Katolická můra: David Bartoň
Katolická můra
Před Velikonoci dostanou zas příležitost naše dnešní hvězdy duchovní a myslitelské. Když si pustíte ubohé zajíkání nového pražského arcibiskupa, nebo falešné steny vedoucí x kateder na x fakultách UK a normalizační kariéristky v oboru „filozofije“ Hogenové padne na člověka smutek po formátech jako byli třeba Milanové Machovec a Balbán. Dělají to snad i církevníci naschvál? Jde jim o to, aby v restitucí zbohatlé církvi zůstali nakonec jen oni - pitoreskní náčelníci a několik jejich poskoků - majetky si pak rozdělí tahle hrstka cyniků mezi sebou. Poslední zhasíná.
Jezuitský kardinál a po léta kandidát na papeže, Carlo M. Martini, kdysi upozornil, že si církev nesmírně škodí, když na biskupy, kardinály i kněze vybírá z hloupých dobráků. Nejeden dobrák kandidát na funkci se ukázal jako zlý funkcionář. Bylo to ale někdy jinak?
I na Karlově mostě a jiných místech mává srdcem na dlani kolemjdoucím socha Aurelia Augustina, funkcionáře - biskupa i učitele rétoriky, priora kláštera, filosofa a theologa z největších jaké země nosila. V několika posledních letech vyšlo pár nových překladů a reedic jeho latinských spisků. L.P. 2019 dokonce dva překlady jeho Vyznání (Karmelitánské nakl. a Oikoymenh) a dialog O velikosti duše (Vyšehrad).
Dialog začíná skvělou replikou: „Co je nám do věcí, které nás přesahují?“ (Quod supra nos, quid ad nos?). Vrhněme se tedy na to, nač stačíme, co má lidský rozměr a nevytahujme se kamsi do falešného, abstraktního nadpřirozena. Ani třináct knih Augustinových Vyznání nejsou šroubované traktáty o Bohu, ale stylizované vyprávění vlastního života tváří v tvář jeho skrytému smyslu. Nic tu není hotové a dané, hledá se stále nové vyjádření a opouští to nalezené, přetváří se vyslovené. Augustin si netroufá o bohu vykládat, připouští vlastně jen mluvení k němu a sním. Upadlé kazatelství dnešních časů je zvrácené zejména tím, že stále prořídlejšímu, uzívanému publiku zní z papul jakýchsi profesionálních mluvčí boha jakési zaručené boží názory na nás. Jak to vědí?
Ne tak Augustin. Ten se vrhá na sebe a v sobě a svém osudu nenachází vlastní velikost, ale spíš rozmanité slabosti a viny. Naši hlasatelé moralit mluví a tváří se důstojně jako lidé řádní a ušlechtilí, kolik jich už bylo usvědčeno z různých sviňárniček? Není tu nikdo jako Augustin, kdo by proti manichjesnému zhnusení tělem, erotikou, ženou hájil třeba i duchovnost sexu slovem i činem. Jak to, že to před 1600 lety patřilo k biskupovi a mnichovi a teď to nejde? Tak dlouho se křesťanstvo pralo s Máního černobílým učením, až ho většinu asimilovalo. Tehdejší silný patriarchát a nechuť k ženě, pokud ne rovnou zvrácená - elitářská homosexualita duchovních, dodnes deformuje Ježíšovo učení. Už ve Vyznáních na sobě ukazuje geniální pozorovatel celou propast lidského úpadku do odlidštěné pseudoduchovnosti a neudržitelnost našprtaných pravdiček víry. Augustin se rozhodl zkoumat sebe, protože pochopil, že bůh i andělé jsou nad jeho možnosti. Pochopil, že člověku se často zdá, že hledí z okna, když přitom jen kouká do zrcadla. Pokud dnes někdo mluví o sobě v C.V., nebo jinde, uvádí ponejvíc úspěchy, jsme na to narcistně fixováni. Literatura duchovní z posledních let, kterou jsem načetl bohužel nemá cenu Vyznání, protože se hrdinové mají zatraceně rádi a na sobě si příliš mnohého cení. Augustin jakoby vůbec neměl EGO, ani zásluhy. Jakoby byl jen okem, které se vidí a ústy, která děkují za to, že může ostřeji vidět znovu. Neustále rozjímá každou okolnost, každé hnutí své mysli a citu a tím jakoby žil v permanentní extázi a zároveň extázi analisoval s údivem nad ní. Člověku je vlastní nuda, která pochází z života, jež žijeme, jakoby nám nepatřil a byl jen samé obstarávání. Odtrženi ze svého nitra, jako když moře vyplaví mrtvolu, řečeno slovy řehole. Augustin nudu a odcizení (alienatio) zahání fagulí vědomí, projasňuje všechny kouty života, chce co nejplněji prožít vše. Včetně umírání. Včetně bolesti hříchu.
Augustin nekáže, nepředvádí se obřadně, že a jak věří v Krista, jako naši církevní tatíci, místo toho se snaží napodobovat Ježíšův styl. V čem je to dnes podobné i jiné? Tehdejší úzkost před morem, hladem a Vandaly si žádá plnou Augustinovu aktivitu. Dnešní úzkost z přelidnění a sebezničení lidstva, ale hlavně úzkost z toho, že je člověk čím dál masovější blbec s nasazenou protézou všemocné techniky se téhle nouzi podobá. Aktivní prominentní církevníci - Dominik Duka, Vl. Kročil, Max Kašparů, Petr Piťha bojují s korektností, neomarxismem a mnohostí pohlaví, za model středostavovské rodiny z 19. století. Vybrali si správně? Vybrali si podle svého intelektu a srdce a tudíž vybrali špatně. Augustinovým postojem se inspirují ti, kdo nevyhánějí jiné od svátostí, ale sami jdou ven z instituce tak radikálně, že (jako podle tradice on sám) sebe exkomunikují – odřeknou se své moci a poct. Jakoby potvrzovali, že úřad může dobře vykonávat jen ten, komu je pompa i moc absurdní a nepříjemná. Není divu, že se naši církevníci lepí na zbohatlíky jako je Mynář, Fuxa, nebo mocipány Zemana, Klause a servisují Ovčáčka. Augustinův zájem mířil ke dvojímu druhu lidí – k námořníkům, děvkám a vůbec bědným obětem a spodině systému a k intelektuálům, kteří ho inspirovali (Jeroným, Ambrož). Před jesličkami je v evangeliu taky jen tento dvojí typ – pastýři jako zpodobení prostých lidí přemítavého povolání a superintelektuálů – mágů. Střední třída a lidé systému úplně chybí. Vždyť „úspěšní jsou vlastně všichni stejní, kdežto neúspěch si musí způsobit každý sobě na míru“. Co je to za systém, jehož nejúspěšnější postavy (Musk, Bezos, Arnaut, Gates a další miliardáři) jsou všichni jednoho typu, zcela si podobní zrůdně - umělí jako jejich ztělesnění techno-geekem z filmu K zemi hleď?
Augustin radí se tu nezabydlovat, protože „bůh bydlí v každé duši, ale duše má svou vlast jedině v bohu“. Kdo je tedy vlastenec? Za jeho hledáním stojí i přesvědčení, že jeho doba a poměry (z naší perspektivy tuhý patriarchát a otrokářský řád) nejsou posledním slovem dějin. Máme snad my právo tvrdit, že je dnešní forma globálního kapitalismu posledním slovem dějin? Augustin není konzervativec, ale ani pokrokář. Nesvaluje vinu za bídu doby na setrvačnou minulost, ale rovnou se obrací k původnímu hříchu – prvotnímu. „Aguntur ut agant“ – jsme pojednáni dějinami, abychom aktivně jednali. Hřích člověka (Adam) není hlavně v tom, že pojí zvědavě ze stromu poznání. Hlavní je, že je pasivní – nerozhoduje se, ale nechá rozhodnutí na Evě, ta na hadovi a na oba se vymluví. Zdá se, že nový člověk Ježíš je opakem, stále vyhledává osobní rozhodování, volbu, výběr (řecké slovo LOGOS je ethymologicky právě VOLBA). Nikdy se nepřidává k nikomu bez rozhodnutí, neplyne s proudem. Naopak, kam přijde, tak navozuje situace, ve kterých se všichni kolem musí rozhodovat osobně, jeho poslání je meč a oheň. Jeden anglikánský biskup si posteskl, že kam přišel Ježíš, tam se udál převrat a kam přijde on, tak se podává čaj a sušenky. Takové máme biskupy - buď nekonfliktní za každou cenu, nebo konfliktní jen ve vlastním zájmu, v zájmu ideologie „slušných lidí“.
Nevedu tady srovnání mezi Aureliem Augustinem a dnešními velikány ducha, abych si postěžoval, ale abych ukázal možnost nápravy inspirované jeho stylem.
Augustinovo dílo je plné geniálních postřehů a skoro na každé straně. Čím více překladů do češtiny, tím vice faset lze zahlédnout. Díky nakladatelství Oikoymenh může čtenář zároveň prohlížet i sličný latinský originál, zatím prvních deseti knih.
Augustinus Aurelius, Vyznání I-X, Oikoymenh, Praha 2019. Překlad Jiří Šubrt.
David Bartoň, Petrkov