Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Úvod

Přes obdivuhodnou různost témat jsou si Aristotelovy spisy po metodické stránce většinou velmi podobné. Po vymezení předmětu zkoumání a zavedení pojmů, s nimiž bude pracovat, Aristotelés zpravidla přechází k analyse dosavadních zkušeností s řešenou problematikou. Z tohoto hlediska ho zajímá i stavba běžného jazyka, v jehož syntaxi, slovní zásobě a sémantice nalézá projevy věkovité zkušenosti lidských generací o světě. Velkou váhu přikládá i běžnému mínění lidí o zkoumané věci i své vlastní zkušenosti, získané často cílevědomým pozorováním příslušných jevů. Zvláště významné jsou však pro něho zkušenosti obsažené v názorech jeho předchůdců. Při analyse všech těchto mnohostranných zkušeností odkrývá v nich sporná, zdánlivě neřešitelná místa (aporie), která se snaží nahradit novým, plně racionálním vysvětlením. Tato metoda výkladu se stala základním vzorem pro vědecká pojednání na řadu staletí. Podobně jako u jiných Aristotelových děl není ani u Politiky jisté, v jakém pořadí bylo napsáno osm knih, z nichž se skládá dochovaný text tohoto spisu. Je dokonce pravděpodobné, že tyto knihy vznikaly v jiné posloupnosti, než je jejich tradiční uspořádání (připisované až Androniku Rhodskému, který v 1. stol. př. n. l. pořídil první souborné vydání Aristotelových děl) a že je Aristotelés v pozdějších fázích své vědecké činnosti na řadě míst doplňoval a upravoval. Současně je však nesporné, že tradiční pořadí jednotlivých knih Politiky plně odpovídá uvedeným rysům Aristotelovy metody.

V 1. kapitole I. knihy Politiky Aristotelés vymezuje základní téma celého spisu. Je to problematika obce (především ve smyslu tehdejších řeckých městských států – poleis) a jejího politického zřízení. Zkoumání této problematiky tedy musí začít osvětlením pojmu obce (polis), stanovením jejích základních složek a podmínek nezbytných k tomu, aby dobře plnily své přirozené úkoly. Tím je určeno tematické zaměření celé I. knihy. Ve 2. kapitole se Aristotelés zabývá nejprve rodinou, resp. domácností (řec. slovo oikia znamená obojí) jako základní hospodářskou jednotkou obce. Protože hospodářská činnost v řeckých obcích byla v převážné míře založena na využívání práce otroků, věnuje Aristotelés v této souvislosti velkou pozornost i problematice otroctví. Pak přechází k rozsáhlejším společenstvím, tvořeným větším počtem rodin (dědinám) a nakonec k obci. Ta je podle jeho přesvědčení zcela přirozeným společenstvím, které jediné může díky spojení sil a různých vloh svých členů zajistit všem dobrý život. V dalších pěti kapitolách (3−7) se Aristotelés vrací k problematice otroctví. Zbývající kapitoly I. knihy (8−13) jsou věnovány především výkladu o materiálním zajištění rodinných hospodářství i celé obce a o znalostech a postupech potřebných k získávání přiměřeného majetku (tzv. získávací a výdělečné umění). V posledních dvou kapitolách se z tohoto hlediska uvažuje i o zásadách a způsobech řízení rodinných hospodářství, o vztazích mezi hospodářem (oikonomos), který řídí domácnost, a těmi, kdo vykonávají jeho příkazy. Jsou to zásady, které mají význam i pro správu obce. Tím je v Politice uzavřena první část výkladu o obci a jejích základních složkách. V úplném závěru I. knihy Politiky Aristotelés upozorňuje, že ve svém dalším výkladu bude uvažovat o obci z poněkud jiného hlediska. Ústředním tématem jeho dalších úvah se totiž stane to, co Řekové mínili slovem politeia. Je to ústava ve smyslu souboru ustanovení, jimiž se řídí politický život dané obce a jimiž je určováno její politické zřízení. V dalších knihách Politiky bude Aristotelés uvažovat především o správných ústavách i o jejich špatných protějšcích a samozřejmě také o otázce, v jakém smyslu lze mluvit o nejlepší ústavě. V souladu se svými metodologickými zásadami však Aristotelés v závěru I. knihy také konstatuje, že před dalším zkoumáním zmíněné problematiky je nutno si nejprve povšimnout dosud vyslovených názorů o nejlepší ústavě, tj. zkušeností (aù již teoretických nebo praktických), které byly již v této oblasti získány. Tento záměr je realisován ve II. knize Politiky.

Text II. knihy, která se skládá ze 12 kapitol, lze rozdělit do tří tematických celků. Nejkratším z nich je úvodní 1. kapitola. V ní Aristotelés formuluje cíle dalšího výkladu a nepřímo naznačuje jeho rozdělení do dvou základních částí. Podle jeho slov bude totiž při dalším zkoumání zmíněné problematiky zapotřebí brát v úvahu jak dosud předložené a v praxi nerealisované návrhy nových ústav, majících odstranit nedostatky současných politických zřízení, tak i zavedené ústavy těch obcí, které se pokládají za „dobře uspořádané“. Dosud předloženými návrhy ústav se pak Aristotelés zabývá ve 2.−8. kapitole II. knihy, které tvoří z tohoto hlediska další tematický celek. Třetí tematický celek vytvářejí zbývající kapitoly. V 9.−11. kapitole podrobuje Aristotelés zkoumání ty ze zavedených ústav, které se pokládají za nejlepší. Poslední, 12. kapitola je jakýmsi doplňkem k předcházejícímu výkladu. Aristotelés v ní podává stručný přehled o iniciativách a přínosu některých starých zákonodárců.

Důležitá vodítka pro celkovou orientaci v II. knize Politiky nám poskytují dvě místa z 1. kapitoly. Je to předně uvedení dvou základních cílů, které bude Aristotelés sledovat při svém zkoumání navržených i zavedených ústav. Jedním z těchto cílů je zjistit, co je v těchto ústavách správné a užitečné, druhým ukázat, že dosud známé ústavy mají různé nedostatky. Sledování tohoto druhého cíle se projeví v dalších kapitolách II. knihy Politiky zvláště výrazně.

O zkoumaných ústavách se totiž bude Aristotelés zde vyjadřovat mnohdy značně kritičtěji než v dílčích zmínkách o nich v dalších knihách Politiky. Ve druhém ze zmíněných míst předkládá Aristotelés otázku, která poskytne východisko jeho dalšímu zkoumání. Není-li možné, aby občané neměli v obci nic společného (musí tu být společné přinejmenším místo pro jejich vzájemné kontakty a různé potřebné činnosti), co všechno má být jejich společným vlastnictvím? Je z tohoto hlediska lepší soukromé vlastnictví majetku a rodinný život, tj. poměry obvyklé ve většině tehdejších řeckých obcí, nebo by se měla dát přednost návrhům, které předkládá Sókratés a další účastníci fiktivní rozmluvy líčené v Platónově Ústavě? V nejlepší obci, o níž se v Ústavě uvažuje, by přece její strážci měli společný nejen majetek, ale i ženy a děti. Zmíněná výchozí otázka vede proto Aristotela nejprve ke kritickému zkoumání myšlenek vyslovených v Platónově Ústavě. Kritice tohoto spisu jsou ve II. knize Politiky věnovány po úvodním výkladu celé čtyři kapitoly (2−5).

Věnuje-li Aristotelés při všech svých zkoumáních velkou pozornost názorům předchůdců, neznamená to, že by se přitom vždy snažil osvětlit a zhodnotit jednotlivá tvrzení starších myslitelů z hlediska jejich vlastních filosofických záměrů, tj. odkrýt, co daný autor chtěl svým výkladem skutečně říci. Názory předchůdců se pro Aristotela naopak zpravidla stávají tématem úvah rozvíjených v rámci jeho vlastní filosofické koncepce, přičemž vztah zkoumaných tvrzení k původnímu kontextu často ustupuje do pozadí, nebo není vůbec brán v úvahu. Můžeme-li tedy o Aristotelovi v jistém smyslu mluvit jako o historiku filosofie (významná část dochovaných zpráv o prvních fázích vývoje řecké filosofie je přece obsažena právě v Aristotelových spisech), musíme mít přitom na zřeteli, že názory svých předchůdců zařazuje zpravidla do nových souvislostí a domýšlí je do důsledků, které často zřejmě přesahují záměry kritisovaného autora nebo se od nich i značně odchylují. Stručně řečeno: rozbor dosavadních zkušeností se zkoumanou problematikou není pro Aristotela historickým bádáním, nýbrž – jak již bylo řečeno – organickou součástí rozvíjení jeho vlastní filosofie. Takto ostatně přistupovali k názorům svých předchůdců mnozí významní myslitelé pozdějších epoch až do moderní doby. Velmi výrazně se tento přístup projevuje u Aristotela i ve II. knize Politiky při kritice návrhů o uspořádání nejlepší obce předložených v Platónově Ústavě.

Při kritice Platónovy Ústavy ve 2.−5. kapitole II. knihy Politiky se Aristotelés nezabývá hlubšími cíli tohoto spisu, k nimž nepochybně patří osvětlení zásad spravedlnosti a harmonie v obci a poměru filosofa k občanskému kolektivu i k politickému životu. Nebere v úvahu ani hypotetičnost návrhů, které zde předkládá Sókratés a další účastníci líčené rozmluvy. Předmětem Aristotelovy kritiky se v uvedených kapitolách stává jen několik myšlenek a návrhů vyslovených v Ústavě, které Aristotelés pokládá za důležité z hlediska svých úvah o obci a jejím politickém uspořádání. Předně je to názor, vyslovený zde Sókratem, podle něhož by nutnou podmínkou trvání nejlepší obce byla její naprostá jednota, resp. jednomyslnost všech občanů. Podle Aristotelovy kritiky ve 2. kapitole II. knihy Politiky by realisace takového požadavku ve skutečnosti znamenala závažné ochuzení obce, protože v ní se mají naopak prospěšně spojovat různé vlohy i názory jejích jednotlivých příslušníků. Zásadní význam pro trvání obce a úspěšné plnění jejího základního úkolu (zajištění dobrého života občanů) má podle Aristotela naopak jiný požadavek, o němž se rovněž uvažuje v Platónově Ústavě. Je to požadavek soběstačnosti (autarkeia) obce. Jak Aristotelés konstatoval již ve 2. kapitole I. knihy Politiky, dosažení plné soběstačnosti patří k samozřejmým cílům zakládání obcí. Na soběstačnost obce klade proto Aristotelés zřetelně větší důraz než Platón.

Dalším předmětem Aristotelovy kritiky se ve 3.−5. kapitole II. knihy Politiky stávají návrhy kolektivistických opatření předložené v Platónově Ústavě. Podle těchto návrhů by v předpokládané nejlepší obci byla její naprostá jednota zajišùována i tím, že příslušníci vyšších stavů by měli společné ženy, děti i majetek. Taková opatření Aristotelés zcela odmítá. Oporu pro svoji kritiku nalézá nejen v tradičních řeckých názorech na rodinu a majetek, ale i v některých myšlenkách své etiky. Podle Aristotelova přesvědčení je totiž předpokladem kladného vztahu člověka k jiným lidem a k veškerému bytí kladný vztah k sobě samému, tj. to, co Aristotelés nazývá sebeláskou (filauton) v dobrém smyslu tohoto slova. V prvé řadě je to ovšem kladný vztah k vlastnímu rozumu, ale v druhé instanci i k vlastní tělesnosti a ke všemu, co k člověku jako jednotlivci patří, tj. i k vlastní rodině a k vlastnímu majetku. Kritisovaná opatření by toto vše zrušila a dosáhlo by se jimi opaku toho, co účastníci fiktivní diskuse zamýšleli. Zanikla by totiž láska mezi manželi, mezi rodiči a dětmi i mezi příbuznými a výrazně by se oslabila péče o majetek, který by se stal u vyšších stavů navrhované obce společným vlastnictvím. Tím vším by se neposílila jednota obce, nýbrž vzájemné rozpory. Cestu k posílení jednoty obce do potřebné míry spatřuje Aristotelés spíše ve výchově a v relevantních zákonných ustanoveních.

V 5. kapitole II. knihy Politiky podrobuje Aristotelés kritice ještě jeden nedostatek v uspořádání nejlepší obce, jak je navrhují účastníci diskuse líčené v Platónově Ústavě. Je to skutečnost, že předložené návrhy se týkají postavení a života pouze dvou vyšších stavů (nejvyššího stavu vládců a stavu strážců), kdežto postavení nejnižšího a přitom nejpočetnějšího třetího stavu výrobců zde není nikterak vymezeno. Aristotelova kritika tohoto nedostatku vychází zřetelně z jedné obecnější myšlenky, s níž se setkáme i při zkoumání jiných ústav v dalších kapitolách II. knihy Politiky. Aristotelés totiž nepokládá za správné, aby svobodným lidem, zvláště když vykonávají činnosti důležité pro obec, byla zcela odepřena účast na politickém životě. Právě to se zřejmě přepokládá v úvahách o spravedlivé obci z Platónovy Ústavy, podle nichž má být veškeré politické rozhodování svěřeno nejvyššímu stavu vládců.

Po kritickém prozkoumání uvedených myšlenek z Ústavy přechází Aristotelés k dalšímu Platónovu spisu, v němž se znovu uvažuje o uspořádání nejlepší obce. Jsou to Zákony, rozsáhlý spis z posledního období Platónova života, kde se účastníci líčené diskuse shodují na novém projektu obce, více se přibližujícím reálným podmínkám. Kritice hlavních myšlenek o uspořádání obce ze Zákonů je věnována ve II. knize Politiky 6. kapitola. Námitky proti tomu, aby příslušníci některých stavů nebo všichni občané měli ženy, děti a majetek společné, zde ovšem odpadají. V Zákonech se již nenavrhuje rozdělení občanů do stavů s rozdílným politickým postavením, nýbrž do čtyř tříd podle výše majetku. Všichni občané by zde měli své vlastní rodiny i soukromý majetek a podíleli by se na řízení obce. Přesto i v Zákonech nalézá Aristotelés řadu závažných nedostatků. Předně zjišùuje, že i v tomto Platónově díle se skrytě předpokládá rozdělení svobodných obyvatel obce do dvou skupin s rozdílným politickým postavením. Na jedné straně by to byl kolektiv občanů žijících z výnosů svých pozemkových podílů (obhospodařovaných především otroky) a plně se věnujících svému vlastnímu zdokonalování, politické činnosti a v případě nutnosti i vojenské službě, na druhé straně cizinci vykonávající všechna povolání potřebná pro život obce (např. lékaři, učitelé, řemeslníci). Občané této obce by tedy vedli stejný způsob života jako dva vyšší stavy navrhované v Ústavě, usedlí cizinci by zase tvořili obdobu politicky bezprávného třetího stavu, opět s problémy, na něž Aristotelés upozornil již v předcházející kapitole. Proto podle Aristotela není mezi návrhy nejlepší obce z Platónovy Ústavy a ze Zákonů tak velký rozdíl, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Za další nedostatek projektu nejlepší obce předloženého v Zákonech pokládá Aristotelés nepodání návrhu, jak zajišùovat prostředky potřebné k obraně před nepřátelskými vpády. V Zákonech se sice uvažuje o rozdílném vyzbrojení občanů jednotlivých majetkových tříd i o ustanovování vojenských velitelů, ale ponechává se přitom stranou nutnost přizpůsobovat vojenskou sílu obce potenciálním nepřátelům. I když obec se nemá zaměřovat na válečné výboje, její vojenská síla musí být podle Aristotela taková, aby odstrašovala možné útočníky hrozbou přenesení války na jejich vlastní żemí. Při kritice tohoto nedostatku (i některých dalších) nebere však Aristotelés opět v úvahu celkový kontext úvah předkládaných v Zákonech. Účastníci fiktivní rozmluvy zde totiž uvažují pouze o těch zákonech, které považují za nejdůležitější pro dosažení harmonie a spravedlnosti v navrhovaném společenství, všechna ostatní potřebná opatření by si měla nejlepší obec po svém založení uzákonit sama.

Za problematické považuje Aristotelés v Zákonech i omezování výše majetku občanů. Ten by se směl v navrhované obci zvýšit maximálně na pětinásobek. Stanovení takové hranice bez zřetele na skutečné poměry podle Aristotela nevylučuje ani nadbytečné hromadění majetku, spojené nutně s plýtváním a rozmařilostí, ani velmi skrovný způsob života, i když diferencovaný podle jednotlivých majetkových tříd.

Další Aristotelova kritika se týká problému, který byl v mnoha řeckých obcích často velmi aktuální. Navrhuje-li se v Platónových Zákonech rozdělení zemědělské půdy na neměnný počet dílů, z nichž každý by patřil jedné rodině, a přitom se neuvažuje o regulování porodnosti, jak by se v budoucnosti řešilo možné přelidnění obce a s ním spojená chudoba? V řeckých obcích to většinou vedlo k zakládání nových osad na méně obydlených żemích nebo k odchodu části občanů do cizích služeb, ale v Zákonech se o této možnosti neuvažuje. K problematice optimálního počtu občanů v obci se Aristotelés vrací v VII. knize Politiky, ale i tam tuto ožehavou otázku plně neřeší.

Kritické výtky adresuje Aristotelés v 6. kapitole II. knihy Politiky i způsobu obsazování úřadů navrhovanému v Zákonech. Na jedné straně zde nalézá výrazný demokratický prvek ve vybírání některých úředníků losem, ale na druhé straně zjišťuje, že složitý systém voleb do mnoha úřadů, který se v Zákonech navrhuje, zřetelně preferuje zájmy zámožnějších vrstev. Stejný cíl sleduje i ustanovení, podle něhož by účast na jednání sněmu byla povinná jen pro zámožnější občany. Politické zřízení spravedlivé obce, jak je navrhováno v Zákonech, je tedy jakousi směsí demokratických a oligarchických prvků (oligarchie je pro Aristotela vládou méně početné skupiny, zpravidla bohatých občanů), důraz na mravní a odbornou kvalifikaci vládců, příznačný pro aristokracii, zde zcela chybí. Z tohoto důvodu odmítá Aristotelés názor účastníků rozmluvy líčené v Zákonech, že předkládají návrh druhého nejlepšího politického zřízení, který se od prvního projektu z Ústavy odchyluje pouze proto, aby se více přiblížil životu v současných řeckých obcích. Lze-li politické zřízení nejlepší obce navrhované v Ústavě charakterisovat jako aristokratické (vláda se zde plně svěřuje kvalifikovaným filosofům), jak by mohla být druhou nejlepší ústavou ta, v níž se patrně nebere žádný zřetel na mravní a odbornou kvalifikaci vládců?

Zjištění, že v politickém zřízení nejlepší obce navrhovaném v Zákonech se mísí demokratické prvky s oligarchickými, přivádí Aristotela k úvaze o jedné obecnější myšlence, kterou zastávali někteří jeho současníci, snad z Platónova okruhu. Je to názor, že v nejlepší ústavě by měly být smíšeny prvky všech známých ústav. Podle Aristotela lze s tímto názorem, resp. s jeho méně kategorickou formulací souhlasit: lepší ústavou bývá ta, která v sobě obsahuje prvky většího počtu politických zřízení. Míšení prvků různých zřízení si Aristotelés všímá i při kritice jiných ústav ve zbývajících kapitolách II. knihy Politiky a vrací se k němu i v dalších knihách tohoto spisu.

Uvádí-li např. při své klasifikaci ústav ve III. knize ústavní demokracii (politeiu v užším smyslu slova) jako jeden ze tří základních druhů správných politických zřízení (vedle království a aristokracie), ve IV. knize ji charakterisuje jako směs demokratických a oligarchických, resp. aristokratických prvků. Z různých variant ústavní demokracie zřetelně preferuje tu, při níž všichni občané mají právo volit úředníky a posuzovat jejich činnost (demokratický prvek), ale pro zastávání úřadů se vyžaduje potřebná kvalifikace (aristokratický prvek).

V dalších dvou kapitolách II. knihy Politiky se Aristotelés zabývá dvěma neuskutečněnými návrhy politických zřízení, které byly předloženy již dlouhou dobu před vznikem Platónových spisů Ústava a Zákony a jejichž autoři nebyli ani politiky ani filosofy. V 7. kapitole se předmětem Aristotelových kritických úvah stává návrh ústavy předložený pravděpodobně až po ústavních reformách Solónových (tj. po roce 594) jinak neznámým Faleou z Chalkedónu, v 8. kapitole jiný návrh, jehož autorem byl proslulý architekt Hippodamos z Milétu, žijící v 5. stol. př. n. l.

Aristotelés plně chápe základní záměr Faleovy ústavy, jímž bylo odstranění rozporů vznikajících z nerovnosti majetku. Spory mezi zámožnými občany a chudými narušovaly často politickou stabilitu ve většině řeckých obcí, o částečnou nápravu tohoto stavu se pokoušeli již dříve někteří řečtí zákonodárci, např. Solón, který v Athénách prosadil řadu opatření posilujících práva nemajetných vrstev a vydal také zákon zamezující jednotlivcům nabývat libovolné množství pozemků. (S omezováním výše majetku jsme se setkali i v návrzích uspořádání spravedlivé obce z Platónových Zákonů.) Přesto Aristotelés nalézá ve Faleově návrhu řadu nedostatků. Chybná je podle jeho názoru již výchozí Faleova představa, že vnitřní stabilitu obce (a patrně i dobrý život v ní) by zajistilo ustanovení, podle něhož budou mít všichni občané stejně velký majetek. Námitky, které Aristotelés vznáší proti tomuto tvrzení, se do značné míry shodují s jeho kritickými připomínkami k Platónovým Zákonům. Vždyť rovnost majetků sama o sobě nezajišťuje dobrý život, mohla by to být rovnost v nouzi, nebo naopak rovnost v nepřiměřeném, a proto škodlivém nadbytku. Jak by se také udržovala stejná výše majetků, když jednotlivé rodiny nebudou mít stejný počet potomků? Chybné je podle Aristotela i to, že Faleova ústava předepisuje majetkovou rovnost pouze ve vlastnění pozemků. Jsou přece i jiné druhy majetku (otroci, peníze apod.). Podobně jako účastníci diskuse líčené v Platónových Zákonech ani Faleas nevkládá do svého návrhu žádná ustanovení, která by zaručovala dostatečnou obranu obce před vnějšími nepřáteli, a také předpokládá, že řemeslníci nebudou mít v jeho ústavě žádná politická práva.

Základní záměr Faleovy ústavy vede Aristotela v 7. kapitole II. knihy Politiky i k dalším úvahám o negativních následcích uplatnění zásady naprosté rovnosti majetků. Zdatnější občané by se takovým ustanovením cítili nepochybně poškozeni, ale i méně schopní by hledali cesty, jak ho obejít. Faleas sice klade v této souvislosti velký důraz na výchovu (podle jeho ústavy by měla být rovnost nejen v majetku, ale i ve výchově), bez bližšího vymezení to však není podle Aristotela dostatečné. Bude-li totiž společná výchova taková, že mladí lidé pod jejím vlivem budou spatřovat hlavní cíl svého veškerého snažení v hromadění majetku nebo ve získávání poct za každou cenu, čeho se jí dosáhne? Pomoci může podle Aristotela jen taková výchova (nepochybně ve smyslu výchovného působení nejen učitelů, ale i zákonů), která naučí dobré povahy nechtít více, než potřebují, a špatným povahám znemožní uskutečňování nedobrých záměrů.

Hippodamos z Milétu navrhoval již před vznikem Platónových děl Ústava a Zákony rozdělení občanů do tří stavů, z nichž by však žádný nevytvářeli občané povolaní k řízení obce. Jeden stav měli tvořit řemeslníci, druhý rolníci a třetí ozbrojenci, kteří by se věnovali výhradně vojenské službě. Obdobně by měla být podle Hippodama rozdělena půda na tři části: z výnosu jedné by se hradily náklady na bohoslužby, druhá by sloužila k výživě vojáků a třetí by byla soukromým majetkem rolníků. I toto řešení Aristotela neuspokojuje. Způsob, jakým jsou mezi občany rozděleny zbraně, má podle jeho názoru závažný význam nejen pro obranu celého společenství před vnějšími nepřáteli, ale i pro určitou rovnováhu v politickém životě obce. V 6. kapitole II. knihy Politiky proto charakterisuje ústavní demokracii (politeiu) jako zřízení, v němž se na politickém životě podílejí všichni vlastníci zbraní, tj. všichni svobodní muži. Budou-li podle Hippodamovy ústavy vlastnit zbraně jen příslušníci třetího stavu, řemeslníci a rolníci se nutně stanou politicky méně významnými skupinami a mohou klesnout až na úroveň otroků. Budou-li však i příslušníci těchto stavů vlastnit zbraně, jaký význam má pro obec vydržování početné skupiny profesionálních válečníků? Kdo by vlastně měl na starosti obhospodařování půdy určené pro jejich výživu (a obdobně i práci na pozemcích, z jejichž výnosu by se hradily náklady na bohoslužby)?

Velkou pozornost věnuje Aristotelés v 8. kapitole II. knihy Politiky i Hippodamovým návrhům, které směřovaly k výrazným změnám v řeckém soudnictví. Sice jen krátce se zmiňuje o Hippodamově názoru, že by postačovaly tři druhy zákonů (lišících se od sebe tím, zda jejich cílem je ochrana cti, nebo majetku anebo života občanů), ale obšírně polemisuje s návrhem, aby soudci ve všech trestních věcech sami rozhodovali o vině v jednotlivých bodech obžaloby a o výši trestu. Pro soudnictví v mnoha řeckých obcích bylo totiž příznačné, že soudci museli ve většině případů při svém rozhodování plně akceptovat návrh jedné strany, tj. museli se zcela přiklonit buď k návrhu žalobce, nebo žalovaného. Aristotelés při kritice tohoto Hippodamova návrhu obhajuje tradiční způsob rozhodování soudců. Poukazuje především na to, že při rozdílných názorech jednotlivých členů porotních soudů na míru viny a výši trestu by bylo velmi obtížné se shodnout na konečném verdiktu.

V 8. kapitole II. knihy se Aristotelés zabývá podrobně ještě další Hippodamovou myšlenkou, která se týkala velmi závažného úseku politického života. Hippodamos totiž ve svém návrhu ústavy předpokládal možnost měnit v odůvodněných případech již přijaté zákony. Problematika změn zákonů byla v mnoha řeckých obcích často diskutována, protože mnohá zákonná ustanovení se ukazovala jako nedokonalá, ale většinou nebylo možno odhadnout všechna risika spojená s jejich změnami. Podle Aristotela je třeba v plně odůvodněných případech nahrazovat nedokonalé zákony lepšími, avšak vždy s velkou opatrností, neboù každá změna může oslabit důvěru veřejnosti v pevnost zavedené právní soustavy.

V dalších třech kapitolách II. knihy Politiky se Aristotelés zabývá třemi ústavami, které byly již před dlouhou dobou zavedeny do politického života. Je to ústava spartská, krétská (přesněji řečeno: společné jádro ústav několika dórských obcí na Krétě) a kartáginská.

Aristotelés se zde soustřeďuje na tyto tři ústavy nepochybně proto, že do značné míry souhlasí s názorem mnoha tehdejších řeckých vzdělanců, kteří je pokládali za nejlepší ze všech zavedených politických zřízení. Není ani překvapivé, že k těmto nejlepším ústavám neřadí soudobou athénskou demokracii. Hluboká krize, v níž se ocitla athénská demokracie po smrti Perikleově a jejíž následky se již nepodařilo zcela odstranit, vzbuzovala u řady Athéňanů (především z aristokratických vrstev) nedůvěru nebo přímo odpor k tomuto politickému zřízení. Velmi výrazně se to projevuje např. v návrzích z Platónovy Ústavy, podle nichž by spravedlivá obec měla zcela aristokratické uspořádání. Významný athénský spisovatel a jeden ze Sókratových žáků Xenofón se zase po určitou dobu otevřeně přikláněl ke Spartě a vysoce hodnotil její ústavu. Odmítavě se k soudobé athénské demokracii stavěl i Aristotelés. Dosvědčuje to jak jeho kritické hodnocení vývoje politického zřízení Athén ve 28. kapitole Athénské ústavy, tak i jeho krátký výklad o této problematice ve 12. kapitole II. knihy Politiky i některé další zmínky v jiných knihách tohoto spisu. Pro vývoj athénské demokracie bylo podle Aristotela již od doby Perikleovy příznačné, že politici stále více nadbíhali přáním širokých lidových vrstev a rozmary voličů začaly být stavěny nad zákony. Zmíněné aristokratické prvky, jejichž přimíšení do ústavní demokracie pokládá Aristotelés za velmi žádoucí (tj. přihlížení k morálním a odborným předpokladům lidí pověřovaných úřady), zde ustoupily zcela do pozadí, což otevřelo přístup k vládě neschopným a mravně špatným demagogům. Tyto poměry („nynější demokracii“) Aristotelés ostře odlišuje od „zděděné demokracie“, tj. od podoby, kterou dostalo politické zřízení Athén díky Solónovi. Tohoto státníka hodnotí Aristotelés velmi příznivě a obhajuje ho i proti výtkám ze strany některých athénských aristokratů.

Nedostatečný důraz na mravní a odborné předpoklady lidí pověřených vládou vytýká Aristotelés v 9. kapitole II. knihy Politiky i spartské ústavě, u níž na jiných místech stejného spisu vyzdvihuje její aristokratické zaměření. Tuto chybu nalézá ve způsobu výběru občanů do všech rozhodujících vládních úřadů, tj. do sboru eforů, do rady starších a koneckonců i do úřadu králů (ti by měli být podle Aristotela vybíráni spíše na základě svého dosavadního života než podle příslušnosti k určitému rodu). Za určitou nedůslednost pokládá Aristotelés i vytvoření úřadu velitele loďstva, který byl nezávislý na králích velících pozemním silám. Přísné kritice podrobuje Aristotelés i jiné nedostatky politického zřízení a občanského života ve Spartě. Je to především bezprávné postavení porobených heilótů, které jejich těžký úděl vede ke stále novým pokusům zbavit se svých krutých vládců. Samozřejmě od počátku chybné bylo podle Aristotela zaměření veškerého spartského zákonodárství i výchovy na vedení války. Jsou-li muži vychováni pouze k vojenské zdatnosti, nerozvine se v nich mnoho jiných schopností potřebných v době míru. Orientace spartského zákonodárství na válku se projevila i v další chybě, kritisované již v Platónových Zákonech. Spartské zákony se totiž týkaly pouze mužů, kdežto život žen nebyl vázán potřebnými normami. Právě v tom spatřuje Aristotelés prvotní příčinu příslovečné volnosti spartských žen, která ohrožovala i stabilitu rodinných majetků a přispívala ve Spartě k obecné touze po bohatství. Tato kritika se zřejmě týkala především neutěšených poměrů v období všestranné krize, do níž se Sparta dostala brzy po úspěšném skončení peloponnéské války, ale základní chybu je podle Aristotela nutno hledat v již zmíněné původní orientaci spartské ústavy. Ta chtěla vést občany ke střídmosti a k přísné vojenské kázni, aby byli schopni zajistit bohatství obce, ale došlo k opaku: obec zchudla a občané se stali zištnými.

Méně podrobný je kritický rozbor krétské ústavy, který Aristotelés předkládá v 10. kapitole II. knihy Politiky. Bylo to dáno již tím, že krétská ústava se ve většině hlavních ustanovení velmi podobala spartské, ale nepochybně k tomu přispěla i menší Aristotelova znalost poměrů na Krétě (většinu informací o politických poměrech na tomto ostrově Aristotelés patrně čerpal z díla řeckého historika Efora). Z krátkých Aristotelových zmínek vyplývá, že postavení potomků původního krétského obyvatelstva podmaněného dórskými přistěhovalci bylo značně lepší než osud heilótů ve Spartě. Tito tzv. perioikové obdělávali půdu a platili svým vládcům daně, ale ve svém životě se mohli řídit starými krétskými zákony, z nichž vycházely i ústavy obcí založených dórskými osadníky. (Je pozoruhodné, že při výkladu o spartské ústavě se Aristotelés vůbec nezmínil o obdobném postavení početných perioiků na území ovládaném Spartou). Příznivě hodnotí Aristotelés i způsob, jakým bylo na Krétě zajištěno společné stolování občanů, zvláště ve srovnání se Spartou, kde na obdobné instituci nalezl závažné chyby. Za nedobrou stránku politického života krétských obcí pokládá Aristotelés především časté zasahování silných nátlakových skupin do činnosti tzv. kosmů, kteří měli obdobné pravomoci jako spartští efoři. Kosmové byli nátlakem takových skupin donucováni i k odstoupení ze svého úřadu, což Aristotelés hodnotí jako mocenský, nikoli politický způsob ovlivňování vládců, který by měl být eliminován vhodným zákonným ustanovením.

Poslední ze skutečně zavedených ústav, jíž se Aristotelés podrobněji zabývá v II. knize Politiky, je kartáginská. Z ústav zkoumaných Aristotelem je kartáginská také jedinou, která nevznikla v řeckém prostředí. S kartáginskou říší se dostávali Řekové do styku především na Sicílii, kde tamní řecké obce byly nuceny po více než dvě století odolávat pokusům Kartága (řec. Karchedón) o plné ovládnutí této oblasti (tzv. řecko-kartáginské války). Mocný nepřítel si u Řeků získal respekt nejen svou vojenskou mocí a bohatstvím, ale i některými jinými přednostmi svého způsobu života. Platilo to i o politickém zřízení kartáginské obce, které bylo v Řecku hodnoceno již před Aristotelem velmi positivně. Aristotelés nalézá v kartáginské ústavě mnoho shod se spartskou a s krétskou a oceňuje v ní především smíšení prvků aristokracie a ústavní demokracie. Zvláště vyzdvihuje skutečnost, že lid zde má právo posuzovat činnost a návrhy úřadů a vznášet proti nim námitky. I v politickém životě Kartága ovšem zjišùuje některé nedostatky. Nesouhlasí s názorem Kartáginců, že při obsazování úřadů se má přihlížet nejen ke zdatnosti (schopnostem a mravním předpokladům) uchazečů, ale i k jejich majetkovým poměrům, protože pouze bohatí lidé mají dostatek volného času k řízení obce. Podle Aristotela má sama ústava, resp. její tvůrci, směřovat k vytváření takových podmínek, aby lidé se schopnostmi k řízení obce nebyli pohlcováni všedními existenčními starostmi a měli dostatek času nejen k vykonávání úřadu, ale i v soukromí, tj. ke svému dalšímu zdokonalování. Z Aristotelova výkladu rovněž vyplývá, že kartáginští voliči oceňovali bohatství každého uchazeče o zvolení především podle toho, jak k nim byl štědrý. Takto pojaté volební kampaně byly ovšem velmi nákladné. Aristotelés to hodnotí slovy, že i nejvyšší úřady v Kartágu byly vlastně na prodej. To mívalo i další neblahý následek: zvolení úředníci se ve svém úřadu často snažili získat co nejrychleji zpět prostředky, které vynaložili na získání podpory voličů – nepochybně v prvé řadě na úkor obce.

Další nedostatek politického zřízení v Kartágu spatřuje Aristotelés v tom, že titíž lidé jsou zde s oblibou pověřováni více úřady. Podle jeho názoru to odporuje zásadě, že jednu práci vykoná nejlépe jeden člověk (tj. každý člověk se má soustředit jen na jednu práci, a to na takovou, pro niž má nejlepší předpoklady). Z této zásady ostatně vycházeli při svých úvahách o spravedlivé obci již účastníci diskuse líčené v Platónově Ústavě.

12. kapitola Politiky je jakýmsi krátkým dodatkem k předcházejícím Aristotelovým výkladům o nejlepších ústavách. Aristotelés v ní podává stručnou informaci o nejstarších autorech ústav i různých zákonných ustanovení v řeckých obcích. Poměrně největší pozornost zde věnuje Solónovi a jeho reformám politického života Athén. Jak již bylo zmíněno výše, hodnotí Solóna velmi příznivě, a o to kritičtěji se vyjadřuje o pozdějším vývoji athénské demokracie. Ve svém výkladu uvádí z pozdějších athénských politiků jmenovitě pouze Efialta a Periklea (opomíjí zde např. o něco dříve působícího Kleisthéna a jeho významné ústavní změny, o nichž pojednává dosti podrobně v 21. kapitole Athénské ústavy), jehož nástupce pak souhrnně charakterisuje jako demagogy.

Z dalších starých zákonodárců a tvůrců ústav se Aristotelés ve 12. kapitole II. knihy Politiky krátce zmiňuje o Zaleukovi, Charondovi, Onomakritovi, krétském Thalétovi, Lykúrgovi, Filolaovi, Drakóntovi, Pittakovi a Androdamantovi. Přitom vyslovuje některé pochyby o tradičně uváděné časové posloupnosti těchto mužů. U každého z nich se soustřeďuje jen na vytčení jeho individuálního přínosu k řeckému zákonodárství, tj. na ustanovení, jimiž se daný zákonodárce odlišuje od jiných tvůrců zákonů. V této souvislosti se znovu krátce zmiňuje i o přínosu Faleově a Platónově.

II. kniha Politiky nám poskytuje řadu cenných informací, potřebných pro hlubší porozumění obsahu dalších knih tohoto Aristotelova spisu. Objasňuje nám některé historické důvody, které vedly Aristotela k přesvědčení o vhodnosti míšení prvků různých ústav, k jeho pojetí výchovy jako významné součásti života obce, ke zdůrazňování významu volného času jako nutného předpokladu k rozvíjení positivních schopností člověka a k politické činnosti. Setkáváme se zde i s nástinem řady zásad politického života, které jsou pak podrobně vysvětlovány v dalších knihách Politiky. Aristotelova kritika návrhů spravedlivé obce z Platónových spisů Ústava a Zákony nám také umožňuje učinit si přesnější představu o způsobu, jakým Aristotelés přistupoval k názorům svých předchůdců. II. kniha je také mimořádně cenným, i když ne zcela spolehlivým pramenem zpráv o politických dějinách Řecka a o tehdejších ústavách. Pro práci na Politice si Aristotelés dal pořídit písemné přehledy politických zřízení 158 řeckých obcí a sám podrobně popsal a zhodnotil některé jejich ústavy.

Aristotelova Politika byla dosud přeložena do češtiny dvakrát. Poprvé ji přeložil průkopník překládání Aristotelových spisů do českého jazyka Pavel Vychodil. Druhý překlad pořídil v roce 1939 náš zasloužilý překladatel Aristotelových spisů Antonín Kříž.

Nový překlad byl pořízen podle edice W. D. Rosse Aristotelis Politica, Oxonii 1992. Na odchylky upozorňujeme v poznámkách.

 

 

Obsah

 

Úvod . . . 7

ΠΟΛΙΤΙΚΩΝ B / Politika II . . . 25

1. kapitola
Předběžné poznámky ke kritickému zkoumání vybraných ústav

2. kapitola
Kritika požadavku naprosté jednoty obce v Platónově Ústavě

3. kapitola
Kritika úvah o společných ženách a dětech v Platónově Ústavě

4. kapitola
Další kritika úvah o společných ženách a dětech v Platónově Ústavě

5. kapitola
Kritika úvah o společném majetku v Platónově Ústavě

6. kapitola
Kritika Platónova spisu Zákony

7. kapitola
Faleova ústava

8. kapitola
Hippodamova ústava

9. kapitola
Lakedaimonská (spartská) ústava

 

Poznámky . . . 93

Seznam zkratek . . . 203

Výběrová bibliografie . . . 205

Jmenný rejstřík . . . 223

Věcný rejstřík . . . 224