Charmidés : Platón

Úvod

Ve vypravování o bitvě u Múnychie píše Xenofón: „Padli tam z třicetičlenné vlády Kritias a Hippomachos, z desetičlenné vlády v Peiraieu Charmidés, syn Glaukónův.“ Touto bitvou r. 403 př. Kr. byla v Athénách zničena několikaměsíční vláda oligarchické třicítky a vítězná strana obnovila demokratickou ústavu. V myslích athénských demokratů měla osobnost Kritiova zlou památku; bylo mu přičítáno, že se oligarchická vláda hlavně jeho působením zvrhla v hrůzovládu.

I na Charmidovu jménu lpěla vina účasti v protidemokratickém násilí.

Jinou úlohu mají Kritias a Charmidés ve světě myšlenek, jejž vytvořilo Platónovo umění, a zejména v dialogu, který se jmenuje Charmidés. Sem nedoléhá vřava politických bojů ani zápach krve prolité v občanské válce. Platón sice také znal činy oligarchů a nikdy se nestal jejich obdivovatelem, ale znal také chyby obnovené demokracie a nikdy jí nezapomněl její největší vinu, nespravedlivé usmrcení Sókrata. Zatímco oligarchie a demokracie se střetly na jedné rovině, směr Platónova politického myšlení byl mimoběžný. Kritias i Charmidés byli Platónovi příbuzní; Charmidés byl bratr jeho matky Periktiony a Kritias její bratranec. Tyto příbuzenské svazky nedovedly připoutat mladého Platóna k politice oligarchů, jež se protivila jeho mravnímu citu, a od demokracie byl odvrácen celým založením své duše.

V dialogu Charmidés rozmlouvají Charmidés a Kritias se Sókratem o tom, co je ta ctnost, kterou Řekové nazývají sófrosyné; slovem „rozumnost“ se vystihuje její význam jen přibližně. Čtenář znalý osudů obou oligarchických vůdců se sotva ubrání otázce, proč Platón zvolil za Sókratovy společníky v této rozmluvě právě ty dva muže, jejichž význačnou vlastností byl v paměti athénských dějin pravý opak oné ctnosti, akolasia, nezřízenost. Ale nebylo by správné vyvozovat z úvah o této otázce závěry, že snad Platón chtěl svým dialogem očistit, nebo dokonce i oslavit památku dvou mužů svého rodu, nebo zase naopak že napsal tento dialog před osudným pro ně rokem 404/403.

Osoby Platónových dialogů, i když mají jména historických osob, nejsou zatíženy svými historickými osudy; Platónovo umění jim bere jejich pozemský život a činí je účastnými jiného života ve svém vlastním světě. Do dialogu o rozumnosti si přinášejí Kritias a Charmidés ze skutečnosti jen svůj rod, kromě toho Kritias své vzdělání a Charmidés půvabné kouzlo mládí.

Svou rozmluvu s Charmidem a Kritiou Sókratés vypravuje; je tedy dialog Charmidés jeden z dialogů nepřímých s častými uvozovacími větami „pravil“, „děl jsem já“, ale zato schopných vypravováním živě představit vnější okolnosti rozmluvy. Podle toho vypravování se Sókratés vrátil z bitvy u Poteidaie – dialog je tedy Platónovou fikcí kladen do r. 432 př. Kr. – a hned druhý den ráno šel „na své obvyklé besedy“. Vešel do jedné palaistry, tělocvičny, a našel tam četnou společnost, většinou samé známé. Byl od nich uvítán a musil jim vypravovat o té bitvě. Co vypravoval, neopakuje; byl by mohl mnoho vypravovat sám o sobě – vychválit Sókratovu zmužilost, osvědčenou u Poteidaie, je dáno Alkibiadovi v Symposiu. Do jiné oblasti zavedl Sókratés řeč svými tak svéráznými otázkami: jak je nyní v Athénách s filosofií, jací jsou jinoši, zdali se mezi nimi vyskytli někteří vynikající moudrostí nebo krásou nebo obojím. Kritias vzbudí jeho očekávání pochvalnými slovy o krásném Charmidovi, svém bratranci, a to očekávání se splní, když Charmidés vstoupí, jsa obklopen družinou přátel a ctitelů. V ovzduší tělocvičny proskakují jiskry z erotického napětí, způsobeného sblížením dospělého mužství s krásou mužství dospívajícího. Sám Sókratés je pocítí, ale právě on je také přemůže.

Mohl vidět dokonalé tělo Charmidovo svlečené – vždyť byli v palaistře, kde nahost při cvičení byla i přirozená i žádoucí –, ale dává přednost tomu, aby viděl svlečenu duši Charmidovu. Charmidés mívá bolení hlavy; Sókratés ho chce vyléčit, ale ne obvyklým způsobem, nýbrž podle thráckého předpisu, jenž přikazuje, že se nemá léčit tělo bez léčení duše. A protože Kritias tvrdí, že Charmidés nevyniká jen krásnou podobou, nýbrž i krásnou vlastností duše, rozumností, vyšetřuje Sókratés Charmidovu duši, aby zjistil, je-li v ní vskutku ona ctnost. Za tím účelem dává Charmidovi otázku, co je rozumnost, předpokládaje, že má-li Charmidés tuto ctnost ve své duši, musí mít o ní vědění. Tím je stanoven problém dialogu.

Řecké jméno ctnosti, o které se tu jedná, sófrosyné, je odvozeno od adjektiva sófrón, složeného z přídavného jména sós zdravý a podstatného jména frén mysl. Tuto „zdravou mysl“ projevuje člověk, který sám u sebe podřizuje své žádosti rozumu a který v chování k jiným lidem potlačuje své sobectví ve prospěch obecných názorů o dobru a krásnu. Je to výrazná složka řecké etiky; její jméno je těžko nebo přímo nemožno přesně přeložit do kteréhokoli jiného jazyka. Slovo „uměřenost“, jímž bývá ono jméno v češtině překládáno – zavedl je T. G. Masaryk –, vystihuje toliko jednu stránku této ctnosti; více se blíží řeckému pojmu slovo „rozumnost“, přenášíme-li do něho představy spojované s výrazy „rozumět“, „rozumný život“, „rozumně žít“.

Také Platón přijímá a někdy i definuje rozumnost v běžném tehdy smyslu jakožto ovládání sama sebe; ale nenechal ani tuto ctnost, aby pocházela jen „ze zvyku a cviku bez filosofie a ducha“. V dialogu Charmidés se stává „z lidové a občanské ctnosti“ ctnost filosofická, když se ukáže, že i při ní je základem vědění.

První dva Charmidovy pokusy o výměr rozumnosti vycházejí z toho pojetí této ctnosti, jaké bylo mládeži vštěpováno výchovou k dobrému chování: rozumnost je klidnost, rozumnost je stud, stydlivost, ostýchavost – neboť všechny tyto pojmy zahrnuje řecké slovo aidós. Sókratés snadno a hravě vyvrátí tyto výměry; tu Charmidés přestane spoléhat na vlastní myšlení a chopí se výměru, který slyšel od Kritia, že rozumnost je konat své věci. I tento výměr Sókratés vyvrací. Tu se ujme své myšlenky Kritias.

S nastoupením Kritiovým přejde rozmluva na cestu vážné dialektiky. Kritias uzná, že ve výměru nesmí scházet znak uvědomělosti, a soudí, že rozumnost je poznávat sama sebe. Rozumnost je tedy znalost, vědění. Ale co je předmětem toho vědění? Řecký výraz „poznávat sama sebe“ připouští tuto otázku tím spíše, že může znamenat také „poznávat o sobě samém“. Na druhé straně pak je tato otázka předchůdkyní novodobé otázky, dávané při jednom způsobu třídění věd.

Z Kritiových výroků vyvodí Sókratés, že rozumnost je vědění o vědění a o nevědění, a chce zjistit, zdali je takové vědění možné a jaký bychom z něho měli prospěch. Úvahami přivede Kritiu k poznání, že jedině vědění o dobru a zlu dělá lidi šťastnými; z tohoto stanoviska se ukazuje, že Kritiův výměr rozumnosti není správný, a Sókratés viní sám sebe ze špatného hledání.

Po této zdánlivě bezvýsledné rozmluvě prohlašuje Charmidés, že je ochoten svěřit svou duši Sókratovi, a Kritias mu tento úmysl schvaluje. Vskutku je rozmluva jen zdánlivě bezvýsledná, neboť se při ní tvoří poznatky, které již nezmizely z Platónova myšlení. Výměr, že rozumnost je konat své věci, je zde sice odmítnut, ale pojem konání svých věcí se vrací zejména v Ústavě, kde je ukázáno, že konat své věci je základ spravedlnosti v jednotlivci i v obci. Výměr, který nalézá rozumnost v poznávání sama sebe, je pokládán za uznaný v dialogu Alkibiadés a delfský nápis „poznej sebe sama“ je tam vyložen jako výzva k rozumnosti. Tento výměr mohl přivést k cíli, kdyby byl Kritias dovedl spojit otázku logicko-noetickou s otázkou etickou. Kritias byl již tehdy blízek ústřednímu pojmu Platónovy etiky, dobru, když obměnil myšlenku o konání svých věcí v myšlenku o konání dobra; ale nepodařilo se mu spojit pojem dobra s pojmem vědění a znalostí dobra dovršit znalosti odborné. Avšak i když to spojení a doplnění není vysloveno, je na ně zřejmě ukázáno. Filosofické pojetí rozumnosti je o to dokonalejší než pojetí obecné, že k praktickému významu této ctnosti připojuje význam teoretický a poznání činí základem konání. Poznati sebe znamená Platónovi poznati svou duši, a zejména nadřízenost její rozumové složky proti složkám ostatním, slyšet hlas svého rozumu a poslouchat jeho vedení; rozum pak nemůže vésti nikam než k dobru.

Dialog Charmidés není tedy neplodné dialektické cvičení, a naopak odhaluje, i když jen na některých místech a neúplně, pohledy na základní myšlenky Platónovy etiky. Setkání Charmidovo se Sókratem, setkání cudné krásy se zdrženlivou moudrostí, je samo o sobě nevýslovně jemné dílo Platónova umění.

*

Tento dialog přeložil do češtiny poprvé Alois Mazánek a vydal svůj překlad ve dvou výročních zprávách gymnasia v Mladé Boleslavi za rok 1909/1910 a 1910/1911.

Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta ( Platonis opera, III, Oxonii 19092); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách.

F. N.

Charmidés

Sókratés

Přišli jsme včera večer z Poteidaie z vojenského ležení, a protože jsem se vracel po dlouhé době, rád jsem šel na své obvyklé besedy. A tu jsem také vešel do Taureovy palaistry naproti svatyni Basilině a zastihl jsem tam velmi četnou společnost, některé mně neznámé, ale většinou samé známé. A když mě uviděli přicházet tak znenadání, hned mě již zdaleka se všech b stran vítali; a Chairefón, jak už je tak divoký, vyskočil a z jejich středu běžel ke mně a chytiv mě za ruku řekl: Sókrate, jak jsi vyvázl z toho boje? Krátce totiž předtím, než jsme odešli, byla svedena bitva u Poteidaie, o níž se tito zde přednedávnem dověděli.

A já jsem mu odpověděl: Takhle, jak vidíš.

Sem došla zpráva, pravil, že se to strhla velmi prudká bitva a že v ní padlo mnoho našich známých.

Ta zpráva je hodně pravdivá.

Byl jsi v té bitvě?

Byl.

Nuže posaď se a vypravuj nám, neboť jsme se ještě všeho určitě nedověděli. A přitom mě vede a posadí vedle Kritia Kallaischrova.

Přisednuv si tedy pozdravoval jsem se s Kritiou i ostatními a vypravoval jsem jim věci z vojny, nač se mne kdo otázal; d a každý se tázal na něco jiného.

Když pak jsme měli dost takovýchto vypravování, vyptával jsem se zase já jich na věci zde doma, na filosofii, jak to s ní nyní je, i na jinochy, zdali se mezi nimi vyskytli někteří vynikající moudrostí nebo krásou nebo obojím. A Kritias pohlédl ke dveřím a spatřiv, jak několik mladíků vchází a vespolek se hádá a jak jiný zástup následuje vzadu, pravil: O těch krásných, Sókrate, se bezpochyby hned dovíš; neboť tihle, co vcházejí, jsou právě průvodci a milovníci toho, který se zdá v nynější době nejkrásnějším, a patrně i on sám je už někde blízko a jde sem.

Kdo je to, řekl jsem já, a čí?

Ty ho asi znáš, ale ještě nebyl v kvetoucím věku, nežli jsi odcházel; je to Charmidés, syn mého strýce Glaukóna, můj bratranec.

Jistěže ho znám; vždyť ani tehdy nebyl bez půvabu, když byl ještě malý chlapec, a nyní, myslím, by asi z něho velmi dobře byl již vzrostlý jinoch.

Hned poznáš, jak vyrostl a jaký je. A zatímco toto pravil, Charmidés vejde.

Podle mne, příteli, nelze nic soudit; jsem totiž docela bez určitého měřítka v posuzování krasavců – neboť takřka všichni v kvetoucím věku se mi zdají krásnými –, však věru i tehdy onen se mi objevil podivuhodným svou velikostí i krásou, a co se týče ostatních, zdálo se mi, že jsou všichni do něho zamilováni – tak byli zaraženi a zmateni, když vcházel –, a mnoho jiných milovníků šlo za ním i mezi těmi vzadu. A co se dělo v nás mužích, bylo méně divné; ale já jsem si všiml i chlapců, že se žádný z nich nedíval jinam, ani nejmenší, nýbrž všichni d hleděli na něho jako na sochu. A Chairefón zavolav mě řekl: Jak se ti zdá ten mládenec, Sókrate? Není-liž hezký v obličeji?

Neobyčejně, řekl jsem.

Avšak kdyby se chtěl svléci, bude se ti zdát, že jeho obličej není nic; tak překrásné má tělo!

Totéž co Chairefón tvrdili spolu i ostatní; a já jsem pravil: U Héraklea, jak neodolatelný je to asi muž, jestliže má při sobě ještě jednu jedinou malou věc.

Co? tázal se Kritias.

Jestliže má krásnou duši. A jistě by slušelo, Kritio, aby ji takovou měl, když je z vaší rodiny.

Však on je i po této stránce zcela dokonalý.

Nuže, což abychom svlékli právě tuto část jeho bytosti a podívali se na ni dříve než na tělo? Vždyť snad asi je ochoten rozmlouvat, když už je tak dospělý.

Ovšemže, pravil Kritias, neboť je milovný moudrosti a také, jak se zdá jiným i sám sobě, velmi nadaný básnicky.

Tuto krásnou vlastnost, milý Kritio, máte odedávna z příbuzenství se Solónem. Ale což abys zavolal toho jinocha a představil mi ho? Vždyť snad, ani kdyby byl ještě mladší, nebylo by pro něho neslušné rozmlouvat se mnou v tvé přítomnosti, když jsi jeho poručník a zároveň bratranec.

Máš pravdu, řekl, zavolejme ho. A zároveň řekl svému průvodci: Hochu, zavolej Charmida a řekni mu, že ho chci dovést k lékaři stran té churavosti, na kterou si mi nedávno stěžoval.

Ke mně pak pravil: Před krátkým časem mi říkal, že ho jaksi tíží hlava, když ráno vstává; nuže, co ti brání, abys před ním nedělal, jako bys znal nějaký lék proti bolení hlavy?

Nic, odpověděl jsem, jen ať přijde.

Však tu již bude.

To se také stalo. Neboť přišel a způsobil veliký smích; každý z nás sedících mu dělal místo a horlivě odstrkoval své ho souseda, aby se posadil vedle něho, až jsme z těch, kdo seděli na kraji, jednoho přinutili vstát a druhého shodili stranou.

On přišel a posadil se mezi mne a Kritiu. Avšak tu jsem byl již, příteli, v nesnázích a vyražena mi byla z prsou ta dřívější odvaha, kterou jsem měl v naději, že s ním budu zcela snadno rozmlouvat; ale když mu Kritias řekl, že já jsem ten, který zná onen lék, a on se mi podíval nevýslovným způsobem do očí a dělal pohyb, jako by se mne chtěl tázat, a když ti, kteří byli d v palaistře, všichni nás obstoupili kolem dokola, tehdy jsem, můj drahý, uviděl pod šatem jeho tělo a hořel jsem a již jsem nebyl při sobě a uznal jsem, že nejmoudřejší ve věcech lásky byl Kydias, jenž pravil, mluvě o krásném chlapci a dávaje radu jinému, že v přítomnosti lva se varuje přišlý kolouch vybírat si podíl masa; neboť se mi zdálo, že jsem byl sám uchvácen od takové šelmy. Přece však, když se otázal, zdali znám lék proti bolení hlavy, odpověděl jsem, ačkoli dosti těžko, že znám.

Co je to? pravil.

A já jsem řekl, že to je jisté lupení, ale k tomu léku že patří jakési zaříkání; jestliže někdo to zaříkání pronáší a zároveň užívá toho léku, že ten lék nadobro uzdravuje, ale bez toho zaříkání že to lupení není nic platno.

A on řekl: Tedy mi pověz ono zaříkání a já si je napíši.

Zdalipak, děl jsem já, když si získáš mou ochotu, či také když ne?

Tu se on zasmál a pravil: Když si ji získám, Sókrate.

Dobrá, děl jsem já; a ty znáš mé jméno?

To by bylo zlé, abych je neznal; vždyť se o tobě nemálo mluví mezi mými vrstevníky a já sám se pamatuji ještě ze svého chlapectví, jak ses stýkal tuhle s Kritiou.

To je od tebe hezké, děl jsem já, a proto budu s tebou tím b upřímněji mluvit o tom zaříkání, jaké jest; právě jsem byl na rozpacích, jakým způsobem bych ti ukázal jeho moc. Jest totiž, Charmide, takové, že dovede uzdravovat netoliko hlavu. Snad jsi i ty již slyšel o dobrých lékařích, že kdykoli k nim někdo přijde s nemocí očí, oni říkají, že jim není možno podnikat léčení toliko očí, nýbrž že je nutné ošetřovat i hlavu, má-li to být dobré i s očima; a zase že je velká nerozumnost domnívat se, že by někdy bylo možno léčit hlavu samu o sobě bez celého těla. Podle této zásady se pak obracejí s předpisy o životosprávě k celému tělu a spolu s celkem podnikají ošetřování a léčení části. Či jsi nezpozoroval, že to tak říkají a že tomu tak jest?

Ovšemže.

Nuže, nezdá se ti, že to je správná řeč, a přijímáš tu zásadu?

Zcela jistě.

A já uslyšev jeho schválení nabyl jsem znova mysli, má odvaha se pomalu opět sbírala a oheň ve mně ožíval. I řekl jsem: Právě tak tedy tomu je, Charmide, i s tímto zaříkáním. Já jsem se mu naučil tam na vojně od jednoho z thráckých lékařů, žáků Zalmoxidových, kteří prý pomáhají i k nesmrtelnosti. Pravil pak tento Thrák, že Řekové mají pravdu, když vyslovují zásadu, kterou jsem já právě uvedl; ale Zalmoxis, řekl, náš král, jenž jest bůh, praví, že jako se nemá podnikat léčení očí bez léčení hlavy ani léčení hlavy bez léčení těla, tak že se nemá ani tělo léčiti bez duše, nýbrž to prý je také příčina, že mnohé nemoci unikají řeckým lékařům, že se totiž nestarají o celek, o který je třeba pečovati, neboť když ten není v dobrém stavu, že není možno, aby byla v dobrém stavu část. Neboť z duše, pravil, vycházejí všechny věci i zlé i dobré pro tělo a pro celého člověka a odtamtud přitékají, jako přitékají z hlavy k očím; proto tedy že je třeba onen zdroj nejprve a nejvíce ošetřovati, má-li být i hlava i ostatní tělo v dobrém stavu. Řekl pak, že se duše ošetřuje, můj drahý, jakýmisi zaříkáními a ta zaříkání že jsou krásné řeči; z takovýchto řečí že vzniká v duších rozumnost, a když ta vznikne a je tam, že již je snadné opatřiti zdraví i hlavě i ostatnímu tělu. Když pak mě učil tomu léku i těm zaříkáním, pravil: Jen ať tě nikdo b nepřemluví, abys tímto lékem léčil jeho hlavu, jestliže nejprve neodevzdá svou duši, aby byla od tebe ošetřena tím zaříkáním.

Nyní totiž, pravil, je u lidí ta chyba, že někteří se pokoušejí být lékaři oddělujíce jedno od druhého, rozumnost od zdraví. A velmi důrazně mi kladl na srdce, že nikdo nemá být tak bohatý ani tak urozený ani krásný, aby mě přemluvil dělat jinak. Já jsem se mu zavázal přísahou a musím ho být poslušen; proto ho tedy poslechnu a dám ti lék proti bolení hlavy jen tehdy, jestliže budeš chtít podle příkazů toho cizince svěřiti nejprve svou duši, abych nad ní pronesl zaříkání onoho Thráka; pakli ne, nemohli bychom s tebou nic dělat, milý Charmide.

Tu Kritias, uslyšev tato má slova, pravil: Šťastným nálezem, Sókrate, by bylo tomuto mladíčkovi jeho bolení hlavy, bude-li přinucen, aby se pro svou hlavu stal lepším i ve své mysli.

Avšak pravím ti, že Charmidés zjevně vyniká nad své vrstevníky netoliko svou krásnou podobou, nýbrž i právě tím, nač ty, jak pravíš, znáš zaříkání; to myslíš rozumnost, že ano?