Mučedníkům : Tertullianus

Úvod

Tertullianus, první nám známý latinsky píšící křesťanský autor, který působil v severoafrickém Kartágu na přelomu druhého a třetího století,[ 1 ] je tvůrcem rozsáhlého literárního díla, pokrývajícího řadu aspektů dobové reality a také reflektujícího problémy, jimž tehdy ještě formující se křesťanství muselo čelit. Tertullianus je právem považován za jednoho z nejvýznamnějších latinských apologetů, tedy „obránců víry“, a jeho nejstarší dochované spisy z konce druhého století, konkrétně Ad nationes („Pohanům“) a zejména Apologeticum („Obrana křesťanství“), obhajují s nebývalou rétorickou silou a literárním mistrovstvím křesťanské náboženství tváří v tvář pohanskému neporozumění a předsudečným averzím a snaží se křesťany představit jako loajální poddané římského císaře.[ 2 ]

V této době, kdy se na císařském trůnu ocitl Septimius Severus (193–211), jenž sám pocházel ze severní Afriky, konkrétně z města Leptis Magna v dnešní Libyi, ještě nelze hovořit o státem organizovaném pronásledování křesťanů, jejichž počet mohl v Kartágu dosahovat v té době zhruba jednoho procenta obyvatel.[ 3 ] De iure totiž stále platila traianovská zásada, že křesťané se nemají organizovaně vyhledávat k potrestání (conquirendi non sunt).[ 4 ] Faktickou výkonnou moc i podoby její realizace ovšem měli v rukou jednotliví správci a místodržící provincií, a z pramenů tak víme, že na mnoha místech římské říše docházelo periodicky k lokálním výbuchům protikřesťanských nálad s mnoha oběťmi. Eusebios z Kaisareie se kupříkladu zmiňuje o pronásledování v Alexandrii, jemuž měl padnout za oběť i Órigenův otec Leonidés,[ 5 ] a pro obdobnou situaci v Kartágu máme hned několik svědectví. Tím nejslav-nějším je zřejmě mučednický text Passio Perpetuae et Felicitatis o umučení mladé ženy z vyšších kruhů Vibie Perpetuy a dalších mladých křesťanů, kteří mohli z větší části pocházet z její domácnosti (ve smyslu antického domus),[ 6 ] k němuž mělo dojít v Kartágu v březnu roku 203.[ 7 ] Tato událost však měla svůj chronologický precedens, k němuž došlo v roce 197, kdy se v kartáginském vězení ocitla skupina křesťanů a očekávala zde mučednickou smrt. Právě v tuto chvíli vstupuje na scénu Tertullianus a jeho spis určený těmto „požehnaným nastávajícím mučedníkům“ ( benedicti martyres designati), nazvaný lapidárně Ad martyras, jehož překlad čtenáři naleznou na dalších stranách.[ 8 ]

Tento Tertullianův drobný spis (vedle díla De pallio jde o autorův nejkratší text vůbec) náleží mezi jeho nejstarší dochovaná díla: byl napsán v první polovi-ně roku 197, což můžeme poměrně spolehlivě určit z autorovy narážky v závěru poslední šesté kapitoly, která se vztahuje na události v římské říši po definitivní porážce Clodia Albina císařem Septimiem Severem v bitvě u Trinurtia (19. února 197).[ 9 ] Některá exempla a motivy, které se v něm vyskytují, se v poněkud pře-pracované podobě objevují jak v Tertullianově již zmiňovaném nejznámějším díle Apologeticum, tak i v jeho druhém apologetickém spisu, Ad nationes, který tvořil jakýsi literární „předstupeň“ Apologetika.[ 10 ] Z tohoto důvodu býval spis Ad martyras kladen na samý začátek Tertullianovy spisovatelské činnosti, ovšem důkladná filologická a literární analýza vedla k přehodnocení relativní chronologie a badatelský konsensus dnes spisu Ad martyras přisuzuje místo uprostřed mezi oběma rozsáhlejšími díly Ad nationes a Apologeticum.[ 11 ]

Spis sám je dopisem skupině křesťanů, kteří ve vězení očekávají mučednickou smrt. Tertullianus se je proto snaží povzbudit, aby vytrvali ve svém odhodlání a nebáli se pro Boha zemřít. Pro tento jeho záměr se však úplně nehodila ani jedna z klasických literárních forem, které předepisovala antická tradice, tedy ani consolatio (ten, kdo očekával mučednickou smrt, jež byla v prvních staletích chápána jako nejdokonalejší zakončení života křesťana, byl spíše objektem obdivu a závisti, nikoli lítosti),[ 12 ] ani exhortatio (benedicti martyres designati mohli být jen stěží vyzýváni k odvaze, obzvláště od člověka, který byl sám na svobodě).[ 13 ] Tertullianus tedy obě formy smísil, podle starobylé rétorické tradice sahající až k Aristotelovi a detailně propracované Quintilianem[ 14 ] je doplnil o exempla,[ 15 ] charakteristický motiv filosofické diatriby, a vytvořil tak žánr nový, specifický a křesťanský, jehož přesné vymezení je právě díky překrývání jednotlivých složek obtížné.[ 16 ]

V první kapitole, kterou bychom mohli rétorickou terminologií označit za exordium, tedy jakýsi úvod, Tertullianus objasňuje svůj záměr posílit mučedníky na duchu („přijměte … i něco ode mě na posílení ducha“), protože potravu těla jim zajišťují jejich spolubratři; do vězení, ďáblova sídla, se dostali proto, aby ďábla porazili i v jeho domě, když ho předtím porazili na svobodě. Ve druhé a třetí kapitole převažují spíše prvky útěšné: ve druhé kapitole jsou tématem výhody, které křesťanům plynou z pobytu ve vězení – kromě toho, že tím unikli vězení skutečnému a mnohem horšímu, totiž světu, získávají dále „věci, jež jsou pro víru vždy užitečné“. Téma získání výhody Tertullianus zdůrazňuje i užitím rétorické figury, tzv. praeteritio (occultatio), kdy tím, že tuto otázku jakoby přechází, ji záměrně zdůrazňuje (stejnou figuru pak užívá i níže v kapitole 5,1): „Dosud se nezmiňuji o odměně, ke které Bůh mučedníky zve.“ V kapitole třetí Tertullianus argumentuje per analogiam: život křesťana je militia Dei vivi („služba ve vojsku živého Boha“), a stejně jako vojáci musí podstoupit tvrdá cvičení, než se vydají do války, i křesťané se musí při-pravit k boji o „věnec věčný“ – a vězení je jejich cvičištěm. Ve čtvrté a páté kapitole převažuje exhortativní tón: k posílení ducha Tertullianus v souladu s rétorickými pravidly uvádí exempla pohanů, kteří pro svou vlastní slávu podstoupili smrt, a po imaginární námitce („Ale strach ze smrti není tak velký jako strach z mučení.“) pak exempla těch, kdo ze světských pohnutek neváhali přestát mučení. Dopis končí opět v útěšném tónu poukazem na to, že se lidé mohou tváří v tvář smrti ocitnout bez ohledu na svou vůli díky vnějším okolnostem, které nemohou změnit.

Na první pohled se může zdát, že v rámci jedenatři-ceti zachovaných Tertullianových děl nezaujímá spis Ad martyras významné místo. Ačkoli mu skutečně chybí například teologická závažnost spisů Adversus Praxean („Proti Praxeovi“) či Adversus Marcionem („Proti Mar-kiónovi“), a i když neposkytuje tolik informací o dějinách rané církve a jejím vyrovnávání se s „heterodoxní hrozbou“ jako například spisy De praescriptione hae-reticorum („O uplatnění preskripce vůči heretikům“), De carne Christi („O Kristově těle“), Adversus Valenti-nianos („Proti valentiniánům“) a další, přesto ho nelze pominout jako nezajímavý. Ačkoli se i v Ad martyras setkáváme s některými naturalistickými detaily, je to snad nejklidnější a „nejpozitivnější“ mezi Tertullianovými díly: sarkasmus, osobní útoky, zuřivá nenávist vůči všemu pohanskému, vyhrocený rigorismus, tedy typická „poznávací znamení“ ostatních Tertullianových spisů, zde téměř chybí. Zároveň ve spisu jasně prosvítají základní koncepty Tertullianova pojetí mučednictví, z nichž některé sice sdílela celá raně křesťanská mučednická literatura, jiné však zůstávají jeho specifikem.[ 17 ] Sdíleným prvkem je tak jistě chápání mučednictví jako imitatio Christi a boje s ďáblem, jemuž mučedníci čelí jako Kristovi vojáci (milites Christi); naopak za spe-cifikum Tertullianovy koncepce lze označit to, že mučednictví samo Tertullianus nechápe jako zvláštní Boží požehnání či výsadu, ale přenáší ho „z oblasti výhradního působení Boží milosti do pole etického rozhodnutí svobodné lidské vůle“,[ 18 ] a nesetkáváme se tak u něj například s myšlenkou hojně rozšířenou v mučednických textech, že v mučednících trpí sám Kristus.[ 19 ]

Jakkoli se Tertullianus při psaní spisu jistě inspiroval antickou literární tradicí a nelze vyloučit i jistý stupeň vlivu konsolací Senekových,[ 20 ] novost a originalitu musíme spatřovat i v jazykovém zpracování celého díla: kromě prolnutí a modifikace několika klasických žánrů, o nichž již byla řeč, se již v tomto raném díle setkáme s autorovým mistrovským zvládáním jazyka. Tertullianus jako typický představitel „moderního stylu“ (tzv. „asianismu“),[ 21 ] jaký známe v latině kupříkladu i z děl jeho krajana Apuleia, navazuje po formální stránce na řecké sofisty:[ 22 ] jeho isokolické periody vybudované na základě větného paralelismu jsou plné stylistických zvláštností, antithesí a rétorických figur, často se v nich vyskytují homoioteleuta („větné rýmy“).[ 23 ] Ve struktuře díla jsou jasně patrné vlivy klasických rétorických paradigmat, které však Tertullianus nepřejímá rigidně, nýbrž je s dokonalou flexibilitou podřizuje svým vlastním záměrům a požadavkům na vytvoření působivého a originálního celku. Ze všech těchto důvodů bývá jeho spis Ad martyras považován za jeden z nejkrásnějších příkladů svého žánru z celého antického křesťanství[ 24 ] a Zdeněk K. Vysoký jej dokonce počítá k „nejmohutnějším výtvorům Tertullianova péra a umělé prosy latinské vůbec“.[ 25 ]

[ 1 ] Informace o jeho životě i literárním dílu jsem v češtině shrnul zejm. v úvodní studii k českému překladu Tertullianova díla O hrách (viz P. Kitzler, Tertullianus: demytizace osobnosti); naposledy jsem se zabýval jeho naukou o duši (viz týž, Duše a tělo u Tertulliana); v těchto publikacích lze rovněž nalézt odkazy na další literaturu.

[ 2 ] K těmto otázkám viz podrobněji P. Kitzler, Tertullianus. Mezi Romanitas a Christianitas. K Tertullianově Apologetiku srv. v českém prostředí i knihu D. Červenkové, Jak se křesťanství stalo náboženstvím.

[ 3 ] Viz P. Kitzler, Tertullianus. Mezi Romanitas a Christianitas, str. 53.

[ 4 ] Viz Plinius Mladší, Ep. X,96.

[ 5 ] Srv. Eusebios z Kaisareire, Hist. eccl. VI,1,1 / GCS 9/2,518.

[ 6 ] Viz T. J. Heffernan, The Passion of Perpetua, str. 18–21.

[ 7 ] Obšírně k tomuto textu viz P. Kitzler, From Passio Perpetuae to Acta Perpetuae; český překlad spisu je obsažen in: týž (vyd.), Příběhy raně křesťanských mučedníků, str. 139–173.

[ 8 ] K dataci spisu do léta roku 197 viz R. Braun, Sur la date, la composition et le texte de l’Ad martyras. Právě chronologická blízkost obou událostí – tedy umučení Perpetuy a jejích druhů a uvěznění dalších křesťanů, o nichž se zmiňuje Tertullianus, k nimž došlo na stejném místě – vedla některé badatele k lákavé hypotéze, že budoucí mučedníci, jimž Tertullianus adresuje svůj list, byli ve skutečnosti právě mučedníci známí z Passio Perpetuae, což by zároveň posouvalo dataci spisu Ad martyras do roku 203. Tento názor, který byl ovšem následujícím bádáním plausibilně vyvrácen, hájil jako první G. D. Schlegel, The Ad martyras of Tertullian; viz i W. Rordorf – R. Braun, Dossier sur l’Ad martyras de Tertullien.

[ 9 ] Viz Tertullianus, Ad mart. 6,2 / CCL 1,8 a níže pozn. 63 ad loc.

[ 10 ] Srv. k tomu alespoň C. Becker, Tertullians Apologeticum: Werden und Leistung. Paralelní místa: Tertullianus, Ad nat. I,18,1–4 / CCL 1,34; Apol. 50,4–9 / CCL 1,169–170; Ad mart. 4,4–8 / CCL 1,6–7.

[ 11 ] Tak např. T. D. Barnes, Tertullian, str. 52 n.; R. Braun, Sur la date, la composition et le texte de l’Ad martyras, str. 230–231.

[ 12 ] Srv. P. Kitzler, Vis divinae gratiae, potentior utique natura, str. 97.

[ 13 ] Toho si byl Tertullianus sám velmi dobře vědom, jak vyplývá z formulace v Ad mart. 1,2 / CCL 1,3): Nec tantus ego sum, ut vos alloquar… („Ne že bych byl v takové situaci, abych k vám mohl promlouvat…“)

[ 14 ] Srv. např. Aristotelés, Rhet. I,9, 1368a29–30; II,20, 1939a29 nn.; Quintilianus, Inst. orat. V,11.

[ 15 ] Tertullianem uváděná exempla, tedy historické či pseudo-historické příběhy s morálním apelem, jsou hluboce zakořeněná v antické literární tradici a patří k těm nejznámějším. Jejich užívání samozřejmě není omezeno pouze na Tertulliana (pro detailní rozbor Tertullianova užívání exempel viz H. Pétré, L’exemplum chez Tertullien), ale najdeme je i u dalších raně křesťanských autorů (Minucius Felix, Lactantius, Augustinus). Tento fakt však nebyl vyvolán nedostatkem vlastních, křesťanských edukativních vyprávění: křesťanští autoři „cítili, že mohou získat nápadnou výhodu, budou-li vyvracet omyl svých pohanských protivníků jejich vlastními argumenty, a tedy jejich vlastními exemply.“ (M. L. Carlson, Pagan Examples of Fortitude, str. 94.) Viz také níže, pozn. 50 na str. 30 n.

[ 16 ] Viz T. D. Barnes, Tertullian, str. 226 n.; k jednotlivým žánrovým fasetám spisu Ad martyras srv. také L. Alfonsi, Sull’Ad martyras di Tertulliano, zvl. str. 39–46; A. Quacquarelli (vyd.), Q. S. F. Tertulliani Ad martyras, str. 26–30.

[ 17 ] K Tertullianově teologii mučednictví srv. nejpodrobněji W. Bähnk, Von der Notwendigkeit des Leidens; viz také C. Moreschini, Aspetti della dottrina del martirio.

[ 18 ] W. Bähnk, Von der Notwendigkeit des Leidens, str. 246.

[ 19 ] Klasický pasus představuje v tomto směru např. Pass. Perp. 15,6, kde mučednice Felicitas říká: Modo ego patior quod patior; illic autem alius erit in me qui patietur pro me, quia et ego pro illo passura sum. („To, co teď trpím, trpím já sama; tam ale ve mně bude někdo jiný, kdo za mě bude trpět, protože i já budu trpět za něho.“) Viz dále např. Mart. Polyc. 2,2; Mart. Lugd. V,123.27.41 atd. Srv. k tomu P. Kitzler, From Passio Perpetuae to Acta Perpetuae, str. 32–33.

[ 20 ] Srv. k tomu zejm. Z. K. Vysoký, Předlohy Tertullianova útěšného traktátu, a pozn. 36 na str. 23 n. K vlivu stoicismu na Tertullianův spis viz i C. Tibiletti, Stocismo nell’Ad martyras.

[ 21 ] Viz k tomu A. F. Memoli, Influssi della Scuola asiana.

[ 22 ] Srv. E. Norden, Die antike Kunstprosa, II, str. 596 a 606 nn.

[ 23 ] Jako typický příklad jeho rétorické vynalézavosti může sloužit např. začátek druhé kapitoly spisu Ad martyras (viz níže, str. 22 n.). Tertullianus zde užívá rétorické figury tzv. paro moiósis, kdy alespoň ve dvou větách stejné nebo podobné délky se vyskytují podobně znějící slova, v tomto případě na začátku: maiores tenebras / graviores catenas peiores immunditias plures reos („větší temnoty těžší řetězy horší nečistoty / více viníků“); zároveň se jedná i o klimax čili gradaci a zaregistrovat lze rovněž oxymóron: habet tenebras, quae excaecant… („temnoty… oslepují“). Ke kompletní rétorické analýze spisu včetně výčtu všech rétorických figur (mezi nimiž se objevují např. paralelismus, paronomasie, chiasmus, anafora a další) viz A. Quacquarelli (vyd.), Q. S. F. Tertulliani Ad martyras, str. 45–55.

[ 24 ] Viz R. Braun, Sur la date, la composition et le texte de l’Ad martyras, str. 157: „un des plus beaux produits de cette littérature spécifique du christianisme ancien“.

[ 25 ] Z. K. Vysoký, Předlohy Tertullianova útěšného traktátu, str. 166.

Obsah

Úvod . . . 7

Mučedníkům . . . 19

Použité zkratky . . . 39

Seznam literatury . . . 41

Rejstřík míst . . . 51

Ediční poznámka . . . 55