Zdá se že máte v prohlížeči zakázaný javascript

You must have JavaScript enabled in your browser to utilize the functionality of this website.Click here for instructions on enabling javascript in your browser.

Pokročilé vyhledávání

Obsah

Úvod: Znovuobjevení judaismu

Druhý vatikánský ekumenický koncil (1962–1965) nepochybně představuje nejvýznamnější církevní událost našeho století. Jeho Constitutiones, Decreta a Declarationes znamenají konec jedné epochy a výchozí bod nového způsobu sebechápání církve, ať už ve směru ad intra (církev viděná sama o sobě, ve svém základním the­o­logickém ustrojení) či ad extra (viděná ve vztahu ke světu v širo­kém slova smyslu).

Tento proces obnoveného sebechápání byl umožněn především biblickým, liturgickým a theologickým hnutím, jehož závěry byly přijaty a nalezly své místo ve třech hlavních koncilních konstitucích: O litur­gii, O církvi a O zjevení.

Avšak každá obnova může nastat pouze prostřednictvím znovuobjevení kořenů a oné duchovní, kulturní a historické půdy, v níž se podle logiky diferenciace a individualizace tyto kořeny prodraly na světlo. To platí i pro církev: ježto se zrodila z judaismu a žila uvnitř judaismu po několik desetiletí, i když tento vztah byl dialektický a někdy i konfliktní, pouze ve světle judaismu může znovu odhalit svoji živoucí identitu. Odtud pramení síla a svěžest vyzařující z de­klarace Nostra aetate 4, jež jsou s dvacetiletým odstupem od konci­lu čím dál zřejmější.

Historický bod obratu

Říci, že deklarace Nostra aetate 4 znamená historický bod obratu, není pouhou efektní řečnickou frází. Tato slova pronesla významná autorita, kardinál J. Willebrands, prezident Komise pro náboženské vztahy s židovstvím, v oficiálním dokumentu, který podepsal v roce 1974, pod titulem Směrnice a pokyny k aplikaci koncilní deklarace „Nostra aetate 4“. Jedná se o historický bod obratu nikoli pouze na ideologické úrovni, poněvadž nutí historické křesťanství, aby revido­valo vlastní Weltanschauung, na jejímž základě se bohužel prosazo­valo a utvrzovalo opovržení a nenávist vůči Židům, nýbrž i na úrovni theologické, a sice v tom smyslu, že nutí – a nemůže nenutit – k přehodnocení celé theologie. Avšak přehodnotit theologii, to může zna­menat pouze jediné: znovu objevit hebrejsko-židovské kategorie, na jejichž základě se zrodila křesťanská zkušenost a jejichž prostřednic­tvím je tematizována a předávána dále. Stále častěji dnes slýcháme podobná tvrzení, jaká vyslovil L. Swidler:

Ježíš byl „rabi“, a ne „otec“, „učitel“, a ne „duchovní“; byl to Žid, a ne křesťan; chodil do synagogy, a ne do kostela; světil šabat, a ne neděli; modlil se aramejsky, a ne řecky nebo latinsky; četl Starý zákon, a ne Nový zákon; odříkával žalmy, a ne růženec; světil pesach (židovské velikonoce), šavu’ot (židovské letnice) a sukot (svátek stanů), a ne vánoce či postní dobu…[ 1 ]

Bohužel však nemáme odvahu vyvodit z toho patřičné theologické konsekvence. Neboť potvrdit Ježíšovo židovství ve skutečnosti znamená potvrdit – nechceme-li se spokojit s pouhou rétorikou – nevy­hnutelné ústřední postavení hebrejsko-židovských kategorií, uznat, že se k nim musíme vrátit a že se s nimi při veškeré snaze pochopit křesťanské tajemství musíme konfrontovat.

Ale proč se vůbec vracet k hebrejsko-židovským kategoriím? Proč si máme v srdci a mysli oživovat vzdálené, mytologické myšlenkové vzory, tak cizí modernímu vědeckému a technologickému myš­lení? A jakým způsobem nám mohou být nápomocna výrazová a vý­kladová paradigmata biblicko-hebrejské tradice, poté co se R. Bultmann energicky pustil do demytizace, bez níž by náboženský jazyk pro dnešního člověka zůstal němý a bez významu? Ale na­vzdory bultmannovské výzvě, která ve skutečnosti spíše než k odstranění mýtu vybízí k jeho správnému dekódování a interpretaci, odhalujíc v něm jeho symbolickou hloubku a zjevovatelskou sílu, jež byly dlouho podvázány omezujícím či slepým racionalismem[ 2 ] – ba dokonce právě kvůli této bultmannovské výzvě se znovuobje­vení původních hebrejsko-židovských kategorií stává nevyhnutelně důležitým úkolem theologie. Ve skutečnosti se v těchto vzdálených symbolických a mytologických kategoriích skrývají smysluplné pojmy a výrazy, které – jsou-li vnímány a je-li jim nasloucháno – mají schopnost obohatit a obšťastnit lidskou existenci, inspirujíce a oživujíce její výrazové a výkladové vzory. Tyto hebrejsko-židovské kategorie je tedy třeba znovu objevit proto, abychom opět moh­li slyšet v jeho původní čistotě onen logos světla a smyslu, který se do nich tehdy poprvé vtělil.

Hlas počátků

Toto je ten hlubší motiv theologické výzvy, jež vychází z deklarace Nostra aetate: je zapotřebí přehodnotit theologii a je třeba ji přehodnotit pomocí hebrejsko-židovských kategorií, protože právě v nich zaznívá čistý a očistný hlas počátků. Čistý: to jest nezamořený poz­dějšími kompromisy a zprostředkováními; očistný: protože je schop­ný sloužit jako kritická instance (od řeckého slovesa krínein: „rozli­šovat“, „soudit“) všech ostatních „hlasů“ a návrhů k další interpretaci. Jestliže znovu potvrzujeme význam počátků, neznamená to však, že zamítáme přítomnost a že se z nás stávají nostalgičtí laudatores temporis acti („velebitelé minulé doby“).[ 3 ] Kdyby toto znamenala láska k počátkům, byla by vlastně jen jistou formou útěku, a nikoli theolo­gickou snahou o očistu a obnovu. Láska k počátkům je ve skutečnosti láskou k přítomnosti, k přítomnosti naplněné smysluplnou kvalitou. Z tohoto hlediska pak „počátky“ nejsou rozměrem čistě časovým, nýbrž spíše ontologicko-strukturálním. Nejsou pouze událostmi, jež se přihodily ve vzdálené době, ale představují jakýsi základ, který podpírá přítomnost. Znovu objevovat počátky neznamená vzdalovat se od dneška, ale znovu nalézat kořeny, z kterých ony počátky vyrůs­tají.

Jaké však jsou ony „počátky“, z nichž vyrůstá naše církevní „dnes“, na nichž je vybudováno a o něž se opírá?

Nostra aetate 4 to připomíná tímto odstavcem:

Církev Kristova uznává, že počátky její víry a vyvolení se podle spasitelného tajemství Božího nalézají již u praotců, Mojžíše a proroků. Prohlašuje, že všichni věřící v Krista, kteří jsou dle své víry syny Abrahama, jsou zahrnuti do povolání tohoto praotce a že spása církve je tajuplně předzobrazena ve východu vyvoleného lidu ze země otroctví. Proto církev nemůže zapomenout, že zjevení Starého zákona přijala prostřednictvím onoho lidu, s nímž Bůh ve své nevýslovné milosti ráčil uzavřít svou starou smlouvu, a že se živí z dobrého olivovníku, na jehož kořen byly naroubovány větve olivovníku planého z nežidů. Neboť církev věří, že Kristus, náš pokoj, usmířil skrze kříž Židy a nežidy a učinil je jedním v Sobě samém.[ 4 ]

Původní kategorie, na kterých spočívá a o něž se opírá křesťanství, jsou původními hebrejsko-židovskými kategoriemi víry, vyvolení, povolání, exodu, lidu, otroctví, Starého zákona, smlouvy, kořene, po­koje a usmíření. Tyto kategorie jsou podobně jako studny umístěny uprostřed sídel křesťanské historie, kde napájejí a obšťastňují jejich obyvatele.

Svět liturgie

Avšak hovořit o kategoriích v sobě může skrývat jedno nebezpečí: že je budeme pojímat jako logicko-racionální nástroj. Pojem kategorie je jistě výplodem racionální aktivity, avšak obsah, k němuž odkazují, má jak podle židovské tradice, tak i podle autentické tradice křesťan­ské charakter existenciální: vyjadřují a přenášejí totiž živoucí skuteč­nosti, a nikoli jejich pouhé pojmové zpracování. Hovořit o víře, vyvo­lení, povolání, exodu atd. neznamená vypracovávat po­jmy nebo srovnávat ideje, nýbrž shrnovat a zhušťovat v prosté podstatě vyjád­řené jedním slovem či jednou větou tu nejhlubší životní zkušenost, zkušenost setkání s Tajemstvím, s Bohem. Náboženský jazyk judais­mu nevyrůstá z požadavku spekulativního rozumu, ale ze zanícení a tlaku životní zkušenosti poznamenané Boží přítomností a Božím slovem. Z tohoto důvodu judaismus postrádá theologii ve vlastním slova smyslu, tj. systematicky artikulovanou reflexi o Bohu, a dává přednost praktickému jednání a jazyku podobenství, jak je vyjadřují halacha a hagada.

Odtud pramení primární a fundamentální význam liturgie, chápané jako místo symbolického, leč bezprostředního setkávání s Bohem, místo, kde se nemluví o Bohu, ale kde se mluví k Bohu, kde se nepřemýšlí o Bohu, ale kde se přemýšlí v přítomnosti Boží, kde Bůh není objektem reflexe, nýbrž subjektem podněcujícím otázky. Toto místo, vytvářené gesty, slovy, hudbou, pohyby, poslechem, vyprávěním, odmlkami, mýty a obřady, je oním privilegovaným historickým mís­tem, v němž Izrael prožíval setkání s Bohem a kde se naučil pomocí takových kategorií jako vyvolení, smlouva, povolání, usmíření atd. rozumět sobě i jemu.

Vrátit se k počátkům musí proto pro církev znamenat vrátit se na ono místo, kde Izrael prožíval svoji zkušenost lidu Božího, vstoupit do tohoto rituálního světa, s nímž jsme spojeni i my, křesťané. Na začátku deklarace Nostra aetate 4 se praví doslova: „Zkoumaje ta­jemství církve (mysterium Ecclesiae perscrutans), připomíná tento svatý koncil pouto, jímž je lid Nového zákona duchovně svázán s po­kolením Abrahamovým.“ Text hovoří o poutu mezi církví a Izraelem, o čemsi, co je spolu sjednocuje. Jedná se o vazby nikoli nahodilé, nýbrž nepomíjející a podstatné, protože vzhledem k tajemství církve nejsou okrajové, ale jemu vlastní. Skutečně, církev odkrývá toto „pou­to“, tuto sjednocující strukturu, „zkoumajíc své tajemství“. Participi­um perscrutans zde může buď mít platnost konstatování (církev, za­tímco zkoumá své tajemství, objevuje své vazby k Izraeli), nebo vyjadřovat účel (církev, aby mohla prozkoumat své tajemství, obje­vuje, že se nedokáže obejít bez svých vazeb s Izraelem). I když pone­cháme obě tyto interpretace stranou, jedna věc je zřejmá: identita církve je strukturálně spjata s theologickým prostorem, který sdílí církev společně s Izraelem. Tento prostor nalézá svůj předmětný vý­raz především ve světě liturgie, v němž Izrael prožíval svoji víru, vytvářel si o sobě svůj obraz a vypracovával své kategorie. Svět litur­gie je tím nejvlastnějším místem, kde se artikuluje a předává toto pouto, „s nímž je lid Nového zákona duchovně spjat s pokolením Abrahamovým“ (Nostra aetate 4).

Křesťanští učenci však nikdy nebrali vážně skutečnost, že křesťan­ská zkušenost a především křesťanská liturgie jsou spjaty s židovskými kultovními strukturami. Podíváme-li se například, jak některé z nejvýznamnějších liturgických textů posledních desetiletí přistupují k problému počátků křesťanské liturgie,[ 5 ] nalezneme patrně takovéto schéma: jako původce křesťanské liturgie je představován Ježíš Kris­tus některými jako původce absolutní, ať už jde o obsah nebo formy, jinými jako původce, co se týče obsahu, nikoli však forem, jež byly vypůjčeny z tradice židovské. A právě toto druhé stanovisko převažuje u většiny křesťanských učenců.

Dnes se však už žádný poučený badatel nesnaží hledat počátky křesťanských svátostí mimo biblicko-hebrejskou tradici.[ 6 ] Tato tradi­ce se oprávněně považuje za „kontext“[ 7 ] či „místo původu“[ 8 ] křesťan­ské liturgie. Avšak dělá to dojem, že uvedený „kontext“ a „místo pů­vodu“ jsou pojímány spíše jako provizorní, polemické a sekundární pozadí než jako pozitivní, vitální a podstatná humus, půda, z níž křesťanská liturgie vyrostla. Tento dojem potvrzují dvě jen stěží popiratelné skutečnosti.

První se týká nedostatku informací o židovském kultu v období mezi Starým a Novým zákonem, z něhož a z jehož spirituality se Ježíš napájel. Citovaní autoři se obvykle omezují jen na několik málo terminologických odkazů z Nového zákona (že v Ježíšově době exis­tovala synagoga, slavily se velikonoce, světil se šabat atd.), aniž by se však namáhali sdělit něco o bohatství obsahu formulí, o kterých ho­voří. Výsledkem pak je, že čtenář je ponechán jakoby tváří v tvář kosterním pozůstatkům či zastaralému haraburdí zbaveným jakého­koli významu.[ 9 ]

Druhá skutečnost se týká radikálně negativního názoru na židov­ský kult.[ 10 ] Celkem vzato se jedná o důsledně provedený krok: když už byl židovský kult jednou redukován na bezduchou kostru, nezbý­vá než ho označit za neužitečný přežitek minulosti.

Ježíš a židovská liturgie

Tímto ovšem nemají být popírány Ježíšova originalita a specifičnost ve vztahu k soudobému judaismu a ve vztahu k oné liturgii, z jejíhož bohatství se napájel. Jako každou jinou velkou osobnost nelze Ježíše redukovat na duchovní složky jeho náboženské a kulturní epochy. Je v něm cosi, co ho odlišuje od jeho současníků a co vytváří jeho mravní velikost. Avšak zde je na místě poznámka zásadního významu: abychom skutečně pochopili postavu Ježíše, k tomu není zapotřebí vylu­čovat – a tím méně karikovat – soudobý judaismus. To je nesprávný přístup, který křivdí nejen judaismu, ale i Ježíšovi samému, protože ho redukuje – podle metafory L. Bouyera – na „meteorit, který spadl v Palestině“.[ 11 ]

Jde o to, abychom tento postup obrátili a zvykli si chápat Ježíšovu velikost a originalitu nikoli vně judaismu či proti němu, nýbrž spolu s ním a uvnitř něho. Judaismus není negativ, od kterého se odráží po­zitiv Ježíše a křesťanství, ale „božská melodie“, jejíž hudebnost nám dává měřítko velikosti a originality Ježíše a křesťanstva.

Abychom opravdu dokázali tento postup obrátit, je nezbytné zvyk­nout si považovat judaismus a jeho mnohostranné projevy za auto­nomní skutečnost, a to nikoli pouze ve vztahu ke Kristu a křesťanství. Lze toho dosáhnout pokorným poznáváním a nezaujatým naslouchá­ním.

Liturgie je privilegovaným místem pro takovéto poznávání a na­slouchání, neboť v ní se, více než v jakémkoli jiném výrazu židovské tradice, shrnují a shromažďují nevyčerpatelné poklady Bible a spirituality, které tuto tradici od počátků až dodnes inspirovaly a napájely.

I sám Ježíš, Panna Maria, apoštolové, první křesťanská společenství a prvotní křesťané čerpali z této liturgie, z jejích symbolů a jejích obřadů, z jejích ozvěn a jejích odmlk. Na následujících stránkách si znovu poslechneme některé, ty nejdůležitější z těchto hudebních not. Účelem však není srovnávat je s liturgií křesťanskou, ale nechat je zaznít v jejich původní svěžesti. A každý, kdo se oddá těmto prasta­rým notám, bude moci pochopit, jak mnoho jim byli zavázáni Ježíš a prvotní křesťanské společenství a především jak mnoho právě ony tvoří součást onoho „pouta“ mezi pokolením Abrahamovým a novozákonní církví, pouta, jež deklarace Nostra aetate umisťuje do hlubin tajemství církve.

[ 1 ] Srv. L. Swidler, L’ebraicità di Gesù: Alcune implicazioni religiose per i cristiani, str. 5–6.

[ 2 ] Srv. P. Ricoeur, Della interpretazione, str. 330.

[ 3 ] Q. Horatius Flaccus, De arte poetica, str. 173. – Pozn. překl.

[ 4 ] Český překlad podle latinského originálu. – Pozn. překl.

[ 5 ] M. Righetti, Manuale di storia liturgica;A. G. Martimort (vyd.), La chiesa in preghiera, různí autoři, Anàmnesis; Nuovo Dizionario di liturgia.

[ 6 ] Takto tomu bylo před několika desetiletími; srv. např. R. Reitzenstein, Die Vorgeschichte der christlichen Taufe; L. Loisy, Les mystères païens et le mystère chrétien.

[ 7 ] B. Neunheuser, Storia della liturgia, str. 1453.

[ 8 ] S. Marsili, Dalle origini della liturgia cristiana, str. 11.

[ 9 ] Např. Marsili v citovaném díle, v odstavci pod názvem Kristus a židovská liturgie (str. 14–15), hovoří o synagogálním kultu a šabatu (stěží čtyři řádky), aniž by však řekl či rekonstruoval, co vlastně tyto kultovní formy v židovské tradici znamenaly.

[ 10 ] Srv. Marsili tamtéž v následujícím odstavci (str. 15–18) pod titulem Zvěstování konce židovského kultu.

[ 11 ] M. Remaud, Chrétiens devant Israël serviteur de Dieu, str. 28.

 

Obsah

Úvod: Znovuobjevení judaismu
Historický bod obratu
Hlas počátků
Svět liturgie
Ježíš a židovská liturgie

Prameny židovské liturgie
Údaje v Novém zákoně
Chrám a synagoga
Sobota (šabat)
Velikonoce a letnice
Svátek stanů (stánků)
Svátek zasvěcení (chanuka) a Den smíření (jom kipur)
Beracha (požehnání)
Šema Jisra’el (Slyš, Izraeli!) a tefila (modlitba osmnácti požehnání)
Otčenáš
Prameny v Mišně
Liturgické traktáty Mišny
Talmud
Sidur (modlitební knížka)
První oficiální Sidurim (Modlitební knížky)
Modlitební knížky před Sidurim Amrama Gaona a Saadji Gaona
Novější Sidurim

Struktura židovské liturgie
Beracha – její důležitost a význam
Podobenství o abecedě
Požehnání při každé příležitosti
Beracha nad Tórou
Beracha a zázrak
Beracha a bázeň
Beracha a dar
Beracha a sdílení
Beracha a radost
Vztah mezi požehnáním a žádostí
Formule požehnání

První strukturální jednotka: šema Jisra’el
1. Kompozice a původ
2. „Credo“ judaismu v nejvlastnějším slova smyslu
Vyznání jedinosti Boha
Přijetí „jha království nebeského“
Izrael, svědek Boží
3. Tři úryvky z Bible
Poslušnost a svoboda
Hojnost a úrodnost
Boží „podpis“
4. Ranní požehnání
Zázrak stvoření
Dar Tóry
Přitakání poslušnosti a věrnosti
5. Večerní požehnání
Brány úsvitu a soumraku
Smysl života
Věrnost Boží
Modlitba za „dobrý odpočinek“

Druhá strukturální jednotka: tefila
1. Tři odlišné názvy
2. Původ a členění
Hlavní historická svědectví
Tefila ve dnech svátečních a všedních
Uspořádání tefily
Způsob odříkávání tefily
3. Text a komentář
Tři požehnání pochvalná
Třináct prostředních proseb
Tři požehnání děkovná
4. Birkat ha-minim
Rabínský pramen a jeho výklad
Varianty textu
Netolerance vůči zlu

Třetí strukturální jednotka: keri’at ha-tora
Strom života
Keri’at ha-tora třikrát týdně
Tóra, targum a midraš
Čtení Písma v synagoze
Otázky historické
Požehnání nad Tórou
Příklad midrašického kázání

Individuální a kolektivní fáze židovské modlitby
Berachot jednotlivce
Ráno při vstávání
Večer při uléhání
Během dne
Při zvláštních příležitostech
Domácí liturgie
1. Birkat ha-mazon
Symbolika jídla
Birkat ha-moci
Birkat ha-mazon
2. Sváteční den šabat
Obraz nevěsty
Zažehnutí svící
Kiduš
Havdala
3. Pesachový seder
Struktura sederu
Od exodu do zaslíbené země
Čtyři typy lidí
Dajenu
Synagogální liturgie
1. O všedních dnech
Kadiš
Alenu
2. Během šabatu
Kabalat šabat
Nišmat kol chaj
Čtení Tóry
Musaf
3. U příležitosti zvláštních událostí
Berit mila
Bar micva
Svatební obřad
Pohřby
Přijímání proselytů

Svěcení svátků
Poutní svátky
Smysl svátku
Zemědělské svátky a jejich historizace
Svátek pesach: zář počátků
Svátek šavu’ot: dar prvotin
Svátek sukot: radost ze sklizně
Přidání nového svátečního dne v diaspoře
Vysoké svátky
Roš ha-šana
Jom kipur
Menší svátky
Chanuka
Purim

Od neznalosti k poznání a ke spolupráci
Židovská liturgie a liturgie křesťanská
Židé i křesťané se modlí k témuž Bohu a za totéž království

Seznam literatury

Seznam zkratek

Zkratky biblických knih

Zkratky talmudů a talmudských traktátů