6
Vítáme vás na novém webu spolkového nakladatelství OIKOYMENH!

Platón Zákony : Zdeněk A. Eminger

Zákony čili péče o polis i vinnou révu
Platón
: Zákony. Přel. František Novotný, Oikúmené, Praha, 2016, 416 s.

Platón. To jméno se stalo symbolem něčeho velkého. Odvolávají se na něj lidé mnoha generací a kultur. Ti, kteří ho četli od první do poslední stránky, i ti, kteří se s jeho dílem setkali například jen prostřednictvím tzv. motivačních citátů. Nenašli bychom v moderní evropské tradici moc filozofů, teologů a humanitně orientovaných myslitelů, kteří by Platóna a celou platónskou tradici minuli a šli docela jinou cestou. Platón se stal svým způsobem univerzálním autorem, kterého si berou za svědka svých idejí lidé zcela protichůdných názorů. V ohromné šíři jeho spisů si každý najde myšlenku, která ho zaujme, aniž by k tomu nutně potřeboval znát celý kontext jeho díla.

Zákony

Čtenáři filozofické literatury si nepochybně vzpomenou na nakladatelství Jana Laichtera, které věnovalo Platónovu dílu vždy velkou pozornost. U Laichtera vyšly za první republiky mnohé Platónovy dialogy, Ústava, Symposion, Listy či Novotného čtyřdílná biografie o Platónovi Život, Dílo, Filosofie, Druhý život. Po r. 1948 se Platónovy spisy objevovaly v Československém spisovateli, Státním pedagogickém nakladatelství, v Odeonu, v Nakladatelství ČSAV a jinde. Překlady Platónova díla jsou u nás tradičně spjaty s Františkem Novotným (1881‒1964), klasickým filologem, jenž se kromě filozofova díla věnoval mnoha jiným řeckým a latinským autorům a tématům. Bez nadsázky lze říct, že profesor Novotný patřil mezi klasické filology světového formátu. Kdo z čtenářů měl někdy co do činění s řečtinou a latinou, nemohl jméno Františka Novotného přeslechnout. Jeho impozantní překladatelská a lexikografická práce je stále živá. Jeho překlady se dosud používají a studie a skripta týkající se latinské skladby nebo římské či řecké metriky jsou dodnes součástí filologického vzdělávání.

Po r. 1989 se kmenovým nakladatelem Platónova díla stalo vydavatelství Oikúmené, které jako 20. díl v řadě Platónových dialogů vydalo po jeho Ústavě (č. 18) i Zákony, samozřejmě v Novotného překladu. Celý text Zákonů včetně poznámek se vešel do necelých 400 stran běžného knižního formátu. Editoři použili vydání z r. 1961 a drobně jej upravili, např. v transkripci řeckých vlastních jmen. Překlad si podržel, slovy redaktorů svazku, „mírně archaizující styl“. Novotný skvěle vystihl žánr dialogu, a učinil tak Zákony atraktivními i pro moderního čtenáře, který si nemůže dopřát jejich četbu v původním řeckém znění. Novotného poznámka o tom, že Platón „svým slohem a řečí vytvořil své umění“, je na místě. Svým jazykem a dílem totiž inspiroval mnohé autory, např. Augustina a jeho De civitate dei, Ciceronův spis De re publica nebo dílo Francise Bacona New Atlantis. Předmluvu Františka Novotného k tématu Platónovy vize uspořádání dokonalé obce-polis, stejně jako úvodní studii O Platónově Státě od Emanuela Peroutky, které se týkají jak knihy Zákonů, tak Ústavy, ponechali editoři logicky u svazku posledně jmenované, kterou Oikúmené vydalo naposledy v r. 2014.

Čím jsou Platónovy Zákony jiné a přinášejí vůbec vedle Ústavy nějaké novum? V Ústavě, která v historii dostala řadu přívlastků (ideální, utopická, nerealizovatelná), uvažuje Platón o filozofu-vládci, který by se stal králem. Druhou variantou, zřejmě tou méně pravděpodobnou, je, že se králové stanou filozofy, přesněji řečeno milovníky moudrosti, a to v intelektuálním i mravním smyslu. Jedině filozofové, pocházející ze třídy správců, mohou poznat mravní dobro a podstatu ctností: moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a uměřenosti. V ideální čili první a krásné obci Ústavy jsou filozofové kvalifikováni co do intelektuálního poznání, mravů, víry a zbožnosti, a mohou tak řádně vládnout všem společenským třídám, které Platón v obou dialozích vyjmenovává. Jejich povinnosti a práva popisuje často do nejmenších detailů.

Zákony, jeho nejdelší dialog, jdou jinou cestou. Platón v nich nastiňuje život a formu jakéhosi druhého, realističtějšího společenství lidí. Zatímco v Ústavě-Politeii mnohé myšlenky o ideální obci směřují do daleké budoucnosti nebo jsou chápány jako politické teorie sui generis, Zákony nabízejí praktičtější rozměr lidského soužití. Nelze totiž hned, tady a teď, počítat s dokonalým člověkem-filozofem, který by, Platónovými slovy, byl „přirozeně způsobilý a byl schopen převzít toto postavení, nic by nepotřeboval zákonů, které by nad ním vládly“. Do doby, než si společnost filozofy-vládce vychová, je třeba „vystačit“ s promyšleným řádem a zákony a ustavit fungující skoro dokonalou obec, která by byla druhá po obci dokonalé. Stejně jako v Ústavě, tím spíš v Zákonech jsou definovány úlohy jednotlivých společenských skupin, kde vrchol hierarchické pyramidy tvoří filozofové, resp. vysocí úředníci, tj. zbožní lidé a věrní „sluhové“, ba dokonce „otroci zákonů“. Jedině tam, kde je zákon „pánem vládnoucích a vládnoucí jsou otroky zákona, tam spatřuji zdar i všechna dobra, která bohové dali obcím“, píše Platón. Zákon panující nad lidmi je tu povýšen na ústřední dogma celého společensko-politického systému. Zatímco Ústava nabízí společenský rámec pro „bohy a boží syny“, Zákony tak činí pro lidi spjaté se zemí.

Nová správa obcí by podle Zákonů nepotřebovala osvíceného filozofa-krále, který by změnil špatné zákony v dobré a vytvořil potřebný legislativní rámec. Athénský host, jeden ze tří účastníků dialogu, nastiňuje v hovoru i tuto variantu: „Dejte mi obec ovládanou tyranem... a tyran budiž mladý, dobré paměti, učenlivý a svou přirozenou povahou statečný a velkoduchý...“ Jenže kde brát pro dokonalou obec filozofy a pro skoro dokonalou obec tyrany, poslušné nových zákonů, když i samotné Platónovy životní zkušenosti včetně občanských válek a rozpadu athénské demokracie ukázaly, jak proměnlivá je lidská duše a jak nízké dovedou být motivy lidského jednání? Propracovaný systém vedení společnosti by si v této druhé obci vystačil zkrátka bez filozofů. Nejvyšší úředníci státu, a na samém vrcholu „členové nočního shromáždění“, by spolu s ostatními udrželi řád a zaručili rozvoj celé polis. Ta se jeví být v Platónově nárysu téměř až jakýmsi polidštěným mraveništěm či úlem, kde všechno má svůj smysl a běží bez překážek. Je otázka, zda takto precizně vystavěný svět tříd, zákonů, soudů a trestů dokáže člověka motivovat k odpovědné a kvalitní práci a navíc ho učinit šťastnou bytostí. Profesor Novotný i Emanuel Peroutka uvažují ve svých textech o přínosech platónských představ pro společnost, ve které oni sami žijí a které slouží. Čtenář Zákonů nyní dostává stejnou příležitost.

První tři kapitoly Zákonů tvoří jakýsi obecný úvod a připravují vstup do dalších knih, jichž je celkem dvanáct. „Třináctou“ knihu představují Poznámky profesora Novotného, které vysvětlují složitější pasáže, řecké pojmy, historické události a lidské a božské postavy řeckých dějin. Čtenáře s největší pravděpodobností zaujme skutečnost, která se nedá obejít a kterou v polemikách uváděli mnozí autoři. Tou skutečností je značně problematická vize komunitního, jednotného, sdíleného způsobu života. V něm jde o to, aby každý podle toho, co umí a jaké místo zastává, oddaně sloužil společnému suprema lex, nejvyššímu zákonu. Tuto dokonalou obec někteří nazývají dokonce církví, která je v Zákonech – oproti Ústavě – církev, řekli bychom, reformovaná, společenství pro skutečné lidi s jejich výšinami i pády. Zkušenosti nejen evropských dějin mohou čtenáři pomoci odmocnit patos a velikost Platónových vizí a zároveň z nich čerpat tam, kde se ukázaly jako smysluplné. O to nakonec jde i samotnému autorovi – dosáhnout v postupných krocích a cyklech lepší formy vládnutí a kvalitnějších zákonů, které budou obyvatelům polis přinášet četné materiální i duchovní benefity a v neposlední řadě také bezpečí. Při četbě Platónova díla není od věci mít na paměti slova Emanuela Peroutky, který ve své stati, reflektující mj. i politické dějiny starověku, napsal: „Je arci nesnadno analyzovati pojem řecká kultura nebo řekněme řectví…,“ které sestává z „celého množství činitelů duševních i fyzických“. Víra řeckého člověka v politický život se v moderní době přetavila do racionální potřeby. „My dnes té víry nemáme,“ píše Peroutka, „naše vyznání je jiné, není v něm té rovnováhy mezi oběma prvky,“ tedy mezi jednotlivcem a obcí. Pohledy z ptačí perspektivy na minulost či budoucnost tu neobstojí. Je pouze tady a teď, které – hejdánkovsky řečeno – tu je jen díky otevřenosti vůči tomu, co přichází.

Vedle velkých témat si Platón všímá i věcí každodenního života, které by se nám někdy mohly zdát až úsměvné. Jenže všechno, o čem athénský host, Kleinias a Megillos hovoří, je v moderní společnosti ošetřeno rovněž zákony, vyhláškami a prováděcími předpisy, tisíckrát obsáhlejšími než kdykoli předtím. A tak tedy: kde by bylo lepší založit onu „druhou“, skoro dokonalou obec? Ve vnitrozemí, nebo u moře? Jakou rozlohu by měla mít? Jakou roli budou v obci hrát básníci? Jaké postavení budou mít otroci, jaké svobodní? Budou ženy moci vykonávat tzv. mužská povolání, a pokud ano, pak v plné míře? Podle jakého klíče se bude rozdělovat majetek a užívat společných plodů práce? Kdo bude vychovávat děti? Rodiče, nebo vychovatelé? A kdo rozhodne, kolik dětí a kdy mají mít? Bude polis odvislá od voleb a jak budou takové volby vypadat? Bude při volbě rozhodovat los? Jaký řád bude mít náboženské společenství, chrámy, kněží a kněžky? Co mají na práci stratégové, filozofové, taxiarchové, hipparchové, fylarchové, prytanové a astynomové? Jakou podobu budou mít školy a gymnasia a co se v nich bude vyučovat? Skutečně tolik látky, jak píše Platón, „kolik se v Egyptě učí široké vrstvy dětí zároveň s čtením a psaním“? Jaké požadavky budou kladeny na učitele a vychovatele? Když polis, tak i právo a soudy. Kdo se tedy může stát soudcem a co bude náplní jeho práce? A tresty? Za bezbožnost, vraždu, krádeže, zbabělost ve válce, nactiutrhání? Jak budou vypadat lidské vztahy, zvlášť manželství, a jaký je ideální věk pro sňatek? Pokud se muž neožení a žena nevdá, jaký je stihne trest?

Budou v životě obce třeba vykladači (úřední znalci božského práva)? Jaký je Platónův pohled na volnou lásku? Budou vedle mužů sloužit ve zbrani i ženy? A co státní svátky? V debatě o českých národních svátcích to je otázka legitimní. Jakou úlohu budou hrát v životě státu hry a sport? A pokud nějakou, o jaké disciplíny půjde? Co všechno se bude pěstovat, chovat a vyrábět? Jaká měna bude platit v obci a co se bude dít s valutami, které si občan či cizinec přiveze ze svých cest? Kdo bude pečovat o vinice, víno, olivy, ale též o hrušky, jablka a granátové plody, které jsou pro řecký svět tak symbolické? Jak bude vypadat architektura obce a její urbanistický plán? Konal by úředník domovní prohlídku skutečně nahý, nebo jen v krátkém rouchu – chitónu? A je opravdu „jedna z nejkrásnější věcí znáti nauku o bozích“ – tedy teologii? A nakonec, jak budou vypadat pohřební obřady otroků, občanů a nejvyšších úředníků města? Na to všechno Platón ve svém dialogu myslel.

Pozoruhodnou a stále platnou tezí, kterou ve své stati připomíná Emanuel Peroutka, by čtenář mohl poměřovat tehdejší i současný svět. „Ztráta politické svobody byla tedy pro antického ducha ranou smrtelnou.“ Domnívám se, že právě skrze fenomén svobody můžeme objevit Platóna jako autora, jenž je schopný inspirovat i člověka 21. století. Mít ve své knihovně Platónovu Ústavu Zákony by znovu mohlo patřit k výbavě humanitně a kulturně orientovaného občana.