobu badatelů o přírodě“, tj. opírá se o přímé pozorování dané věci (tak postupuje zvláště při svém zkoumání anatomie a fyziologie různých živočichů), ale i o úvahách a rozborech, při nichž uplatňuje svoji dialektickou metodu. Dialektika v jeho pojetí je především analysou zkušenosti, a to nejen vlastní, ale i jiných lidí, zvláště „moudrých“, tj. jeho významných předchůdců. I ve významech slov a v syntaxi a fraseologii běžného řeckého jazyka své doby nalézá doklady o zkušenostech dřívějších generací. V některých oborech zkoumání (např. při výkladu psychických procesů) může ovšem Aristotelés analyzovat zkušenost jak metodou „badatelů o přírodě“, tak i dialektickým způsobem uvažování. Cílem Aristotelových výzkumů není však pouhá sumarisace a klasifikace empirických poznatků, nýbrž vysvětlení dané věci, resp. řešení daného problému, a to především stanovením a důslednou aplikací relevantních filosofických principů. Empirický výzkum je tak u Aristotela stále spojen s filosofickou spekulací v nejlepším smyslu slova. To vše se zřetelně projevuje i v Politice.

Analysa dosavadních zkušeností se zkoumaným předmětem začínala u Aristotela zpravidla shromážděním a prostudováním všech dostupných podkladů, v prvé řadě písemných (proto již v mládí dostal od svých spolužáků v Akadémii přezdívku „čtenář“). Studoval velmi pozorně nejen práce svých předchůdců, ale i všechny další relevantní texty, včetně záznamů, které mu pořídili jeho pomocníci. Tak například jeho Poetika se opírá nejen o důkladnou znalost děl řeckých básníků, ale i o poznatky, které získal při studiu úředních záznamů o každoročních básnických soutěžích konaných v Athénách i některých dalších řeckých městech. Obdobně postupoval i při svém zkoumání problematiky státu. Je doloženo, že při práci na textu Politiky prostudoval – kromě mnoha jiných materiálů – i ústavy 158 řeckých obcí. Některými z těchto ústav se také v Politice zabývá dosti podrobně. Ani v tomto případě mu ovšem nejde o pouhou registraci a uspořádání faktů, nýbrž o získání obecnějších poznatků.

Jednou z hlavních metod Aristotelova zkoumání v Politice je postupný rozbor, jehož prvním krokem je zjištění základních složek a stránek zkoumaného předmětu (v tomto případě obce). Tyto složky a stránky (v I. knize zvláště „dědina“ – kómé – tj. nejmenší správní jednotka v obci, „rodina“ – oikia – ve smyslu rodinné hospodářské jednotky, včetně otroků a veškerého majetku, a „výdělečné umění“, tj. opatřování prostředků nutných pro život, ve III. a IV. knize jednotlivé vrstvy občanů a jednotlivé součásti státní moci) jsou potom postupně analysovány, a to jak samy o sobě, tak i ve svých vzájemných vztazích a ve vztahu ke zkoumanému celku. K jednotícím principům úvah o všech těchto složkách a stránkách zkoumané problematiky patří nejen sám pojem obce (polis), ale i nadřazené filosofické pojmy přírody, resp. přirozenosti (fysis), – dobra a dobrého (agathon, resp. eu). Člověk je totiž podle Aristotelova přesvědčení určen již svou přirozeností k životu v obci, řečeno jinak: je tvorem společenským nebo přímo politickým (zóon politikon). Kdo žije mimo obec, musí se buď povznést na úroveň bohů nebo klesnout na úroveň zvířete. Obec je tedy pro Aristotela (podobně jako již pro Platóna) útvarem zcela přirozeným, nikoli výsledkem pouhé dohody mezi lidmi. Vznikl sice tak, že lidé spojili své rozdílné schopnosti k pouhé záchově života, ale jeho vlastním přirozeným účelem je dobro, „dobrý život“, spočívající v rozvinutí všech kladných lidských vloh a v uskutečnění spravedlnosti. I v tom se Aristotelés shoduje s názorem Platónovým. Jako myslitel přesvědčený o účelnosti přírodního dění nepochybuje ani o tom, že i příroda jako celek je uspořádána tak, aby umožňovala a podporovala vznik a rozvoj lidských společenství.

Mohlo by se zdát, že uvedená myšlenka o vzniku státního společenství je v rozporu s Aristotelovým pojetím obce jako zcela přirozeného, tedy vlastně v každé době nutného společenského útvaru. Řada míst Politiky však svědčí o tom, že Aristotelés i u všech jednotlivých států předpokládal jakousi obdobu biologického vývoje jedince: státy – a snad i celé civilisace – vznikají, dospívají, prožívají období rozkvětu svých sil a nakonec zanikají, aby uvolnily místo novým. (V pregnantní podobě formuloval tuto představu o dvě staletí později řecký historik Polybios.) Myšlenka o vzniku státu je tedy organickou součástí této koncepce. I úvahy o vzniku a vývoji jednotlivých státních forem (mohli bychom mluvit o genetické metodě zkoumání) mají proto v Aristotelově Politice důležitou úlohu. Aristotelés byl přesvědčen, že na politické uspořádání každého státu má zásadní vliv způsob života jeho obyvatel, daný do značné míry již zeměpisnými podmínkami. Nelze například předpokládat, že kočovníci žijící rozptýleně v malých skupinách na velkém żemí, by se rozhodli pro takové uspořádání státu, které by vyžadovalo pravidelnou účast jich všech na společném sněmování. Státní forma podle Aristotela také závisí na počtu občanů, kteří mají dostatečnou odbornou a mravní kvalifikaci pro řízení státu. Ve společenstvích, kde jeden člověk převyšuje po této stránce výrazně ostatní, je zcela přirozenou formou vlády království, pokud je takových lidí několik, je tam přirozenou formou aristokracie, pokud má dostatečnou kvalifikaci k řízení státu mnoho občanů, bude tu nejvhodnější demokracie. Právě zvětšováním počtu politicky kvalifikovaných občanů vysvětluje Aristotelés postupné přechody od starých královských vlád k aristokracii a demokracii v mnoha řeckých obcích. I v těchto výkladech se obráží Aristotelova celková filosofická koncepce, která nemůže vést k úvahám o zcela ideální, neuskutečnitelné obci jako u Platóna. Aristotelovi jde především o osvětlení účelu reálného státu a jeho základních složek a stránek, a pokud uvažuje o zlepšeních v této oblasti, předkládá zpravidla návrhy, které by bylo možno – i když někdy jen obtížně a za velmi příznivých podmínek – uskutečnit.

Princip dobra má základní význam i pro Aristotelovu klasifikaci ústav. Zde se objevuje v požadavku „společného prospěchu“, jehož respektování je podmínkou řádné ústavy a vlády. Třídění jednotlivých složek a stránek zkoumané problematiky i možností jejího řešení (v tomto druhém případě se často důsledně probírají všechny možné kombinace příslušných kritérií) patří ostatně k základním součástem Aristotelova způsobu zkoumání v řadě oblastí (nelze nepřipomenout, že i Carl v. Linné, který v 18. století vytvořil základy novodobé klasifikace v biologii, navazoval ve své práci v mnohém na Aristotelovy zásady třídění živočišných druhů). I v těch případech, kdy Aristotelés neuplatňuje zmíněné dílčí postupy a řeší jiné problémy spojené s uspořádáním a zajištěním státu, přihlíží stále k empirii a v duchu své dialektické metody uvažuje o zkoumané věci z různých hledisek, při čemž využívá i mnoha obecnějších filosofických principů a myšlenek. (Velmi výrazné je to například v Aristotelových výkladech o významu výchovy pro politický život obce.) Bylo by ovšem neadekvátní posuzovat Politiku (stejně jako jiné Aristotelovy spisy) podle požadavků, které se kladou na novodobá systematická pojednání. Právě v ní se zřetelně projevuje Aristotelův oblíbený způsob výkladu: je to vlastně dialog se sebou samým, při němž si autor předkládá stále námitky, uvažuje o různých řešeních, postupně přechází od jednoho ke druhému a často se jednoznačně nerozhoduje pro žádné z nich. Nejen původnost a závažnost, ale právě i ona mnohostrannost Aristotelových úvah v Politice a neuzavřenost předkládaných řešení jsou hodnotami, které zajistily tomuto spisu mimořádné postavení v dějinách politických a společenských teorií a činí ho přitažlivým i pro dnešního čtenáře.

Obdobně jako u jiných Aristotelových spisů nemáme ani u Politiky k disposici údaje, podle nichž by bylo možné přesněji určit dobu jejího vzniku a postup utváření textu tohoto pojednání. V dnešní době převládá názor, že nejstaršími částmi Politiky jsou I., VII. a VIII. kniha, které Aristotelés napsal pravděpodobně po svém odchodu z Platónovy Akadémie, ale ještě před svým návratem do Athén v roce 335/4, tedy v prostředním období své vědecké činnosti (tzv. období cest), kdy postupně pobýval v maloasijském Assu, na ostrově Lesbu a na makedonském královském dvoře. Zbývajících pět knih (II–VI.) vzniklo pravděpodobně až v letech 334–323, tedy v posledním, vrcholném období činnosti tohoto myslitele, kdy Aristotelés řídil v athénském Lykeiu svou vlastní filosofickou školu. Některé poznatky výzkumu také nasvědčují tomu, že texty jednotlivých knih Politiky (obdobně jako jiných Aristotelových děl) byly jejich autorem v průběhu let různě upravovány, doplňovány, korigovány a přizpůsobovány tématům přednášek v Lykeiu. Nelze ani zcela vyloučit, že některé změny v těchto textech provedli až Aristotelovi nástupci v Lykeiu a další opatrovatelé jeho literární pozůstalosti. Četné pokusy o stanovení přesnější chronologie jednotlivých knih Politiky, resp. o odkrytí jednotlivých vrstev jejich textu, inspirované především v první polovině našeho století pracemi slavného aristotelského badatele Wernera Jaegera, sice přinesly – stejně jako podobné výzkumy jiných Aristotelových děl – mnoho cenných poznatků o obsahu a jazykové stránce tohoto spisu, ale pro nedostatek spolehlivých vodítek nedospěly k přesnějším a zcela průkazným závěrům o době a procesu jeho vzniku. Na základě dosavadních výzkumů lze pokládat za téměř jisté pouze to, že jednotlivé knihy Politiky nevznikaly v tom pořadí, v jakém po sobě následují v tradiční podobě tohoto díla, a že jejich text byl Aristotelem postupně různě upravován. Tradiční řazení jednotlivých knih Politiky (stejně jako většiny ostatních dochovaných děl téhož autora) má pravděpodobně svůj původ až v redakčních úpravách Andronika Rhodského, který v padesátých letech 1. stol. př. n. l. jako první souborně vydal Aristotelovy spisy. To ovšem neznamená, že texty jednotlivých knih Politiky (snad až na menší pozdější úpravy a chyby vzniklé při opisování) by nebyly dílem Aristotelovým – na rozdíl od některých jiných spisů tradičně připisovaných Aristotelovi nebyly v tomto případě vzneseny proti jeho autorství žádné závažné námitky.

Na druhé straně je však nutno uznat, že tradiční pořadí jednotlivých knih Politiky má svou vnitřní logiku, odpovídající obvyklému postupu Aristotelových úvah. (Mnohé nasvědčuje tomu, že Andronikos Rhodský měl mimořádný cit pro nalézání obsahových souvislostí mezi jednotlivými Aristotelovými texty, i když i jemu již chyběly spolehlivé doklady o jejich původním znění a uspořádání, takže byl při svých redakčních úpravách odkázán do značné míry na vlastní úsudek.) Jak to odpovídá Aristotelově badatelské metodě, v I. knize Politiky je nejprve vymezen předmět dalšího zkoumání, tj. obec (polis) a způsoby její správy, a pak jsou vytčeny základní složky této problematiky a jejich vzájemné vztahy. Po exposici tématu a osvětlení relevantních pojmů obrací Aristotelés obvykle pozornost k názorům svých předchůdců. Tak je tomu i v II. knize Politiky, v níž Aristotelés podrobuje kritickému zkoumání Platónovy myšlenky z Ústavy a ze Zákonů, návrhy ústav předložené Faleem a Hippodamem a některé skutečné ústavy (lakedaimonskou, krétskou, kartáginskou a Solónovu). Ve III. knize Politiky obrací pozornost k problematice ústavy (politeia) jako řádu, jímž se řídí politický život obce. Je zde předložena klasifikace ústav podle počtu občanů, kteří se podílejí na moci, a podle již zmíněného kritéria, zda je zajištěno, aby vláda usilovala o společný prospěch všech, o to, co je „společně prospěšné“ (koiné symferon). V této souvislosti je také zkoumán pojem občanské ctnosti (areté politiké). Ve IV. knize jsou z hlediska společného prospěchu postupně analysovány jednotlivé druhy ústav, v V. a VI. knize jsou zkoumány prostředky k jejich udržení. VII. kniha přináší úvahy o nejlepší obci, které sice mají mnoho styčných bodů s myšlenkami z Platónovy Ústavy a ze Zákonů, ale neústí v návrhy zcela ideálního, reálně neuskutečnitelného politického uspořádání státu. Uvažuje se zde především o významu politického života, o počtu občanů v nejlepší obci, o optimální poloze a rozloze jejího żemí, o nutnosti brát v úvahu rozdíly v mentalitě obyvatel různých krajin, o potřebě různých stavů v občanském společenství a o jejich účasti na řízení státních záležitostí. Má-li být obec spravována dobře, je i podle Aristotela nutné, aby jak ti, kdo v ní vládnou, tak ti, kdo se řídí jejich příkazy, měli potřebné ctnosti, především občanskou ctnost, spočívající ve snaze přispět podle svých schopností k zajištění prospěchu obce. Cestou k osvojení a rozvíjení ctností je ovšem výchova. Problematice výchovy je proto věnováno nejen několik kapitol VII. knihy, ale i celá VIII. kniha. Právě v tomto směřování Aristotelových úvah v VII. a VIII. knize bývá někdy spatřován doklad toho, že tyto části Politiky vznikly nejdříve a ještě pod značným vlivem myšlenek Platónových. Bylo by však možné u obou myslitelů předpokládat jiné vyústění jejich úvah o státu? Historické zkušenosti přece utvrzovaly Platóna i Aristotela v přesvědčení, že i velmi dobrá ústava není sama o sobě dostatečnou zárukou zachování a prosperity obce, pokud snahu o společný prospěch nepřijme za svou mravní povinnost dostatečný počet občanů. A o to je nutno usilovat především výchovou. Tuto pravdu mnohokráte potvrdily – bohužel většinou nepřímo, negativními následky jejího zanedbávání – další dějiny lidstva a potvrzují je i v dnešní době.

*

V předcházejících odstavcích bylo již několikráte řečeno, že Aristotelova Politika patří k dílům, která zásadním způsobem ovlivnila dějiny politických a společenských teorií. Mimořádný význam tohoto spisu je dán již tím, že je to první dílo, v němž se problematika reálného státu a jeho základních složek a stránek stává předmětem relativně komplexního teoretického zkoumání. Je zde osvětlena řada základních pojmů a formulováno mnoho závažných problémů spojených se státem a jeho politickým uspořádáním. Četné problémy tu zůstávají ovšem otevřeny nebo jsou řešeny z ryze dobových hledisek (platí to např. o problematice otroctví). Mnohé myšlenky Politiky však zůstaly aktuální i v dalším vývoji politických a společenských teorií a poskytují cenné podněty i dnešní době. Uveďme si jen hlavní z nich.

K velmi významným výsledkům Aristotelových úvah v Politice patří zdůvodnění již zmíněné myšlenky, že obec je zcela přirozeným celkem, k jehož vzniku vede sama přirozenost člověka. Aristotelovo pojetí obce poskytlo závažné argumenty proti antickým i pozdějším představám, podle nichž je státní společenství nepřirozeným, umělým útvarem, vytvořeným z vůle některých lidí, aby jim zajistil ochranu nebo i převahu nad jinými. Za zcela přirozenou základní složku státu pokládá Aristotelés rodinu, založenou na párovém manželství, které poskytuje optimální záruky pro existenční zabezpečení i výchovu dětí. O tuto myšlenku se v II. knize Politiky opírá i Aristotelova kritika kolektivistických opatření navrhovaných v Platónově Ústavě. Aristotelés je přesvědčen, že realizace požadavku, aby vládci a strážci ideální obce měli společné ženy a děti, by nutně zničila „příbuzenskou lásku“ (tj. především lásku mezi manželi a mezi rodiči a dětmi), která je pro obec „nejvyšším dobrem“. Obdobně odmítá i požadavek kolektivisace veškerého majetku u těchto stavů, protože společní vlastníci by se o něj nepochybně nestarali tak pečlivě, jako kdyby byl jejich vlastní. Podle Aristotela je také potvrzeno zkušeností, že užívání společného majetku vyvolává mnohé spory, které by v daném případě vážně narušily jednotu obce. Tyto námitky proti kolektivistickým opatřením z Ústavy mají patrně svůj společný zdroj v Aristotelově pojetí sebelásky (to filauton), jíž se tento myslitel zabývá především v Etice Nikomachově. Sebelásku Aristotelés ostře odlišuje od sobectví spočívajícího v neodůvodněném hromadění majetku a v jeho užívání k nízkým požitkům. V Aristotelově pojetí je sebeláska kladný vztah k sobě samému, ke svému bytí, především k vlastnímu rozumu jako nejvyšší, nejhodnotnější složce sebe samého. Sebeláska je proto podle Aristotela nutným předpokladem kladného vztahu ke všemu ostatnímu. Právě ona vede člověka k citům a činům, jimiž se vzdává mnohých vlastních požadavků ve prospěch jiných. Tím obdarovává člověk v prvé řadě sám sebe, protože rozum mu říká, že je to krásné a spravedlivé. Kladný vztah k sobě samému jako rozumné bytosti však může člověk mít jen tehdy, když poznává sebe jako jednotlivce s individuálními zvláštnostmi, s něčím, o čem může plným právem říci: „toto je mé“. Sklon k individuálnímu vlastnictví je tedy podle Aristotela založen přímo v lidské přirozenosti. Dobrá obec však musí zabezpečovat, zvláště výchovou a zákony, aby toto vlastnictví přinášelo svými plody užitek všem občanům. Na druhé straně Aristotelés pokládá za zcela nereálné, aby v obci nebylo vůbec nic společného. Obec je přece vždy určitým společenstvím, na němž se nějak, resp. v něčem (např. již v užívání společného místa, ale i v mnohém jiném) podílejí všichni občané.

Aristotelés odmítá i názor z Platónovy Ústavy, že pro dobrý život obce je nutná její naprostá jednota. Obec sice musí být v jistém smyslu jednotná, ale současně ji ve svém souhrnu významně obohacují přirozené rozdíly mezi občany (rozdíly vloh, povah a zájmů), pokud se je daří udržet ve vzájemném základním souladu. Aristotelés přirovnává rozdíl mezi zcela jednotnou obcí a obcí v dobrém smyslu slova vnitřně diferencovanou k rozdílu mezi jedním tónem a souzvukem (symfónia) více tónů.

V odborné literatuře se někdy objevují výtky, že Aristotelés nebere při své kritice jednotlivých myšlenek z Platónovy Ústavy v úvahu odlišná východiska i zaměření tohoto dialogu. V něm se přece uvažuje o naprosto spravedlivé obci, tedy bez ohledu na možnost jejího uskutečnění. Samo o sobě je toto konstatování správné, ale Aristotelovi nelze jeho postup vytýkat. Jeho hlavním cílem není v takových případech rozbor a zhodnocení Platónových myšlenek (nebo názorů jiných starších myslitelů), jak to lze požadovat od novodobého historika filosofie, nýbrž samostatné kritické zpracování všech významných podnětů z dosavadního vývoje filosofie a jejich organické začlenění do vlastního výkladu dané problematiky. To se i zde Aristotelovi plně podařilo a jeho kritické úvahy o kolektivismu si zachovávají svoji podnětnost i v dnešní době.

Velmi významné myšlenky přináší v dalších knihách Politiky Aristotelova klasifikace ústav a zkoumání jejich jednotlivých druhů. Ústavy třídí Aristotelés podle dvou základních hledisek, o nichž jsme se již zmínili. Jedním z nich je počet lidí, kteří v obci vládnou, druhým zajištění společného prospěchu. Ústavy, které splňují tento druhý požadavek, pokládá Aristotelés za správné a nepreferuje jednoznačně žádnou z nich. Jak již bylo řečeno, vhodnost ústavy závisí podle Aristotela v každé obci na způsobu života a na mentalitě jejích obyvatel. Politické uspořádání obce má být vždy takové, aby bylo „nejlepší pro ty, kdo co nejvíce mohou žít podle přání“ (Politika, II, 1, 1260b28–29). Ke správným ústavám patří království (ke společnému prospěchu řídí obec jeden vládce), aristokracie (vládců je několik) a zřízení, které Aristotelés nazývá „jménem (politeia), které je společné všem ústavám“ (Politika, III, 7, 1279a38–39), tj. ústavní demokracie, v níž se na vládě podílejí všichni občané a přitom je ústavou i zákony zajištěno, aby vládli k užitku celé obce. Pokud ústavy nezajišťují respektování společného prospěchu jsou to zhoršené, deviační podoby (parekbaseis) správných ústav. Těmito zhoršenými podobami jsou (ve shodném pořadí podle počtu vládců) tyrannis, oligarchie a demokracie ve smyslu státního zřízení, v němž vše závisí na libovůli voličů, zpravidla manipulovaných demagogy, a většina může neoprávněně poškodit menšinu nebo i zájmy celé obce (i v tom se nepochybně obrážejí řecké zkušenosti s krisí athénské demokracie; Polybios později zavedl pro zhoršenou podobu demokracie označení ochlokratia, tj. luzovláda).

Ve IV. knize Politiky dělí Aristotelés každý ze stanovených typů ústav na několik druhů podle toho, čím je podmíněno v obci právo účasti na vládě (např. velikostí majetku, urozeným původem apod.) a jak je rozdělena moc základních státních institucí. Uznává zde i oprávněnost úvah, jaké státní zřízení by bylo nejlepší, kdyby život obce nebyl rušen žádnými nepříznivými vlivy, ale současně pokládá stále za nutné, aby se uvažovalo jen o uskutečnitelných zlepšeních, při nichž se respektuje přirozenost člověka. I při svých úvahách o této otázce nedává jednoznačně přednost žádné ze správných ústav. Některá místa ze IV. a VII. knihy Politiky však nasvědčují tomu, že za nejlepší zřízení pro obec, pokud je v ní dostatek odborně a mravně kvalifikovaných občanů, pokládá ústavní demokracii, v níž se občané střídají ve vykonávání všech úřadů. To ostatně odpovídá i již zmíněným Aristotelovým myšlenkám o prospěšnosti diferencovaných vloh i názorů v obci a o vývoji státních zřízení. Není ovšem reálné, že by všichni občané měli stejné předpoklady k řízení obce. Aristotelés v této souvislosti např. skepticky posuzuje politické uplatnění občanů, jimž práce v hrubých, fysických náročných oborech (banausiai) znemožňuje získávat a prohlubovat znalosti potřebné pro správu státu. V jeho úvahách o přednostech jednotlivých druhů ústavní demokracie se proto objevuje i řada aristokratických prvků. Za optimální ústavní demokracii pokládá Aristotelés na některých místech Politiky takovou, v níž shromáždění všech občanů má pouze právo volit úředníky a posuzovat jejich činnost, ale do úřadů mohou být voleni jen lidé, u nichž je určitá záruka dostatečné kvalifikace. Za velmi důležitý stabilisační faktor ústavní demokracie i ostatních správných ústav pokládá Aristotelés existenci silného středního stavu, který je schopen čelit vládychtivosti bohatých i sklonům k občanské nezodpovědnosti chudých. Při svých úvahách o těchto otázkách Aristotelés již zřetelně rozlišuje mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní (k tomu ostatně již dříve směřoval vývoj politických zřízení v řadě řeckých obcí).

Na žádném místě Politiky, kde se Aristotelés zabývá politickou kvalifikací občanů a s ní spojenou problematikou výchovy, nenalézáme zřetelný ohlas jedné z ústředních myšlenek Platónovy Ústavy, podle níž by měli stát řídit filosofové. Aristotelés si plně uvědomoval rozdíly mezi teorií a praxí, teoretickou činnost („teoretický život“) pokládal za nejhodnotnější projev člověka jako rozumné bytosti, ale nesoudil, že plné soustředění na oblast teorie by bylo možno úspěšně spojit s plněním náročných státnických povinností. (V tomto duchu také vychovával v Makedonii mladého Alexandra.) Politikovi – a v ústavní demokracii je to vlastně každý občan – se má dostat všeho potřebného vzdělání, a to nejen v praktických disciplínách, ale i v tom, co je dobré a krásné. O tom ho poučuje filosofie i některé jiné obory, zvláště umění (v VIII. knize Politiky věnuje Aristotelés v této souvislosti velkou pozornost např. hudbě). Filosofie může poskytnout státníkovi mnoho cenných rad a vodítek, ale nelze ji ztotožňovat s uměním řídit obec, v jehož uplatňování spatřuje Aristotelés nejvyšší projev praktického života.

*

Povšimněme si nyní podrobněji obsahu I. knihy Politiky. Tato kniha se tradičně dělí na třináct kapitol. V první kapitole je vymezen předmět dalšího zkoumání, tj. obec a způsoby její správy. V druhé kapitole jsou vytčeny základní součásti obce, na což navazuje výklad o poměru obce a jednotlivce. Třetí kapitola přináší krátký rozbor rodiny, resp. domácnosti (oikia) jako základní společenské a hospodářské jednotky v obci. Nezbytnou podmínkou života této hospodářské jednotky je ovšem opatřování potřebných prostředků a jejich účelné využívání, tedy získávání a správa majetku. Protože řecké hospodářství bylo do značné míry založeno na práci otroků, kteří byli pokládání za velmi důležitou součást majetku, jsou další čtyři kapitoly (4–7.) věnovány problematice otroctví. Další dílčí téma je opět zpracováno ve čtyřech kapitolách (8–11), v nichž se pojednává o různých způsobech získávání majetku. V posledních dvou kapitolách (12–13.) je podán výklad o základních vztazích mezi příslušníky domácnosti, tj. o vztazích mezi manželi, mezi otcem a dětmi a mezi pánem a otroky. Aristotelés zde nejprve zkoumá význam těchto vztahů pro řízení domácnosti a pak o nich uvažuje i z hlediska rozvoje ctností, které jsou potřebné pro život celé obce. Tím je i naznačeno směřování Aristotelových úvah v dalších knihách Politiky.

O několika významných Aristotelových myšlenkách z I. knihy Politiky jsme se již zmínili. Patří k nim především pojetí státu jako zcela přirozeného celku a s tím spojené chápání člověka jako politické bytosti. Další z těchto myšlenek se týkají rodiny. Rodina založená na párovém manželství se zde uznává za základní společenskou a hospodářskou jednotku státu a právě v I. knize se jí Aristotelés zabývá velmi podrobně. Ve smyslu priority, kterou má v jeho filosofii každý přirozený celek před svými částmi, je obec podle Aristotela sice „dřívější“ než rodina i její jednotliví příslušníci, ale na druhé straně nemůže stát bez svých přirozených základních složek existovat. Z časového hlediska je naopak rodina dřívější než obec. Z rodin, které se rozrůstaly, vznikala podle Aristotelova výkladu nejprve menší, rodová společenství („dědiny“ – kómai) a ta se postupně slučovala do obcí (v době vzniku Politiky se výrazem kómé v některých městských státech mínil i okrsek obce, resp. městská čtvrť).

Uvedli jsme již také důvody, proč je v I. knize Politiky věnována velká pozornost problematice otroctví. Aristotelés nepochybně znal argumenty proti otroctví vyslovené jeho předchůdci i současníky a byl si vědom jejich závažnosti. Odmítá otroctví, které je pouze „podle zákona“, tj. takové, do něhož mohou být uvrženi i lidé předurčení svými přirozenými schopnostmi ke svobodnému životu, tedy především Řekové. Na druhé straně se shoduje s obhájci otroctví v tom, že někteří lidé (týká se to vesměs barbarů) nemají dostatek rozumových schopností potřebných ke svobodnému životu a jsou proto přirozeně určeni k tomu, aby se stali otroky a plnili rozumné požadavky jiných. Některá místa Politiky i jiných Aristotelových spisů nasvědčují tomu, že Aristotelés si uvědomoval problematičnost tohoto názoru, ale nenalézal – a ve své době ani nalézt nemohl – jiné reálné řešení, které by odstranilo otroctví a přitom zajistilo Řekům dosavadní vysokou úroveň jejich hospodářského a kulturního života.

Aristotelovo pojetí vztahů mezi příslušníky rodiny i mezi občany se opírá o jednu z ústředních myšlenek jeho filosofie, podle níž ve všem přirozeně jsoucím je jedna složka, která je zdrojem („počátkem“ – arché) pohybu všech ostatních složek a tím i veškeré aktivity daného přirozeného celku. To podle Aristotela nutně platí i o řízení rodiny a obce, tedy o vládě nad těmito přirozenými útvary (řecké slovo arché znamená nejen počátek, ale i vládu). Za přirozeného vládce, hospodáře (oikonomos) v rodině, pokládá Aristotelés muže a odůvodňuje to jeho větší zdatností, především schopností se racionálně rozhodovat. V tomto názoru se nepochybně obráží nejen zmíněná filosofická myšlenka (uplatňovaná Aristotelem důsledně i při biologických výzkumech), ale i reálné poměry soudobé řecké společnosti, v níž ženy neměly většinou stejné postavení jako muži. Správa domácnosti ovšem není v Aristotelově pojetí věcí hospodářovy libovůle, nýbrž se řídí rozumem a také (ve vztahu k ženě a dětem) již zmíněnou „příbuzenskou“ láskou. Obdobně musí mít svou vládnoucí složku i obec. V královstvích i aristokraciích mohou vládnout doživotně lidé, kteří svými schopnostmi vysoce převyšují ostatní, k podstatě ústavní demokracie však patří střídání politicky kvalifikovaných občanů ve vládních úřadech.

Významnou součástí I. knihy Politiky jsou i výklady o majetku a způsobech jeho získávání. Umění získávat potřebné prostředky („získávací“, resp. „výdělečné“ umění – techné ktétiké, resp. chré matistiké) je podle Aristotela nedílnou součástí vedení hospodářství. Aristotelés v I. knize Politiky analysuje různé druhy tohoto umění i závislost jejich uplatnění na způsobu života v dané oblasti. V této souvislosti se zabývá i problematikou směny a významem peněz. Odmítá samoúčelné hromadění majetku, skutečné bohatství spočívá podle jeho přesvědčení v dostatku prostředků k dobrému životu.

*

O ohlasech Aristotelovy Politiky v antice se nám dochovalo jen velice málo (a to zpravidla nepřímých) zpráv. Na jejich základě se soudí, že některé myšlenky o uspořádání a správě státu formulované v Politice pronikly poměrně brzy po napsání tohoto spisu do politické praxe. Pravděpodobně byl jimi při své politické činnosti ovlivňován Aristotelův důvěrný přítel Antipatros, kterého Alexandros Makedonský pověřil po dobu své výpravy na Východ správou Makedonie a Řecka a který se po Alexandrově smrti stal nakrátko v této oblasti suverénním vládcem. Obdobně se předpokládá, že myšlenky Aristotelovy Politiky měly silný vliv i na peripatetického filosofa Démetria Falérského, který z pověření Antipatrova syna makedonského krále Kassandra spravoval v letech 317–308 př. n. l. Athény. O konkrétních projevech vlivu Aristotelových myšlenek na tyto politiky však nemáme k disposici dostatečné přímé údaje.

Dochované zprávy také nasvědčují tomu, že mnohé myšlenky z Politiky převzal do své vlastní koncepce státu a jeho možných politických uspořádání Aristotelův přítel a nástupce ve vedení peripatetické školy Theofrastos. Z jeho spisů s touto tematikou (stejně jako z větší části jeho bohaté literární pozůstalosti) se však dochoval jen malý počet zlomků . O znalosti a ohlasech Aristotelovy Politiky v dalších dvou staletích chybí jakékoli doklady. Jednotlivé knihy Politiky patřily pravděpodobně k těm Aristotelovým textům, které byly v první polovině 3. stol. př. n. l. ukryty na neznámém místě v attické Skepsidě a na dlouhou dobu se vytratily z povědomí antických vzdělanců. Politiku patrně neznal ani Polybios (kolem 200– 120 př. n. l.), jeden z největších starověkých historiků, který ve svých Dějinách (Historiai) věnoval velkou pozornost různým ústavám a jejich vlivu na osudy států.

Ukryté Aristotelovy texty byly objeveny až na počátku 1. stol. př. n. l. a po dobytí Athén římským vojevůdcem Sullou v r. 86 byly odvezeny do Říma, kde řecký učenec Tyrannión měl připravit jejich souborné vydání. Tento úkol se podařilo splnit kolem poloviny 1. stol. př. n. l. až Tyranniónovu nástupci Androniku Rhodskému. Uspořádání jednotlivých knih Politiky do podoby, v níž se dochovaly (s menšími změnami) až do dnešní doby, je patrně – podobně jako u mnoha jiných Aristotelových spisů – dílem Andronikovým. S textem Politiky – i dalších, dříve neznámých Aristotelových spisů – se v posledních letech svého života seznámil i slavný římský politik, řečník a spisovatel Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.). O několik desetiletí později převzal řadu myšlenek z Aristotelovy Politiky do svého stručného přehledu ekonomických a politických názorů peripatetické školy Areios Didymos, učitel a přítel císaře Augusta. Nelze však vyloučit, že Areios převzal tyto Aristotelovy myšlenky ze zpráv jiných antických autorů.

Ani o ohlasech a dějinném působení Aristotelovy Politiky v pozdní antice a raném středověku nemáme mnoho dokladů. Některá místa z tohoto spisu ocitoval ve 3. stol. n. l. proslulý peripatetický filosof a komentátor Alexandros z Afrodisiady, ale nic nenasvědčuje tomu, že by k Politice napsal nějaký komentář. Výklad k Politice pravděpodobně nenapsal ani nikdo z novoplatónských komentátorů Aristotelových spisů. Aristotelova Politika nepřitahovala větší zájem komentátorů v pozdní antice patrně proto, že úvahy o politickém uspořádání státu nenáležely k aktuálním problémům tehdejší filosofie. Politika byla také do značné míry reflexí politického života řeckých městských států, které v této době již patřily dávné minulosti.

Ze stejných příčin neovlivnila celková koncepce Aristotelovy Politiky výrazněji ani arabskou filosofii v době jejího největšího rozkvětu, tj. v 9–11. století . Z arabských myslitelů čerpal z tohoto Aristotelova díla snad nejvíce proslulý Al-Fárábí (1. pol. 10. stol.). Řadu jednotlivých myšlenek a zásad z Politiky využil ve svém utopickém spise Vzorový stát (Ara Ahl al-Madina al-Fadila), v němž předložil projekt dokonalého, filosoficky zdůvodněného politického uspořádání státu. Základní podněty pro vytvoření tohoto projektu mu ovšem poskytly spisy Platónovy. Další významní arabští učenci chápali studium Politiky především jako součást celkového poznávání Aristotelova myslitelského odkazu a čerpali z tohoto spisu jen ojedinělé podněty. Komentář k Politice nenapsal ani největší filosof západní oblasti středověkého islámu Ibn Rušd (lat. Averroes, 1126–1198), který pro své podrobné a pronikavé výklady mnoha Aristotelových děl dostal přízvisko Komentátor.

První komentář k Aristotelově Politice, o němž se dochovaly zprávy, napsal v 11. stol. byzantský učenec Michaél z Efesu. Je však dosti pravděpodobné, že při komentování Politiky vycházel z některých starších, později ztracených komentářů k tomuto Aristotelovu spisu. V katolické části středověké Evropy, tedy v oblasti tzv. latinského středověku, se znalost Politiky (právě tak jako mnoha jiných, dosud zde málo známých, nebo i zcela neznámých Aristotelových děl) začala rychle šířit ve 13. století. Přispěly k tomu i latinské překlady Politiky. Jako první přeložil Politiku do latiny proslulý překladatel řeckých filosofických spisů a spolupracovník Tomáše Akvinského Vilém z Moerbeke (kol. 1215–1286). Především v jeho překladu studovalo Politiku několik generací scholastických filosofů.

V rámci svého úsilí o začlenění Aristotelovy filosofie do křesťanského myšlení pozdního středověku věnovali čelní představitelé vrcholné scholastiky velkou pozornost i Politice. Přes rozdílnost společenských poměrů antického Řecka a středověké západní Evropy nalézali scholastičtí učenci v Politice řadu cenných podnětů pro řešení aktuálních filosofických problémů týkajících se uspořádání státu a společnosti. Platí to např. již o Albertu Velikém (kol. 1200–1280), ale zvláště o jeho žáku Tomáši Akvinském (kol. 1225–1274).

Výklady o státu, které podal Tomáš Akvinský ve svém komentáři k prvním třem knihám Politiky a na několika místech svých dalších spisů, vycházejí z Aristotelových myšlenek o obci jako přirozeném společenství a o člověku jako společenské bytosti. V souladu s Aristotelem pokládá i Tomáš za základní společenskou jednotku rodinu (problematika otroctví nebyla ovšem v pozdně středověké Evropě aktuální, proto jí Tomáš věnuje jen malou pozornost). Přejímá i Aristotelův názor, že povinností politické moci a tedy i kritériem její oprávněnosti je směřování ke společnému prospěchu obce. Hlavním úkolem vládců je při tom udržení míru a pořádku v obci. Tento úkol může podle Tomášova názoru plnit nejlépe monarchie, a to taková, v níž se do jisté míry podílejí na vládě i poddaní. Proto i v Politice (a také v dalších Aristotelových spisech, zvl. v Etice Nikomachově) klade Tomáš velký důraz na místa, kde se poukazuje na přednosti královské vlády. Obdobně jako Aristotelés nadřazuje i Tomáš politickým cílům obce cíle mravní. Byla-li pro Aristotela obec z tohoto hlediska především uskutečněním spravedlnosti ve filosofickém smyslu slova, podle Tomáše musí správný stát uskutečňovat spravedlnost, jak je stanovena Božími zákony. V oblasti morální tedy stojí nad autoritou vladaře autorita církve, nad zákony vydanými státní mocí zákony přirozené (zavazující k usilování o společný prospěch obce) a zákony Boží. Nerespektuje-li vladař tyto nadřazené zákony, pak má obyvatelstvo státu podle Tomášova přesvědčení právo ho sesadit. Ve svých výkladech o státu přejímá Tomáš i mnoho dalších jednotlivých myšlenek z Aristotelovy Politiky. I když stát chápe jako rozsáhlejší żemní celek zahrnující větší počet sídlišť, aplikuje Aristotelovy myšlenky o obci především na jednotlivá města jako relativně samosprávné celky (v této souvislosti je nutno připomenout, že ve 13. století se začíná v katolické Evropě prudce rozvíjet řada měst). Tomášovo pojetí státu, založené do značné míry na myšlenkách Aristotelovy Politiky, významně přispělo k dalšímu rozvíjení politických teorií v katolické Evropě.

Ve 14. století se dále zvětšuje zájem evropských vzdělanců o problematiku uspořádání státu a společnosti. Na řadě tehdejších universit se výklady Aristotelovy Politiky stávají neodmyslitelnou součástí výuky filosofie. Vzniká i mnoho nových komentářů k tomuto spisu, v nichž se autoři často neomezují jen na vysvětlování Aristotelova výkladu, ale předkládají i vlastní řešení jednotlivých problémů. V této souvislosti je třeba uvést, že i ke čtyřem nejstarším dochovaným filosofickým spisům od českého autora patří latinsky psaný komentář k Politice. V šedesátých letech 14. století ho napsal (stejně jako další tři dochované komentáře k jiným Aristotelovým spisům) M. Jenek Václavův, jeden z prvních českých učenců, kteří působili na pražské universitě.

Mnohé myšlenky z Aristotelovy Politiky i značnou část jejího pojmového aparátu přejímají ve 14. století i autoři, kteří ve svých dílech předkládají své vlastní koncepce státu a politického života. Zvláště to platí o čelném představiteli tzv. druhého latinského averroismu Marsiliu z Padovy (1290–1342), autoru proslulého spisu Obránce míru (Defensor pacis). Podobně jako Tomáš Akvinský věnoval i Marsilius při svých výkladech o státu pozornost především městu. Vycházel přitom z politické reality tehdejší Itálie, v níž řada měst byla zcela autonomními obcemi, tedy do jisté míry obdobou řeckých městských států. Na rozdíl od Tomáše Akvinského byl Marsilius přesvědčen, že stabilitu státu nejlépe zaručuje takové politické uspořádání, v němž má rozhodující slovo sněm všech občanů, tj. demokracie. V rámci svého pojetí státu proto mohl Marsilius přejímat a rozvíjet i mnohé z těch myšlenek Aristotelovy Politiky, které nebyly po dlouhá staletí aktuální. Byly to například výsledky Aristotelových úvah o výhodách demokratického zřízení, o pojmu občana a o občanských ctnostech. Z Aristotelových výkladů v Politice vycházel Marsilius i při svém zkoumání hospodářských základů státu. Tuto problematiku ovšem řešil v prvé řadě z hlediska své doby a proto mnohem více než Aristotelés kladl důraz na význam, jaký mají pro život státu řemesla a obchod.

Aristotelova Politika byla intensivně studována a komentována i v 15. a 16. století. V roce 1489 byl vydán tiskem francouzský překlad tohoto Aristotelova díla, který pořídil ve 14. století pro krále Karla V. Mikuláš z Oresme. Rozvíjení humanistických tendencí v druhé polovině 15. století bylo neodmyslitelně spojeno i s úsilím o studium řeckých klasických textů v jejich původním řeckém znění (do té doby byly v katolické Evropě tyto texty studovány převážně v latinských překladech). Platilo to i o studiu Aristotelovy Politiky, pro něž se stala významnou oporou spolehlivější verze jejího řeckého znění, přivezená s opisy mnoha jiných antických textů humanistou Franciscem Filelfem po pádu Cařihradu do Itálie. Myšlenky Politiky nalézají v 15. a 16. století ohlas v dílech řady významných učenců. Při svých úvahách o občanské ctnosti se opíral o Aristotelovy výklady této problematiky Niccolo Machiavelli (1469–1527), některé jednotlivé zásady uspořádání společnosti převzal z Politiky do své Utopie (inspirované ovšem především Platónovou Ústavou) i Thomas Morus (1478–1535). Myšlenku o nadřazenosti přirozených a Božích zákonů nad zákony stanovenými vládcem, kterou formuloval Tomáš Akvinský při svém výkladu Aristotelovy Politiky, rozvíjel dále ve své vlastní koncepci státu (založené na zásadě, že bezprostředním zdrojem státní moci je lid) přední jezuitský myslitel Francisco Suarez (1548–1617). Názor o svrchované moci lidu obhajoval ve stejné době ve svém vlastním spise Politika i německý myslitel Johannes Althusius (1557–1638), působící v Holandsku. O generaci mladší Holanďan Hugo Grotius (1583–1645), autor prvních zásad mezinárodního práva, dal úvahám o přirozených zákonech nové zaměření a rozvinul je do koncepce přirozených práv člověka. Althusius i Grotius pokládali stát stejně jako Aristotelés za přirozené společenství, ale současně i za výsledek dohody (resp. smlouvy) mezi občany a vládní mocí.

I v 17. a 18. století patřilo studium Politiky na většině evropských universit k neodmyslitelným složkám výuky humanitních oborů. Přední společenští myslitelé tohoto období – Grotius, Locke, v 18. století Montesquieu aj. – sice Aristotela již přímo necitují, ale jeho Politiku většinou dobře znají a ve svých dílech se vracejí k řadě problémů, které byly již řešeny nebo nastíněny v tomto Aristotelově spise. Platí to i o Thomasi Hobbesovi (1588–1679), který svou teorií o vzniku státu na základě společenské smlouvy ukončující původní stav všeobecného vzájemného nepřátelství mezi lidmi vytvořil určitý protipól Aristotelova pojetí obce jako zcela přirozeného společenství. Je pozoruhodné, že v době svého mladí studovali společně Politiku i otcové ústavy Spojených států.

Aristotelově Politice věnovali velkou pozornost filosofové a představitelé dalších humanitních oborů i v minulém století. Jako stále podnětné dílo ji oceňoval například Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831). V 19. století se také Politika – obdobně jako jiné spisy Aristotela a dalších antických myslitelů – stává předmětem intensivního zájmu tehdy se prudce rozvíjející klasické filologie. Po kritické edici Politiky v rámci souborného vydání Aristotelových spisů Pruskou královskou akademií v roce 1831 (editor Immanuel Bekker) vychází v roce 1837 nová edice jejího řeckého textu (doplněná francouzským překladem a podrobným komentářem), kterou připravil Barthelémy-St. Hilaire. Mnoho dalších důležitých poznatků o textu Politiky a jeho různých variantách přinesla v roce 1879 kritická edice tohoto Aristotelova díla (s německým překladem a komentářem) pořízená Franzem Susemihlem. Tyto nové edice, překlady a komentáře významně přispěly ke vzniku mnoha cenných monografií a studií věnovaných Aristotelově Politice.

Lze-li konstatovat, že Aristotelova Politika patřila od středověku do nové doby stále k dílům přitahujícím pozornost čtenářů, kteří se hlouběji zajímali o dějiny filosofie nebo o aktuální problémy společenských teorií, platí to ještě ve zvýšené míře o jejím studiu ve 20. století. Počet prací o Aristotelově Politice, které vznikly v tomto století, a to jak nových edic, tak i překladů do různých jazyků, monografií a studií, je mimořádně velký. Politika zůstává stále zdrojem nejen cenných zpráv o dějinách řecké filosofie a o městských státech starého Řecka, ale i významných podnětů pro filosofické úvahy o lidských společenstvích a jejich politickém životě. Tak například velkou pozornost Aristotelovu pojetí politiky jako praktické činnosti věnovala ve svém spise Vita activa Hannah Arendtová. I dnešní badatelé z různých oborů považují za pozoruhodné a stále podnětné Aristotelovo pojetí obce jako přirozeného celku, v němž se přirozený lidský pud k životu ve společenství spojuje s vědomou snahou o rozumné uspořádání společnosti. Velmi aktuální jsou ovšem i Aristotelovy (a Platónovy) myšlenky o tom, že stabilitu ústavního uspořádání obce lze zajistit jen stálým a promyšleným úsilím a že tato snaha může být úspěšná jen tehdy, usiluje-li politické vedení o prospěch celého společenství a má-li k tomu potřebnou mravní a odbornou kvalifikaci.

*

Aristotelova Politika byla dosud přeložena do češtiny dvakrát. Poprvé ji přeložil průkopník překládání Aristotelových spisů do českého jazyka Pavel Vychodil. Vydání tohoto překladu v roce 1895 uvítal recenzí v Atheneu Tomáš Garrigue Masaryk. Druhý překlad pořídil v roce 1939 náš zasloužilý překladatel Aristotelových spisů Antonín Kříž. Nový překlad byl pořízen podle edice W. D. Rosse, Aristotelis Politica, Oxonii 199212. Na odchylky upozorňujeme v poznámkách.

Obsah

Úvod . . . 7

ΠΟΛΙΤΙΚΩΝ A / Politika I . . . 45

1. kapitola
Obec a občanské společenství. Druhy vlády

2. kapitola
Poměr obce a jednotlivce

3. kapitola
Složky domácnosti

4. kapitola
Otrok jako část majetku

5. kapitola
Přirozený rozdíl mezi otrokem a svobodným občanem

6. kapitola
Otroctví přirozené a zákonné

7. kapitola
Vztah mezi pánem a otrokem

8. kapitola
Majetek a způsoby jeho získávání

9. kapitola
Umění výdělečné a peněžnické

10. kapitola
Poměr výdělečného umění k hospodářství a k politice. Lichva a úrok

11. kapitola
Pokyny pro výdělečnou činnost v domácnosti a v obci

12. kapitola
Postavení manžela a otce v rodině

13. kapitola
Přirozené vlastnosti vládnoucích a podřízených

Poznámky . . . 89

Seznam zkratek . . . 131

Výběrová bibliografie . . . 133

Rejstřík . . . 158