6
Vítáme vás na novém webu spolkového nakladatelství OIKOYMENH!

Racionalismus v politice : Michael Oakeshott

Racionalismus v politice

„Les grands hommes, en apprenant aux faibles à réfléchir, les ont mis sur la route de l’erreur. “[ 1 ]
L. de Clapiers, markýz de Vauvenargues, Réflexions et maximes, 221

Racionalismus v politice

1

Předmětem tohoto pojednání je zamyšlení nad povahou a rodokmenem nejpozoruhodnějšího intelektuálního proudu postrenesanční Evropy. Racionalismus, jímž se zabývám, je racionalismus moderní. Jeho vnější tvář nepochybně odráží světlo racionalismů vzdálenější minulosti, ve své hloubi však chová určitý rys výlučně sobě vlastní, a právě tomuto rysu chci věnovat svoji úvahu a uvažovat o něm hlavně v jeho vlivu na evropskou politiku. To, co označuji jako racionalismus v politice, není ovšem jediným (a jistě nikoli nejplodnějším) proudem v moderním evropském politickém myšlení. Je to však silný a živý způsob myšlení, jenž díky své spřízněnosti s tolika jinými, v intelektuální skladbě současné Evropy významnými prvky poznamenal ideje nikoli pouze jednoho, ale všech politických přesvědčení, a plynul nad každou stranickou linií. Téměř veškerá politika se dnes tou či onou cestou, ať už vedena přesvědčením, zdánlivou nevyhnutelností či domnělou úspěšností racionalismu nebo zcela nevědomě, stala racionalistickou nebo téměř racionalistickou.

Domnívám se, že celkový charakter a založení racionalisty není těžké postihnout. Racionalista v podstatě obhajuje (vždy totiž obhajuje) nezávislost myšlení v každé situaci, staví se za myšlení osvobozené od závazku vůči jakékoli autoritě, vyjma autority „rozumu“. Jeho postavení v moderním světě jej učinilo svárlivým, je nepřítelem autority, předsudku, všeho, co je pouze tradiční, navyklé či habituální. Jeho myšlenkový postoj je současně skeptický i optimistický; skeptický proto, že neexistuje žádný názor, žádný zvyk, žádná víra, nic tak pevně zakotveného či tak široce přijímaného, že by to snad váhal zpochybnit a soudit tím, co nazývá svým „rozumem“; a optimistický proto, že racionalista nikdy nepochybuje o schopnosti svého „rozumu“ (je-li řádně uplatněn) stanovit hodnotu nějaké věci, pravdivost nějakého názoru či správnost nějakého jednání. Racionalistu navíc posiluje víra v „rozum“ společný všemu lidstvu, ve společnou schopnost racionální úvahy, která je základem a inspirací logické argumentace: na jeho dveřích stojí Parmenidův příkaz – usuzuj rozumovým důkazem. Avšak vedle tohoto prvku, jenž mu dává rys intelektuálního rovnostářství, má racionalista i něco z individualisty, dokáže totiž jen obtížně uvěřit tomu, že někdo, kdo je schopen poctivě a jasně myslet, bude snad myslet jinak než on.

Je však mylné přisuzovat mu přepjatý zájem o apriorní argumenty. Racionalista zkušenost nezanedbává, často se však zdá, že tak činí proto, že vždy trvá na tom, že to je jeho vlastní zkušenost (vše chce začít de novo), a kvůli rychlosti, s jakou redukuje složitost a rozmanitost zkušenosti na soubor principů, jež pak bude napadat nebo obhajovat jen na základě rozumových důvodů. Nemá smysl pro kumulaci zkušenosti, nýbrž jen pro její pohotové využití, poté co byla přeměněna ve formuli: minulost je pro něj významná pouze jako obtížné břemeno. Nemá nic z oné negativní schopnosti (již Keats připisoval Shakespearovi), z oné schopnosti přijmout mystéria a nejistoty zkušenosti bez nedůtklivého hledání řádu a zřetelnosti, má pouze schopnost zkušenost ujařmit; nemá vlohu pro ono pečlivé a detailní hodnocení toho, co se skutečně ukazuje, kterou Lichtenberg označil jako negativní enthusiasmus, má pouze schopnost rozpoznat onen velký obrys, jejž událostem vnucuje obecná teorie. Založení jeho mysli je gnostické a prozíravost Ruhnkenova pravidla oportet quaedam nescire mu nic neříká. Existují určití duchové, kteří v nás vzbuzují pocit, že prošli pečlivou výchovou určenou k tomu, aby je zasvětila do tradic a velkých výkonů jejich kultury: vyvolávají v nás bezprostřední dojem kultivovanosti a potěšení ze zděděného. Mysl racionalisty taková ovšem není, působí na nás v nejlepším případě jako jemně naladěný, neutrální nástroj, jako duch dobře vyškolený spíše než vzdělaný. Jeho intelektuální ctižádostí není ani tak sdílet zkušenost své rasy jako spíše být prokazatelně jedincem, jenž všeho dosáhl vlastní silou. A to dodává jeho intelektuálním i praktickým aktivitám téměř nadpřirozenou obezřetnost a uvědomělost, zbavuje je jakéhokoli prvku pasivity, odnímá jim veškerý smysl pro rytmus a kontinuitu a rozkládá je ve sled kritických momentů, z nichž každý má být překonán určitým tour de raison. Mysl racionalisty nezná žádnou atmosféru, žádné změny ročních období a teploty; jeho intelektuální pochody jsou izolovány, nakolik je to jen možné, od veškerých vnějších vlivů a probíhají ve vakuu. A poté co se takto odloučil od tradičního vědění své společnosti a popřel hodnotu jakékoli výchovy, jež přesahuje průpravu v technice analýzy, přisuzuje rád lidstvu nutnou nezkušenost ve všech kritických okamžicích života, a kdyby byl sebekritičtější, mohl by začít s úvahami o tom, jak mohl tento druh vůbec úspěšně přežít. S téměř poetickým zalíbením se snaží každý den prožít tak, jako by byl jeho dnem prvním, a je přesvědčen, že vytvořit si zvyk znamená selhat. A nahlédneme-li pod povrch, aniž bychom dosud pomýšleli na analýzu, spatříme možná v temperamentu, ne-li v charakteru racionalisty hlubokou nedůvěru v čas, netrpělivý hlad po věčnosti a podrážděnou nervozitu tváří v tvář všemu právě aktuálnímu a přechodnému.

Může se tedy zdát, že svět politiky – politiky vždy tak hluboce protkané něčím tradičním, nahodilým a přechodným – je racionalistickému pojímání ze všech světů nejnepřístupnější. A někteří přesvědčení racionalisté tu skutečně připustili svoji porážku: Clemenceau, intelektuální dítě moderní racionalistické tradice (například ve svém pojetí morálky a náboženství), byl v politice vším jiným nežli racionalistou. Porážku však nepřipustili všichni. Ponecháme-li stranou náboženství, dosáhl racionalismus největších zdánlivých vítězství právě v politice: nelze očekávat, že je-li někdo připraven vnést racionalismus do vedení vlastního života, bude snad váhat vnést jej i do vedení veřejných záležitostí.[ 2 ]

Tím, čeho si je u takového jedince třeba povšimnout (protože to je charakteristické), nejsou ona rozhodnutí a činy, k jejichž uskutečnění se cítí inspirován, ale zdroj jeho inspirace, jeho představa (a bude to u něho představa záměrná a vědomá) o politické činnosti. Věří samozřejmě v otevřenou mysl, v mysl osvobozenou od předsudku a jeho pozůstatku, zvyku. Je přesvědčen, že ničím neomezovaný lidský „rozum“ (pokud jen může být uplatněn) je v politické činnosti neomylným vůdcem. Věří také v logickou argumentaci jakožto techniku a způsob fungování „rozumu“; vším, na čem mu záleží, je pravdivost názoru a „racionální“ základ instituce (nikoli její využití). Velká část jeho politické činnosti proto spočívá v tom, že staví sociální, politické, právní a institucionální dědictví své společnosti před soud svého intelektu; a zbytek je racionální administrací, kdy „rozum“ vykonává nekontrolovanou pravomoc nad okolnostmi příslušného případu. Pro racionalistu nic nemá hodnotu jen proto, že to existuje (a jistě ne proto, že to existuje po mnoho generací), důvěrná blízkost pro něj nemá žádnou cenu a nic nesmí být ponecháno bez dostatečného přezkoumání. A jeho založení ho vede k tomu, že pochopit ničení a znovuvytváření a podílet se na obojím je pro něj snadnější než souhlasné přijetí nebo reforma. Něco opravit, napravit (to znamená udělat cokoli, co vyžaduje trpělivou znalost materiálu) považuje za mrhání časem; a před užitím běžného a dobře vyzkoušeného prostředku dá vždy přednost snaze vynalézt nový nástroj. Neuznává změnu, pokud to není změna vědomě přivozená, a to, co je zvykové a tradiční, proto snadno mylně ztotožňuje s neměnným. Názorně to ukazuje racionalistický postoj k myšlenkové tradici. Její uchovávání nebo zušlechťování nepřichází samozřejmě v úvahu, neboť jedno i druhé předpokládá postoj podřízení. Tradice musí být zničena. A na její místo klade racionalista něco, co sám vytvořil – ideologii, formalizované shrnutí domnělého substrátu racionální pravdy obsažené v tradici.

Řízení veřejných záležitostí spočívá pro racionalistu v řešení problémů, a naději na úspěch zde nemůže chovat nikdo, jehož rozum ustrnul tím, že podlehl zvyku nebo je zatemněn opary tradice. Charakter, který si racionalista při této činnosti osobuje, je charakter inženýra, jehož mysl je plně (jak se předpokládá) ovládána příslušnou technikou a jehož prvním krokem je ponechat stranou vše, co nemá bezprostřední vztah k jeho specifickým záměrům. Toto připodobnění politiky technice inženýra je něčím, co lze nazvat mýtem racionalistické politiky. A je to ovšem také stále se navracejícím tématem v literatuře racionalismu. Politiku, již to inspiruje, lze označit jako politiku pociťované potřeby; pro racionalistu je politika vždy prosycena pocitem okamžiku. Racionalista čeká na okolnost, aby se mu postarala o problémy, odmítá však její pomoc při jejich řešení. Představa, že by mělo být něčemu dovoleno stát mezi společností a uspokojováním potřeb, jež jsou pociťovány v každém okamžiku její historie, se racionalistovi nepochybně jeví jako něco mystického a nesmyslného. A jeho politika je skutečně racionálním řešením oněch praktických hlavolamů, které v životě společnosti neustále vytváří uznání svrchovanosti pociťované potřeby. Politický život se tak rozkládá ve sled krizí a každá z nich má být překonána uplatněním „rozumu“. Každá generace, každá vláda by před sebou měla vidět čistý list nekonečné možnosti.

A pokud byla tato tabula rasa náhodou poskvrněna iracionálními čmáranicemi předků ovládaných tradicí, prvním úkolem racionalisty musí být dokonale ji vyčistit; a jak poznamenal Voltaire, jedinou cestou, jak mít dobré zákony, je veškeré existující zákony spálit a začít znovu.[ 3 ]

Lze postřehnout ještě další dva charakteristické rysy racionalistické politiky. Je to politika dokonalosti a politika uniformity; každý z těchto rysů charakterizuje sám o sobě odlišný styl politiky. Podstatou racionalismu je jejich kombinace. Prvním článkem kréda racionalisty, může se říci, je dočasnost nedokonalosti. Racionalista nepostrádá pokoru; dokáže si představit problém, který by před náporem jeho rozumu zůstal nezdolatelný. Nedovede si však představit politiku, jež nespočívá v řešení problémů, ani politický problém, u něhož vůbec neexistuje „racionální“ řešení. Takový problém je jistě falešný. A „racionální“ řešení jakéhokoli problému je svou podstatou řešení dokonalé. V systému racionalisty není místo pro něco, co je „za daných okolností nejlepší“, ale vždy pouze pro to, co je „nejlepší“; protože funkcí rozumu je právě překonávat okolnosti. Racionalista není ovšem vždy a obecně perfekcionistou, jeho mysl není při každé příležitosti ovládána všezahrnující utopií; bez výjimky je však perfekcionistou v detailu. A z této politiky dokonalosti se rodí politika uniformity; v systému, který neuznává okolnost, nemůže být místo pro rozmanitost. „Je v přirozenosti věcí, že musí existovat jedna nejlepší forma vlády, již všichni duchové, dostatečně vyburcovaní z dřímoty barbarské nevědomosti, budou neodolatelně nutkáni schválit,“ píše Godwin. Tento neohrožený racionalista formuluje obecně to, co by skromnější stoupenec racionalismu snad raději prohlásil pouze o detailu; princip ovšem platí – je možné, že neexistuje žádný universální lék na veškeré politické neduhy, ale lék na jakýkoliv konkrétní neduh je universální ve své aplikaci stejně jako racionální ve svém pojetí. Jestliže bylo pro jeden z problémů společnosti stanoveno racionální řešení, a zároveň se dovolí, aby se jakákoli relevantní část této společnosti onomu řešení vymkla, znamená to ex hypothesi podpořit iracionalitu. Nemůže být žádné místo pro preference, jež nejsou preferencemi racionálními, a veškeré racionální preference se nutně shodují. Politická činnost je pojímána jako snaha o prosazení uniformního stavu dokonalosti v lidském chování.

Moderní evropské dějiny jsou posety projekty racionalistické politiky. Nejvznešenějším mezi nimi je snad plán Roberta Owena na „světovou dohodu o osvobození lidstva od nevědomosti, chudoby, rozdělení, hříchu a bídy“ – je to projekt natolik vznešený, že i racionalista by jej mohl (ovšem nepříliš oprávněně) pokládat za výstřední. Něčím, co je neméně charakteristické, je však horlivé usilování současné generace o jakousi neškodnou moc, již lze bezpečným způsobem natolik zvětšit, že bude schopna kontrolovat veškeré ostatní síly v lidském světě, a obecný sklon věřit, že místo morální a politické výchovy může zaujmout politická mašinérie.

Představa o založení společnosti, ať už společnosti jednotlivců nebo států, na Deklaraci lidských práv je výtvorem racionalistického mozku, a stejně je tomu i s „národním“ či rasovým sebeurčením, je-li pozvednuto na universální princip. Mezi projekty, které jsou plodem racionalismu, patří také takzvané opětovné spojení křesťanských církví, otevřená diplomacie, jediná daň, státní služba, jejíž příslušníci „nemají žádnou jinou kvalifikaci nežli své osobní schopnosti“, uvědoměle plánovaná společnost, Beveridgeova zpráva, školský zákon z roku 1944, federalismus, nacionalismus, volební právo žen, zákon o mzdách ve stravovacích zařízeních, rozbití rakousko-uherské říše, světový stát (H. G. Wellse či někoho jiného) i oživení gaelštiny jakožto oficiálního jazyka Irské republiky. Pozoruhodná geneze racionalismu v politice probíhá suverénní silou ve znamení romantismu.

[ 1 ] Když velcí mužové učili slabé uvažovat, uvedli je na cestu omylu. – Pozn. překl.

[ 2 ] Spolehlivý výklad politiky racionalismu (se všemi jejími nejasnostmi a dvojznačnostmi) lze nalézt u H. J. Blackhama, Political Discipline in a Free Society.

[ 3 ] Platón, Resp. 501a. – Představa, že zákona se lze zbavit tím, že jej spálíme, je charakteristická pro racionalistu, jenž si zákon dokáže představit pouze jako něco napsaného.

Obsah

Racionalismus v politice . . . 7

Racionální chování . . . 45

Politická výchova . . . 76

Rozmluva o politice . . . 102

Pojem filosofie politiky . . . 124

Nároky politiky . . . 143

Co znamená být konzervativní . . . 149

Politická ekonomie svobody . . . 178

Masy v reprezentativní demokracii . . . 200

Zákazník se nikdy nemýlí . . . 219