Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Předmluva k druhému vydání

Je tomu dnes více než pětadvacet let, co Předsókratovští filosofové vyšli poprvé; od té doby vyšlo mnoho reedic, až do r. 1963 s drobnými opravami a potom beze změn. Během posledních několika let si G. S. Kirk a J. E. Raven byli vědomi toho, že nemá-li kniha zastarat, bude brzy třeba připravit revidované vydání. J. E. Raven se však netěšil dobrému zdraví a jeho badatelské zájmy se obrátily výlučně k botanice; požádal proto G. S. Kirka, aby odhadl situaci a navrhnul třetího člena autorského týmu. Náhoda tomu chtěla, že ta část knihy, kterou původně zpracoval J. E. Raven, volala po největší revizi vzhledem k tomu, jakým vývojem prošly odborné zájmy; ale také G. S. Kirk pracoval na jiných tématech a do náročného podniku potřeboval spolupracovníka. V r. 1979 přijal tuto roli M. Schofield; mezi všemi třemi zúčastněnými panovala naprostá shoda v tom, jak má být práce provedena.

Nové vydání obsahuje nemalé a důležité změny. M. Schofield napsal úplně znovu kapitoly o eleatech a pythagorejcích, hlavně s ohledem na práci analytických filosofů, pokud jde o eleaty, a Waltera Burkerta (zejména), pokud jde o pythagorejce – tyto nové příspěvky si vyžádaly určité přehodnocení cornfordovsko-ravenovského pohledu na vzájemné vztahy mezi oběma školami. Alkmaión byl začleněn do těchto kapitol. Podobně M. Schofield úplně přepsal kapitolu o Empedokleovi, aby mohl zohlednit reinterpretace J. Bollacka, G. Zuntze a dalších i kontroverze, jež vyvolaly. Doufáme, že uspořádání zlomků z Empedoklea v jejich pravděpodobně původním pořadí bude pro čtenáře užitečnější. Kapitola o Anaxagorovi naproti tomu zůstává z velké části taková, jak ji napsal J. E. Raven; M. Schofield uvedl v poznámkách, jak se jeho vlastní řešení (viz k tomu jeho An Essay on Anaxagoras, Cambridge 1980) mohou tu a tam lišit, ale bylo přáním všech tří autorů, aby tato kapitola zůstala v podstatě beze změn. Také Archelaos zůstává nezměněný a Diogenés byl rozšířen o jednu jedinou poznámku; u atomistů přepsal M. Schofield oddíly týkající se metafyzických principů, atomů a prázdna a váhy atomů (aby zohlednil práce D. J. Furleye, J. Barnese, D. O’Briena a dalších) a také oddíly o epistemologii a etice – oddíl o etice je z velké části dílem Dr. J. F. Procopé, jemuž patří naše vřelé díky.

Úvodní část knihy v celém rozsahu revidoval G. S. Kirk, ale úplně znovu přepisoval jen málo. Kapitola I o předchůdcích byla místy přeorganizována, zkrácena a zjednodušena a byla rozšířena o oddíly věnované novým orfickým nálezům, Alkmanovu kosmogonickému zlomku a přechodu od mýtu k filosofii. Za poslední čtvrtstoletí se objevila celá záplava publikací o miléanech, Xenofanovi a Hérakleitovi, ale ve srovnání s pracemi o pythagorejcích, eleatech a Empedokleovi měla jen malý dopad. V úvahu byly vzaty zejména příspěvky C. H. Kahna (o Anaximandrovi a Hérakleitovi), J. Barnese a W. K. C. Guthrieho, ale interpretace a prezentace se navzdory četným drobnějším zásahům nijak pronikavě nezměnily. To je odrazem společného přesvědčení autorů, že kniha ve svém přístupu a svých důrazech nemá být radikálně měněna, pokud to není nutné; a také mínění přinejmenším G. S. Kirka, že navzdory veškeré bitevní vřavě nebyly skutečné pokroky, pokud jde o tyto rané myslitele, nijak velké.

Výrazným zlepšením, zejména pro ty četné čtenáře, kteří užívají spíše překladů než řeckých textů, je jejich přenesení do hlavního textu.

Bibliografie byla aktualizována a nový Index locorum je dílem pana N. O’Sullivana, jemuž autoři upřímně děkují, stejně jako nakladateli a tiskařům za jejich pomoc a za péči, kterou věnovali poměrně složitému textu. „Autoři“ však znamená – bohužel – jen ti, kteří zůstali na živu, nebo J. E. Raven zemřel v březnu 1980 ve svých 65 letech; jeho pozoruhodné vlastnosti a jeho osobnost jsou dobře zachyceny ve sborníku John Raven by his Friends (publikovaném 1981 vdovou po Johnu Ravenovi, paní Faith Raven, z Docwra’s Manor, Shepreth, Herts., England). Veselejší je skutečnost, že tuto knihu můžeme znovu věnovat profesoru F. H. Sandbachovi, jehož hluboká vzdělanost se nyní těší ještě většímu uznání, než tomu bylo tehdy.

G. S. K.  Červen 1983
M. S.

Předmluva k prvnímu vydání

Tato kniha je určena především těm, kdo mají více než jen příležitostný zájem o dějiny raného řeckého myšlení; nicméně tím, že jsme přeložili všechny řecké pasáže a že jsme některé podrobnější diskuse odsunuli do poznámek malým písmem na konci příslušných odstavců,[ 1 ] jsme chtěli tuto knihu učinit přístupnou také pro ty zájemce o dějiny filosofie nebo vědy, kteří nejsou předem nijak obeznámeni s touto fascinující oblastí.

Dva body je třeba zdůraznit. Za prvé, omezili jsme se na hlavní předsókratovské „přírodní filosofy“ a jejich předchůdce, kteří se zabývali hlavně přírodou ( fysis) a souvislostí věcí jako celku. Specializovanější vědecké zájmy se rozvíjely souběžně s tím v průběhu šestého a pátého století př. Kr., zejména v matematice, astronomii, geografii, lékařství a biologii; pro nedostatek místa a do určité míry též pro nedostatek pramenů jsme tato témata nesledovali nad rámec zájmu hlavních přírodních filosofů. Vyloučili jsme také sofisty, jejichž pozitivní filosofický přínos, často zveličovaný, se uplatnil hlavně na poli teorie poznání a sémantiky. Za druhé, naším cílem nebylo podat nezbytně ortodoxní výklad (je-li vůbec něco takového představitelné na poli, kde se názory tak rychle mění), nýbrž dali jsme na mnoha místech přednost prezentaci naší vlastní interpretace. Zároveň jsme však ve sporných bodech obvykle zmínili jiné interpretace a snažili se vždy poskytnout čtenáři nejdůležitější materiál potřebný k tomu, aby si mohl utvořit vlastní úsudek.

Část pojednávající o iónské tradici, včetně jejích předchůdců a také atomistů a Diogena (tj. kapitoly I–VI, XVII a XVIII), spolu s poznámkou o pramenech jsou dílem G. S. Kirka; část pojednávající o italské tradici spolu s kapitolami o Anaxagorovi a Archelaovi (tj. kapitoly VII–XVI) napsal J. E. Raven. Příspěvky každého z autorů byly samozřejmě podrobeny detailní kritice druhého autora a koncepce knihy jako celku je jejich společným dílem.

Je třeba přiznat, že rozsah různých částí knihy je spíše nerovnoměrný. V případech, kde jsou doklady úplnější a jasnější – zejména tam, kde se dochovaly podstatné zlomky, jako např. u Parmenida – může být komentář přirozeně kratší; ale tam, kde jsou doklady vzácnější a méně jasné, např. u Anaximandra či u pythagorejců, musí být náš vlastní výklad delší a komplikovanější. Zvláště první kapitola, která pojednává o často zanedbávané části tématu, je místy možná podrobnější, než si její význam pro pozdější kapitoly žádá, a neodborníci proto udělají lépe, budou-li ji číst až nakonec.

Citovali jsme jen ty nejdůležitější texty, a to ve výběru, který je nutně do určité míry subjektivní. Téměř úplný soubor zlomků a svědectví čtenář nalezne v knize H. Diels, Die Fragmente der Vorsokratiker (5. a pozdější vydání, Berlin 1934–1954, vyd. W. Kranz). Na toto základní dílo odkazujeme zkratkou DK. Jestliže k odkazu na citovanou pasáž přidáváme číslo podle DK (např. DK 28 A 12), znamená to, že DK v daném oddílu uvádějí delší úryvek z citované pasáže než my.

Odkaz na DK vypouštíme v případech, kdy uvádějí kratší nebo stejně dlouhou citaci daného textu, a také v případech zlomků (tj. tam, kde číslo zlomku podle Dielse je totožné s číslem v odpovídajícím oddíle B v DK).[ 2 ] Tam, kde se v citovaných textech vyskytují doplňky bez dalších informací, jde obvykle o doplňky Dielsovy a čtenář se může obrátit k textově kritickému aparátu v DK.

Jsme samozřejmě zavázáni mnoha přátelům za jejich návrhy a pomoc; a nemusíme dodávat, že jsme zavázáni také předchozím autorům, jako byli E. Zeller, J. Burnet, F. M. Cornford, D. Ross a H. Cherniss.

Mnohé z těchto dluhů jsme uvedli v textu. Za typografickou radu a pomoc děkujeme tiskařskému týmu Cambridge University Press.

H. Lloyd-Jones a I. R. D. Mathewson četli korektury a přispěli mnoha cennými návrhy. Výjimečným způsobem přispěl také F. H. Sandbach, který k poslední verzi textu přičinil množství přesných a učených poznámek, jež pro nás měly nesmírnou cenu. Právě jemu bychom tuto knihu rádi věnovali jako nedokonalou obětinu.

Cambridge, květen 1957

J. E. R., G. S. K.

Prameny k předsókratovské filosofii

A. Přímé citace

Skutečné zlomky předsókratovských myslitelů jsou dochovány v citacích u pozdějších starověkých autorů, počínaje Platónem ve čtvrtém století př. Kr. až po Simplikia v šestém století po Kr. a ve vzácných případech dokonce až po byzantské autory jako Jan Tzetzés. Stáří pramene, v němž se daná citace vyskytuje, ovšem není spolehlivým vodítkem pro stanovení její přesnosti. Tak např. o Platónovi je všeobecně známo, že si při citování z nejrůznějších pramenů počíná velmi volně; často mísí citaci s parafrází a jeho postoj k předchůdcům zhusta není objektivní, ale humorný nebo ironický. Naproti tomu novoplatonik Simplikios, který žil celé tisíciletí po předsókraticích, zaznamenává dlouhé a zjevně přesné citace, zejména z Parmenida, Empedoklea, Anaxagory a Diogena z Apollónie; nečiní tak pro okrasu, ale proto, že ve svých komentářích k Aristotelově Fyzice a spisu O nebi pokládal za nutné vyložit Aristotelovy názory na jeho předchůdce pomocí citací jejich skutečných slov. Místy tak Simplikios učinil obšírněji, než bylo zapotřebí, protože – jak sám říká – dané starověké dílo bylo už jen vzácně dostupné.

Aristotelés podobně jako Platón uváděl relativně vzácně přímé citace. Jeho hlavní význam spočívá v tom, že přináší shrnutí a kritiku starších myslitelů. Za samostatnou zmínku stojí kromě Platóna, Aristotela a Simplikia následující prameny doslovných úryvků: (i) Plútarchos, akademický filosof, dějepisec a esejista prvního a počátku druhého století po Kr., uvádí ve svých rozsáhlých Morálních pojednáních stovky citací (často rozvedených, doplněných nebo částečně přeformulovaných) z předsókratovských filosofů.

(ii) Sextos „Empeirikos“, skeptický filosof a lékař pozdního druhého století po Kr., podal výklad teorií Ainesidéma, který žil asi o dvě století před ním a sám vycházel do značné míry z hellénistických pramenů. Sextos cituje četné pasáže týkající se poznání a spolehlivosti smyslů.

(iii) Klement Alexandrijský, učený představený katechetické školy, žil v druhé polovině druhého století po Kr. a na počátku století třetího. Klement konvertoval ke křesťanství, ale uchoval si zájem o řeckou literaturu všeho druhu a díky své široké znalosti a pozoruhodné paměti vyzdobil svá srovnání mezi pohanstvím a křesťanstvím četnými citacemi řeckých básníků a filosofů (zejména ve svém Protreptiku a v osmi knihách svých Strómateis čili Miscellaneí).

(iv) Hippolytos, římský theolog třetího století po Kr., napsal Vyvrácení všech herezí v devíti knihách, v nichž napadl křesťanské hereze a tvrdil, že jsou oživením pohanské filosofie. Např. Noétova hereze byla oživením Hérakleitovy teorie o koincidenci protikladů – tvrzení, které se Hippolytos snažil podepřít citací neméně než sedmnácti Hérakleitových výroků, z nichž mnohé jsou jinak neznámé.

(v) Diogenés Laertios zkompiloval pravděpodobně ve třetím století po Kr. triviální, ale z našeho hlediska významné Životy, názory a výroky slavných filosofů v deseti knihách. Do svých životopisných a doxografických poznámek, čerpaných povětšinou z hellénistických pramenů, zahrnul příležitostně krátké citace.

(vi) Jan Stobaios, autor pátého století po Kr., shromáždil ve své Antologii výchovné úryvky z celého spektra řecké literatury se zvláštním důrazem na etické výroky. Mnoho předsókratovských zlomků (zejména z Démokrita) se dochovalo u něho, často v poněkud deformované podobě. Stobaiovy hlavní prameny byly příručky a kompendia, kterých se v alexandrijské době vyrojilo velké množství.

Kromě výše uvedených pramenů se citace z předsókratiků vyskytují sporadicky i jinde: u epikurejce Filodéma; u stoiků jako Marcus Aurelius a eklektiků jako Maximos z Tyru; u křesťanských autorů mimo Klementa a Hippolyta, např. u Órigena; tu a tam u Aetia (srv. níže B,4, b; přímé citatce u Aetia jsou vzácné); v odborné literatuře, např. u lékaře Galéna, geografa Strabóna či u sběratele výroků o jídle a pití Athénaia; a v neposlední řadě u novoplatónských spisovatelů počínaje Núméniem přes Plótina, Porfyria a Jamblicha (oba posledně jmenovaní psali o Pythagorovi) až po Prokla a samozřejmě nedocenitelného Simplikia.

Na závěr těchto poznámek o pramenech přímých citací je třeba zdůraznit, že autor, který takovou citaci uvádí, nemusel nutně vidět originální dílo, nebo souhrny, antologie a kompendia všeho druhu, známé již od doby sofisty Hippii (str. 125, pozn. 17) a produkované ve velkém množství po dobu tří staletí po založení Alexandrie, byly pokládány za adekvátní náhražku většiny originálních prozaických děl odborného rázu.

B. Testimonia

(1) PLATÓN je nejstarším komentátorem předsókratiků (i když existují příležitostné odkazy u Euripida a Aristofana). Jeho komentáře jsou však ve většině případů jen přibližné, nebo jsou jako mnohé jeho citace inspirovány ironií či humorem. Např. jeho poznámky o Hérakleitovi, Parmenidovi a Empedokleovi jsou často spíše vtipně formulovaná obiter dicta, navíc jednostranná nebo přehnaná, než střízlivé a objektivní historické soudy. Ale za předpokladu, že si to uvědomujeme, má pro nás to, co Platón říká, velkou hodnotu. Jedna pasáž – Faidón, 96 nn. – podává užitečný, by stručný přehled o přírodovědném zkoumání pátého století.

(2) ARISTOTELÉS věnoval vážnější pozornost svým filosofickým předchůdcům než Platón a některým svým pojednáním předeslal řádný přehled jejich názorů, zejména v první knize Metafyziky. Jeho soudy jsou však často pokřiveny jeho vlastním pohledem na starší filosofii jako na klopotný pokrok směrem k pravdě, kterou on sám odhalil ve svých přírodovědných naukách, zejména v nauce o příčinách. Jeho spisy ovšem také obsahují mnoho cenných kritik a jsou zásobárnou faktických informací.

(3) THEOFRASTOS se ujal úkolu sepsat dějiny dosavadní filosofie, od Thaléta po Platóna, v rámci svého příspěvku k encyklopedické činnosti, kterou organizoval jeho učitel Aristotelés – právě tak jako se Eudémos ujal dějin theologie, astronomie a matematiky a Menón dějin lékařství. Podle soupisu jeho děl u Diogena Laertia napsal Theofrastos šestnáct (nebo osmnáct) knih Přírodovědných názorů (nebo Názorů přírodovědců, řecky Φυσικῶν δοξῶν); toto dílo vyšlo později ve zkráceném výtahu ve dvou svazcích. Dochovala se pouze větší část poslední knihy O vnímání; ale podstatné výňatky z první knihy O látkových počátcích opsal Simplikios ve svém komentáři k Aristotelově Fyzice. (Některé z těchto úryvků Simplikios přejal ze ztracených komentářů významného peripatetického komentátora Alexandra z Afrodisiady.) V této první knize Theofrastos pojednával o různých myslitelích zhruba v chronologickém pořadí a zaznamenával jejich město, jejich otcovské jméno a někdy též jejich životopisná data či vzájemný vztah. V ostatních knihách bylo pořadí chronologické jen v rámci hlavních tematických oddílů. Kromě těchto obecných dějin filosofie Theofrastos napsal zvláštní díla o Anaximenovi, Empedokleovi, Anaxagorovi, Archelaovi a Démokritovi (v několika svazcích). Tato díla jsou naneštěstí ztracena; je pravděpodobné, že si Theofrastos dal práci s četbou originálních děl těchto myslitelů. Soudě však podle dochovaných dokladů, i v těchto případech jsou jeho úsudky o nich odvozeny přímo z Aristotela a neprozrazují velké úsilí o nový a objektivní kritický pohled.

(4) DOXOGRAFICKÁ TRADICE. (a) Její povaha obecně. Theofrastovo velké dílo se ve starověku stalo standardní autoritou ve věci předsókratovské filosofie a je pramenem většiny pozdějších sbírek „názorů“ (δόξαι, ἀρέσκοντα či placita). Tyto sbírky mají různou podobu. (i) V těsném napodobení Theofrastova uspořádání je každé důležité téma probíráno ve zvláštním oddíle a o jednotlivých myslitelích se pojednává postupně v každém z těchto oddílů. Touto metodou postupoval Aetios a jeho zdroj, tzv. Vetusta placita (srv. str. 15 n.). (ii) Doxografové postupující životopisně pojednávali o názorech každého filosofa souhrnně a doplňovali je podrobnostmi z jeho života – zdrojem těchto podrobností byla z velké části bujná obrazotvornost hellénistických životopisců, jakými byli Hermippos ze Smyrny, Hierónymos z Rhodu a Neanthés z Kyziku. Příkladem výsledku této metody je životopisná všehochu Diogena Laertia. (iii) Jiný typ doxografického díla jsou tzv. Διαδοχαί neboli výklady o filosofických nástupnících. Jejich původcem byl peripatetik Sótión z Alexandrie, který okolo r. 200 př. Kr. napsal přehled předchozích filosofů uspořádaný podle škol. Známí filosofové byli uvedeni ve vztah jeden k druhému v nástupnictvích učitel–žák (Sótión tu jen v širší míře uplatnil a zformalizoval postup, který má svůj původ u Theofrasta); navíc byla jasně odlišena iónská škola od italské. Mnohá doxografická shrnutí u patristických autorů (zejména u Eusebia, Eirénaia, Arnobia, Theodóréta – který však užíval také přímo Aetia – a Augustina) se zakládají na stručných výkladech autorů nástupnictví. (iv) Chronograf Apollodóros z Alexandrie složil v polovině druhého století př. Kr. metrický výklad o životopisných datech a názorech filosofů. Zakládal se zčásti na Sótiónově rozdělení podle škol a učitelů a zčásti na Eratosthenově chronologii, která citlivě přiřazovala data k jednotlivým umělcům, filosofům, spisovatelům a politickým událostem. Apollodóros vyplnil mezery, které zůstaly u Eratosthena, na základě velmi libovolných kritérií: předpokládal, že akmé neboli období hlavní činnosti každého filosofa spadala do věku čtyřiceti let, a stanovoval ji tak, aby se kryla s nejbližším z řady významných historických dat, např. s pádem Sard r. 546/545 př. Kr. nebo založením Thúrií r. 444/443 př. Kr. Předpokládaný žák pak musel být vždy o čtyřicet let mladší než jeho předpokládaný učitel.

(b) Aetios a „Vetusta placita“. Dva dochované doxografické výtahy, navzájem velmi podobné, byly nezávisle na sobě pořízeny ze ztraceného originálu – souboru Názorů, jejž sepsal Aetios, jinak neznámý kompilátor, který žil pravděpodobně ve druhém století po Kr. a jehož jméno je známo díky zmínce u Theodóréta. Těmito dochovanými výtahy jsou jednak Epitomé přírodovědných názorů v pěti knihách, která je klamně vydávána za Plútarchovo dílo, a jednak Přírodovědné výpisky, které se objevují (z velké části) v první knize Stobaiovy Antologie. (Z Epitomé, která byla hojně čtena, pocházejí výpisky u pseudo-Galéna, Athenagory, Achillea a Cyrila.) Diels ve svém velkém díle Doxographi Graeci uspořádal tyto dva prameny do dvou paralelních sloupců jako Aetiova Placita. Tato Placita jsou naším nejrozsáhlejším, třebaže ne vždy nejpřesnějším doxografickým pramenem.

Aetiovo dílo se nezakládá bezprostředně na Theofrastových dějinách, ale na prostředkujícím výtahu z nich, pořízeném pravděpodobně v Poseidóniově škole v prvním století př. Kr. Toto ztracené dílo nazval Diels Vetusta placita. K názorům zaznamenaným Theofrastem v něm byly přidány názory stoiků, epikúrejců a peripatetiků a mnohé z toho, co bylo přejato z Theofrasta, bylo přeformulováno ve stoickém duchu. Aetios sám přidal další stoické a epikúrejské názory spolu s několika málo definicemi a úvodními komentáři. Přímo zVetusta placitačerpal Varro (u Censorina v De die natali) a přímý vliv je patrný také u Cicerona v Academica priora (II,37,118).

(c) Jiné důležité doxografické prameny. (i) Hippolytos. První kniha jeho Vyvrácení všech herezí, tzv. Filosofúmena připisovaná dříve Órigenovi, jsou životopisnou doxografií obsahující samostatné výklady o hlavních filosofech. Oddíly o Thalétovi, Pythagorovi, Empedokleovi, Hérakleitovi, eleatech a atomistech pocházejí z povrchního životopisného shrnutí a mají malou hodnotu; naproti tomu výklady o Anaximandrovi, Anaximenovi, Anaxagorovi, Archelaovi a Xenofanovi pocházejí z úplnějšího a mnohem hodnotnějšího biografického zdroje. Komentáře obsažené v této druhé skupině jsou namnoze podrobnější a méně nepřesné než odpovídající komentáře u Aetia. (ii) Pseudo-plútarchovská Strómateis. Tato krátká „Miscelanea“ (jež je třeba odlišovat od Epitomé z Aetia, která je rovněž připisována Plútarchovi) jsou dochována u Eusebia; pocházejí z podobného pramene jako druhá skupina výkladů u Hippolyta. Liší se tím, že se soustře ují na tematické okruhy z prvních knih Theofrasta, totiž na ty, které pojednávaly o látkovém počátku, kosmogonii a nebeských tělesech; obsahují velmi nabubřelou a domýšlivou interpretaci. Jsou v nich nicméně dochovány některé podrobnosti, jež se nevyskytují jinde. (iii) Diogenés Laertios. Pomineme-li životopisné podrobnosti sesbírané z početných zdrojů, několik užitečných chronologických údajů z Apollodóra a žalostné epigramy z Diogenova vlastního pera, jsou názory každého myslitele obvykle rozděleny do dvou odlišných doxografických informací: první (kterou Diogenés nazývá κεϕαλαιώδης neboli souhrnný výklad) pochází z bezcenného životopisného zdroje podobného tomu, jehož Hippolytos užil v první skupině výkladů, a druhý (ἐπὶ μέρους neboli podrobný výklad) pochází z obsáhlejší a spolehlivější epitomé podobné té, jíž Hippolytos užil v druhé skupině výkladů.

(5) ZÁVĚR. Je třeba připomenout známou skutečnost, že mnozí spisovatelé, kteří byli nezávislí na přímé theofrastovské tradici, věnovali raným filosofům samostatná díla. Např. akademický filosof čtvrtého století př. Kr. Hérakleidés Pontský napsal čtyři knihy o Hérakleitovi a totéž je známo o stoiku Kleanthovi; Aristotelův žák Aristoxenos zase sepsal životopisná pojednání, která zahrnovala životopis Pythagorův. Musíme proto připustit možnost, že se v pozdějších eklektických pramenech typu Plútarcha či Klementa mohou ojediněle objevovat soudy, které se nezakládají na Theofrastovi; většina takovýchto soudů, jež jsme schopni rozpoznat, však jeví známky aristotelského, stoického, epikúrejského nebo skeptického vlivu. Theofrastos zůstává hlavním zdrojem informací a jeho dílo známe prostřednictvím doxografů, z citací u Simplikia a z dochovaného spisu De sensu.

Ze všech těchto zdrojů je zjevné, že Theofrastos byl silně ovlivněn Aristotelem – který, jak bylo konstatováno, neusiloval o maximální historickou objektivnost, o jakou měl usilovat Theofrastos. Theofrastos také nebyl úspěšnější, než můžeme očekávat, pokud jde o porozumění motivům staršího období a jiného myšlenkového světa; dalším jeho nedostatkem je skutečnost, že měl sklon příliš masivním způsobem uplatňovat obecný výkladový vzorec, který jednou vypracoval, i v případech, kde se mu nedostávalo dokladů, a to zejména v oblasti kosmologie; tyto případy, jak se zdá, nebyly řídké. Plná důvěra v naše porozumění určitému předsókratovskému mysliteli je tedy oprávněná pouze tam, kde aristotelskou nebo theofrastovskou interpretaci – i tam, kde ji můžeme přesně rekonstruovat – potvrzují příslušné a prokazatelně autentické výňatky z tohoto filosofa samého.

[ 1 ] V českém překladu byly odsunuty do poznámek pod čarou.

[ 2 ] V českém překl. je odkaz na DK doplněn i tam, kde jej KRS vypouštějí.

 

Obsah

Předmluva k druhému vydání . . . 7
Předmluva k prvnímu vydání . . . 9
Úvodní poznámka . . . 11

I. Předchůdci filosofické kosmogonie . . . 18

Iónští myslitelé
II. Thalés z Milétu . . . 100
III. Anaximandros z Milétu . . . 130
IV. Anaximenés z Milétu . . . 184
V. Xenofanés z Kolofónu . . . 210
VI. Hérakleitos z Efesu . . . 233

Filosofie na Západě
VII. Pythagoras ze Samu . . . 278
VIII. Parmenidés z Eleje . . . 311
IX. Zénón z Eleje . . . 341
X. Empedoklés z Akragantu . . . 363
XI. Filolaos z Krotónu a pythagorejství pátého století . . . 415

Iónská odpověď
XII. Anaxagoras z Klazomen . . . 452
XIII. Archelaos z Athén . . . 493
XIV. Melissos ze Samu . . . 500
XV. Atomisté: Leukippos z Milétu a Démokritos z Abdér . . . 516
XVI. Diogenés z Apollónie . . . 557

Seznam zkratek . . . 583
Bibliografie . . . 594
Konkordance . . . 607
Rejstřík míst . . . 629
Jmenný rejstřík . . . 647
Věcný rejstřík . . . 657
Ediční poznámka . . . 662