Jeroným Výbor z dopisů : Ondřej Koupil

Jeroným: Výbor z dopisů. Úvodní studie, překlad a poznámky Jiří Šubrt. Praha, Oikúmené 2006 (Knihovna raně křesťanské tradice VI), 309 stran. ISBN: 80-7298-156-0

Jiří Šubrt zahájil před čtyřmi lety svým překladem tří legend svatého Jeronýma ediční řadu nakladatelství Oikúmené nazvanou Knihovna raně křesťanské tradice. Nyní předkládá v rámci téže řady (pod pořadovým číslem VI) překlad dvanácti listů stejného autora.

Výběr Jeronýmových dopisů nebyl náhodný; všechny spojuje téma, které naznačuje již název Šubrtovy výtečné úvodní studie: „Sponsae Christi: Jeroným a ideál panenství“ (str. 7–37). Z ní vyplývá, že Jeroným byl ve svých názorech na panenství a manželství ovlivněn Órigenovou teorií stvoření člověka, podle níž došlo k sexuální diferenciaci a vzniku pohlavní žádostivosti až po pádu prvních lidí. Vše spojené s lidskou sexualitou se tedy váže pouze na dobu trvání pozemského života, je něčím nadbytečným, protože po vzkříšení dojde k obnovení původního stavu bezpohlavnosti. Panenskou čistotu proto Jeroným kladl vysoko nad manželství, na nějž měl tak radikální názory, že vzbuzovaly nevoli již v době svého publikování, a to nejen mezi pohany, ale i v řadách křesťanů. Manželství je podle Jeronýma určeno těm, kdo nejsou schopni zachovat si celoživotní čistotu, je tedy jakýmsi nouzovým řešením. Jedinou dobrou věcí na manželství je podle Jeronýma to, že se z něj rodí panny (str. 87). Ve spise Adversus Iovinianum však už Jeroným nebere žádné ohledy a srovnává manželství s prostitucí (str. 26, pozn. 72). Je zajímavé, že v tomto bodě se jeho názory přibližují výrokům některých feministek (převážně z období 60. – 80. let 20. století), které tvrdily, že vdaná žena má úlohu legitimní prostitutky, jež za své služby poskytované manželovi (sex, vedení domácnosti, reprezentace rodiny) dostává odměnu ve formě společenského postavení, ekonomického zázemí apod. Tím ovšem veškerá podobnost končí, protože zatímco Jeroným hlásal ideál absolutní tělesné i duchovní čistoty (hřešit se dá i myšlenkou!), radikální ženská hnutí viděla východisko ve volnějších svazcích a názory „Jeronýmova typu“ pochopitelně odsuzovala.

Téměř všechny vybrané listy se nesou ve stejném duchu a čtenář si tak může udělat představu o tom, s jakou urputností Jeroným stále znovu předkládá ideál křesťanské panny, která žije v ústranní svého domu, nestýká se s lidmi, svůj čas tráví pravidelnými modlitbami, nosí prosté špinavé šaty, neumývá se, často se postí a požívá takové pokrmy, které její tělo vysušují, a tak je odvádí od tělesných pokušení.

Jádro Jeronýmova učení o panenství obsahuje dopis č. 22, jehož adresátkou je zbožná panna Eustochium, dcera jedné z Jeronýmových posluchaček, vdovy Pauly. Právě tyto dvě ženy odešly později s Jeronýmem z Říma na Východ do Betléma, kde společně založili mužský a ženský klášter. List 22 je však proslulý také líčením Jeronýmova snu, v němž uslyšel od neviditelného soudce ono slavné: „Ciceronianus es, non Christianus.“ Po této události prý přestal číst antické autory, o čemž lze ovšem úspěšně pochybovat (str. 110–111, pozn. 256). Ostatně Jeronýmovy listy zahrnuté v tomto výboru jsou sice plné citací z Písma, několikrát ovšem narazíme na výňatky z Horatia, Vergilia, Plauta (ačkoliv v listě 22 klade v jakési ozvěně sv. Pavla a Tertulliana klasiky hluboko pod Písmo: „Quid facit cum psalterio Horatius? Cum evangeliis Maro?“ – str. 108) a v listě č. 128 cituje jistého proslulého řečníka („secundum praeclari oratoris exordium“), jímž není nikdo jiný než samotný Cicero (str. 284).

Řada Jeronýmových výroků by mohla dnešního čtenáře snadno podnítit ke tvrdé kritice, ale Jiří Šubrt v úvodu připomíná, že při jejich četbě nelze zapomínat na společenský kontext Jeronýmova učení. Askeze spojená s „odženštěním“ totiž přinesla určitou rovnost (nebo alespoň její možnost) mezi ženami a muži, nový vztah, který již nebyl zatížen žádostivostí těla. Tento model, který antika vůbec neznala, ovšem v praxi příliš nefungoval a asketická neformální společenstva byla postupně nahrazována přísnými klášterními regulemi. Dále je třeba mít na paměti, že Jeronýmovy plamenné výroky navazují na rétorickou tradici, a proto je třeba si od nich udržet určitý odstup.

Samotnému Šubrtovu překladu nelze stejně jako v případě Jeronýmových legend nic vytknout. K originálnímu textu přistupuje bez zbytečné bázně, neusiluje o doslovnost, což si díky svému vytříbenému stylu může dovolit, a jeho práce pak přináší plody především čtenáři. Velmi dobře také dokáže přeložit (nebo spíše zprostředkovat) expresivní situace. Např. ukřivděné zvolání Jeronýma: „Teď jsem hanebník, co se točí jako korouhvička…“ – „Ego probrosus, ego versipellis et lubricus“ (str. 178, 179); dále například „…vyzvrátila jsi odporné nakyslé zbytky…“ – „egessisti acescentes et morbidos cibos“ (str. 190, 191); „…pozůstalí omdlévali žalem…“ – „in plangentium exanimatione…exequiarum…“ (str. 162, 163); „…budou si o tobě a o něm cvrlikat i vrabci na střeše…“ - „et te et illum familia cantabit“ (str. 248, 249).

Na některých místech se objevují i moderní výrazové prostředky: „…(sestoupil do) žen, které propadaly extázi“ – „(in) feminas insanas…(descendisse)…“ (str. 176, 177); „Nauč se v této věci zachovávat svatou aroganci…“ – „Disce in hac parte superbiam sanctam…“ (str. 78, 79); „… ať dává přednost přesnosti a učené akribii.“ – „…ad fidem placeat emendata et erudita distinctio.“ (str. 234, 235). Pokud to autor překladu považuje za nutné, překládá i interpretačně: „Vyhýbej se i těm, jež se nestaly vdovami z vlastního rozhodnutí, ale jen řízením osudu.“ – „…sed etiam eas fuge, quas viduas necessitas fecit,…“ (str. 78, 79) – právě tato věta je v originále překladatelsky velmi obtížná a bez následující pasáže bychom se mohli domnívat, že Jeroným snad nabádá ženy k vraždění svých mužů (jak jinak by se některá žena mohla stát vdovou „z vlastního rozhodnutí“?). Jiný překlad by snad připadal v úvahu na str. 249, kde je originální „portentosus maritus“ přeloženo jako „manželská maškara“, což je sice výsměšné, ale zcela to nevystihuje hanlivé označení muže, který předstírá asexuální vztah ke své partnerce, ačkoliv si o jejich vztahu každý myslí opak.

Výbor Jeronýmových listů je knihou, která důstojně a s grácií splácí další část dluhu vůči raně křesťanským autorům a přináší mnoho zajímavých informací podaných velmi srozumitelným a čtivým způsobem. Otázkou pouze zůstává, zda svým ústředním tématem dokáže oslovit širší čtenářskou obec a nikoliv pouze „klasické“ čtenáře nakladatelství Oikúméné.