6
Vítáme vás na novém webu spolkového nakladatelství OIKOYMENH!

O povinnostech, Pravda hovoří k Rafaelu kardinálu Riariovi o výchově vladaře : Marsilio Ficino

Dva morální listy Marsilia Ficina

Listy v humanismu a renesanci

Filosofie v období humanismu a renesance se ve srovnání se středověkem proměňuje nejen co do obsahu a témat, což souvisí s rostoucí znalostí dosud neznámých řeckých nebo i latinských textů,[ 1 ] ale i co do literárních forem, kterými je vyjadřována. Stále se sice rozvíjejí tradiční traktáty a komentáře, na oblibě však zároveň získávají filosofické dialogy, beroucí si za vzor Ciceronovy rozpravy [ 2 ] a posléze také dialogy Platónovy. Dalším typem humanistického a renesančního filosofického písemnictví bylo psaní dopisů.

O povinnostech. Pravda hovoří o výchově vladaře

Epistolární praxe sice navazuje na středověkou ars dictaminis, umění sestavování právních dokumentů i osobních listů pomocí pravidel a modelů převzatých z antiky,[ 3 ] zásadním podnětem pro její rozvoj se však v renesanci stalo opět dílo Ciceronovo, tedy jeho korespondence, jejíž elegantní latina podobně jako v případě dialogů platila pro humanisty za vzor.[ 4 ] Humanisté od čtrnáctého století se tak s nebývalou intenzitou věnují sepisování listů, které se stávají literárními artefakty a které mohou například vykazovat i autobiografické prvky, jak je tomu u Ciceronových dopisů.[ 5 ]

Jakožto literární díla mají listy sestavované humanisty prokázat jejich elokvenci a erudici, schopnost umně napodobit antické literární vzory. Vedle toho jsou zároveň i médiem pro sdělování názorů, médiem nejen soukromým, ale často spíše veřejným.

Čtenáři dopisů totiž nejsou pouze jejich adresáti, nýbrž by jimi měli být i intelektuálové ze spřízněných, humanistických kruhů. Listy tak kolují v opisech a jejich autoři i adresáti je začínají shromažďovat a uchovávat. Zatímco Francesco Petrarca vytvořil „jen“ dva soubory svých dopisů, Epistolae familiares (Listy přátelům) a Epistolae s eniles (Dopisy ze stáří),[ 6 ] již v druhé polovině čtrnáctého století množství shromažďované korespondence roste závratnou rychlostí. Například soukromé i veřejné listy humanisty Coluccia Salutatiho, který si po Petrarkově vzoru také začal uchovávat jejich kopie, jdou do tisícovek[ 7 ] a Salutatiho žák Leonardo Bruni uspořádal své dopisy do osmi knih.[ 8 ]

Role listu jako prostředku pro sdělování a cirkulaci myšlenek se ještě zdůrazní po vynálezu knihtisku, neboť právě jednotlivé listy i celé soubory listů ( epistolaria) se stávají vděčným před-mětem pro knižní vydání. V druhé polovině patnáctého století například několikrát vychází tiskem korespondence Eneáše Silvia Piccolominiho (papeže Pia II.),[ 9 ] tiskem jsou vydávány soubory korespondence zmiňovaného Leonarda Bruniho a dalších. Vedle literární hodnoty, na kterou humanisté kladli velký důraz, se listy stávají důležitým komunikačním kanálem mezi učenci, jak je pak dobře zjevné v šestnáctém století ze souborů korespondence např. Erasma Rotterdamského, Filipa Melanchthona, Huga Grotia a dalších,[ 10 ] a následně i z rozsáhlých korespondenčních sítí učenců ve století sedmnáctém.[ 11 ]

Vraťme se však k humanismu století patnáctého. Způsob sestavování dopisů a jejich cíle mohou být různé. Pisatel může zdůraznit literární rozměr listu nebo myšlenku, kterou chce sdělit, přičemž samotné popisované události jsou fikcí. Tak je tomu zřejmě se slavným Petrarkovým listem o jeho výstupu na Mont Ventoux, který se možná vůbec neuskutečnil a vytváří pouze pozadí pro vyjádření básníkových názorů na úkol lidské duše. Cílem tohoto konkrétního listu je pak ukázat, že autorova životní cesta vedla od světskosti ke křesťanským hodnotám.[ 12 ] Někdy může být fiktivní i adresát: například Filip Melanchthon v roce 1558 adresuje svůj list na obranu rétoriky Giovannimu Pico della Mirandola, který byl v té době již několik desítek let po smrti (zemřel 1494).[ 13 ] Tato díla často pak hrají v prvé řadě roli apologií autorových názorů.

Někdy humanisté naopak vydávají reálnou korespondenci, kterou však pro účely vydání literárně upravují, jindy ji ponechávají v její původní podobě.

Celou škálu typů listů od literárních fabulací až po reálné dopisy lze nalézt v rozsáhlém souboru korespondence florentského filosofa Marsilia Ficina.[ 14 ] Velké množství rukopisů uložených v různých knihovnách ukazuje, že Ficinovy listy byly hojně opisovány a kolovaly Evropou patnáctého století ještě před jejich vydáním tiskem.[ 15 ]

Ficino sám si dopisy po vzoru svých humanistických předchůdců uchovával v kopiích a souhrnně je pak vydal v roce 1495 u benátského tiskaře Mattea Capcasy, přičemž předmluvu k nim datoval ve Florencii 15. prosince 1494.[ 16 ] Tato editio princeps je považována za autoritativní vydání souboru Ficinových listů, po kterém následovalo vydání norimberské v roce 1497 a dále vydání listů v rámci Ficinových Opera omnia v šestnáctém století v Basileji (dvě vydání, 1561 a 1576) a v sedmnáctém století v Paříži (vydání z roku 1641, které je založeno na basilejském vydání z roku 1561).

Jak Ficinův vlastní vydavatelský počin, tak pozdější vydání v celém souboru jeho díla ukazují, že Ficino sám i jeho vydavatelé považovali listy za nedílnou součást jeho myšlení a filosofického odkazu.[ 17 ] Jakou roli tedy listy hrají v celku Ficinova díla?

[ 1 ] K rozvíjejícím se řeckým studiím a jejich významu srv. M. Martin, Světlo z Byzance. Řecká studia v renesanční Itálii, 1360–1534, Červený Kostelec 2018.

[ 2 ] B. Black, Filosof v prostředí renesanční kultury, in: J. Hankins (vyd.), Renesanční filosofie, Praha 2011, str. 43–45.

[ 3 ] P. O. Kristeller, Středověké předpoklady renesančního humanismu, in: P O Kristeller, Osm filosofů italské renesance, Praha 2007, str. 156–158.

[ 4 ] N. Mann, The Origins of Humanism, in: J. Kraye (vyd.), The Cambridge Companion to Renaissance Humanism, Cambridge 1996, str. 13; D Marsh, Cicero in the Renaissance, in: C. Steem (vyd.), The Cambridge Companion to Cicero, Cambridge 2013, str. 306–317.

[ 5 ] Např. k zásadnímu vlivu Ciceronových listů na Petrarkovu korespondenci srv. J. Špička, Hora Petrarcova svědomí, in: Francesco Petrarca, Výstup na Mont Ventoux, Praha 2014, str. 19.

[ 6 ] J. Špička, Francesco Petrarca a jeho latinské dílo, in: Francesco Petrarca, Mé tajemství, Praha 2004, str. 7–23.

[ 7 ] Srv. R. G. Witt, Coluccio Salutati and His Public Letters, Genève 1976; R. G. Witt, Hercules at the Crossroads: The Life, Works and Thought of Coluccio Salutati, Durham (N. C.) 1983.

[ 8 ] Devátou k nim připojil Bruniho žák Giannozzo Manetti. Srv. J. Hankins, Introduction to Epistolarum libri VIII, in: L. Mehus (vyd.), Leonardo Bruni, Epistolarum libri VIII, Roma 2007, str. vii–xxxiv.

[ 9 ] Srv. T. M. Izbicki – G. Christianson – P. Krey (vyd.), Reject Aeneas, Accept Pius: Selected Letters of Aeneas Sylvius Piccolomini (Pope Pius II), Washington D. C. 2006.

[ 10 ] Inovativní přístup ke studiu korespondence, tedy nejen jako pramene historického, biografického a literárního, ale také z hlediska komunikace v učenecké společnosti, přinesl např. sborník T. Van Houdt et al. (vyd.), Self-presentation and Social Identification: The Rhetoric and Pragmatics of Letter Writing in Early Modern Times, Supplementa Humanistica Lovaniensia, 18, Leuven 2002.

[ 11 ] Problematika učenecké korespondence a korespondenčních sítí je v současné době intenzivně studována, srv. např. rozsáhlý projekt Cultures of Knowledge. Networking the Republic of Letters, 1550–1750, http:/ www.

culturesofknowledge.org (25. 6. 2019).

[ 12 ] Srv. J. Špička, Hora Petrarcova svědomí, str. 18.

[ 13 ] Srv Q Breen, Melanchthon’s Reply to G. Pico della Mirandola, in: Journal of the History of Ideas, 13, 1952, str. 413–426.

[ 14 ] U. Tröger, Marsilio Ficinos Selbstdarstellung. Untersuchungen zu seinem Epistolarium Berlin – Boston 2016, str. 5.

[ 15 ] Evidenci rukopisů pořídil Paul Oskar Kristeller a pracují s nimi vydavatelé anglických překladů Ficinových listů. P. O. Kristeller, Supplementum Ficinianum: Marsilii Ficini Florentini philosophi platonici Opuscula inedita et dispersa. Volumen prius, Florentiae 1937.

[ 16 ] M. Ficino, Epistolae, Venetiis 1495. Vzhledem k tomu, že některé kopie editio princeps neobsahují informace o tiskaři, v sekundární literatuře se někdy mylně uvádí první vydání tisků jako florentské (Florentiae 1494).

Kritické vydání prvních dvou knih Ficinových listů připravil Sebastiano Gentile: M. Ficino, Lettere I. Epistolarum familiarium liber I, vyd. S. Gentile, Firenze 1990; M. Ficino, Lettere II. Epistolarum familiarium liber II. , vyd. S. Gentile, Firenze 2010.

[ 17 ] K významu Ficinovy korespondence srv. P. O. Kristeller, Marsilio Ficino as a Man of Letters and the Glosses Attributed to Him in the Caetani Codex of Dante, in: Renaissance Quarterly, 36/1, 1983, str. 1–47.

Obsah

Dva morální listy Marsilia Ficina (Tomáš Nejeschleba) . . . 7

Listy v humanismu a renesanci . . . 7

Role korespondence v díle Marsilia Ficina . . . 11

List O povinnostech . . . 18

List Pravda hovoří o výchově vladaře . . . 27

Ficinovy listy v češtině . . . 33

První překlad – Epistolae duae . . . 35

Druhý překlad – Kterak Pravda k kardinálu Riarovi přišla . . . 38
 

 

MARSILIO FICINO

De officiis / O povinnostech . . . 47

Veritas de institutione principis ad Raphaelem Riarium cardinalem /

Pravda hovoří k Rafaelu kardinálu Riariovi o výchově vladaře . . . 59

Starší české překlady . . . 73

O tom, co mají všelijací lidé činiti . . . 75

Túto epištolú pravda učí... / Kterak Pravda k kardinálu Riarovi přišla . . . 80
 

 

Seznam zkratek . . . 93

Citované prameny . . . 94

Sekundární literatura . . . 97

Summary . . . 103

Sigla . . . 105

Ediční poznámka . . . 107