6
Vítáme vás na novém webu spolkového nakladatelství OIKOYMENH!

Hegelovo pojetí zkušenosti : Martin Heidegger

[ 1 ]

„Věda zkušenosti vědomí“ zní název, který Hegel v prvním vydání v roce 1807 tomuto spisu předeslal. Slovo zkušenost je uprostřed titulu vytištěno tučně. Jako „zkušenost“ je zde pojmenováno to, co je „fenomenologie“. Co má Hegel na mysli, když slovo „zkušenost“ používá tímto důrazným způsobem? Odpověď nám skýtá část, jíž po předmluvě k Systému vědy dílo začíná. V původním vydání text zní:[ 2 ]

Hegelovo pojetí zkušenosti

[1][ 3 ] „Je přirozené představovat si, že dříve než ve filosofii při-kročíme k věci samé, totiž ke skutečnému poznávání toho, co v pravdě jest, je nutno dorozumět se napřed o poznávání, které bývá považováno za nástroj, jímž se zmocňujeme absolutna, nebo za prostředí, kterým je spatřujeme. Oprávněná zdá se obava, za prvé, že by mohly býti různé druhy poznání, a tím jeden způsobilejší k dosažení tohoto konečného účelu – obava je pak ospravedlněna tím, že by se mezi nimi mohlo nesprávně volit –, za druhé též (jelikož poznání je mohutností určitého druhu a rozsahu) je oprávněna obava, že opomenuvše přesněji určit povahu a hranice poznání, mohli bychom se dostati do oblak omylu místo do nebe pravdy. Tato obava se musí dokonce jistě změniti v přesvědčení, že celé počínání, které chce získati pro vědomí poznáváním to, co je samo o sobě, je ve svém pojmu protismyslné, a že mezi poznáváním a absolutnem je hranice, která je naprosto odděluje. Neboť je-li poznávání nástroj, jak se zmocniti absolutní bytnosti, hned nám napadne, že použít nástroje na věc znamená naopak nenechat ji takovou, jaká jest pro sebe, nýbrž provádět na ní utváření a změnu. Nebo není-li poznávání nástrojem naší činnosti, nýbrž jaksi pasivním prostředím, kterým se k nám dostává světlo pravdy, pak ani tak ji nedostaneme takovou, jaká jest o sobě, nýbrž jak je skrze toto prostředí a v něm. V obou případech používáme prostředku, který působí bezprostředně opak účelu; nebo protismysl jest naopak v tom, že vůbec používáme nějakého prostředku. Zdá se sice, že této nepříznivé okolnosti možno odpomoci znalostí způsobu, jak nástroj působí; neboť ta umožňuje, abychom v představě, kterou jsme tímto nástrojem o absolutnu nabyli, odečtli od výsledku ten díl, který přísluší jeho působnosti, a tím získali čistou pravdu. Avšak toto zlepšení by nás vskutku přivedlo jen zpátky tam, kde jsme byli předtím. Odebereme-li od utvářené věci opět to, co na ní provedl nástroj, pak je nám ta věc – zde absolutno – právě opět týmž, čím byla před prací, kterou jsme si dali, a která je tedy zbytečná. Měl-li nám nástroj absolutno vůbec pouze přiblížit, aniž na něm provedl jakoukoli změnu, jako třeba sedne pták na lep, pak by se zajisté vysmálo této lsti, kdyby o sobě a pro sebe nebylo již u nás a nechtělo u nás být; neboť lstí bylo v tomto případě poznávání, ježto se při svém mnohonásobném snažení tváří, že dělá něco docela jiného, než že vytváří bezprostřední vztah, tedy vztah prostý všech obtíží. Nebo naučí-li nás výzkum poznávání, představovaného jako prostředí, zákonu lomu svých paprsků, pak není stejně k ničemu, když je od výsledku odečteme; neboť poznávání není lom paprsku, nýbrž paprsek sám, jímž se nás dotýká pravda, a odečteme-li ten, pak by nám to označovalo pouze ryzí směr nebo prázdné místo.

[2] Leč když obava, aby se neupadlo v omyl, má nedůvěru k vědě, která bez zvažování takových obtíží přikračuje přímo k dílu a skutečně poznává, nelze nahlédnouti, proč naopak nemít nedůvěru k této nedůvěře a proč se neobávat, že tento strach před omylem jest již sám omyl. Tato obava vskutku něco předpokládá, a to mnohé, jako pravdivé a staví své úvahy a závěry na tom, co samo třeba napřed prozkoumati, zdali je to pravda. Předpokládá totiž představu o poznávání jako jakémsi nástroji a prostředí, také rozdíl nás samých od tohoto poznávání; především však to, že absolutno stojí na jedné straně, a že poznávání na druhé straně, pro sebe a odděleno od absolutna, je přece něco reálného, nebo jinými slovy, že poznávání, které jsouc mimo absolutno je zajisté též mimo pravdu, je přece pravdivé; předpoklad, kterým se to, co se nazývá strachem z omylu, dává poznat spíše jako strach z pravdy.

[3] Tento důsledek vyplývá z toho, že jedině absolutno je pravdivé, čili že jediná pravda je absolutní. Může být odmítán s odvoláním na rozlišení, že poznávání, které sice nepoznává absolutno, jak to chce věda, může přece být pravdivé, a že poznávání vůbec, ač není schopno pojmouti absolutno, může přece být schopno jiné pravdy. Ale pozorujeme ihned, že takovéto mluvení kolem věci se redukuje na nějaký rozdíl mezi absolutní pravdou a jakousi jinou pravdou a že absolutno, poznávání atd. jsou slova předpokládající význam, o jehož dosažení teprve běží.

[4] Místo abychom se lopotili s takovými zbytečnými představami a frázemi o poznávání jako nástroji nebo prostředí, skrze něž spatřujeme pravdu atd. – poměry, na něž se redukují snad všecky tyto představy o poznávání, které je odděleno od absolutna, a o absolutnu, které je odděleno od poznávání –, místo abychom se lopotili s výmluvami, které neschopnost k vědě čerpá z toho, že předpokládá tyto poměry, aby se zároveň uvolnila od námahy s vědou a současně si dodala vzhledu vážného a horlivého usilování; místo abychom se lopotili s odpověďmi na to všecko, mohli bychom je jako nahodilé a libovolné představy přímo zavrhnouti a užívání slov, s nimi spojené – jako absolutno, poznání, objektivní–subjektivní a nesčetných jiných, jejichž význam se předpokládá za všeobecně známý –, bychom dokonce mohli považovati za podvod. Neboť předstírat jednak, že jejich význam je všeobecně znám, jednak též, že sami máme jejich pojem, má si, jak se zdá, nejspíše odpustit to hlavní, totiž aby byl tento pojem podán. Mnohem větším právem bychom si naproti tomu mohli odpustit námahu všímat si takových představ a frází, jimiž má vědě býti učiněna přítrž; neboť tyto představy a fráze vytvářejí pouze prázdný zjev vědění, který bezprostředně mizí, jakmile věda vystoupí. Avšak ve chvíli, kdy vystupuje, je věda sama zjevem; její vystoupení není ještě věda provedená a rozvitá ve své pravdě. Je přitom lhostejné představovati si, že ona je zjevem, poněvadž vystupuje vedle jiného, nebo nazývati ono jiné, nepravdivé vědění jejím zjevem.

Věda se však musí od onoho zdání osvobodit; a to může jen tím, že se obrátí proti němu. Neboť věda nemůže takové vědění, které není pravdivé, ani jen zavrhnouti jako vulgární nazírání na věc a ujišťovat, ona že je docela jiným poznáním a ono vědění že pro ni není vůbec ničím, ani se nemůže odvolávat na tušení lepšího vědění ve vulgárním nazírání samém. Oním ujišťováním by prohlašovala za svou sílu své bytí; ale nepravdivé vědění se právě tak dovolává toho, že jest, a ujišťuje, že pro ně věda není ničím; jedno suché ujišťování však platí právě tolik jako druhé. Ještě méně se věda může odvolávati na lepší tušení, které je přítomno v nepravdivém vědění a je v něm samém poukazem k vědě; neboť jednak by se odvolávala právě tak opět na bytí, jednak ale na sebe jako na způsob, jakým je v nepravdivém poznání, tj. na špatný způsob svého bytí a na svůj zjev spíše než na to, jak jest o sobě a pro sebe. Z toho důvodu má zde být předvedeno vědění, které se zjevuje.

[5] Poněvadž toto předvádění má nyní za svůj předmět pouze zjevující se vědění, nezdá se být samo pravdivou vědou pohybující se ve své zvláštní podobě, nýbrž může býti vzato z tohoto stano-viska jako cesta přirozeného vědomí, které proniká k pravdivému vědění, či jako cesta duše, která prochází řadou svých útvarů jako řadou etap, které jsou jí vytčeny její povahou, aby se projasnila v ducha tím, že úplnou zkušeností o sobě samé dojde k poznání toho, čím je sama o sobě.

[6] Ukáže se, že přirozené vědomí je pouhým pojmem vědění, neboli není to reálné vědění. Ježto se však bezprostředně považuje za reálné vědění, má tato cesta pro ně záporný význam a přirozenému vědomí platí to, co je realizací pojmu, spíše za ztrátu sebe sama, neboť na této cestě ztrácí svou pravdu. Může tedy být považována za cestu pochybnosti nebo ve vlastnějším smyslu za cestu zoufání; na této cestě se totiž nepřihází to, co obvykle nazýváme pochybnostmi, totiž viklání tou či onou domnělou pravdou, po němž přijde, jak se sluší a patří, opět zmizení pochybnosti a návrat k oné pravdě, takže nakonec se věc bere opět tak jako předtím; je to naopak vědomé nahlédnutí nepravdivosti vědění, které se zjevuje a jemuž nejreálnější je to, co podle pravdy je naopak pouze nerealizovaný pojem. Vážná horlivost usilující o pravdu a vědu si proto také nemyslí, že se pro takové úsilí připravila a vyzbrojila tímto završujícím se skepticismem, totiž předsevzetím neoddávati se ve vědě myšlenkám jiných pod dojmem autority, nýbrž všecko zkoumati sama a jíti pouze za vlastním přesvědčením, či lépe: všecko produkovati sama a považovati za pravdu pouze vlastní výkon. Řada vlastních útvarů, kterými vědomí na této cestě probíhá, jsou spíše obšírné dějiny vzdělávání vědomí sama k vědě.

Toto předsevzetí si představuje, že vzdělání je jednoduchým způsobem předsevzetí bezprostředně vyřízeno a provedeno; tato cesta je však vůči této nepravdě skutečným provedením. Jíti za vlastním přesvědčením jest ovšem více než oddati se autoritě; ale tím, že domnívání podle autority se obrátilo v domnívání z vlastního přesvědčení, není ještě nutně změněn jeho obsah a místo omylu nenastoupila pravda. Uvíznout v soustavě mínění a předsudku z autority druhých nebo z vlastního přesvědčení se od sebe liší jedině tím, že tento druhý způsob je domýšlivý. Naproti tomu skepticismus, který směřuje proti celému rozsahu zjevujícího se vědomí, uschopňuje teprve ducha, aby zkoumal, co je pravda, a to tím, že vede k zoufání nad takzvanými přirozenými představami, myšlenkami a domněnkami, u nichž je lhostejné, zda je nazýváme vlastními či cizími, a jimiž vědomí přistupující ke zkoumání přímo je ještě vyplněno a zatíženo, tím však vskutku neschopno toho, co chce podniknouti.

[7] Úplnost forem nereálného vědomí vyplyne sama z nutnosti postupu a souvislosti. Abychom to učinili srozumitelným, můžeme všeobecně už napřed poznamenati, že podat nepravdivé vědomí v jeho nepravdivosti není pohyb toliko záporný. Takový jednostranný názor má o něm přirozené vědomí vůbec; a vědění, které činí tuto jednostrannost jeho bytostným jádrem, jest jednou z podob nedokonalého vědomí, která sama patří k průběhu cesty a na ní se naskýtá. Jest to totiž skepticismus, který ve výsledku spatřuje vždycky čisté nic a odhlíží od toho, že toto nic jest nico-tou toho, z čeho resultuje. Nic však je vskutku pravdivým resultátem, jen pokud je vzato jako nicota toho, z čeho pochází; jest následkem toho samo něčím určitým a má obsah. Skepticismus, který končí abstrakcí nicoty čili prázdnoty, nemůže od ní dospět dále, nýbrž musí čekat, zda a co se mu snad naskytne nového, aby to uvrhl do téže propasti prázdnoty. Když naproti tomu je resultát pochopen tak, jak v pravdě jest, totiž jako určitý zápor, vznikla tím bezprostředně nová forma a záporem je učiněn přechod, takže tím postup úplnou řadou podob vyplývá sám sebou.

[8] Cíl jest však pro vědění vytyčen právě tak nutně jako řada jeho postupu; je tam, kde již nepotřebuje překračovat sebe sama a kde pojem odpovídá předmětu a předmět pojmu. Postup za tímto cílem je proto také nezadržitelný a uspokojení nelze najíti v žádné dřívější etapě. Co je omezeno na přírodní život, nedokáže z vlastních sil překročiti své bezprostřední jsoucno; ale něco jiného je vyhání z jeho mezí a toto vyrvání z něho je jeho smrt. Vědomí je však pro sebe samo svůj pojem, tím je bezprostředním překračováním omezeného, a jelikož toto omezené náleží jemu, je překračováním sebe sama; s jednotlivostí je pro ně položeno zároveň to, co je mimo ni, i kdyby to bylo, jako v prostorovém nazírání, jen vedle toho omezeného. Toto násilí, že si kazí omezené uspokojení, zakouší tedy vědomí od sebe sama. Pociťujíc toto násilí, může úzkost zajisté couvati před pravdou a snažit se uchovat si to, čeho ztráta hrozí. Nemůže však dojíti klidu, chce-li se zastaviti v bezmyšlenkovité nečinnosti – myšlenka zkalí bezmyšlenkovitost a její neklid zruší nečinnost –; nebo chce-li se opevnit rozcitlivělostí, která ujišťuje, že všecko shledává na svůj způsob dobrým – toto ujištění trpí právě tak násilí od rozumu, jenž něco neshledává dobrým právě proto, že je to určitý způsob. Nebo se strach z pravdy skrývá před sebou a jinými třebas pod zdáním, jako by to byla právě vřelá horlivost pro pravdu samu, která jemu samému činí tak těžkým, ba nemožným, aby našel jakoukoli jinou pravdu než jedinou pravdu marnivosti, že je vždycky ještě chytřejší než každá myšlenka, kterou lidé mají sami ze sebe nebo od druhých; tato marnivost, která si dovede zmařit každou pravdu, z ní se vrátit k sobě, a která se kochá v tomto vlastním rozvažování, jež umí vždycky rozložiti všecky myšlenky a nalézati místo všeho obsahu vždy jen suché já, jest uspokojení, které musí býti přenecháno sobě samému, neboť prchá před všeobecností a hledá jen bytí pro sebe.

[ 1 ][Do svého příručního exempláře prvního vydání svazku Holzwege z roku 1950 si Heidegger poznamenával komentáře, které zde v souladu s německou předlohou označujeme písmeny:] Myšleno, ač nevysloveno, z úvlasti [vom Ereignis].

[ 2 ] Srv. G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, přel. J. Patočka, Praha 1960, str. 95–103. Na některých místech text mírně upraven, aby souhlasil s Heideggerovým výkladem.

[ 3 ] Na rozdíl od německého vydání Hegelova textu číslujeme odstavce Úvodu, abychom umožnili snazší orientaci v Heideggerově komentáři, který následuje.